Pamatuje si na Jizvu loni? Jak mu v Bergelu nešlo ani pořádně chlastat, natož pak lézt? No a do roka a do dne tenhle Krutohusťák smaží sedmy v Dolomitech jak na běžícím pásu. No a tak jsem si řekl, že bych taky mohl projevit snahu, zvlášť po tom debaklu v Ádru, kde jsem celej víkend s lanem shora kvičel jak podsvinče na celé Broumovsko a visel jak pytel fekálií.
Tuhle takhle minulej víkend. Ve středu hlásí předpověď hnusobu. Sháním parťáka na bicykl nebo deštivé lezení v jizerkách. Neúspěšně. Ve čtvrtek se předpověď pronikavě lepší, a tak v pominutí smyslů klikám na alpské Bergwetter a zjišťuji, že něco né až tak moc dlouhého by se asi dalo pokoušet. Obesílám mejlem všechny možné a hledám parťáka na všech diškusích. Autem tentokrát nedisponuji. Odpoledne se ozývá Kláruše, že by taky někam zajela a plánuje sebrat své šéfové zánovní vůz. Plánuji severní stěnu Schermbergu, Kláruše zatím nic nenamítá (1400m lezení, 42 délek, pětka), mám i záložní, méně horské, ale o to obtížnější varianty.
Sobota 2:50 ráno, pípá budík a já vylézám z pelechu a za deset minut stojím před barákem, kde mě Kláruše nakládá do zánovního vozu vonícího drahým osvěžovačem vzduchu. Z upadání do polospánku mě rychle vytrhává gangsterský styl jízdy, takže jsme na Dolním Dvořišti u pumpy za slabé dvě hodinky. Sedám za volant a Kláruše začíná dřímat ukolébána mým výrazně zbabělejším stylem jízdy. Po chvilce si vzpomínáme, že by bylo vhodné zakoupit rakouskou dálniční známku, a tak zastavujeme u pumpy těsně před začátkem dálnice a čekáme osm minut na začátek pracovní doby zpruzeného personálu. Dlouhou chvíli nám krátí partička dredařů žebrajících cigarety a zvoucí nás na jakousi technopárty v přilehlých hvozdech, odhodlaně odmítáme. Diskutujeme o zvoleném cíli, a shodujeme se na tom, že nebe není bez mráčků, bolí nás nohy, únava po pracovním týdnu se hlásí, časné vstávání nás taky nepovzbudilo, a tak necháváme Schermberg na jindy a volíme jako hlavní cíl cestu Seeblick na Trisselwand (1755 mnm), což je jižní předhůří Totes Gebirge. Kláruše v autě opět zadřímla a my se míháme přes Gmunden a Bad Ischl k jezeru Grundlsee, kde odbočujeme po úzké asfaltce k sedlu Tressensattel, kde parkujeme na malém útulném parkovišťátku. Co se stalo po vypnutí motoru? Hádáte správně, vteřinu poté začalo intensivně lejt.
Kroutíme knoflíkem rádia a na radiu Steiermark nás příjemný hlas paní hlasatelky ujišťuje, že v celých rakouských alpách neprší a pršet nebude. Déšť se mění v jemné mrholení, a tak odhodlaně vyrážíme k nástupu. Popisek slibuje příjemný hodinový nástup po vrstevnicové lesní pěšině, a tak vesele pochodujeme, mrholení přestává a válející se mraky slibují pěkný slunečný den. Pěšina pěkně traverzuje, a najednou beze stopy mizí v hustém maliní. Volíme proto směr, který se nám zdá logický (trošku nám to kazí to, že je náš cíl skrytý v mraku) a stoupáme kamsi vzhůru mlázím. Ano, hádáte správně, namoklé mlází nás okamžitě zmáčelo. Pak chvilka traverzování prudkým vysokým lesem, a nastává noční můra alpinistova. Hádáte správně, je to kosovo.
Nějak úspěšně vykličkováváme a už traverzujeme suťové pole (od auta zatím hodinu a čtvrt). Zastavilo nás další kosovo. Dle staré poučky "radši navíc 10 kilometrů po suti než 100 metrů kosodřevinou" se rozhodujeme obejít kosovku horem. Hádáte správně nešlo to, takže po nastoupání 150 výškových metrů ujíždějící sutí se zase vracíme (mrak se zvedá a konečně vidíme, kam vlastně jdeme) a razíme kosovkou kamsi, kde tušíme správnou stezku, na kterou skutečně po zoufalém stometrovém boji s mokrým jehličnatým živlem narážíme. Chvilka pochodu stezkou vyřezanou v kosovce a exponovanými suťovými žlábky nakonec dosahujeme nástupu u jeskyně se stromy (náš čas od auta 2:15). Dokonce vedle jeskyně nacházím apartní nerezový kruh. Stěna nad námi je načichlá ranní mlhou a shora zase spadlo pár kapek. Pod námi je 400 metrů téměř svislé suťové stěny a dole jezero, nad námi 440 metrů ploten. Začala oblíbená hra nervů. Hádáte správně, šlo o to, kdo první řekne, že se mu to nelíbí a že se chce vrátit, ten druhý bude samozřejmě souhlasit.
Jsme překvapivě tvrdší než jsme čekali, a tak oba odhodlaně mlčíme (nebo máme v paměti přestálé mučení plazivým jehličnanem) a já vyrážím kamsi doleva vzhůru lámavým trojkovým terénem. První jištění po 40 metrech je zároveň štand. V druhé trojkové délce jsou dva nýty. Třetí délka má být šestmínusková a trošku po ní teče voda. Vlečeme sadu friendů (průvodčík píše "event. Grundsortiment") a dokonce se mi mezi nýty daří vpašovat půlinčového mechanického přítele (dále je ovšem až na vrchol stěna plotnovitá a prostá jakýchkoliv spár vhodných pro hejblátka, takže výšezmíněný Grundsortiment taháme zbytečně). Krátká trojková délka a další šestkový flek. Překvapivě se podařilo. Pak čtyřková plotna s dlouhými odlezy mezi voky. A pak první šestplusková délka, zcela pokrytá stékající ranní mlhou. Skála je naštěstí krásně drsná a neolezená a tak se mi zvodnělý rajbas daří bez ztráty kytičky. Kláruše doráží na štand a dva metry za ní prvolezec německého týmu, který má nad cestou výrazně navrch a má přibližně dvojnásobnou rychlost než my. Domlouváme se, že teď odlezeme dvě lehčí délky (4+ a 6-) a pak že nás předběhnou. Sedíme ve štandu, svačíme, a hvězdný tým mizí někde nahoře v plotnách, které už jsou naštěstí suché.
Na vršek zbývá pět délek, a tak vysílám do čelby Kláruši, kterou jsem šetřil na těžkou skalkařinu. Ta si s pětplusovou délkou hravě poradila, ale těsně pod štandem ulupuje chyt velikosti podšálku, ostatní končetiny ale drží jak přišité, takže bez problémů. Stejně tak v následující šestplusové délce Kláruše leze, jako kdyby používala nejen umělý kyslík, ale i helium, ale opět těsně pod štandem ulupuje kamínek a vrací se šest metrů luftem. Je to dobrý, chechtá se a vejská, jaké je to skákání do nejtu v prudké plotně bezpečná příjemná atrakce. Druhý pokus se samozřejmě vydařil. Po sedmmínuskové délce, kde Kláruše předvádí čistě rajbasový balet s traverzem bez pomoci stupů a chytů, nám zbývají dvě, bohužel sedmové délky. A světe div se, první z nich je zdolána onsight s batohem na zádech. V poslední délce Kláruše se cvaká do předposledního nýtu pod Schlussüberhangem, věší do něj batoh a se sednutím do posledního nýtu dolézá na štand na okraji louky. Po dolezení k batohu odsedám, Kláruše hází konec lana, vytahuje na štand oba batohy a s lanem shora přelézám převísek čistě, ovšem za pomoci vypoulených očí. Vylezlo slunce, kocháme se vyhlídkou na jezero a sestupujeme po pohodlné značené cestě.
Resumé: 7 (6/6+ obligat), 12 délek (+ 2 trojkové délky dole), 440 metrů, zajištěno nýty, ale i v těžkých délkách čtyřmetrové odlezy, takže možnost cestu přeprasit po expreskách je dost omezená. Nástup 1 hodina (když se trefí správně), sestup 1,5 hodiny. Přelezeno stylem "družstevní skoroonsajt" s 1 pádem a jedním odsedem, náš čas přelezu 6 hodin. Většinou velmi jemné lezení po lištách v položené stěně, občas kousek úplného rajbasu. S sebou 12 expresek a smyce do dvounýtových štandů. Průvodce: http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=701 .
Shodujeme se na naprosté vodvařenosti a nulové šanci na usušení turistických botek, zmáčených při nástupu, a tak na neděli předpokládáme pohodovou skalkařinu, a tak přejíždíme k příjemnému plážovému parkovišťátku u nejmenovaného jezera (hádáte správně, neprozradím kde přesně, by vás tam napřesrok nespalo tolik, jak čínských horolezců při výpravě na Everest), vaříme těstoviny, pijeme pivo a navzájem se chválíme. Ráno nás budí slunce, a tak bohatě snídáme a došlo i na koupel.
Popojíždíme ještě kousek k hospodě u zříceniny Wartenfels nad městečkem Fuschl a jezerem Fuschlsee a příjemnou půlhodinovou procházkou přicházíme k nástupu jižní hrany na Frauenkopf. Zde pod nástupem potkáváme dva týpky, kteří dorazili minutu před námi, a jeden z nich blekotá něco, že zapomněl helmu a rád by lezl před námi, že jako štajnšlákgefár. Odpovídáme něco že kajn štres, že jsme na urlaubu, a ať leze. Trošku nás však zneklidňuje jejich nejistota při navazování na lano, a pak trošku litujeme, když vidíme, jak chlapec bez helmy leze první čtyřkovou délku snad půl hodiny. Lezu hned za druholezcem a štanduji v hodinách vedle jejich nýtového štandu, Kláruše doráží asi minutu po mě. Teď zas blekotají něco o tom, jak netušili, že jsme "profikletteři", a že bude asi lepší, když je předběhneme, k čemuž se věru nenecháme přemlouvat.
Po druhé délce je příjemné vzdušné desetimetrové slanění do štrbiny, pak zase plotna, a po třetí délce opět desetimetrové slanění tentokrát nepříjemné. Pak dvě hezké lehčí hřebenové délky a už stojíme pod klíčovou stěnou (1 délka 15 metrů 4 a druhá 15 metrů 7 nebo 5-A0) spojuji je dohromady, ale za tři nýty ve vrcholovém převísku chytám, hádáte správně, za blbost se platí, a na vině je především děsné tření v laně. Pak už jen kousek trojkového hřebene a vrchol. Národa je tu jak na Wenzelplatzu, na blízkém Schoberu (1329 mnm) ještě víc, a tak honem sestupujeme jednoduchým Kletterstaigem k hradu Wartenfels (malebná zřícenina) a k autu. Pak studený pivo (s alkoholem i bez), nanuk, koupání a domů. V osm hodin večer mě Kláruše vysazuje ze špinavého auta plného zbytků potravin a zapáchajícího od propocenejch fuseklí. Co asi na to hodná šéfová?
Resumé: 7 délek, 200 metrů, 1 flek 7 (nebo 5-A0), převážně 3-4, náš čas 2 hodiny, nástup 30 minut, sestup hodinu, stěnové lezení, místy lehké hřebenové úseky, cesta je velmi oblíbená a boužel tedy maličko oklouzlá, ale žádné Srbsko. S sebou 8 expresek a dvě smyce na hroty. Průvodce: http://www.bergsteigen.at/de/touren.aspx?ID=445
|
