Brand a šmilka

zase ze švajcu

Tak jsme zas byli v zachzénšvajcu a zas musíte, chuďátka malý, poslouchat, kterak se bohaprázdně vytahujeme, co jsme zase vylezli, takže koho to nezajmá, ať to nečte.

Vyrážíme v sestavě Bidlo, Honza říha, Králik a já v lidskou osmou hodinu Bidlousovým rejzrem, který hravě dobublal na neplacené parkoviště na louce nad Hohnsteinem. Na placeném parkovišti pak potkáváme Chistiana a Sandru z Dresdénu, kteří s sebou mají též malého 3-měsíčního medvěda. Jdeme pěknou traverzovou pěšinou nad údolím říčky Pollenz, a zanedlouho jsme u věže, která se jmenuje nějak jako stráž Berků z Dubé. Zde je medvěd odložen na kůži z Pardála a my zdoláváme zdejší sedmy, pohříchu až příliš prosluněné. V nerozvážné sebedůvěře se snažím utrápit jakousi Cukrovou variantu, která vede hladkým položeným rajbuňkem přes tři kruhy, a pod každým kruhem jsem natolik postrašený, že jdu po kruhu nikoli eksprésšlinglí, ale ocelovými prsty. Pak popocházíme k jakémusi slonovi a nosorohovi, kde jsme takdéž něco nudanudašeďšeď utrápili. Medvěd jest ospalý, a tak saská část výpravy odchází domů, my se ještě stavujeme na věži Grose Halben, kde lezeme jakousi sedmbéčkovou Aehlingweg, kde jsem se znovu pěkně poděsil v nejtěžším kroku asi osm metrů nad zemí jištěn pofidérní smycí, k autu přicházíme za soumraku, popojíždíme a na parkoviště ve šmilce dorážíme potmě. Vyrážíme směrem k bivaku pod Lehnriffem, cestou krz šmilku se z krčmy vypotácely dvě zpité vrávorající německy mluvící postavy s karimatkami na batohu, slovo dalo slovo, že jdou na totéž místo, leč nasadili do kopce takové tempo, že nás hravě setřásli. Bivak je ohromný, vešlo by se sem hravě šedesát lidí, jsme zde sami. Za chvíli přicházejí ty dvě mátožné postavy na kus řeči, nesou flašku jakéhosi anýzového hubolepu a jsou velmi družní, takže vedeme lámanou němčinou řeči o lezení, pivu, počtu dětí a evropské unii.
Ráno je opět slunečno, a tak nezbývá než se opět kamsi sápat. Na úvod hned zapytluji jakési sedmáčko, kde se neodvažuju páchat třecí krok bez jištění nad špičatými šutrky, a tak přehodnocuji úroveň morálu a lezeme hezké hvězdičkované trojky, pak jednu šestku, pak čtyřkovou hřebenovku na Lolaturm, což je takový hovado špičatý, cestou je vzdušný přepad, kde Králik kupodivu moc nezlobí. Po slanění svačíme pod věží a sledujeme jakéhosi blonďatého mutanta, jak s nadhledem přebíhá nějaký napřimující směr v jihozápadní stěně (snad devětáčko), jeho kolega pak jištěn shora sedá, chvátí kruhy, a poskytuje nám zdarma špičkový kurz nadávání v saském dialektu. Pak ještě utrapujeme dvě sedmáčka na věž pradobytek, a pak svištíme domů.