Tak jsem se rozhodla vás všechny obšťastnit trochou vyprávění o uplynulém víkendu, jelikož se nakonec trochu prolnula s výpravou na Maltatal.
Nakonec se narychlo v průběhu čtvrtka dohodlo, že vyrazíme už večer - já, Tomáš, můj spolupracovník Honza a další dva člověci, s tím, že další pětičlenná posádka dorazí další den.
Z Prahy vyjíždíme po osmé, chvíli špekulujeme kudy jet, ale nakonec zdárně ukrajujeme kilometry a snažíme se o co nejdřívější dojezd, abychom se stihli trošku vyspat. Téměř již všichni poklimbáváme, když tu přijde hranice a chtějí po nás doklady. Legrace může začít. Ať se snažíme sebevíc, tak jedna občanka stále schází. Hlavně že celý den diskutujeme, že musíme mít tu s čárovým kódem a nakonec z toho vyjde, že Honza tu svou pro jistotu vůbec nemá. Dedukcí dochází k tomu, že musela zůstat v ABC sportu při půjčování vercajku. Začíná telefonická smršť, kdy postupně zkoušíme možné varianty postupu. Zjišťujeme vlaky z Budějovic a do nich, že bychom přespali na hranicích a ráno ho s dokladem naložili. Snažíme se vzbudit Honzova tátu, aby mohl hodit pas průvodčímu do přímého vlaku, který odjížděl asi za hodinu (před půl jednou) z Prahy. Budíme řidiče druhé posádky v naději, že jim někdo třeba na poslední chvíli odpadl a ono ne. Ani nám moc nevynadal, jelikož jsme ho dobře pobavili. Mezi tím samozřejmě probíhá snaha o stopnutí nějakého auta, které přijíždí do Čech - všechno neúčinné. Nakonec přichází spásný nápad - Kuba Turek by nemusel spát - jak jsou na tom asi s místy v autech naši Maltatálci. Naštěstí máme oddíl plný dobrých lidí. Honzu vysazujeme na nádraží, aby chytil ranní vlak a ten pak už i s pasem vyráží v pátek odpoledne spolu s Bidlem zpět do Rakouska. Honzu přebíráme nakonec na parkovišti za sjezdem z dálnice poté, co jsme 15 min strávili blikajíc jak o život v odstavném pruhu na dálnici.
Jinak abych nezůstala jen u našich cestovatelských zážitků. Radostně jsme ve čtyřech dorazili do oblasti Gasteinu v pátek po půl čtvrté ráno, i když jednou to už vypadalo, že si po cestě potykáme i se svodidly. Nechali jsem se ještě překontrolovat policisty, kde jsme mlžili ohledně našeho ubytování, jak se jen dalo a po objíždění kolem dokola nakonec přece jen končíme na parkovišti u kapličky hned vedle cesty a železnice. Moc jsme se nevyspali, autíčka kolem jen svištěla, Tomáš měl blbý spacák a venku táhlo k - 20. Kolem osmé dorazil chlapík, co šel vybrat penízky z kapličky a zapálit svíčky, zatřásl stanem a slušně pozdravil - grüs gott. Odpověď nějak nepřišla, jelikož jsme ještě moc nefungovali.
Když jsme se konečně přemluvili vstát, pobalit a najíst, tak jsme vyrazili na blízké ledy, kterými je celé údolí téměř poseto. Měli jsme jasno, co kdo půjde - naši kamarádi byli celí natěšení na ledíky a my doufali, že vyplazíme nějaké ty kvaky. Mě sice moc prsty lézt nenechaly, ale přesto bych řekla, že ve stavu nejvyšší nouze se dá na cepínech a hrotech udržet a přežít. Zdatně jsem se tedy snažila aspoň jistit a fotit, i když to mi také nijak extra nešlo. Jinak kluci si celkem obstojně zalezli a celkem nás i zahřálo sluníčko. Pokud by se ale výkony hodnotily podle modřin na kolenou a počtu mačkou proseknutých goráčových kalhot, tak bych jednoznačně vyhrála.
Večer místo zalezení do spacáku jsme čekali na smluvený signál, abychom se vydali směrem na předávací místo. Cestou zpět jsme si pro jistotu ještě asi 20km zajeli, aby to nešlo vše tak snadno. Přečkali jsme nejchladnější noc z těch tří u naší kapličky a ráno v deseti vyrazili na túru na lyžkách. Výběr trasy se úplně nezdařil, jelikož jsme tu správnou odbočku minuli a tak se po dobré hodince a půl chůze, kdy už jsem měla jeden pás přilepený kobercovkou, dostali pod strž, kterou jsme se museli nějak vydrápat nahoru. On ten přemrzlý prašan, který tam byl až po boky, nám to moc neulehčoval. Sklon tohoto trychtýře byl také víc než mohou zvládnout tulení pásy a nutno říct, že mačky na lyže také nebyly k ničemu. Po překonání několika kmenů, křovisek, několika pádech po podjetí lyží, mnoha nadávkách a výkřicích hrůzy se většině výletníků podařilo přes stromy a větve natraverzovat na vedlejší úbočí, které bylo díky jedničce lavinovce celkem schůdné. Což ale neznamená, že jsem i při mohutných serpentýnách neservala i druhý pás. Myslím, že nebudu moc daleko od pravdy, když napíši, že jsme tento úsek tak do dvou hodin měli za sebou. Dva snowboardisti, kteří se drápali nahoru na sněžnicích, dolézali téměř po čtyřech. Tady skončila trasa B-týmu, který si zde vytyčil svůj sobotní vrchol. Tří členný A-tým i v půl třetí stále ještě hodlal dojít na vrchol kopce. Tomáš, Honza a já jsme si stanovili nižší cíl a to dostat se výš, abychom byli schopni přetraverzovat na sjezdovku, jelikož jsme se stále ještě nacházeli úrovní v lese. Prvních 100 metrů nás celkem dobře naladilo než jsme zjistili, že úbočí kterým máme stoupat je většinou vyfoukané na pěkně zatvrdlou krustu, na které to téměř nedrželo ani na hranách. Po necelých 100 výškových metrech jsme stáhli krovky a zaveleli k ústupu. Tím pádem následoval další mohutný traverz přes asi tři úbočí než jsme se dopracovali na jednu cestu. Traverz se neobešel bez občerstvení, pádu na krustě s velmi dlouhou brzdnou dráhou, několika křoviscích v obličeji, baťohu,... Vystoupali jsme dvě zatáčky silnicí a viděli stopy nějakých lyžařů, nadšeně sundali pásy a těšili se na snesitelnou cestu dolů. Terén vypadal na situaci obstojně, krusta sice nechtěla moc pustit, ale jak se zdálo stopy vedly celkem smysluplně a tak jsme si mysleli, že si to dávali nějací místní borci, co odbočili z horních sjezdovek. Když jsme byli asi v polovině kopce zůstali jsme viset nad šíleným zalesněným srázem. Koukáme, že stopy také hledali cestičku a tak nakonec opět kopírujeme jimi najitou trasu a vydáváme se malinko šikmo vzhůru. Po asi padesáti metrech a překročení jednoho potoka, jsme začali zase sjíždět lesíkem. V tom jsme narazili na pořádný potok a viděli, že stopy mizí v hustém lese. Až nyní jsme pochopili, že stopy vytvořil náš B-tým a ne žádní místní znalci. Jenže žádná jiná možnost nebyla než začít sjíždět a už to téměř vypadalo i na čelovky. Doufali jsme, že potok někde nepřechází ve vodopádek a že naši měli štěstí a že se prodrali tím lesem až dolů do údolí. Po několika Tomášových exkluzivních pádech mezi nimiž bych vyzdvihla ten, kdy skončil zaklíněn lyžemi mezi dvěma stromky hlavou dolů a pár dalších maličkostech jsme již za soumraku narazili na běžkařskou stopu, což byla naše výhra a už za 15 minut jsme byli u auta. Překvapilo nás, že B-tým čekal jen 10 min a A-tým 5 min a hlavně fakt dorazili všichni.
Noc byla ve znamení šílených poryvů větru, menšího sněžení a našeho známeho ranního grüs gott. No neděli už zkrátím. Rozdělili jsme se na dvě auta, jedno šlo na skialp a druhé na ledy. Lyžařská sekce si vybrala spolu s námi vrcholek 2300m, kde silnice byla značená asi do 1300m. Nakonec se jednalo o naprosto neprůjezdnou soukromou silnici, takže jsme skončili vlastně hned na úpatí kopce. Vrcholku jsme nedobyli, ale jak bylo stanoveno cca ve dvě hodiny jsme otáčeli, abychom nějak rozumně dorazili domů. Cesta nahoru byla naprosto pohodová, což ale nevylučuje to, že dva lidé z pěti opět strhli pásy a lepili již osvědčenou kobercovkou. I když pro výstup nebyl přemrzlý prašánek nic extra, sjezd jsme si náležitě užili a všichni ho ve zdraví přežili. Nezastavila nás ani spousta ostnatých drátů křížících nám cestu. Tohle jsem si fakt náležitě užili, nádhera.
Uznávám, že nyní jsme již mysleli jen a jen na jídlo a na odjezd domů. Když tu jsme v přihrádce našeho vozítka ještě stihli objevit jednu peněženku s doklady (občanský průkaz nevyjímaje) pasažéra, který jel nyní s druhým autem. Následovalo tedy pár sms-ek, zastávka u kapličky, kde naštěstí byl vedle rakve na autě připnut i obal se snowboardem, kam jsme dotyčný nález umístili. Ať se to zdá neuvěřitelné nakonec nás všech deset dorazilo ještě v neděli do Prahy a mohl začít další pracovní týden. A řeknu vám, ta postel ve vyhřátém bytě má také něco do sebe J. A hlavně mi netvrďte, že jste to někdo zvládl dočíst až sem.
|
