Ledy bivak ve Štolpichu

V údolí Štolpichu v Jizerských Horách se o víkendu 13. - 14. ledna 2024 uskutečnila další akce Horoškoly pro pokročilé. V plánu bylo chůze a pohyb s cepínem a mačkami, kotvení v ledu a ledolezení, nácvik záchrany z ledovcové trhliny a zimní bivak bez využití výhod civilizace...

Sobota despotická

Neb vím, jak to bývá v Humanitě běžné, jsem mile překvapen, když minutu po desáté opouštíme v deseti lidech parkoviště ve Ferdinandově. Napřed už šli Gobo s Ríšou a Robinem, aby zabrali nějaké linie, neb na parkovišti se motali i další lidé s lezeckým harampádím. Skupinu tvoří ti, co se přihlásili na horoškolu pro pokročilé (Kati, Dano, PetrG, PetrM, Ivoš a HonzaD) a ti, co to vzali si za své ohledně výuky a organizace (Kovi, Gobo, Radim). Ještě se k nám přidal již zmíněný Robin a 13 letý syn Goba, Ríša.
Sněhu moc není, lehce mrzne. Bůh mrazu se ale nad námi slitoval a již týden k nám od severu fouká arktický vzduch. Na potoce je ledový škraloup a na kaskádách ledové záclony. Silnice stoupá a zařezává se do svahu, žulové balvany se kupí víc a víc na sebe a vytvářejí skalky. Je zde první ledopád, již teda obsazený, ale nad ním už u dalšího Gobo s Robinem nasazují sedáky. Shazujeme bágly a je zde první metodická poučka, nejdříve sedák, pak mačky...
Rozdělujeme se do tří skupinek, já s pár lidmi jdu nacvičovat chůzi a pohyb s mačkami, Kovi si bere druhou půlku lidí na štandování v ledu a Gobo s Robinem a Ríšou vytahují první linii ve výše položeném ledopádu. V rámci pohybu s mačkami jdeme dále cestou až k velkému vodopádu Štolpichu, který je spíše slyšet nežli vidět za krustami ledu.
Protáčíme skupinky a kolem poledního již první zájemci se pokouší vyškrabat na mírně ukloněný glazurový ledopád. Kovi vytáhne ještě jeden vedlejší, vcelku kolmý led. Točíme se mezi těmito dvěma ledy, na cestě střídavě svačíme, opravujeme mačky, pijeme čaj, upravujeme porovnáváme výzbroj. Vše se dá hned vyzkoušet a takto trávíme celé odpoledne. Po cestě na procházku vyšli turisté a my jsme se stali neočekávanou atrakcí. Chvílemi jsem pod námi napočítal osm lidí...
Je po čtvrté a pomalu balíme. Asi jsem považovaný za hlavní postavu této akce, neb si nelze nevšimnout jistých zákulisních rozhovorů a poznámek. Až to někdo vyřknul nahlas "Půjdeme do hospody?". Dělám, že jsem to přeslechl, ale ticho po otázce je delší, než jindy. "No", soukám ze sebe odpověď, "já asi nic v hospodě nepotřebuji, vše, co je třeba na večeři byste měli mít sebou, ne..?" Dobalujeme a vyrážíme dolů.
U aut přebalujeme věci a většina účastníků HP se svorně dohodla, že by teda rádi do hospody na pivo, jedno, ale jídlo že né, že si ho opravdu donesou a připraví u bivaku na svých vařičích. Poukazuji na to, že jsme tu krom Ríši všichni plnoletí a že si můžeme dělat, co chceme, ale na druhou stranu velmi kvituji disciplinovanost všech na této akci.
Hospodský si mnul ruce, když nás viděl vcházet do lokálu, v bundách, čepicích a zčervenalých tvářích. Předešlí hosté určitě už hlásili kupu horolezců nahoře v údolí. S pusou od ucha k uchu před sebou tlačí jídelní lístky a říká, ať si v klidu vybereme, nejprve pití. Ani nevím kdo to byl, ale vzal ty jídeláky do ruky, vrací je hostinskému se slovy "my jen pivo, jídlo vedoucí zakázal...". Ríšovi se z toho až zklamáním zamlžily brýle, že opravdu nebude ani smažák... Hospodský zkouší "A co aspoň brambůrky?", Ani to nezabralo. Objednali jsme si teda pití, ale pán byl z toho tak rozhozený, že většinu objednávky popletl. Ale nakonec každý měl před sebou sklenku něčeho, Ríša vedle kofoli dostal horkou čokoládu a už vypadal o poznání spokojeněji. Venku se zvedl vítr a začalo sněhopršet. Ideální čas vyrazit bivakovat.

Plac u potoka už byl svědkem mnoha humanitních bivaků a historky čerstvé a i notně zaprášené časem kolovali u rozbalování karimatek, spacáků a ždáráků. Přišel čas na kulinářský koutek a les zasmradil plyn a benzín, jenž vystřídala vůně jídel instantních nebo i vařených. Převládali tu pytlíky, ale objevila se i konzerva s masem vepřovým či rybím. Vaří se voda na čaje do termosek a v kroužku postávajících koluje i něco k studeného k zahřátí. Skřivani už zalezli do spacáků, sovy ještě nějakou dobu debatují, jestli chvíli či hodiny, to už nevím....
Ustlal jsem si na kraji našeho ležení směrem tam, kam i císař pán chodil pěšky. Lehce mne zbudil kvapný krok postavy s čelovku odcházející do lesa. V klinkající postavě poznávám Kubu... Nu což, jde na záchod, zamyslím se a zavřu oči.. V ležení je klid, jen vítr skučí ve větvích a na žďárák klepe sněhodéšť.
Ráno po sedmé sklepávám sníh ze ždáráku a pomalu vstávám. Dano už je na nohách a snaží se přimět svůj vařič k rychlejšímu ohřevu vody tím, že kolem něj poskakuje a asi mu fandí, teda pokud dobře rozumím slovensky. Postupně vylézají další a další, Kati hledá brýle, aby si posléze vzpomněla, že je má asi v autě a tak si dáváme společný bivakový sport, - nandavání kontaktních čoček venku v mrazu za větru. Opět syčí vařiče, snídani kraluje kaše, oříšky, sušenky, čaje. Povídáme si, co v noci - nikomu nebyla zima, občas trošku zatékalo dírou ve ždáráku. Mnozí se moc prý nevyspali, jen pár hodin. Jako poslední stává Kuba a netváří se vesele. Prý v noci měl nutkavou potřebu, ale nenašel toaleťák...a že to bylo pak strašně stráášně studené...

Neděle do morku kostí

Jsme u aut a opět přebalujeme bágly. Dnes půjdeme k hornímu ledopádu u zatáčky. O poznání více funíme, bivakování a málo spánku vzalo hodně sil. Nyní už začalo regulérně chumelit, sněhu pěkně přibývá a i teplota padá. U zatáčky nandaváme sedáky, mačky a s cepínem v ruce se vrháme do skalnaté stráně. Jsme rádi za ty mačky na nohou. Po 15 minutách dolézáme k ledopádu, tvořeného několika stupni balvanů a skal s různě velkými ledy. Připravujeme se na cvičení záchran na ledovci, zde i se šroubováním šroubů pro štand. Sníh se sype, lana a prusíky pěkně tuhnou, udělat uzel v rukavicích je ke vzteku. Ale na podruhé je to už o poznání rychlejší. Kluci ještě lezou ten největší ledopád, ale všichni cítíme, jak nám únava bere sílu. Vydáváme se pěšinou zpět k cestě, kde balíme lezení. Dupeme dolů z kopce a těšíme se do hospody! Když bereme za kliku u lokálu, hostinský trošku znervózní. Ale když přijde ke stolu a sepisuje objednávky, má pusu od ucha k uchu.

Upozornění: Postavy a události v tomto článku jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zemřelými je čistě náhodná a autorem nezamýšlená - aneb historky se vyprávějí tak, aby se dobře poslouchali, nikoliv jak se ve skutečnosti staly.

Komplet fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/JZj2UDFiQRZCiEfG8