Kdo viděl před rokem v Bergellu zdrchaného Jizvu klepat se v trojkách, možná neuvěří. Nicméně příběh je skutečný. Tenkrát v Bergellu jsme všichni nováčci s otevřenou pusou obdivovali Mika s Mikolášem, kteří vylezli pětkovou(!) Molteniho cestu na Badile, opravdovou klasiku, a v duchu snili o tom, že taky jednou budeme na něco takového mít. Po roce jsme vám teď s Bártem připravili malé překvapení.
Nápad vylézt něco na třech Čimách se zrodil zanedlouho potom, co jsem je poprvé viděl na fotce (a věřte nebo nebo ne, bylo to dva měsíce zpátky) a přečetl jsem Deset velkých stěn od Radana Kuchaře. Teď šlo o to vymyslet termín a sehnat spolulezce. S Bártem jsme byli domluvení na nějaké lezení přes svátky Mistra Jana Husa a když se v pravou chvíli se objevil Filipes s plánem jet v tutéž dobu do Cortiny, což je od Čim co by kamenem dohodil, nebylo co řešit. Slovo dalo slovo a rozhodli jsme se, že na některou z Tre Cime di Lavaredo vylezeme. Nabízející se nejznámější cestu Via Comici na Grande Cimu jsme zavrhli coby jasnou sebevraždu. S výběrem cesty nám nakonec pomohl Tomas a pár dní před odjezdem padla volba na cestu Spigolo Giallo, kterou Tomas před časem lezl s Bidlem (resp. lezli jen zčásti, protože netrefili správný směr a na vrchol dolezli jinou cestou).
Žlutá hrana je klasikou z nejklasikovatějších. Vede na předvrchol Cimy Piccoly a tvůrcem této cesty není nikdo jiný než slovutný Emilio Comici (společně s pány Varalem a Zanuttim), který ji vylezl roku 1933. Cesta je 350 metrů dlouhá, má 13 délek, z nichž většina je obtížnosti V a vyšší. Jedna délka je za VI a nejtěžší délka za VI až VI+. V celé cestě nenajdete ani jediný nýt, jen skoby. Žlutá hrana je také strhující podívanou už z přístupové cesty.
Na parkoviště u chaty Auronzo pod Čimami jsme po zajímavých cestovních peripetiích dorazili asi v jednu ráno. Já spal ve stanu stejně jako ostatními členové výpravy (Verča, její milovaný Ondra, a extrahumanitní Mirek). Bárt musel spát v autě. Ne snad proto, že by se nevešel, ale jednoduše proto, že po cestě z Čech ztratil mysteriózním způsobem karimatku a tak by neměl ve stanu na čem spát.
V pět ráno zazvoní mobil. Normálně bych se po čtyřech hodinách spánku cítil jako Šípková Růženka na rohypnolu, ale mám z nastávajícího dne pořádný nervy a tak stojím po dvou minutách vykýblovanej před stanem a klepaje kosu se šinu k autu kde mám v pět patnáct sraz s Bártem. Venku je fakt pořádná zima a tak drkotám zuby ostošest. "Babababárte, tyty debbile, vovotevvvři mmi toto autto, nenenebobo tatady zzmrznu!" V autě se snažíme do sebe rychle nacpat co nejvíc živin a pak už jen nandáme sedáky, drapneme lana a pečlivě připravenej batoh a mizíme hledat nástup.
O dvacet minut později stojíme pod nástupem Žluté hrany, jsme tu první. O další chvíli později vyrážím do zlověstně vypadajícího kouta. Nějakým zázrakem je tu skála ojetá jak na Srbsku, lámavá a ze spárky v koutě vyčnívá jen několik málo rezatých skob. Bojim se jako hovado, snažím se dávat bacha aby mi to neujelo a pořádně dojištovat. Ne nadarmo se říká, že friend je nejlepší přítel člověka. Po dvaceti metrech nepříjemného lezení kouknu dolů a vidím, že jsem to s tím jištěním nepřehnal. No, koneckonců friendů mám jen pět, nejdou dát zdaleka všude a čoky se mi v podivných hlemzacích pozicích v koutě moc zakládat nedaří. Tak ještě dalších dvacet metrů strachu, že pod sebou něco ulomim, a dovzlínám oklouzaným koutem ke štandu. Je jen na skobách, ale vypadá bezpečně. Promotám mezi změtí erárních smyček jednu svojí a potěšeně odsednu. První dvě délky V a V+ jsem zdolal najednou, což je z časového hlediska pozitivní. Bárt táhne na druhém batoh, což mu v tomhle hnusnokoutě dost nezávidím. Ze včerejšího koutu ve Via Finlandii máme ale cvik, takže Bárt za mnou dovzlíná celkem brzo.
Další délka je za převislej kout za VI, takže lezu zase já. Jaký to asi bude? V hlavě se mi honí pochybnosti, jestli na to máme. No, snad tam aspoň někdo dal pod těžký místo pár pořádnejch skob. Lezu jakž takž snesitelným terénem, místy spíš stěnou než koutem, což mi sedí. Potom potkávám tři skoby blízko u sebe. Kouknu pár metrů nahoru a hned mám jasno, kde že má být to šestkové místo. Vybíhá tam takovej malej převísek z kouta, chyty nejsou od pohledu ani tak malý, jako spíš dementně umístěný. Ještě pár kroků a jsem v těžkém. Nesmím moc otálet, tak strčim žábu do první díry kterou vidim, párkrát heknu našlapu po malejch kluzkejch chytech a užuž držim horní stranu převislého bloku. Snažim se vyplazit na jeho vršek, ale nenacházim žádný nohy. Po chvíli nervozity se opřu oběma nohama dole pod převisem a nějak se tam vyhoupnu. Délka je vyhraná, ke štandu už je to jen IV+. Bárt s báglem (nebo bágl s Bártem?) vyřeší klíčový hup na převislý blok s překvapivou lehkostí. Několik dalších délek od trojky do IV+ky je teď na něm. Já na oplátku fasuju pěkný nacpaný báglík. S naším dosavadním časem jsme spokojeni, i když nás očividně dohání dvojka Italů. Vypadají, že mají cestu zmáknutou a tak máme i trochu radost, že budeme mít za chvíli nad sebou někoho, kdo bude korigovat náš směr.
Další délky, ačkoliv jsou hodnoceny jako lehké, zas tak úplná sranda nejsou. Skála je občas dost lámavá a jen velmi málokdy narazíte na skobu. Navíc od čtyřky výš se po cestě pravidelně potkáváte s vypečenými bříšky a malými převísky, které dokáží dát slušně zabrat. Italové za námi znají v cestě zkratku, kterou ušetří jednu délku a dostávají se tak před nás. Postupně se nám také začíná zdát, že cesta zrovna dvakrát neodpovídá nákresu. IV+ ková pasáž je nějaká delší než by měla být, po spárkách z nákresu ani vidu ani slechu. Spíš je to pěkné lezení po pevných vápencových madlíčkách, občast trochu převislé. Vtipné je na tom to, že tady nejsou žádné skoby a není kam co zakládat, takže Bárt přelezá délky buď jen s velmi málo jištěním, nebo ty kratší dokonce v jednom dlouhém odlezu téměř od štandu ke štandu. Začínáme být nervózní z dalších těžkých pasáží, které mají přijít, a také z toho, zda budeme dost rychlí. Počáteční těžký kout už ale máme dávno za sebou a počasí nám také opravdu přeje.
Následuje V+ traverz doleva zpět na hranu. Není nic extra zajištěn, ale v porovnání s počátečními kouty to není nic težkého, až na jedno krátké místo jsou zde pohodové stupy i chyty. Stoupá náš neklid z toho, jak bude vypadat nejtěžší délka cesty, převislá koutová spára, která je nyní hned druhá délka v pořadí. Z další délky V+ si toho moc nepamatuju, hnal jsem se nahoru, abych viděl klíčovou délku. Mám ale pocit, že to bylo pěkné stěnové lezení s několika bříšky a poměrně slušně vyskobované. Šikovně vybranou přímou délkou nás těsně pod klíčem cesty předbíhá další italská dvojice. Očividně se zná s tou první. Cestu rovněž moc neřeší.
Začínáme být trochu unavení, máme za sebou osm délek poctivého lezení. Na štandu pod další délkou asi půl hodiny čekáme, než odlezou obě italské dvojky. Přešlapuju na štandu jako blbec abych už už mohl do převislého koutku nalézt a vyzkoušet, jestli na nejtěžší místo cesty máme nebo jestli bídně umřeme ve stěně. V mojí vrozené škodolibosti mě potěší, že poslední z italů na druhém v délce potupně hákuje. Nadmu se tedy jako koza že já to jako určitě dám čistě. Ještě načechrám peří a jdu. Nejdřív slušný odlez, cvakout dvě skoby aby byla jistota a už je tu první těžké místo. Nesmimháknout, nesmimháknout. Plotna přede mnou je ale hladká a nevím jak dál. Nakonec najdu jeden dobrý stup. Je docela vysoko, nakopu na něj nohu. Pak dva rychlé vratké kroky na tření na oklouzaném dolomitu a je to z půlky za mnou. Skob je tu všude spousta, není se čeho bát. Nalézám do kouta a s dobrou náladou přelézám vytrvalostní šestkovou pasáž po madlech. Tak to mám přecijen čistě. Štanduje se v půlce monumentálního koutu hezky pěkně ve visu na asi pěti skobách. Věším se do slušně vypadajících erárních smyček a pro jistotu to nějak prošmodrchám jednou stodvacítkou. Expozice jako prase. Pod nohama ubíhá jedna stěna převislého koutu, a pod zadkem už máte jenom prázdnotu a díru asi 200 metrů až na podlahu. Do toho občas zavržou erární smyce, ve kterých sedíte. Dobírám Bárta s batohem. V plotničce sice jeden krok zahákuje, ale vyčerpávající madla v koutě přeleze i s tréninkovou zátěží čistě.
Dál pokračujem celkem poctivým a hodně exponovaným traverzem doleva. Potom dalších V+ stěnou přímo vzhůru, semtam skoba. Délka končí na velké polici, kde si konečně po několika hodinách přešlapování na poličkách můžu sednout. Je krásné počasí, ale už jsme taky pořádně unavení. Zbytkový adrenalin z nejtěžší délky úplně vyprchal a doléhají na nás noční čtyři hodiny spánku. Teď už chceme jen co nejrychleji nahoru, máme toho plný zuby. Italové už jsou dávno v prachu. Něco sníme, popijem, vyfotíme. Natočíme i kraťoučký videíčko. Další délka IV+ pro Bárta. Nejdřív hustej převísek, potom lámavá skála. Ja mu dám IV+, Comicimu jednomu! Bártovi to trvá dlouho, poctivě jistí a pak nemůže najít štand. Nakonec zaštanduje na friendu a vklíněncích. Skutečný štand nalézá až později, když už má vše vybudováno. Dál lezu já, procvakám tři skoby opravdového štandu a chystám se do poslední délky V+. Jestli dáme tohle, vrchol už máme opravdu na dosah. Nakonec má být ale docela veselo. Nad štandem nacházím už jen jednu skobu a s pořádným odlezem dolézám na malou poličku, nad kterou se tyčí další stěna, očividně dost lámavá a skoby nikde. Kurva, přece to tady někde musí bejt, už jsme tak blízko. Krabím krokem se posunuju po poličce zleva doprava a zpět a vyvaluju oči abych snad našel kudy to vede. Ale nikde nic. Kurva. Jenže velkej odlez dolu bych asi neslez, na to je to dost těžký a zajistit na poličce ani nikde jinde se nedá. Poslední možnost je odtraverzovat doprava do hajzlu k velkým blokům šutrů, které slibují lehký, ale lámavý terén. Zajistit se tady můžu tak maximálně pocitem že sem borec a nespadnu. Vyplazím se na pár schodovitých stupňů a k velké radosti najdu štand na dvou skobách. Ještě pro jistotu obhodim smyčkou hrot co mám u nohou, jedna skoba nevypadá moc dobře. "Vole, tak jsem ňákej štand našel". Fuj, mám toho dost. Nejištěnou V+ pasáž s batohem a kyvadlem jako prase Bártovi fakt moc nezávidim. Když štastně doleze za mnou, máme za sebou 12 délek a nad námi se tyčí poslední pořádně dlouhá lehká, ale nejasná délka na vrchol. Tahání už mám za dnešek fakt dost. Chtěl bych se nechat v klidu dobrat na vrchol a mít svatej pokoj. Oťukávám jestli by se Bárt neujal vedení. "Hele, to už je lehký, jdeš?". "Ani hovno, jdi ty." No, tak teda jdu. Skoba samozřejmě žádná, je to lehký, ale už mám nervy v kýblu a občas to nejde moc zajistit. Buď neni co kam strčit nebo se to láme. Kličkuju, abych našel co nejlehčí terén. Na štand za námi dolézají dva Angličani a s pravým britským klidem čekají, až odlezeme. Já mám zatím radost z každého založeného čoku. Lezu dlouho, mám pocit, že mi za chvíli musí dojít lano. "Kolik lana?". Nic. "Kolik lana?". Nic. "Ty debile, kolik mám kurva lana?". "Já nevim, já to nepoznám", hbitě odpovídá chovanec Jedličkova ústavu Jan Bartas. "Vystačí to nebo mám štandovat?" Nebylo tam moc kde, tak lezu dál. Po pěti metrech, na dosah od vrcholu nalézám super místo a buduju štandík. Metodika na výbornou, dva tutový čoky a jeden friend na tah dolů, pojistit zespoda čokem na tah zdola a vypnout centrální karabinu smyčkou. Poprvé v životě tedy štanduju ve stěně 300 metrů nad zemí na vlastním. Za štand bych ale dal krk, takovej by nepostavil ani Radan Kuchař. Jenže do vlastního štandu se nesedá a tak stojim jako dement rozkročenej nad udolím a všelijak se kroutim, aby mě nebolely nohy. Po notné chvíli doleze Bárt a triumfální 10-ti metrovou délkou za dvě finišuje naší první horskou šestku.
Je půl čtvrté, nastoupili jsme v šest čtyřicet, tak hodinu jsme čekali na Italy než odlezou. Tedy osm hodin lezení. Předběžně si blahopřejeme k životnímu úspěchu a potřesení rukou si necháváme až po sestupu (což se nakonec ukázalo jako krajně příhodné). Ješte dolézáme pár zbytkových metrů na vrchol Anticimy. Přichází klasický rituál, vrcholové foto s plakátem Emmy Watson z časáku "Bravo Girl!", a jdeme na sestup.
Jedno krátké slanění do vrcholového sedla nebylo zrovna předzvěstí toho, že většina nehod se stavá na sestupu. Dál se jde po velké polici až k ohromnému slaňáku a několik slanění vede do sedla mezi Cimou Grande a Cimou Piccolo. Slaňuju první. Terén je položený, uzluje se nám Bártovo nové lano. Obrovské slaňáky jsou po cestě skoro každých deset metrů. Snažím se využít celou délku lana a dvakrát mi to taky pěkně vyjde. Těším se na pevnou a placatou půdu pod nohama. U třetího slanění házím lano intuitivně do kouta kudy bych vedl slanění, kdybych ho stavěl. Po padesáti metrech stanu na rozlámané šikmé polici. Hledám kruh a o dvacet minut horečného popolézání na hnusné polici vyjde najevo, že já jsem slanění z Cimy Piccoly nestavěl, protože v koutě do kterého jsem slanil je leda hovno a rozhodně ne další slaňák. Jsem naštvanej, unavenej jak pes a domlouvám se s Bártem co dál. Mezi stěnou Cimy Grande a Piccolo je ale děsná ozvěna, takže slyším sice sebe v osmi různých fázových posunech, ale Bártovi nerozumim ani slovo. Nakonec se "domluvíme", že mě dobere a já to teda vylezu zpátky. Takže následuje padesát metrů dost těžkého kolmého lezení, sice s horním jištěním, ale zato v trekovkách. Když dolezu nahoru, hodím lano správným směrem, slaním ke kruhu, tam se cvaknu a radikálně prohlásím, že toho mám dost, že ted slaňuje první Bárt a že se ani nehnu dokud nebude lano rozuzlovaný a on nebude stát dole u dalšího kruhu. Demonstrativně založim ruce a unavenej koukám někam do blba. Začíná být zima a Cimy zahalují mraky. Není vidět ani 20 metrů naproti na stěnu Cimy Grande. O chvíli později staneme v sedle mezi dvěma kopci. Občas tam prosviští odněkud seshora pořádnej šutr, tak máme nasráno až za ušima a chceme rychle vypadnout. Jaké je ale naše překvapení, když zjistíme, že v sestupové cestě žlabem leží čtyři metry sněhu. Navíc pořádně skloněného klouzavého firnu. Sjet se tak po držce po sněhu a nabrat kamennou suť o sto metrů dál by vystačilo i na zlacenou destičku na cintoríně u Popradského plesa v Tatrách. Kopeme v trekovkách stupy a pomalu se posunujeme dál. Bárt coby zdatný sněžný muž vynalezne techniku dvou klouzavých podrážek a špičatého šutru, který křečovitě svíráte v jedné ruce a snažíte se ho zabodávat do sněhové pokrývky. Já se posléze stávám mistrem techniky sníh v botách a omrzlá ruka, když kolem sebe špičatým šutrem švihám co se jen dá, jenom abych neujel. Malým překvápkem na konec je ješte morálová pět metrů hluboká trhlina s poddolovaným sněhovým mostíkem, který bylo třeba něžně překročit. Nicméně o sto metrů sutí dál sestup končí a my stojíme na pěšině, kde už si tak maximálně zvrtneme kotník, což nás zaplaví pocitem náhlého bezpečí.
"Bárte, ty vole, my jsme to dali." Podáváme si ruce a postupně nám dochází, co že jsme to právě vylezli...
kraťoučké video z cesty najdete na http://arta.brucek.net/sg-video.avi |
