To je Patagonie!

Obří zub

Masív Mont Blanc du Tacul

Překonáváme úvodní trhlinu

Tohle jsme lezli

První skalní délka

VI+, to je Patagonie!

Věžička Chandelle

Odlez od štandu,už za půlkou stěny

Hrba v klíčové délce VII

Bidlo "čistí délku"

Pohoda u stanu

Balime, cíl splněn

Tak vypadal levy kuloar pred 3lety

Všechny obrázky

....jsme na cestě do italského Courmayeru, abychom si splnili další z dlouhých snů, vylézt na známou žulovou tower Grand Capucin ve skupině Mont Blancu....

Švýcarsko už není ten nablýskaný státeček v srdci Evropy. Dálnice jsou samá uzavírka, za což občan byť jen projíždějící, musí platit celoroční dálniční známkou, na jednom z odpočívadel je nutno se k posranému pisoáru brodit čpící močí, snad aspoň ta čokoláda, hodinky a banky zůstaly švýcarsky přesné a kvalitní...
Do Courmayeru přijíždíme v neděli kolem poledního. Počasí dole ještě ujde, ale nahoře se čerti žení. Přesto nabalíme svině na šest dní a odcházíme k lanovce, která nás po čtvrt hodince vyplivne ve vysokohorském pekle. Fouká silný vítr, sněží, všechno je pokryto námrazou. Ještěže půjdeme jen půl hodiny, musíme zabivakovat u sedla Flambeaux pod lanovkou na Midi. Původně jsme chtěli tábořit až pod Kapucínem, ale kvůli mlze to nejde. V poryvech větru kopeme díru pro druhý stan, jedna už tu je. Taky jedna zapomenutá lopata, aspoň jde kopání rychleji. Zadejcháváme se jak starci, na Bidlouse už skočila horská nemoc. Po hodině stany stojí a my se můžeme zabydlet, uvařit a jít se slepicema spát.
Pondělí ráno je azúro-prasan. Vstávám opuchlej, nevyspalej a z myšlenky jít dneska lézt se mi chce zvracet. V noci na mě taky sedla horská. Hrba zůstává poměrně čerstvej, jó mládí vpřed! Naštěstí jsme zaspali, takže dnešní den věnujeme jen aklimatizaci a rekognoskaci nástupu do cesty. Počasí by mělo vydržet do středy, takže není kam spěchat. Od stanu pod nástup je to hodinka chůze po ledovci, trhlin není mnoho, ale jsou zafoukané včerejším sněhem. Pod Kapucínem se Bidlo naváže a leze se podívat k okraji trhliny, v místě, kudy budeme muset projít. Snad to půjde. Nástupy na mnoho cest tady v Alpách se za poslední léta oteplování hodně změnily. Tam, kde se dřív dalo krásně vyjít desítky metrů po firnových kuželech na začátky cest, jsou dnes obnažené nestabilní žlaby plné suti a bahna. Prostě ledovce tajou a stěny se zvyšují. Odpoledne se válíme u stanů, vaříme, roztápíme sníh do flašek na zítra a balíme matroš.
Den D,už dvě hodiny před budíčkem ve mně hučí dvě základní otázky: Vylezem? Přežijem? Vstáváme v šest, se snídaní žádné sr..., hned mačky, navázat a hurá pod stěnu. Přicházíme před půl osmou, stejně s námi dvojka z Englandu a trojka Frantíků, kteří naštěstí polezou vedlejší cestu O sole Mio. Englandi jsou rychlí, držíme s nima krok pouze přes trhlinu. Než se vůbec propracujeme pod vlastní nástup Švýcarské cesty, musíme vylézt šest délek do obtížnosti III. Je tu všechno co si jen alpinista může přát. Černý vodní led, měkký kolmý sníh, tající bahno, drolivá skála, padající kamení nebo pravidelná ledová kanonáda, kterou co chvíli uvolňuje stěna nad náma. Však taky hned schytávám jednu ránu do lokte. Leze Bidloun, ještě že sebou má vývrtky a dva pikle, jinak by to bylo o ukáknutí. Na čtvrté až páté délce necháváme postupně velký batoh s piklama, mačkama i boty a nazouváme lezečky. Sranda začíná. Už první čtyřka docela překvapila. Mírně převislá stěnka se třema skobama. Hákovat, či nehákovat? Jsme pod první těžkou délkou za VI/VI+. Hlásím, že půjdu. V praxi to znamená, ne jednu dýlku, ale celou další třetinu cesty. Nemá smysl ztrácet čas převazováním na každým štandu. Nějak nám v těch těžkých místech zapomněli dávat skoby! Na 40 metrů jen dvě. Úspěšně se dostáváme do velkého kouta, který nás po dalších třech pětkových délkách dovede na R5-velkou polici, kde je jedno stanoviště stejné s O sole mio. Pokračuju koutem mírně vlevo a pak zase spárou doprava do hladkých ploten. Začíná ta pravá Patagonie! Krásné dočervena zabarvené žulové plotny, kouty, spáry a převisy třpytící se v odpoledním slunci. Vzdušné pohledy dolů jen pro otrlé. Nevšiml jsem si štandu vpravo a zaprásknul se. Spára se zužovala, zužovala, až úplně skončila. Co teď? Do malého frenda tři metry pod sebou se mi skákat nechce, nezbývá, než těch sedm metrů šestky z posledních sil zase slézt. Prekérní situace, která řádně pocuchala nervy. Střídáme. Klíčové dvě délky a zbytek do IV+ poleze Hrba. Štandy jsou tady teď zcela visací, vybaveny třemi až čtyřmi skobami a jedním starším nýtem, vše provázané množstvím smyček různého stáří. Budí to celkem důvěru. Aby ne, visíme v tom všichni tři. V kratší délce VI- jsou pouze čtyři zakouslé stopery po předchůdcích, skoby žádné, Hrba si to užívá a hodně dojišťuje vlastním matrošem. Nutno dodat, že zdejší klasifikace je ještě o kus tvrdší než například u nás v Krasu. Na to nejsme zvyklí. My s batohama už částečně hákujeme. Klíčová délka je traverz s převisem nad námi i pod námi, a výlez kolmou spárkou v plotně. Čistě VII nebo A1, A0. Vůbec nechápem čistý přelez, Hrbíno hákuje A0, i když se snaží alespoň si namaglajzovat. Skob mnoho. Lezu druhý, hákuju ze všech sil, až mě chytaj křeče do pravačky. Není tu skoro nic na nohy a blyštivá žula klouže. Vedle mě vpravo se vynoří chlap. Rozbitá cyklistická přilba, spárové rukavice, tenisky na sedáku, ani nehlesne a běží někam nahoru. Kurňa, co je to za lidi? Zřejmě dobrej oddíl, ten chlap běží v osmičkovým terénu!
Jsme vysoko, přes 3700m a funíme jak lokomotívy. Hlavně my baťůžkáři. Bidlo leze klíčovku jako poslední a sbírá matroš. Když dolézá ke štandu, má nějak krvavou ruku. Přiskřípnul si malíček do expresky, když odsedával. Další VI+, převislá spára, po tomhle by mělo být posekáno... Poslední trojkový kout, šest hodin, vrchol 3838m. Narváno, dolézají tři Frantíci, dolézá i ufon v cyklistický přilbě se svým družstvem. Žvejkám svůj sójový suk a civím kolem. Poslední sousto vyplivnu, je čas vyrazit dolů. Do kratičkého videoklipu, který pořizujem digitálem, povídám něco o třech hodinách slaňování. Ó jaký optimismus! Až tři délky pod R5 jde vše jak po másle a máme ještě hodinu do tmy. Při každým stahování svázaných padesátek se modlíme, aby se to nekouslo. V posledním úseku, pod tou nepříjemnou úvodní stěnkou se třemi skobami nás štěstí opustilo. Lana se kousla hned dvakrát, Hrba obětavě leze a prusíkuje uzel uvolnit. Tím ztrácíme přes hodinu světla. Padá tma a dolů na ledovec nám chybí ještě nejmíň šest dlouhých slanění vším, co bývá alpinistovým zlým snem. Štandy ve spodním úseku jsou většinou za hroty balvanů, občas někde nějaká skobka. Slaňujeme opatrně po kratších úsecích, Bidlo jede celou dobu první a ve tmě hledá. My s Hrbou nahoře mrznem a mlčky čekáme. Poslední dvě stanoviště vylepšujeme vlastními prchačkami. Přeskakujem odtrhovku a dojíždíme s velkým oddechnutím na sníh. Nad hlavami tisíce hvězd. Přesně o půlnoci z devátýho na desátýho srpna se nám splňuje jeden sen. Vylezli jsme Velkého Kapucína.

Resumé:
Itálie, masiv Mont Blanku, Grand Capucin 3838m. Švýcarská cesta 6b(VII), VI+A0,
v současnosti 6+12 délek, C.Asper, M.Bron, M. Grossi, M.Morel 1956;

Nástup od stanu: 1h;
Lezení: 10,5 h;
1/2hodiny na vrcholu+slaňování: 6h;
Zpět ke stanům: 1,5h;
Celkem: 19 hodin

Materiál: 2x50m lano, sada, frendů (malé velikosti 2x), sada vklíněnců(malé velikosti), volné karabiny, smyčky, mačky, cepíny, 2x ledovcová vývrtka, několik skob, prchačky, prusíky, helma, čelovka, zimní oblečení, zimní boty, lezečky, píšťalka, mobil