První únorový víkend. Houfec humanitníků odjíždí vokopávat soply kamsi do údolí mokrých stavebních procesů. Pojedu tam? Ó nikoli.
Na hrdém konci lana se na zmrzlé vodě bojím, a bezpečnější konec lana se mi zdá nedůstojný. Ostatně, co tam? Ženeš se tam skrz půl kontinentu, celou dobu furt na něco čekáš, mrzneš někde ve stínu stoje na předních hrotech maček, za celej boží den vylezeš tři dýlky, těžkej rampouch nevylezeš a na lehkým si nejdřív vystojíš frontu, buďto vydáš půlku ročního příjmu za lesklé nové pochystátory, nebo se trápíš s desetiletou motykou a naprosto nezavrtatelnými ruskými trubkami, před deseti lety koupenými za pár piv z druhé ruky.
No a tak jsme zvolili jiný zimní sport, a to skije. Lehce jsme posurfovali na rakouských šitůryngových serverech, zakoupili mapu, zaplatili letošní alpen-fr-ajn, a v sobotu ve čtvrt na čtyři už zavrčel benzínový spalovací motor paní Fifiny, která pozřela do svých lačných útrob nejprve Jiříka a následně Husbanda. Cesta po liduprázné D1 za namrzajícího mrholení mile ubíhá, a okolo půl deváté umisťujeme červenou plechovku do závěje u pily ve Šnéderflu kousek nad Puchberkem. Strojíce se do turistických oděvů a nazouvajíce plastové škorně sledujeme úchvatné divadlo, kdy se trhá nízká perverzní oblačnost a odhaluje východní svahy Šnéberku. Husband tahá ze svých zavazadel jednu plastovou pixličku s hotovými pokrmy za druhou, a tak se snídaně trošku protahuje, ale před desátou konečně vyrážíme do hor.
Nejdříve cesta mírně stoupá lesem, potom prudčeji a pak už pásy nestíhají na tvrdém sněhu dna žlabu Schneidergraben. A tak se mačky, pikl a helma stěhují tam kam patří, tj. na nohy, do ruky a na hlavu, a pak už jen furt nahoru po předních hrotech za doprovodu funění a nadávek. Dvě stě metrů pod hřebenem je sníh přerušen třímetrovým skalnatým schodem, a pak se žlábek ještě trošku napřímí a zúží. Konečně hřeben. Půlhodinku čekáme na Husbanda a konverzujeme s trojicí vídeňáků, od kterých zjišťujeme podmínky v jednotlivých žlabech a volíme jako optimální variantu pro sjezd Breite Ries (viz http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=846 ).
Po hřebeni (nebo spíš vrcholové parovině typické pro vápencové hory) stoupáme na úplný vršek šnéberku Klosterwappen (2076), v závětří parabol vysílačů svačíme, přejíždíme po prakticky vodorovném hřebeni k boudě Fischerhütte, sundáváme pásy a v sílícím větru jdeme s prkýnky v rukou po vyfoukaném hřebeni asi 300 metrů západně k začátku žlabu. Zde se mi při utahování škorní pro sjezd trhá přezka, a tak vytvářím důmyslnou náhradu ze smyce. První metry žlabu jsou ouzké a sníh je proklatě tvrdý, a tak moc elegance nepředvádím, pak se žlab rozšiřuje a maličko polevuje ve sklonu a tam čekám. Jiřík sjíždí podobným stylem.
Husband po několika metrech šoupání bokem rozumně sundavá lyže a schází k nám na mačkách, u nás pak lyže opět nazouvá. Dál je sníh měkčí, ovšem objevují se vyfoukané svislé rýhy. Zároveň přicházejí mraky. Postupně po stometrových úsecích sjíždíme a čekáme na sebe. Čekáme zrovna níže, Husband se rozjíždí, dělá oblouček, zakopává o zastrugu, lyže vyhazuje, a Husband sviští po svahu hlavou napřed. Snaží se brzdit druhou lyží, tu také ztrácí, a tak úsilně zubynehty brzdí. Jednu chvíli to užuž vypadá že zastaví, ale zase začíná zrychlovat, v obličeji má při tom zmateně nešťastný výraz. Nakonec opravdu zastavuje. Je z toho lehce otřesený, ale živý a zdravý, vyjma ulomené přezky na botě a mírně pochroumané brzdičky na vázání. Jdu 100 výškových metrů nahoru pro lyži (měl naštěstí brzdičky, kdyby měl sychráky, tak ho lyže umlátí). Husband opět nazouvá mačky. Než sjedeme a sejdeme k prvním stromům, tak se začíná šeřit. V lese je měkčí sníh, a tak Husband opět mění mačky za lyže a s mírným blouděním nacházíme správný směr sjezdu. Tma padá a hustý sníh nastává minutu před návratem k autu.
Skáčeme do vozu, pouštíme topení naplno a jedem okolo šnéberku skrz údolí děr (na parkovišti v Kajzrbrunu ani jeden stan! Rarita!) po šmyklavé zasněžené silnici do Švarcau v horách. Zde hledáme ýbrnachtuňk, a nakonec nacházíme apartní pokojík ve zcela prázdném penzionku za dvacku na osobu se snídaní. Ani nejdeme na pivo, jen tak vleže lokáme rum, žereme Husbandovy zásoby a slavíme jeho narozeniny.
Ráno jsme pozřeli velmi opulentní snídani a popojeli kousek do údolí Prajntál, kde parkujeme a vyrážíme po lesní cestě směrem na Mariazell, je to oblíbená cesta zbožných procesí a stromy okolo jsou ověšené pamětními tabulkami, svatými obrázky a jímavými verši v rozličných světových nářečích. Na sedélku Kšojdhéhe Husband tokovatí, a tak nahoru na Perškégl stoupáme pouze dva. Z vršku přejíždíme na vršek Gippel, a těsně pod vrškem důkladně svačíme a zapínáme lyže. Sjezd roklí Gyplgrábn je nejprve krásná prašanová pláň, pak trocha lesního vopruzu, pak kousek pěkného bezlesého žlábku a nakonec příjemná široká cesta až k autu. (viz http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=968 ). Pak už jen zabalit, a se zastávkou na večeři domů.
Celkové dojmy: příjemná oblast. Relativně blízko. Nepřelidněno. Bez ochranářského folkloru. Spousty dalších možností, vraždy i rodinné pohodovky. Rozhodně jsme tam nebyli naposledy.
Husband by tady mohl přidat nějaké hrdinné obrázky.
|
