Pallavicini- aneb horolezecká česko-slovenská maturita

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Tomas

Svisti na golfovem hristi
1. Svisti na golfovem hristi
2. Preskok
3. Gg
4. Pallavicini
5. Bivak
6. Stisnene podminky
7. Prvni metry
8. Pred polovinou
9. Svita
10. Horni tretina
11. Pojidac
12. Pod nejtezsimi delkami
13. Fujavice
14. Na Malem Zvonikovi
15. Sestup na chatu
16. Kejce druhy den
17. Taury jako na dlani1
18. Taury jako na dlani2
19. Sestupujeme normalkou
20. Taury jako na dlani3
21. Sestup
22. Zpatky na parkovisti

Trochu úsměvný, ale sakramentsky pravdivý název. Lezu už hrozně dlouho, ale na výstup Pallaviciniho žlabem vedoucím na Grossglockner, nejvyšší horu Rakouska a východních Alp, jsem našel odvahu až teď. Před osmi měsíci v létě jsem tu stanul na vršku po zdolání Hoffmanovy normálky. Výstup ze severu roklí jsme naplánovali letos v únoru a 9.-11. června úspěšně zrealizovali. Přestože pár dní předtím napadlo v Alpách od třiceti centimetrů do jednoho metru sněhu a já několik nocí doma ve snech jezdil žlabem s lavinou. Do týmu jsme přizvali nicnetušícího Pojídače, což byla tak trochu moje další noční můra. Nikdy jsem s ním nebyl v horách a nevěděl jsem, co od něj můžu čekat, jak poleze, jestli to nebudeme muset otočit, jestli se to tam vůbec dá otočit, jestli to bude lezitelné.....
Cesta do bivaku nám trvala přes šest hodin. V poledním vedru, po skále, po suti, v trase pádu převislých séraků i ve sněhu. Každý si prožil své. Já se ošklivě spálil, Michala bolela hlava a Pojídač dorazil takřka na pokraji svých sil v menší agónii. Do večera jsme spali a odpočívali. Bivakovací bouda je velmi stísněná, oficiálně pro osm lidí, v deset večer dorazili dva skialpinisté a po jedné v noci ještě jedna německá dvojice. Jen co přestali šramotit, my začali vstávat a balit. Byly dvě ráno. Báli jsme se lavin a kamení a proto jsme vsadili na rychlý sólový noční výstup. Ve 3:30 jsme stanuli pod nástupem a začínáme za slabého svitu čelovek ukrajovat první metry nástupového kužele. Kde je odtrhovka? Voe, už jsme nad ní, konstatuje suše Mišo. Ptám se několikrát posledního lezoucího Pojídače zda je v pohodě a slyším celkem přesvědčivou kladnou odpověď. Vládne mrazivé tmavé ticho, čerstvého umrzlého sněhu je asi třicet centimetrů. Ledovec Pasterzee je o tisíc metrů níže, už pád na nástupu znamená velké riziko. Padesát metrů nejužšího místa celého žlabu je po chvíli za námi. Držíme se pořád vpravo, podél ledového žlábku, kudy se nepřetržitě sypou malé lavinky zmrzlé krupice. Několikrát ten žlábek musíme překonat, neboť výše jsou vyfoukaná ledová místa a my chceme postupovat bezpečnějším firnem. Zvláštní pocit, postavíš se mačkou do žlábku a vidíš jak to tu botu za vteřinu obtéká až celá zmizí. Vzpomínám na útržky z článků stažených z internetu, i na Čecha, který tu před nedávnem spadl. Drž pořád pravidlo tří pevných bodů - hučí mi v hlavě. Přesto se přistihnu, že jej několikrát poruším. Pospec s Márošem tu jeli na lyžích-šílenost, hazard, ale dobrej výkon! Pomalu svítá, a teplota je hluboko pod nulou. Postupujeme poměrně rychle, přesto se žlab zdá být nekonečným. Sklon se zvyšuje na 55 stupňů a nohy začínají bolet od neustálého stání na špičkách. Častěji odpočíváme. Lezeme stále sólo, každý sám za sebe, teď již v levé části kuloáru. Občas mám pocit, že mě batoh převáží a já spadnu. Už dávno mám vypracovaný svůj rytmus, přesto červík -Co kdybych uklouzl a nezastavil- stále hlodá. Dole za Pojídačem se objevily dvě postavičky. Jsou to Němci z Pasova, kteří dorazili v noci do bivaku jako poslední, dvě hodiny si schrupli a teď nás pomalinku dohánějí. Sejdeme se všichni až před posledními osmdesáti metry mixového lezení. Nastala prekérní situace, nenacházíme první bezpečný štand se dvěma borháky, asi je někde pod sněhem a ledem. Mišo okamžitě nastupuje a stále nejištěn zdolává s batohem nepříjemný pětimetrový úsek strmých mixů k prvnímu postupovému borháku. Vytahujeme konečně lana a brzy za mrazivého vichru překonáváme vrcholovou převěj. Je 8:45h. Vystoupíme jen na Malého Zvoníka, zuřivě fouká. Na hlavním vršku jsem byl loni. Bolestivé puchýře v obličeji velí jednoznačně-dolů. Na chatu arcivévody Jana to je blízko, překonáme exponovaný hřebínek a slezeme pár set metrů vysněžených strmých ploten a svahů. Vůbec to tu nepoznávám, v létě to byl čistě skalní výstup, nyní panují zcela zimní podmínky. Chata je zavřená, funguje pouze winterraum. Jsme tu sami a celý den a noc jíme a spíme. Zimní spacáky a vybavení přišly velice vhod. Vichřice zuří celou noc.
Ráno je nádherně a Taury máme ve vycházejícím slunci jako na dlani. Za hodinu sestoupíme více než kilometr převýšení. Jsme v bezpečí, jsme zdrávi a Pallaviciniho máme v kapse. Vyslovuji uznání statečnému Pojídačovi a smekám před byť jen pěti, tak velmi nebezpečnými metry, které zdolal jen ve zbraních Mišo.

Resumé:
Výstup Pallaviciniho roklí: spodní dvě třetiny firn 50°, horní třetina firn 55°, poslední dvě délky 80m led 60° a rozbitá skála III, vrcholová převěj sníh 80°.
Délka výstupu: 600m; 520m sólo, 80m jištěných
Čas výstupu: do bivaku 3250m přes 6h, roklí na vrchol 5h
Účastníci: Mišo, Tomas, Pojídač

Vytvořeno: Tomas 23.6.2006 08:46
Upraveno:Tomas 23.6.2006 08:46další...