Ohlédnutí (či Pravidelná pozájezdová informace chcete-li) za nedělní návštěvou Krasu, tentokrát trochu jinak než bývá mezi Humanitníky zvykem.
Zářivé ráno. Obyvateli Bubovic se naskýtá jistě důvěrně známý pohled. Pěšinou přes kopeček nad vsí kráčí husím pochodem šest postav. Postav oblečených do nepohody - suchou loňskou trávu sešlapávají gumové holínky a pevné pohorky, těla těchto chodců halí fortelné overaly či nezničitelný šusťák, v rukou mají připravené gumové rukavice, na hlavách zatím jen nedbale posazené přilby s lesklými čočkami v místě třetího oka, své skromné potřeby si nesou na zádech v gumových vacích.
Představme si je blíže. Nepochybně vůdcem skupiny je muž statné postavy v červené kombinéze, který své společníky při chůzi zasvěcuje do místopisu i přírodní pozoruhodnosti okolí. Při něm se pohybuje podobný a přeci odlišný mladý muž, se stejnou samozřejmostí nese svůj žlutý overal s netopýrem na prsou, jeho přilbu také zdobí kromě elektrické lampy i hořák lampy acetylenové, nadšeně doplňuje výklad náčelníka. Pozorné publikum tvoří usměvavá tmavovlasá dívka, vysoký mladý muž, kterému čelová lampa zdobí přilbu jako drobný průsvitný filigrán, další mladík, který se na výpravu vybavil důmyslným dvojitým overalem, přes pevný plátěný navlékl ještě jednorázový papírový s kapucí; průvod uzavírá chodec oblečený v zelené kombinéze.
Mnozí z vás už jistě tuší - dlouho plánovaná výprava do podzemí začíná. Oveček se rozhodl, že zbloudilým lezeckým duším ukáže ten správný sport, zábavu, svět. Vzal si k ruce svého bratra Vlastu a jako první pokusná zvířátka si vybral Lucku (sestru v triku, momentálně v mnoha dalších vrstvách oblečení), Milana (co je nováček a tak si možná myslí, že v Humanitě se pořádají jen humánní akce), Tondu (který by měl mít z práce na stavbě metra podzemních tunelů dost, ale asi nemá) a autora tohoto článku. Další slibný adept Kuba si místo výletu leží v nemocnici. Jako pokusný terén mu poslouží propast Čeřinka. Není v Českém krasu ani největší, ani nejhlubší, ani nejkrásnější. Je prý nejzabahněnější. Alespoň nějaký primát.
Míjíme malá dvířka do podzemí, ještě to nejsou ta pravá. Jeskyně Arnoldka. Otevírá se před námi vápencový lom. Zalitý sluncem se v mnoha patrech propadá do hloubky, v dálce odpočívají masivní bagry, nad stěny z různobarevného kamení a prachu se naklání holé buky a trnité křoví. Kousek po hraně jámy, po laně pár kroků dolů a jsme u podobných dvířek, stojíme u vstupu do propasti Čeřinka. Upravujeme si výstroj, kontrolujeme a zapínáme lampy, oblékáme si rukavice. Právě dorazili dva členové sdružení Geospeleos, tedy domácí. Otvírají nám vchod, poradí a zmizí dolů, prý se ještě potkáme. Po jednom se pouštíme za nimi; nejprve se protáhnout dvířky, nad kterými spí neklidným spánkem první netopýr, na plošinku hned za vchodem a pak už po prvním žebříku dolů.
Jak vypadá taková jeskyně? Zapomeň na rozlehlé dómy spojené širokými prospekty a ohromnými šachtami, Zapomeň na pevný kámen pod nohama, rovnou podlahu. Vůbec nějakou podlahu. Nepočítej s chůzí. Vstupem do jeskyně přestáváš být člověk vzpřímený. Přestáváš být vůbec primát, kdepak čtyři chápavé končetiny, propadáš se živočišnou říší stále hlouběji. U červa zastav. Budeš se plazit úzkými tunely, kroutit se ve vodě a bahně na jejich dně, v komínech se posouvat vlnivým pohybem těla, ze stupňů sklouzávat po břiše, po zádech, po boku. V trhlinách viset nad bůhvíjak hlubokou tmou přilepený za zablácený oděv. Bude ti jedno jestli se pohybuješ nahoru, dolů, vodorovně či nějak divně šikmo. Pořád stejná technika.
Těšíš se na stěny polité blyštivou glazurou, na krápníkové lesy, na sto barev vápence, silné reflektory, kapky vody cinkající do průzračných jezírek? Nejsi v Koněprusích, holoubku. Čeká tě kamení. Obyčejné kamení, žluté světlo z čelovky s umazaným sklíčkem. Děrami, vyhlodanými v mase šutrů se budeš posouvat do jiných děr vyhlodaných mase šutrů. Čeká tě fantastická různorodost - kamení oblé i ostrohranné, pevná skála i hromady zřícených bloků, stěny pomazané hustým bahnem, stěny pomazané řídký bahnem, stěny polité vodou. Stěny hladké i ty, co jsou jak struhadlo. Dotrmácíš-li se na své pouti k jezírku, zprvu si ho ani nevšimneš. Klidná podzemní voda propouští světlo, jako by ho v životě neviděla. Z bahnitého břehu se do vody pomalu rozšiřuje vějíř kalu.
Klesáme. Svižně slézáme jeden žebřík za druhým. Nejdřív krátký bytelný, plošinka, spustit se do úzké díry přímo dolů, pak dlouhý subtilní a opatlaný žebřík, kousek starého lana, překrok nad dírou vedoucí neznámo kam, houknout nahoru, že je žebřík volný a další lezec se může vydat na cestu. Zase žebřík. Ještě delší. Šikmo dolů, šachta se začíná měnit na trhlinu, do stran ubíhá do nedohledna, protější stěna doléhá lezci na záda. Ale dolů to pořád jde. Konečně dno. Dno? Tam, kde se trhlina zužuje je tenký pruh mazlavého bláta. Na něj a s čvachtáním prudce šikmo dolů. Nakloněni, trhlina není svislá, se šoupeme níže a níže. Lokty a kolena dostávají první rány. Sednout do bláta a podsunout se pod kamenným zátarasem. A - bláto na dně mizí. Na šířku ramen zaklíněni v trhlině se posouváme vpřed. Strop tu není, podlaha také ne, dvě stěny chybí. Svět se nějak zploštil. Sakra! Klouže to! Kam bych propad, kdybych propad? Zaseknul bych se po metru nebo po padesáti? Stěny jsou jak struhadlo, bolí. A jsou od bahna, kloužou.
Postavy stojí na nakupených balvanech tam, co je puklina širší a vytváří zdání pevné země, pokoje, domu, dómu. Mezi balvany se černají díry, trhliny, šachty. Slepé? Kdo ví. Černé. Z dálky vidíš milé světlo plamínků karbidek. Ozařují prostor okolo sebe jako pokojné světlo krbu. A postavy? To jsou jen nezřetelné obrysy. Něco tmavého, ano, má to čtyři končetiny. Má to obrys, hýbe se to. Má to jasný bod tam, co mají lidé čelo. Z těch mátoh stoupá pára, oblaka páry. Celé okolí je plné šedé mlhy. Postava vydechne a lampa vysekne žlutý kužel v mraku. Zvedne ruku a z oděvu se valí dým. Je tma, nevidíš. Proto si svítíš. Svítíš do mlhy, nevidíš. Krok. Jseš na kameni, jseš v blátě, jseš v bezpečí.
Usmíváme se na sebe, protože zase stojíme na pevné zemi. Na pevné zemi hluboko pod pevnou zemí. Po krátkém odpočinku se vydáváme na průzkum. Nejprve vpravo. Zase trhlina, zase žádné dno. Je ale více položená a tvoří nějakou římsu. Po boku se soukáme vpřed nohama na římse. Milá změna. Rozhlížíme se, hlavy si můžeme vykroutit. Má tu být krápníková výzdoba, brčka, záclona. Chceme je vidět a nechceme je urazit helmou, ukopnout, ulomit. Nahoru, dolů, podlézt, přelézt, hladce, obrace. Koukáme, je to pěkné, záclonka je průsvitná, brčka visí nad námi ze stropu, červené karfióly všude kolem. Dolézáme na konec chodby, mrkneme na podivuhodné tvary steklého vápence a otáčíme nazpět.
Vydáváme se za našimi předchůdci z Geospeleosu. Z dómu pro změnu nahoru. Šikmou šachtou se škrábeme jak to jde, přitahujeme se za lano s uzly. Když už toho máme akorát tak dost, objeví se provazový žebřík. Pár kroků po něm a jsme zase na rovném tuhém blátě. Nakukujeme za rohy horního patra jeskyně. Další pukliny, odbočky, chodby. Je tu téměř sucho, stěny jsou pruhované. V dáli svítí místní permoníci. Mluví, funí, vrtají. Pracují, jak se na permoníky sluší. Rozhlédneme se, mrkneme na vrápence, co spí pevně zavinutý v křídlech, a zase dolů. Sestup je ještě zajímavější než výstup. Bahnitý dóm nás nakonec vítá do svého bezpečí.
Oveček nelenil, nikde neexkurýroval, místo toho vystrojil lanem sestup do nejhlubších částí jeskyně. Je tu zájemce? Prosím, račte se obléci do úvazů, utáhnout mailonky, lano proplést slaňovátkem, stisknout páku a - pozdravujte dole!
Nýt se propadl někam vzhůru, slaňovadlo mele písek a bláto. Sesmeknout se, odstrkávat nohou, rána do hlavy, kam se to sunu? Šikmo, svisle, po kamenech i vzduchem, lokty odstrkávat stěny, nohama odkopávat balvany, po zádech někam do tmy. Žuch, mletí štěrku přestalo. Přepínka. A zase dál. Kam vede tahle nit? A vede i zpátky?
Země, břeh, podzemní jezírko. Uvolnit se z lana. Chvíle ticha, co takhle vypnout lampu? Krásná neproniknutelná tma. Tma, ani teplo ani zima, ticho, vzduch se nehne, žádný vítr, průvan. Ztrácíš pojem prostoru, jsou tu vůbec stěny, jak hluboko pod tebou je voda? Alespoň před chvílí tu byla, ne?
Do práce. Zapnout světlo. Lano je tu, zaklesnout zoubky šplhadel. Krok. Sednout. Další krok. A pořád dokola. Drcení štěrku se opakuje, teď jen s přestávkami. Šplhadla stírají z lana pruhy bahnité kaše. Našlápnot. Ne, je třeba se nohou opřít, musí se šikmo. Ale čím pak našlápnout? Opírat se čímkoli, plazit se, sem tam urvat jedno dvě našlápnutí, pár decimetrů výšky. Pára se valí v kotoučích. Pár metrů svižně, nádhera, výtah! Pak zas šikmo. Lokty, kolena, pára. Odpočinek, přepnout a znova. Odpočinek, přepnout a - světla!
Vydáváme se na cestu zpět. Zase soukání nad trhlinou. Pchá, tohle, že mi nešlo? Choďák. Ikdyž, teď zas vím, že ta škvíra pode mnou je sakra hluboká. Proužek bláta, no to je dálnice. První žebřík, druhý žebřík, třetí žebřík, vytrvale nahoru. Těším se na světlo? Představoval jsem si, že ho budu vyhlížet. Teď je mi to vcelku jedno, člověk si i na život v temné díře zvykne.
Nejdřív začíná být něco cítit. Tlející listí. Závan vzduchu. Hele, tady je kořen stromu. A ten šedý flek nahoře, no to je den! Poslední příčky, otevřít ocelová dvířka (brnknou spícímu netopýrovi o ouška) a vykulit se do sluneční lázně.
Šest postav leží nad hranou lomu Čeřinka v suché vyhřáté trávě. Nastavují tváře mile hřejícímu slunci. Těžko bychom je poznali, přesto, že jsme se dnes již setkali. Vypadají všechny stejně - obuté v beztvarých hroudách bláta, co navazují na podobný oděv, vrstvy bahna pokrývají celá těla. Někde je čerstvé a mokré, jinde se začíná odlupovat v plátech. Ušmudlané ruce, co shodily gumové rukavice. Rozcuchané vlasy, šmouhy v obličeji. Sklíčka lamp se dávno přestala lesknout.
Milý čtenáři, zdá se ti, že jsi příliš často četl o blátě, bahnu? Odpusť mi, prosím, laický pohled a nech se poučit Ovečkovými slovy: Vy si snad myslíte, že bych se o svém volnu dobrovolně chodil válet v bahně? To je kvalitní jílovec, ušlechtilá hornina!
Bojem s ušlechtilou horninou jsem pak strávil celé pondělní odpoledne.
|
