Podívejme se třeba na právě skončený výlet do Dolomit a Kaiseru - v protikladu k fádnímu lezení lehkých, těžkých, či lámavých výstupů, zoufalému hmatání zmrzlýma rukama po chytech, hákování, bojům v mokrých komínech, či sestupům za mlhy nebo hustého deště stojí tolik barvitých automobilistických příhod!
Skupina A v Hondě vyráží v pátek. A hned si dopřává první radost - kdo by čekal zácpu v Kralupech? Ještě chvíle motání se po středočeských vesničkách a už uháníme po dálnici, mihne se Plzeň, Rozvadov, Řezno a - co to? Jak to, že se nemihnul Mnichov? To je další z automobilistových potěšení - navigace. Gobo se do ní plně ponořuje a celý vůz i s posádkou se zase ponořuje do mnichovského centra a popojíždějících kolon. Později si na své přijde ještě Pavel, kterému zlotřilí jihotyroláci motají hlavu dvoujazyčnými názvy na cedulích a Radek, kterému se podaří zvítězit nad automatickou benzínkou a nasytit Hondu plnotučným benzínem.
Pozdě v noci projíždíme okolo prázdné budky výběrčího mýta a dvoulitrový motor nás na jedničku táhne k parkovišti u chaty Auronzo u paty Cimy Ovest. Vylézáme z plechové ulity a div, že nás neodnese ledový vítr. Řidič proto zůstává v ulitě i nadále, my tři pasažéři si ustýláme v bivakáčích a snažíme se krýt za japonským šasi před vlezlým větrem. Ráno se opět scházíme uvnitř, abychom se rozmrazili a ještě chvíli předstírali spánek, zejména tehdy, když kolem obchází výběrčí parkovného.
Skupina B ve Felícii vyráží také v pátek. Také se zdárně objevuje u Auronza, ale s poněkud prázdnou nádrží. Dva čeští inženýři a jeden německý řidič neměli u automatické pumpy tolik štěstí. Zhltla dvacet euro a nevydala ani kapku benzínu.
V pondělí, po třech dnech skalní šedi, nás nevalná předpověď počasí znovu přivádí k vozům. Nejprve vyjíždí skupina B, která by ještě ráda stihla nějakou otevřenou a živým pumpařem obsazenou benzínku. Nechce se jí už kmit drahocennými eury lakomý automat. Po chvíli přichází esemeska: Babička hulí pampelišky. Myslivec není doma. Liška může hned z nory. Karkulka se zastaví na piknik. To je signál pro skupinu A, která toto sdělení hravě dekóduje tak, že výběrčí parkovného už skončil šichtu a Honda tedy může vyrazit bez nebezpečí, že zaplatí za lísteček, o který teď už ani moc nestojí.
Opět pozdě v noci projíždíme okolo prázdné budky výběrčího mýta. Stojíme u Grieser Alm, je úterý ráno, leje, ve špatně vypnutých stanech se šíří rybníky, posádky aut se zase schovávají do plechových ulit. Pospáváme. Skupina B, která jde po svátcích do práce, nakonec na čekání na lepší počasí rezignuje, nahazuje motor a mizí v oblaku vodní tříště.
V pondělí odpoledne však vstupuje na scénu skupina C ve Fordu. Jak už bylo popsáno v článku níže, označkovala mnoho kilometrů německých dálnic a silnic dovozovým českým benzínem. Neodpustí si ani mnichovskou navigační lahůdku a do města také zavítá. V úterý po poledni vypíná motor u Grieser Alm. Po chvíli ho ovšem zase nahazuje, aby pomocí kabelů poskytla nějaký ten ampér Hondě, jejíž baterii vycucla posádka neustálým pouštěním rádia za účelem zjistit, kdy už přestane pršet.
A konečně ve středu v jedenáct v noci, kdy už se všichni lezci vrátili suchou či mokrou nohou ze stěn, nastává poslední potěšení této dovolené. Startuje Ford, pomocí kabelů i Honda a vydávají se dolů. Raději spolu, co kdyby Honda zastavila a nedokázala už sama nastartovat? Cestou na Wörgl Honda bliká na Forda, zastavují za sebou. Otočka, bude se zajíždět k pumpě. Honda couvá, stáčí se čumákem kolmo k silnici a čeká, až bude moci vyjet. Ford vyráží také a zastavuje se o fialový plech - Honda ještě nevyjela. U pumpy zjišťujeme škody, naštěstí nic. Radek kupuje destilku a čekáme, než motor Hondy zchladne natolik, aby mohl dolít chladič.
Cesta pokračuje, Kuba za volantem kupodivu neusíná, blíží se opět navigátorova třešnička na dortu - Mnichov. Z počátku to vypadá nadějně, ale najednou koukám, že mi cedule dávají podivný výběr - buď dálnice číslo 92 nebo 92. Kam se poděla devítka? Kdesi u letiště to obracíme, vracíme se po dvaadevadesátce a trefujeme směr Norimberk a Řezno. Za Řeznem na chvíli usínám, probouzím se u hranice. Kuba lechtá plynový pedál velmi velmi ohleduplně, ručička na palubní desce nás informuje, že jedeme pravděpodobně už jen na výpary. Na poslední kapku dojíždíme k první české pumpě, transfůze benzínu z vařiče do nádrže Forda se uskutečnit nemusela. Když už jsme v tom doplňování provozních hmot, dolévá Hanka i olej.
A konečně - chci poděkovat řidičům, že vzali své plechovky, všechny nás tam naskládali a přes rozličné nástrahy i dopravili, kam bylo třeba. Koneckonců, nebýt jich, podíval bych se akorát tak na Kokořín. |
