Pozdně letní výjezd do Tater

1. Hřeben Dračího štítu

2. U Žabiech ples

3. David zase jednou šprajclej někde v koutě. Cesta Stanislawski

4. Z vrcholu Voli veže

5. Volia veža

6. Ošarpance

7. Jirka kdesi ve vhloubení na Štáflovce

8. Na štandu

9. Vysoká

Všechny obrázky

Je čtvrt na šest a spolu s Davidem a Jirkou (nehumanitní) stoupáme z vlakové zastávky k Popradskému plesu a pak dále k Žabiem plesům. U jezer jsme za necelé tři hodiny. Přebalujeme věci, děláme kávu a čekáme, až se trochu zlepší počasí. Je nízká oblačnost, fouká a je hrozná zima. Netrvá to dlouho a mraky se rozestupují a slunce začíná hřát. Okolo deváté šlapeme pod JZ stěnu Volie veže. Ačkoliv to vypadá blízko, na nástup to ještě kousek je a dobrých 40min to od ples zabere. Stěna Volie veže už z dálky vypadá krásně. Na první pohled možná nenápadná, ale krásně kompaktní a pevná skála plná hezkých linek.

Na nástupové polici je jedna slovenská dvojka, která jde Štáflovku, a my jdeme cestu Stanislawského (5- uiaa). První délka je choďák, lze to jít sólo. Druhá délka už je zajímavější a vede převážně kouto-komínem pod Puškášův komín. Další dvě délky jsou převážně koutem na vrchol Južného rebra. Je třeba si dát pozor na tření lana, protože cesta vede koutem stěnou různě doleva a doprava. Krásná cesta, hlavně závěr. Kdo má rád kouty, bude ho to bavit. Z vrcholu Južného rebra se slaňuje, ale my jsme ještě pokračovali trojkovou délkou na vrcholový hřeben a pak už sólo na vrchol. Za letních dnů a brzkých nástupů není problém dát dvě cesty za den, jelikož mají většinou 4-5 délek, ale nám už pohodlně tolik času nezbývá, takže po vrcholové pauze slaňujeme a scházíme dolů. Slaňovali jsme z vrcholu Južného rebra – je to na jednu slaňovací délku 60m a kousek se pak schází jednoduchým terénem zpátky na nástup.

Druhý den máme alpinistický budíček v půl čtvrté ráno, protože někdo vymyslel, že zkusíme přelézt hřebenovku koruny Vysoké. Jedná se kombinaci Dračích štítů, vrcholů Vysoké a Ťažkého štítu, které z dálky tvoří krásnou siluetu koruny. Ještě za tmy procházíme Zlomiskovou dolinou a za svítání jsme u Ošarpanců. Jedna idea byla začít rovnou traverzem Ošarpanců, ale vzhledem k tomu, že netušíme, jak dlouho nám to celé může trvat a celkově moc informací nemáme, tak rozhodujeme šetřit čas a na hřeben nastupujeme až za Velkým Ošarpancem. Jednoduchým terénem systémem polic a žlábků se za chvíli dostaneme na hřeben, odkud už průběžně na laně lezeme JV hřeben na Dračí štít (cca 3/3+ uiaa). Skála je celkem rozjebaná s množstvím volných kamenů. Netrvá to dlouho a v duchu neustále přemýšlím, proč jsme nemohli zůstat na Volie veže nebo v nějaké jiné pevné stěně s vrtanými štandy. Nějakým zázrakem jsme nic neshodili a místy to bylo i hezké lezení s pořádnou dávkou expozice. S touto sladce-nahořklou chutí dolézáme na vrchol Dračího štítu, odkud slaňujeme do Vyšného Dračího sedla. Podcházíme Malý Dračí štít, kam lze taky vylézt, a sólo jednoduchým terénem vylézáme na JV vrchol Vysoké. Odtamtud slaňujeme do normálky do centrálního žlabu, což se zpětně ukazuje jako nešťastný nápad. Zvlášť když to je možné celkem dobře sejít pěšky. Při stahování lana se lano zasekává ve spáře na polici za převisem. Zkoušíme všemi možnými i nemožnými způsoby lano vyzvonit, ale neúspěšně. Nakonec s druhým lanem nalézám do stěny a lano vysvobozuji. Nejsem však schopný se pak dostat stejným způsobem dolů. Po chvíli přemýšlení si obhozem lana za vzdálený hrot dělám jištění a traverzem plotnou se vysvobozuji. Kolik času jsme zde ztratili je lepší nevědět. Normálkou pak dolézáme na SZ vrchol Vysoké. Z ranního azura se během dne dělá silná oblačnost a směr naší další cesty je ponořen v ponuré mlze. Což celkem dobře koresponduje s naší náladou a odhodlaností. Vidíme jen siluetu ostrého hřebene, který bychom měli nějak slézt dolů. Nikdo se do vedení nehrne a tak po chvíli přemýšlení se uchylujeme k plánu B - dostat se nejkratší možnou trasou na Chatu pod Rysmi na halušky a na pivo. Korunu se zbývajícím Ťažkým štítem budeme muset dokončit někdy příště.

Třetí den jdeme zase na Voliu vežu a tentokrát na známou Štáflovku (5- uiaa) pojmenovanou po známé horolezkyni Vlastě Štáflové. Krásná a pohodová cesta. Převisy se vždy prolezou nějakým vhloubením a závěrečná plotna je taky jednodušší, než vypadá. Jediné těžší místo je hned na začátku druhé délky. Od prvního štandu mírný traverz doleva a pak divným převisem nahoru. Klíčové místo zajištěno skobou. Odpoledne se už nikam neženeme, dáváme odpočinek a kávu u jezer, pak večeři na Popradském a v další hospodě na Štrbském u piva a diskusí, co lézt příště, čekáme na noční vlak do Prahy.