Odhadovali jsme to správně! Před čtvrtou ráno skutečně mýtné v Misurině nevybírají. Profrčíme bránou a Felicie uhání na známé parkoviště u chaty Auronzo. Stálo nás to vstávání v 3:20, ale - chytří už vědí, jak pravil Mirek - tentokrát se nechceme v cestě za nikým courat. Vyrážíme ještě za hluboké tmy, obrysy Cimy Ovest a se váhavě vynořují v pomalu nadcházejícím úsvitu. Za chvíli začíná být patrný i hrubý směr Cassinovy cesty. Začít za hranou, po čtyřech délkách štand na polici, mohutný traverz a výrazným koutem vzhůru. V 6:00 si zapínáme sedáky. V 14:30 rozbalíme vrcholovou tatranku, ale to teď ještě nevíme, ještě ne. Zpoza ostruhy se vynořují dvě postavy. Zaraženě na nás pohlédnou. Jde o dva Italy, evidentně nečekali, že nebudou v cestě první. K jejich cti se sluší dodat, že pokojně čekají, až zmizíme z prvního štandu a teprve potom začnou sami lézt.
Jistím Míru na balkónku, odkud se doleva táhne výrazná police. Končí hranou, dál nedohlédnu. Zde Cassin našel v roce 1935 (!!!) klíč ke vstupu do severní stěny, jenž v přímém směru blokuje pás střechovitých převisů. Míra odcupitá po polici 15 metrů ode mne, udělá pár kroků kolmo vzhůru po lištách a zmizí za hranou. Psáno jest za 7a, ale není ani náhodou. Stanoviště je krásně exponované, ve dvou nýtech, jako po většinu cesty. Lana visí volně dolů a i kdyby sahala až na zem, není místa, kde by se přiblížila ke skále. Čím níže, tím je stěna vzdálenější. Jen chvíli si vychutnáváme společný vis. Přichází druhá těžká délka. Po pár krocích berou moje ideály čistého lezení za své. Osmičky na OS běžně nelezu, natož v horách. K tomu nám na záda dýchají Italové a za nimi naši známí Španělé. "Hola, amigo!", haleká jeden, který mě poznal. Já ti dám amigo, myslím si a vzpomínám na náš noční sestup z Cimy Grande.
Beru do rukou fixní lano a ručkuju šikmo doleva. I tak je to namáhavé. Provaz je dlouhý a když se napne, jsem rád, že špičkami nohou vůbec dosáhnu na skálu. Po pár metrech nechávám fix fixem a zase lezu po skále, ale co naplat, oprasili jsme. Následují tři délky stále exponovaného, avšak již pohodového traverzu, potom jedna těžší, s převislým bříškem po lištách a několika kroky do převisu již po větších chytech. "Zrůůůš!", křičím na Mirka, který si vzápětí vychutná několikametrový traverz přes zurčící potůček. Ne, suchou cestu jsme tady už opravdu nečekali.
Dále nás čeká lehčí, ale stále lezecká polovina výstupu. Spojujeme délky popsané v průvodci, ztrácíme erární štandy, ale zato jsme zanedlouho v kotli pod podvrcholovou policí. Doporučený výstup pokračuje vpravo, ale původní směr Cassina míří doleva. Ubírat se doporučeným zakončením tůry by znamenalo traverzovat suťovým kuloárem a zasypat lezce pod námi kamením. Jdeme tedy ve stopách klasiků a čtyři délky nejdřív rozlámaným, ale pak opět pevným terénem, nás zavedou až na vrchol.
Túra nám zabrala osm a půl hodiny oproti dvanácti uvedeným v průvodci. Vděčíme za to hlavně družstvům za námi, která nás nutila k rychlému postupu. Perník, čokoláda a relaxace delší než obvykle jsou v tuto chvíli naší odměnou. Sestup z Cimy Ovest je orientačně jednodušší než z její větší sestry, ale noční návrat nám vskutku nechybí.
Co však s načatým odpolednem? Shodujeme se, že zcela vyčerpaní se ještě necítíme. K tomu předpověď počasí, která Italům zatím velmi přesně vychází, slibuje víceméně stabilní následující den a zhoršení posléze. Nedá se nic dělat, restík se odkládá. Co tedy polezeme? Míra pošilhává po Žluté hraně, ale přesvědčit ho, že ten pravý cíl je druhý pilíř Tofany di Rozes, mi nedá mnoho práce.
Na Dolomitech je skvělé, že se dá stanovat prakticky kdekoli a když se chováte slušně, nikdo vás neprudí. V okolí Selly se na louce pod stěnami někteří ani neobtěžují bouráním stanů, když přijde ráno. Jen mám strach, aby ta volnost aspoň v těchhle horách ještě chvíli vydržela. Pod Tofanou znám krásnou louku, kde se dá bivakovat s výhledem na horu a když přijde čas, zalehnout kousek od auta. Tentokrát jsme na sebe hodnější a vstáváme až v 4:30. Nástup znám z doby, kdy jsme vedlejší cestu lezli s Komárem a Evušou, je krátký a snadný.
Těžko hodnotit obtížnost cesty poté, co jsme minulý den strávili v Cassinovi. Ale měli jsme dojem, že Costantini-Apollonio byla fyzicky namáhavější. Klíčové jsou čtyři délky uprostřed cesty, z nichž dvě vedou přes střechový převis a jedna převislým komínem. Ten se, je-li mokrý, stává nejtěžším místem výstupu, i když papírově jsou to samozřejmě ony střechy. "Neháknu to, neháknu to," opakuju si v duchu, když stojím na mokrých šikmých stupech, pravou ruku mám na klíč ve spárokomíně, zatímco vlézt do něj mi brání batoh, a levá šmátrá po mokré hladké stěně, nenacházejíc žádné evidentní chyty. "S..u na to," vzdám to po chvíli a přitáhnu se za zteřelé erární smyce v dřevěném klíně. Trochu mě to rozladí, ale hlavně od této chvíle začínám pociťovat únavu z předchozícho dne a půl naplno. Lezu silou, veškerá technika se poděla kamsi. Pohyby jsou pomalejší, méně přesné, i vytáhnout smyci z oka skoby mi zabere jaksi více času. Dobře si svůj stav uvědomuju, znám ho z několika předešlých příležitostí a o to více se snažím soustředit a neudělat žádnou chybu. Jenže myšlenky se tak rády zatoulají na téma "co si dnes uvaříme k večeři" anebo "zdali piva ve spacáku zůstanou chladná". Optimální konstelace pro průšvih. Naštěstí ale únava neznamená vyčerpání a strážní andělé jsou ve službě, takže po dalších desíti délkách stojíme na vrcholu pilíře Tofany a jsme hrozně šťastní, že teď pošlapeme už jen dolů. Na vrchol je to ještě pořádný kus do kopce a tak se rádi odvoláváme na myšlenku moderního horolezectví, že jde o cestu, nikoli nezbytně o vrchol.
Protože už nemáme sirky a na chatě je neprodávaji, necháváme si zapálit vařič od sympatického páru Italů a vezeme jej planoucí jako olympijský oheň (ostatně Cortina je pouhých 10 km daleko) dolů na luxusní louku, kde s výhledem na naši dnešní cestu vaříme, slavíme a konečně odpočíváme. Nazítří vyrážíme na sever, tedy domů. Vládne "tempo instabile", jak nám prorokovaly italské rosničky. Cesta je suchá, místy mokrá.
PS pro ty, kdo ulpívají na myšlenkách: k večeři jsme měli těstoviny a piva ve spacáku chladná zůstala.
|
