Adršpach má vše, bez čeho se obejdu

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Feu

Vinnetou-spárou, komínem a rajbákem na vrchol
1. Vinnetou-spárou, komínem a rajbákem na vrchol
2. Tyrkysová pískovna
3. Východní na Dědka
4. jistí Štětináč
5. a výš...
6. Míra v uchu Džbánu
7. Feu vzlíná za ním
8. Vyklepat a šupky zpátky do spárky
9. posezení na Džbáně
10. Míra s Hrbem na Starostovi (z Cukrovaráku)
11. Starostová
12. "chrochtačka" na Permoníčkovi
13. Alešák a Permoníček, vzadu Hrb na Svatojánkovi
14. Humpromo :-)
Nutno přiznat, že jsem do Ádru odjížděla s vírou, že pověsti o povaze tamního lezení jsou přehnané. Domnívala jsem se, že se zasloužím o demytizování této tajuplné skalní oblasti, jejíž jméno se kdejaký lezec bojí i vyslovit. Ó, jak jsem se mýlila! Ó, jak jsem byla naivní!

Adršpach lze charakterizovat třemi slovy: spára, komín, rajbas. Vše, bez čeho se při lezení krásně obejdu. Cesty tam jsou těžké. Skutečně těžké. Všechny. Skutečně všechny. I ty lehké. Procentuální zastoupení chytů v typické adršpašské cestě odhaduji na 0,7%. Pokud tam chcete něco vylézt, musíte do toho nasoukat celé tělo a následně ho rozedírat. Pokud máte dost vrstev oblečení, můžete doufat, že na vrcholu věže na vás zbude i nějaká kůže.

O Alešákových spárových úchylkách jsem věděla, proto jsem zvolila první den ve společnosti Hrba a Mirka. Hrb byl svědomitě připraven - byl vybaven vlastnoručně vybraným seznamem ohvězdičkovaných cest. S důvěrou jsem se tedy odevzdala do jejich rukou.

Po náležitém důležitém okounění pod skálama a vrhání znaleckých pohledů, bez kterých se nikde začátek lezby neobejde, padla konečně volba na Babiččinu lenošku. Pohled na tu porostlou stráň mou důvěru nijak nezviklal - z druhé strany jistě povede nějaká super cesta... Cesta tam vedla. Odkapával z ní zelený hnis. Jani se na cestu znalecky podívala, mrkla, ušklíbla se, řekla "tak si to užijte" a zmizla za Alešem hluboko v nějakých spárách.. Nad tím komínem jistě začíná něco bombastického, jinak by se tam přece tak nehrnuli? Nad komínem při pohledu na to nelezitelné cosi jsem poprvé znejistěla. Tehdy jsem začla poprvé vážně uvažovat nad tím, že i Hrb s Mirkem pravděpodobně trpí nějakými úchylkami. To už ale bylo příliš pozdě. Zbytek dne jsem pod jejich vedením trávila rozedíráním těla.

Po Babiččině lenošce jsme strávili mnoho hezkých nezapomenutelných okamžiků hledáním věže s kouzelným názvem Bojler pana Smaika, na kteroužto věž měla vést nějaká pěkná cesta s hvězdičkou. Po několika hodinách prodírání se pralesem jsme konečně nalezli, co jsme hledali. Řada byla na Mirkovi, takže si tuto nádhernou čtyřmetrovou linii mohl vytáhnout on. Celí spokojení z takového úlovku pak Mirek s Hrbem rozhodli, že je čas vylízt taky nějakou tu dominantu, aby se neřeklo. S Mirkem jsem se tedy vydrápala na Džbán, zatímco Hrb se nechal vlákat do Alešových spárových osidel. K večeru jsem s Alešem a Jani zamávala z Cukrovarskýho komínu klukům, kteří si dopřávali odpočinku na Starostovi. Ale stejně, co bylo Alešovo VIIIc na nějaký sjezdovce, jak se to jenom - Kitzbühel - proti našemu Bojleru?

V neděli padlo ještě pár spár, komínů, rajbasů, sokolíků a jiných zvířátek, moc si toho nepamatuju, jenom, že se mluvilo o nějakejch Želvách a Kobylkách nebo co. Všechno mi to splývá, hlava se mi točí a zamotává do obvazů, ve kterých mám omotané tělo. Obvazy prosakuje krev. Své věrné kalhoty s pláčem vyhazuji do popelnice. V noci se s hrůzou probouzím ve strachu, že vypadávám z nějaké spáry. Nohy mi škubou a ve tváři mám tik. Víkend skončil a já se zotavuji z traumatu. Ale já to zvládnu, musím být silná.

Jak říkám, Adršpach má vše, co mohu postrádat. Už se tam zase moc těším.




Foto: Jani

Vytvořeno: Feu 16.5.2008 11:52
Upraveno:Jani 19.5.2008 09:28další...