"Klasika, pánové, povinná klasika," pravil jednoho červencového odpoledne před pár lety Tomas, když s Bidlem dorazili na parkoviště u Rifugio Auronzo. Když povinná, tak povinná. Takže i Comiciho cesta na Cimu Grande musela figurovat na našem seznamu. Ale popořádku.
Vyrážíme stříbrným sršněm, dieselovou Felicií mé drahé sestry (ještěže je na divadelním zájezdu ve Španělsku!) v sobotu ráno s Mírou z Brna a od poloviny Rakouska nás provází déšť. Předpověď nebyla příliš stabilní. Nejedeme do Itálie zbytečně? Míříme rovnou do vesnice Misurina, odkud se vine placená silnička přímo pod tři čimy. Placená byla tedy již před lety, ale 20 euro za vjezd? Vydřiduši. Přemýšlíme, zda raději nevyčkat odchodu výběrčího, ale to bychom riskovali, že od nikoho už na horním parkovišti neobkreslíme plánek výstupu. Samozřejmě jej nemáme a spoléhat se na italský popis cesty vytisknutý z internetu se nám nechce. Nakonec platíme a užíváme si 6,5 km serpentin vzhůru. Možná by bylo lepší věnovat první den aklimatizačnímu výstupu a obhlédnutí nástupu do Comiciho, ale předpověď počasí vyvěšená na chatě nás nutí vyrazit do stěny hned nazítří. Má se udělat na jeden den hezky a dál budou povětrnostní podmínky opět nestabilní.
Na parkovišti stojí jen několik italských a jeden český karavan. Po zkušenostech z minula jsem tu čekal větší provoz. Když stavíme stan, vykoukne ze dveří české dodávky sympatická žena a varuje nás, že na parkovišti chodí brzy ráno prudit jakýsi hlídač. Prý už o půl sedmé! "To už budeme dávno pryč," povídáme. Při cestě do chaty pro vodu potkáváme dva britské horolezce. Také chtějí vyrazit do Comiciho. Co se dá dělat, budeme mít v cestě společnost. Alespoň nás nechají obkreslit plánek výstupu.
Brzký nástup, horolezcova smrt. V půl páté pípá mobilní telefon a o hodinu později míjíme Angličany snídající u jejich vozu. Máme radost. Bohužel náš náskok zcela zlikvidovaly fyziologické potřeby a v podřepu za balvanem pod severní stěnou Cimy Grande vidíme, jak nás Britové předbíhají. "My jsme byli na straně už předtím," smějí se, když dorazíme pod nástup. Před nimi se ještě navazuje holandská dvojka. A aby nás nebylo v cestě málo, dýchají nám na záda dva Španělé a pod stěnu pomalu přichází lanové družstvo ze Skotska. S nimi budeme za 12 hodin dobrodružně sestupovat. Na můj vkus trochu velká lezecká párty. Španěláci nás i Angličany ve 3. délce předbíhají s tím, že na odpoledne je špatná předpověď počasí. Zřejmě si mysleli, že špatná je jen pro ně. Ani mi to nevadí, prasí všechno po skobách a tak doufám, že jakmile se dostanou vpřed, nebudou zdržovat. Nakonec ale náš postup dost zpomalí, protože Britové vždy čekají, až se jim uvolní štand.
Raději to zkrátím. Po poledni přišla nízká oblačnost, což jsme čekali. Druhá ze tří klíčových délek byla mokrá, což jsme nečekali. Voda tekla i v průběhu asi 100 metrů lezení závěrečným koutem. Proto jsme se lijáku, jehož záclona byla patrná ve vedlejším údolí, báli jen trochu. Každopádně hledat rozumné chyty na mokrých klouzavých poličkách s blátem, pod sebou erární skoby, byl famózní zážitek. Z deště k nám naštěstí dorazilo pouze pár kapek. Kolem půl sedmé jsme se ocitli na podvrcholové polici a usoudili, že vrcholovou fotku tentokrát oželíme.Ve stěně jsme strávili asi 12 hodin, z toho zhruba čtvrtinu čekáním na uvolnění délky či štandu.
Během siesty na polici nás dobíhají Skoti, kteří lezli celou dobu disciplinovaně a někdy až rezignovaně za námi.
Sestupujeme společně, zatímco horu halí mlha hustá tak, že by se dala krájet. Chybí tu jen ten Rákosníček. K tomu se začíná stmívat. Moc už si nepamatuju, kudy jsme sestupovali před lety s Komárem, ale skotský náčrtek sestupu mě vede místy, která jsou mi povědomá. Po jednom padesátimetrovém slanění váháme, zda vlevo, či vpravo. Žlábek nalevo nás dovede nad strmý kuloár, kde trochu nelogicky stojí dva mužíci. Když už to vypadá, že nevíme kudy kam, nacházím slaňovací řetěz. Šedesát metrů slanění na dno žlabu, kde se už dá slézat, natahuju za tmy. Ještěže mám svítilnu. Sjede první Skot s čelovkou. Sjede druhý Skot, svítí si mobilem. Sjede Míra, potmě. "Jé, já jsem ti z batohu nevyndal čelovku," směju se.
Sestupujeme žlabem asi dvacet minut; pokaždé, když už myslím na to, že si sedneme na lano a budem čekat do rozednění, objeví se mužík. Proč je sestup z téhle hory pokaždé za tmy a s někým, kdo nemá světlo? Konečně se objeví suťovisko a na něm pěšinka. O půl jedenácté jsme u auta.
Abychom ráno nemuseli platit 5 eur za každý den, co parkujeme nahoře, sjíždíme ještě večer do Misuriny. Na plácku u silnice večeříme a o půlnoci se ukládáme k spánku.
V 0:20 bubnují na spacák první kapky vody. "Když tak se přikryjeme celtou od stanu," říkám a vytahuji z auta zelenou plachtu. Za chvíli prší tolik, že se přikrýváme. Než se propadnu do říše snů, cítím, jak se pod celtou začínám hrozně potit. 2:00 hod.: "Honzo, ono to nefunguje," budí mě Mírův hlas. "Proč myslíš?" odpovídám v polospánku. "Mám mokrý spacák." Vystrčím ruku z pytle a opravdu, vnějšek spacího pytle je mokrý. Když se celty něco zespod dotýká, prosakuje. To ví každý malý skautík. Nadávám a pakujeme se do auta. 5:00: budím se. Venku neprší. Otevírám dveře, ale přece jen ještě krápe. Usínám. 7:00 mě budí slunce. Vytahuji karimatku a ještě na dvě hodiny nevnímám svět. 9:00 přijíždějí s hlomozem popeláři a vyklepávají popelnici, která stojí pět metrů od našich hlav. Trochu mě to vzbudí. 9:20 definitivně vstáváme.
Restday je plnohodnotnou součástí každého horolezeckého zájezdu. Snídáme, chytáme sluneční paprsky, Míra z melounu vytvořil umělecké dílo "Most mezi dvěma světy". Rozhodujeme se zjistit předpověď počasí a opatřit si náčrty dalších cest. V Cortině d´Ampezzo, kde v době, kdy sport byl více sport a méně byznys a politika, proběhly jedny olympijské hry, kupuju průvodce (budete mít podle čeho lézt, socky z Česka!). Mám radost, je to výběr asi 75 cest s náčrty pěkného sešitového formátu, přesně takový, jaký jsem si představoval. Předpověď počasí likviduje moje tajné plány týkající se lezení v jižní stěně Marmolady. Škoda, snad tedy někdy jindy. Tak hrozné to ale stejně není: zítra má být dopoledne hezky, pozítří celodenní slunečno!
Lezení na půlden, tak to musíme na Sellu, pomyslím si. Nástupy hned u dvířek auta, kratší cesty, stěna Piz Ciavazes orientovaná na jih... bude pohoda. Odpočinkový den před návratem na Tre Cime. A když odpočinek, tak pořádný. Vybíráme si "jen" dvanáctidélkovou cestu Via Abram. Nebýt toho, že jsem špatně trefil nástup, byla by nádherná celá túra. Takhle máme první dvě délky pětkového lezení v nepříznivě vrstvené skále, kde nejde zajistit, namísto trojkové nástupové rampy. Jinak si ale užíváme krásné lezení ve vodou ohlazené skále. Jen kdyby ta klíčová délka neměla mokré chyty... A opět máme štěstí. Zmokneme až na sestupové pěšině. Těm dvěma, které vidíme délku pod ústupovou policí v cestě Velký Micheluzzi, tedy opravdu nezávidím. Cestou potkáváme Němce, který se nás ptá, zda jsme v cestě nenašli nějaké expresky a smyce. Před týdnem slaňovali z desáté délky dolů prý v hrozné bouřce. Ne, po týdnu jsme opravdu už na jejich zanechaný matroš nenarazili. Teď ale pryč od věží Sella, zpátky do Misuriny. Jsme zvědaví a trochu nervózní, spát jdeme kolem devété. Zítra vyrazíme do Cassinovy cesty na Cimu Ovest.
|
