Výlet do světa betonových střech

Humanita opět na Hroší lázni

Mik v Hroší lázni

Jizva nastupuje

Dvojspárou do neznáma

Cvakání prvního nýtu

Vynechání třetího nýtu

Co se v mládí naučíš

Mik na trubce

Ladná procházka A2

Vrcholové foto

Výhled z vrcholu

První strana vrcholovky

Vrcholova kniha II.

Všechny obrázky

Co tak dělat když jste v létě pár dní doma, venku je nevlídně a nebaví vás, že humanitní web zeje prázdnotou? Do hor je daleko a draho, na blízké skalky se kvůli počasí nedá a jít na stěnu teda zrovna moc únik za hranice všedních dnů není. Nezbývá než okusit nějakou klasiku v samém srdci Prahy. Možná i něco trochu industriálního.

Taková pořádná industriální odspodu dělaná cesta je třeba cesta Zádama na Hroší Lázeň. Řádně lezecky bylo poprvé vrcholu dosaženo 3. března 2003 Lukasem B., Magnuskem a Rosťou. Od té doby na vrcholu stanulo jen nemálo humanitníků (vím o Komárovi a Pionýrovi) a neznámo kolik jiných lezců. S tím jsme do cesty s Mikem šli. Táhla nás tak trochu touha stanout na místě, kde zas tolik lidí nestálo, zvědavost, kolik asi lidí na Hroší lázeň za ty čtyři roky vylezlo, a taky recesistická nálada to prostě jen tak zkusit.
Jít na cestě do neznáma jako první je vždy o malinko dobrodružnější a někdy i zábavnější, takže jsme o možnost táhnout cestu férově střihali. Já vyhrál, tak jsem se obalil smyčkama, na sedák nacvaknul pár menších karabin a expresek (v diskuzích se tvrdí, že oka nýtů jsou dost malá) a navíc dvě mailonky, které měly být ta správná jistota kdyby do expresek nešlo nic cvaknout. Cesta začíná asi dvanáctimetrovým volně lezeným úsekem hodnoceným za IV. Je to jakási dvojspára tvořená tlustou okapovou trubkou zapuštěnou ve sloupu, na kterém je vanička Hroší lázně položena. Jistí se smyčkami okolo okapu, které jdou ale dost blbě zandat. Mimochodem spára taky není nějaká extra super pohodová a klouzaly mi v ní nohy, takže jsem v horní polovině okapu rezignoval na volné lezení a uchýlil se ke šlapání do smyček a jinému prasení. Takový je holt život.
Po nýtech ve stropě už to šlo celkem dobře. Mik upletl parádní žebříčky, takže jsem měl plný komfort. Drobnou obtíží byl jen třetí nýt, který nějaký šikula provázal 3mm prusíkem tak, že se nedal procvaknout ani tenkou mailonkou a tak jsem ho necvakal a jen jsem se přes něj natahoval k nýtu dalšímu. Ostatní trable jsem si působil sám svojí ne zrovna dokonalou hákovací technikou. Nejpěknější částí cesty se ukázal bouldrový výlez od posledního nýtu na vrchol. Tady jsem dal na radu, že správňáci při výlezu necvakají na zajištění slaňák, a na vršek jsem se vyplazil bez jakékoliv pomoci ze strany slaňáku (ať jištění či hrabání na něj rukama), což rozhodně stálo za to.
V mezičase, co jsem lezl, se nám taky obecenstvo (fotograf Tomáš, kterého s sebou vzal Mik) rozroslo o další osobu. Byl to nějaký děda s kořalkou, který patrně bydlel v nedaleké boudě či krabici. Dělal společnost Tomášovi při focení a údajně stejně jako Tomáš projevoval starosti jak o naše duševní, tak fyzické zdraví. Abychom se v případě dvanáctimetrového pádu ze stropu nepotloukli, lanařil Tomáše, aby s ním odněkud dovlekl asi 20 čísel tlusté kusy izolace jako doskočiště, čemuž Tom naštěstí odolal. :-) Jinak byl děda vděčný pozorovatel a vydržel sledovat celé představení až do našeho odchodu o dvě hodiny později.
Mik přelezl pasáž po okapu volně jak to má být a ve stropě hákoval jen s jedním žebříkem. Bouldřík nahoře překonal s elegancí hodnou horního jištění. Jinak techniku hákování jsme oba měli patrně stejně mizernou, ale zas někdy ten trénink na yosemitský A5ky začít musíme, žejo. Na vrchol jsme si potom vytáhli foťák, udělali vrcholové foto a nafotili pár stránek z knihy. Byla tak ze třetiny popsaná a zápisy byly poněkud výřečnější než je ve vrcholovkách obvyklé. Občas nechyběly vlepené obrázky s logy oddílu, krátké popisy výstupu. Někteří lezci pokoření Hroší lázně očividně pojali jako symbolické vyjádření odporu k někdejší ruské nadvládě, a to často dost nevybíravě a vulgárně. :-) Nakonec jsme posílili důvěryhodnost staré slaňovací smyčky jednou prchačkou navíc, slanili jsme a potom už šupky dupky do hospody.
Dík patří autorům cesty za pěkný počin, Mikovi za pěkné žebříčky a Tomášovi za pěkné fotky a obětavé dvouhodinové postávání okolo a čekání na nás.