Letošní lezecká sezóna se nám pomalu, ale jistě, chýlí ke konci, sychravých a studených dnů stále přbývá a já se pořád nemůžu zbavit dojmů z lezení jedné nádherné cesty v úchvatných masivech Dolomiti di Brenta. Cesty, jež nazývá se Cesta svornosti neboli Via Della Concordia. Rozhodl jsem se tedy podělit se o ně s vámi.
Začalo to jako obvykle budíčkem při východu slunce v 5:00, vydatnou snídaní a asi dvou a půl hodinovým nástupem ke skále. Nad hlavou se nám zrcadlilo blankytně modré nebe a skály přímo vyzývaly k vertikálním průstupům všemi možnými liniemi. Dorazili jsme tedy kolem osmé půl deváté k nástupu a s lehkým zklamáním shledali, že do cesty právě nastupuje dvojce lezec-lezkyně, která však nevypadala zrovna dvakrát svižně. Sedli jsme si tedy na sluncem zalitou zem a čekali, až zmíněná dvojice popoleze do druhé délky cesty. Trvalo jim to vskutku notnou chvíli, tak jsem se více méně z nudy začal připravovat na výstup. Vyndám věci z báglu a najednou koukám, že jsem si zapoměl mágo. Blbý, ale co se dá dělat. Odsypu si holt trochu od Mika do kapsy a polezem. Tak tam šramotím a třídim matroš a najednou mě polije studenej pot.
"Jsem KOKOT!" povídám.
"To jako kvůli tomu mágu? To je v pohodě, odsypeš si do kapsy."
"Nemám sedák."
Následoval Mikův poněkud zmatený pohled, ve kterém jsem jasně viděl, jak jeho mozek automaticky odmítá přijmout tuhle hrůznou skutečnost. A pak už jenom chvíle mlčení a srovnávání se s nastalou situací. Ani pár těch nadávek z úst nás obou na mou hlavou nepomohlo, nezbývalo tedy než vydat se na cestu zpět s nepořízenou a pro mě né zrovna dvakrát lichotivou vizitkou. K tomuhle není opravdu co dodat, měl jsem naprostou pravdu. Jsem kokot.
Další, tentokráte už poslední, den lezení, jsme se po pečlivé kontrole mého inventáře vydali opět k té samé cestě. Počasí bylo sice krapet méně stabilní, nicméně pořád ještě lezenici přívětivé. Tentokráte už jsme žádné pomalé "brzáky" (tzn. ty, kteří vstávají nelidsky brzo a jsou u nástupu první) v cestě nepotkali, žádné z nezbytných vybavení nezapomněli a jali se stěnou vzlínat vzhůru.
Do první délky, podle průvodce za 5+, se mi výmluvou, že se necejtim úplně dobře a že se mi trochu točí hlava, podařilo nahnat Mika, takže se nekonalo naše tradiční "kámen, nůžky, papír" o to, kdo půjde první délku. Jak se ale nakonec ukázalo, pěkně se mi tahle lenost vymstila, neb na mě připadla většina klíčových míst v cestě, o tom však později. Na prvním štandu jsme se tedy vyměnili a vedení jsem se tentokráte ujal já. A jelikož několik následujících délek bylo cca za 4+ až 5, snažili jsme se kašlat na štandy a natahovat délky téměř na plných 50m. Tímto stylem jsme zanedlouho dolezli zhruba do půlky stěny, kde jsme na pohodlné, cca 3m široké polici posvačili a psychicky se připravili na následující lezení. Na lezení všech těch šestkových míst v teď už celkově spíše převislé stěně.
Začalo to krásným pětkovým komínem, který tentokráte vyšel na Mika a který jsem si zvláště užíval já na druhém konci lana s baťůžkem na zádech. A bylo zajímavé, že když jsem ho lezl venkem, přišlo mi to subjektivně trochu těžší. Ale přece bych kamarádovi nepotrhal pěkný nový baťůžek.
Po komínu následovala první z pěti hákovacích délek. Šlo vlastně o oblezení velkého převisu cestou, kde byl jenom menší převísek. Ten však příliš nevzdoroval, tak jsem se záhy dostal zpět do původní linie výstupu. Tam jsem ale najednou nějak ztratil směr a po chvíli popolézání sem a tam jsem raději zbudoval štand a dobral Mika. Lepší se poradit, než někde zaprásknout, nehledě na to, že mě docela táhlo lano.
Mik záhy dofuněl za mnou a tak jsme po poradě vybrali to vhloubení, který vypadalo pravděpodobněji a pokračovali. Tentokrát táhnul Mik a když mi zmizel za mokrým a né příliš přívětivým převískem, napjatě jsem čekal, co se bude dít. Naštěstí však asi po patnácti metrech lezení zahulákal, že objevil skobu, takže to začalo vypadat, že jsme cestu trefili správně.
Po pár chvílích už za ním dolézám na pěkný jeskynní štand a přebírám vedení. Hned nad výlezem z jeskynního převisu do hladkého kouta mě čeká další hákovací místo. Cvkanu tedy jednu z mnoha nabízených skob a rovnou se pouštím do lezení. V pravé ruce slušnej bočák, v levé docela dobrá lišta na půl článku prstu. Opřu nohu do protěší stěny, že udělám celkem jednoduchý zdvih do dalšího chytu, však co se nestane, noha mi z té (mimochodem opravdu velmi hladké) plotny ujíždí a já si zkoušim, jaké to je, vlát na těch výše zmíněných chytech cca 200 m nad údolím. Sám chvíli žasnu, co to vlastně držim za jebky, ale jelikož je pořád ještě držím a nesedim svědomitě jistícímu Mikovi za krkem, nic nelením a tzv. "stylem mickey mouse" se dostávám přes inkriminované místo. A jako důkaz, že to opravdu nebylo žádné madlo, pak na prstech levé ruky nacházím lehce naříznutou kůži právě v polovině posledního článku. Následuje padesátimetrová délka nádherného exponovaného lezení s ještě několika šestkovými (podle mého subjektivního názoru možná i trochu těžšími) místy a krásný vzdušný štand pod poslední pětkovou délkou. Tu už Mik suverénně vyvádí, takže po pár chvílích svačíme pod vrcholem a poté i dolézáme (resp. spíše docházíme) na druhou nejvyšší horu brentských Dolomit, Cimu d Ambiez.
Po vrcholové fotografii jsme zahájili poměrně dobrodružný sestup naprosto neorganizovaným polem mužiků s mnoha slézacím místy obtížnosti cca 3 a jedním nebo dvěma slaněními. Ten se nám také zdařilo zdolat bez karambolu a tak si asi po hodině a půl podáváme pod nástupem pravici a vyrážíme oslavit úspěšný výstup lahvovým pivem do Rifuggio Pedrotti.
Tento popis si neklade za cíl popsat věrně jednotlivé lezecké délky cesty, je to asi vše, co si z výstupu pamatuji. Přidávám ještě pár informací pro případné zajemce o její zdolání:
Vrchol: Cima d Ambiez
Cesta: Via Della Concordia (Cesta svornosti)
Obtížnost: 6 (5+ A0), my jsme lezli všechno volně
Délka lezení: 350m
Jištění: Velmi dobré, množství skob, k dojištění sadu vklíněnců, příp. friendy, cca 10 expresek
Doba výstupu: dle průvodce 4-6 h, náš čas necelých 5 hodin bez žádného spěchu |
