"Všichni už odjeli. Jste v pořádku?" přivítala nás chatařka, když jsme promočení na kost se čvachtajícími botami na nohou dorazili na Haindelkarhuette. V předposlední délce slanění při návratu z cesty Schindluder se vyplnila předpověď počasí a kromě lijáku se na nás z nebe vysypaly vagóny krup. Míra tohle bičování zažil poprvé a náramně si jej užíval. V prázdném lágru jsme sbalili saky paky, nechali si uvařit večeři a s pivem v ruce vychutnávali naposled pohled na gesausský hřeben. Ráno při sestupu z chaty nám jej mlha ze svého náručí už neukázala.
Co s načatým zájezdem, když předpověď počasí je nevalná, morál takřka na nule a bříšky prstů začíná prosvítat červená barva? Nezbývá než potloukat se pár dní po Arcu, vylézt pár sportovních cest a ještě v dešti (ale s úsměvem na rtech a v srdci s nadějí na příchod tlakové výše) vyrazit směr Marmolada.
Původně jsme plánovali rozlézt se na Vinatzer-Messnerově cestě, ale protože ještě večer po našem příchodu na chatu Falier slušně bouřilo, rozhodujeme se pro seznámení s místním materiálem a klasifikací v notoricky známé linii Don Quijote. V oddílovém průvodci na Dolomity je to třetí nejlehčí způsob, jak se dostat na vrchol, tedy kromě lanovky. Šlo by o nádherný výstup luxusními plotnami, nebýt trojice déšť se sněhem- mlha- s.ačka, která nám jej oběma poněkud zkomplikovala. Nakonec jsme po dvanáctihodinové šichtě dospěli v šest večer k vrcholu a šup zpátky na chatu. To znamená sejít po ledovci, potom seběhnout kamenitým povrchem sjezdovky k přehradě Fedáia, 5 km serpentinami asfaltky do vsi Malga Ciapela a z ní opět na Rifugio Falier. Za slabých pět hodinek vaříme v koupelně večeři a venku zase prší. Konstatujeme, že převýšení 1600 metrů nahoru a dolů za den je i po tréninku z Gesause celkem hodně.
Není divu, že nazítří spíme skoro do oběda. Venku je krásně a během přípravné procházky k nástupu cesty pro následující den pozorujeme dvojku v cestě přes Rybu. Jsou zrovna v klíčových délkách okolo jeskyňky a skalní balet jim jde skvěle od ruky. Potom luštíme mikronáčrt v průvodci a snažíme se jej napasovat na 900 metrů strmé stěny nad námi. Cestu I tempi moderni (Moderne Zeiten) vylezl v létě 1982 Heinz Mariacher se svou parťačkou pro lezení i pro život Luisou Iovane a patří k vyhlášeným klasikám oblasti. V průvodci se řadí doprostřed seznamu cest dle obtížnosti.
Na chatě pak zase jíme, čteme, potom s mazáckým výrazem v tváři radíme Čechovi, který chce s nějakým Japoncem vyběhnout Dona Quijota (takhle si představuji euroasijské partnerství!) a spát jdeme dřív, než doma v Česku skončí Branky, body, sekundy.
Míra autoritou staršího a zkušenějšího rozhoduje, že budíček bude ve tři hodiny ráno. Trochu se vzpouzím, ale nakonec se nám strategie vyplácí. Když se pod stěnou navazujeme, doráží právě dvě italské dvojky se stejnými ambicemi jako my.
Na Moderních časech je zajímavé ještě to, že jsou psány za 7+ a není možné lézt stylem OO (tj. obtížné ojebu/oblezu). Papírově nejtěžší je hned první délka. Povídám Mírovi, který právě vyběhnul trojkové předskalí a dobírá mě u štandu: "To sis moc nezalezl, dáš si i tu další?" - "Né, budeme se normálně střídat" odvětí na to. Je to fakt kamarád, pomyslím si a pak ještě něco sprostého a obírám jej o matroš. Zkuste si někdy o půl šesté ráno, v zimní bundě a s partičkou Italů stepujících pod nástupem za vámi vylézt podobnou délku. V úvodní plotně jsou naštěstí čtyři skoby. Trochu řeším, jak zkřížit ruce a přebrat dvě lišty, když nohy musejí držet jen na tření, ale nakonec se to podaří, i když do poslední skoby musím odsednout. Nade mnou je asi osmimetrová koutová spára naprosto nevhodné šířky zakončená skobou se smycí. Strkám si zkřehlé ruce do podpaží a dávám dva marné pokusy hnout se dál. Italům dochází trpělivost a nastupují do vedlejší, o něco lehčí linie jménem Gogna. Jestli jsem se před vteřinou zamýšlel nad možností slanit a lézt něco jiného, tímto definitivně padla. Jednak bychom byli za blbce - znemožnit jim výstup a pak se na něj vykašlat, jednak bychom před sebou měli rovou dvě lanová družstva. Zkrátím to. Založil jsem cestou uzel a dva vklíněnce, do každého odsedl, ale nakonec úplně hotový s očima navrch hlavy Míru dobírám u prvního štandu. S batohem toho má plné kecky a tváří se, jako že jdeme dolů.
Mezitím se mi vrátila síla i chuť do lezení, takže okamžitě sypu z rukávu důvody, proč v lezení pokračovat. "... a za sedmé, na bivak jsme připravení psychicky i materiálně, takže klidně můžeme v cestě zůstat přes noc." Moje rétorika byla šitá na Míru. Začíná ukrajovat první metry z dalšího, jen o něco lehčího úseku. A tak to jde délku za délkou. Většinou lezeme v hladkých, pevných, vodou ohlazených plotnách s rafinovanými možnostmi zajištění hodinami, občas se vyskytne méně kultivovaný kus skály. Párkrát přijde ke slovu kladivo a půjčené skoby. Ve tři odpoledne jsme na polici uprostřed stěny. Pokušení dolézt druhou polovinu cestou Gogna tentokrát potlačujeme snadno, pár doušků vody s Tangem (nebo tangy? - už nevím) a Tatranka nás ohromně nabudí. Postupně stále častěji přicházejí bílá oblaka, v nichž je chladno a sychravo, a nakonec v mlze dolézáme k naprosto luxusní jeskyňce ve dvou třetinách výšky výstupu. Přibližující se hřmění nám usnadní rozhodování, zda lézt dál, či nikoli. "Možná, že někde výš je lepší bivak, ale docela o tom pochybuju." Kdo to řekl, si nepamatuju, ale ten druhý souhlasil a tak jsme se začali v hnízdečku zařizovat.
Asi jsme na mlhu a nečas žehrali dostatečně nahlas, protože někdo nahoře to uslyšel a do setmění mračna rozehnal. Při večeři tak pozorujeme krajinu nořící se do soumraku a než se definitivně pokusíme usnout, vychází na obloze první hvězda nebo snad planeta, nevím, ale na tom nesejde, protože v té skalní kobce, 600 metrů nad rovnou zemí, je v tu chvíli koncentrované úplně všechno, proč člověk leze, nemyslím na shyby, ke kterým se doma sem tam přinutím, ani na upocenou dusnou stěnu na Praze 5 s oblaky maglajzu a tím míň na nepohodlnou noc, která nás čeká, jsme tam jenom my dva a hory, jsme najezení a trochu napití, nechybí nám tedy vůbec nic, signál mobil nechytí ani když ho na provázku vyvěsím z té naší cely ven a jsme tedy dočista sami v srdci hory, po které jsme toužili a která se nám v tu chvíli ze své vůle dává. Chci už spát, ale zároveň nechci, protože vím, že podobné pohledy hned tak zase nezažiju, a tak je vlastně dobře, že tam ležím tak nepohodlně a čas od času otevřu oči i dívám se na nebe hore, na údolí pod námi.
***
Několikrát se probouzím a zase upadám do spánku v době, kdy se začíná rozednívat. Za tmy byly patrné jen obrysy protějších kopců. Nyní jsou jako skvrny od mléka vidět sněhové jazyky na jejich svazích, na východě se obloha rozjasňuje, zatímco na západě zůstává ještě drahnou dobu temná.
Poté, co sníme zbytek celozrnného chleba a cihly parmezánu, které jsme měli s sebou, navěsíme na sebe materiál a vyrážíme. Máme před sebou závěrečnou třetinu výstupu. Opět vychází první délka dne na mě. Mám ztuhlé kotníky, ztuhlá kolena, ztuhlé prsty na nohou, takže si připadám, jako bych měl kopýtka. V tomto stavu spadnout, tak je snad vyloučeno nic si nezlomit či nenatrhnout nějaký ten vaz, přemýšlím a sleduju, jak se první a poslední expreska za mnou v traverzu s každým krokem vzdaluje. Trochu bloudím v koutové spáře podobné první včerejší délce a uvažuju, zda nejde o chybu v matrixu. Malé déjá vu. Nakonec se vracím, ještě traverzuju a na třetí pokus se odhodlám umístit kopýtko na symbolický stup na hraně, přes kterou se pak překulím a zeboucími prsty beru jakýs takýs chyt. Zbytek délky ujde a zatímco mi prsty přicházejí k sobě, trápí se za mnou Míra s batohem. Další délky ukrajujeme celkem slušně, ale po páté z nich se frekvence okolo létajících mračen zvýší natolik, že jsme prakticky stále v mlze. To nám nedodá psychicky ani fyzicky, protože ve vlhku a bez slunce se teplota vždy znatelně sníží. Jednu ze závěrečných délek jsme buď netrefili, nebo klasifikace trochu ustřelila, případně jsme natolik apatičtí, že už obtížnost nedokážeme posoudit.
Poslední štand před vrcholem buduju v dešti, který vzápětí provází mohutné hřmění. Když Míru začnu dobírat, začnou se nám za krk sypat hrstě krup. To abychom věděli, že královna Dolomit se nedává zase tak lacino a každému. Když Mirek za pokračujícího krupobití, nastupuje poslední, teoreticky již snadnou délku, vyvalí ze stěny dva balvany velikosti průměrného mimina. Sleduju štand, uvažuju nad pevností erární skoby, spolehlivostí svého frenda a tvrdostí vklíněného kamene, za které štanduju. Adrenalin se nám trochu zvedá, udělat nesmyslnou chybu v poslední délce by bylo stejně snadné jako zbytečné.
Marmolada se teď chová opravdu jako ženská, když jsme konečně na vrcholu, rozeženou se na okamžik mraky a vidíme alespoň nejbližší okolí s naznačeným směrem sestupu. Hřmí už jen zdálky. Na ledovci míjíme jezírko, na němž jako lekníny plavou sem tam zmrzlé placičky ledu. Neuvěřitelně tyrkysová barva v kombinaci s ledovými břehy, nad nimiž se vznášejí cáry mlhy vypadá jako z fantasy filmu. Chybí už jenom jednorožec, nebo bychom na sobě mohli mít skafandry a být v tu chvíli třeba na Venuši... Atmosféra je v absolutním tichu opravdu snová a poněkolikáté lituju, že nemáme fotoaparát.
A pak už zase navázat, napůl klusem seběhnout ledovec a nekonečně dlouhým, opuštěným údolím, které vyměňujeme za sjezdovku z minulého sestupu se dostat do Malga Ciapely. Už v údolí přichází další bouřka, tentokrát bych ale nahoře opravdu být nechtěl. Za pár minut jsme promáčení na kůži, boty čvachtají... Série šťastných či alespoň příznivých náhod je korunována odchodem průtrže mračen ve chvíli, kdy dorážíme k autu. Rychle do suchého, na Rifugio Falier pro batohy, zaplatit, zapsat se do stejné knihy jako Igor Koller a jiné legendy- no a potom už jen zpátky k autu a přes alpské průsmyky domů.
|
