Proč jezdit na slizkou Bořeň, když na Kozelce je tak krásně?

Gobo v Údolní hraně na Kobylu

Gobo začíná vystrkovat růžky

Jabloň v poli osiřelá

Renča s jedním ze svých žáčků

Ta má ale pevná ňadra

Preitenstein a zámek Nečtiny

Zřejmě Zelená spára

Špekáčky už došly...

Boj s vlhkem jsme vyhráli

Bez komentáře...

Nástup do Opičí...

... a traverz tamtéž

Renča leze Žíznivou

Všechny obrázky

Tři dny volna, z Arca sešlo, bude tam hnusně. Doma možná taky, ale není to tak daleko. :o)

Opět jsem se po dlouhé době vydal z Bratislavy do matičky stověžaté Prahy, abych se tu sešel se svým učitelem lezení a jeho družkou ... rozuměj s Gobem a Renčou.:o) Naplánována jest Kozelka, vrch to mnou již jednou navštívený, ovšem za časů dávných, někde v rozvinuté éře mého lezení. Teď po téměř čtyřleté přestávce to bude maso.

Celou cestu z Blavy je přijatelně, ve čtvrtek tu i svítí slunce. Ale těsně před Prahou vjížím do hnusného mlhavého smogu. No snad pátek bude lepší. Ráno vyrážíme, předpovídači slibované polojasno se zatím nekoná, ale neprší, tak neztrácejme naději. Z parkoviště v Nových Doubravicích naše Kozelka vidět není. Přesto ji nalézáme, zkoušíme skálu či není moc studená, no prsty nepřimrzají ani nestudí. Na rozlezení co jiného než Normálku na Kukačku 4+. Dále jsme oblezli téměř vše co se dá na Kobylu, krom Lipové spáry. Vylezlo nám i sluníčko a začalo příjemně hřát, tak stačilo dokonce jen tričko. Teda mě s Gobem, Renča zůstala věrná mikině a občas i slušivé zimní to čapce. Po dalších dvou cestách v oblasti Stěny (Perníková 5 a Vodácká 6) se začalo už trochu smrákat, nicméně ještě nám Gobo vytáhl Koutovou 4. Vodáckou jsem tedy vlastně nevylezl, tedy první půlku ne. Nějak se tam nedalo udržet nebo co... Vyřešil to odstup a opora o protější věž a takový pěkný kruh-chyt. :o) Na závěr si dal Gobo ještě Západní hranu 4+ na Březovou, kterou ale Renča už odmítla lézt a mě při nástupu připadala moc převislá, moc temná, moc uklouzaná a s příliš malými madly.:o)

Zamířili jsme tedy, již zatmy, na průzkum místních občerstvovacích stanic. Hned pod kopcem jsme zkusili místní Ranch, bylo otevřeno a byli jsme tam úplně sami. Vlastně téměř stejně jako na skalách, během odpoledne se tam objevil jen jeden lezecký pár. Pár piv a gulášek, prý tajná receptúra a kolem desáté už jsme leželi ve stanech na tábořišti. Paráda, nemuseli jsme takovou dálku až do Nečtin.

Sobotní ráno nevypadalo nijak lezecky lákavě, v noci poprchávalo, vyrazili jsme tedy na malý výlet. Přes Nečtiny jsme se vydali na zříceninu hradu Preitenstein, asi 2 kilometry dále. V jeho podhradí leží také zámek Netčtiny, z novější doby, kdy hrad byl již nepotřebný a tudíž opuštěn. Samozřejmě, když jsme tam došli, vylezlo sluníčko a opět se příjemne oteplilo. Tedy honem zpět a do stěn! Nebylo by to ale podzimní počasí, aby zrovna když jsme se pod stěnu dostali, nezačalo opět poprchat. Slunce ale svítilo nadále, vykouzlilo tedy jen hezkou duhu a za chvíli bylo opět sucho. Pokračovali jsme v oblasti Stěny, tentokráte jsme lezli Zelenou spáru 5+, Skaláckou 6- a nakonec v oblasti Myší díry Kouzelnou 6+. Tu jsem ovšem opět nedal, tedy ten jeden klíčový krok u druhého kruhu. Gobo prohlásil, že mu asi ztloustly prsty, protože je nemohl dostat do spáry, já měl podobný problém. Zato Renča si libovala, jaká je ta spára akorát a jak hezky bere. Nebrala asi ale dlouho, o jejích výkřicích o metr výše se tu nebudu rozepisovat, ale dole v údolí si asi museli říkat, že si to tam na kopci někdo pěkně užívá.:o)

Opět se přišeřilo a začalo nepříjemně foukat a tak jsme se vydali na tábořiště, zkusit opéct zakoupené špekáčky. Už předem jsme měli pochybnosti o úspěšném rozdělání ohně, vše kolem bylo nasyceno poměrně značnou vlhkostí. K našemu překvapení, i když po značném úsilí, jsme špekáčky opekli. Oheň by bylo možno nazvat nárazový, protože vždy jen během pár minut shořely slabší větvičky a ty silnější jen zarputile syčely, bráníce se olizujícím plamenům. Zábavná hra kdo z koho nám ale vydržela poměrně dlouho, takže i dvě silné větve nakonec začaly hořet a když už jsme chtěli zanechat dalších pokusů, dostavil se stabilní tepelný výkon.:o) Kolem osmé jsme se vydali na druhou návštěvu lokálu Ranch, tentoktáte jsme byli již druzí hosté, ale Ti první vypadali na příbuzenstvo či přátelstvo majitele. Za správně zodpovězenou otázku, zda je větší bolest natažený lýtkový sval nebo vymknutý děložní čípek, jsem byl obdarován panákem skotské whisky (správná odpověď byl samozřejmě ten vymknutý čípek :o)

Nedělní ráno vypadalo o něco lépe než sobotní, nicméně kraj opět přikrývala mlha. Podle předchozí zkušenosti jsme ale vyrazili pod stěnu. A dobře jsme udělali, za hodinku se na nás opět usmívalo slunko. Tenktokráte jsme zvolili, tedy Gobo zvolil, oblast Doubravické stěny. Cesty Přátelská 3, Ukradená 5, Cesta tří přátel 6-, Opičí 5, Žíznivá 6- a Slavojova 5+. V poslední zmiňované jsem si opět sedl.. ach jo.. ty lezecké přestávky...

Čas se nachýlil, do Blavy daleko a tak hup do káry a už se vezem. V Kralovicích jsme se stavili v hotelu s příznačným jménem Prusík na večeři a pak se snažili v husté mlze najít cestu do Prahy.. viditelnost tak 50m, možná méně.

Tak a to by bylo asi tak vše. V autě mi zůstala Gobova mapa, takže do Prahy zamířím znovu.. jen nevím, jestli to bude výlet na zimní ledy, nebo jarní písky...