Před rokem jsem si říkal, že jestli se sem ještě někdy vrátím, tak už jen jednou a bude to s rodinou. Pověst Höllentalu je totiž lepší, než samotné lezení. Mnohdy se leze cestou největšího odporu, prvovýstupci schválně hledali nejtěžší trasu a kličkovali při tom v kolmých skálách mezi borovicemi vrostlými do vápence.
Jednu z cest, za kterou se do mohutného údolí Höllental mezi Raxalpami a Schneebergem vyplatí zajet, vylezl v roce 1914 Karl Richter s druhy. Celá vede po exponovaném úzkém hřebeni, je výborně a s citem zajištěná, lze ji spojit s lehčím hřebenem do celodenní túry a po dolezení se dá pod stěnu sejít pěšky.
Prostě ideální výstup pro horolezeckou rodinu s dětmi.
Vstáváme okolo sedmé a bez snídaně vyrážíme autem na parkovišťátko, odkud se chodí na Přední a Zadní Stadelwand. Chceme zaparkovat, abychom sem nemuseli od Kaiserbrunn chodit několik kilometrů pěšky. Taktický tah se daří a jeho oprávněnost potvrzují auta, která během jídla zaplní malou plochu, kde se dá stát.
Skoro dvě hodiny stoupáme lesem ke stěně. A tatí, který sport nemáš rád? ozývá se Ondráš při obouvání lezeček. Asi box a atletiku, bezelstně odpovídám. A víš jaký já? kontruje Ondra. To fakt nevím, stále ještě bez postranních úmyslů odpovídám. No přeci horolezectví! vypaluje připravenou odpověď Ondráš. Nechce se mu do stěny, a tak to zkouší takhle. Mladší Mates mlčí, navléká si sedák a těší se na lezení. Co si myslí máma není jasné, ale striktně odmítá, aby na nás Ondráš počkal celý den v suťáku pod stěnou.
Lezeme systémem zvaným rychlá trojka (ale ve čtyřech lidech). Cestu znám z minula, a tak stoupám na dvojitém laně první, poté doberu na prvním laně Ondráše a na druhém Matese s mámou.
Kupodivu to jde docela rychle, protože drsný vápenec nabízí dost chytů i pro malé ruce. Ve třetí délce ovšem chyty chybí, a tak se traverz přes hladkou plotnu odehrává pomocí skoby a kyvadlového traverzu.
Dvě nejtěžší jsou ovšem hodně ohlazené a silové, a tak zvědavě čekám, jak si s nimi hoši poradí. Do té doby zasmušilý Ondra ke mě dolézá s rozzářeným úsměvem, že Richterův kout přelezl bez odsednutí. Moloděc! Silová spára a poté krátký choulostivý traverz doprava dává zabrat i dospělým. Menšímu a slabšímu Matesovi se to nedaří a dva metry lezení se odehrávají stylem výtah. Máma se jako vždycky při lezení tváří neutrálně.
Nad námi se tyčí klíčová Richterova plotna. Obvykle se leze po starých skobách. Minule s Indiánem jsem je potřeboval jen k zajištění, ale teď mě tíží velký batoh, pokročilý čas a odpovědnost vůdce výpravy. Prvními dvěma skobami si tedy bez rozpaků pomáhám při výstupu a stoupám kolmou skálou. Připomíná to Křížovou ve Svatém Janu, pokřikuju dolů na své spolulezce.
Štanduju u borovice uprostřed stěny. Dobírám zbylé tři lezce, všichni použili stejné skoby jako já. A všichni se bojíme pověsit se do smyčky zavázané okolo borovice. Pod námi je padesát metrů vzduchu a nad námi nejméně dvacet.
Mířím traverzem přes rozlámanou spáru daleko doleva a poté zpět na polici vysoko nad borovicí. Bohužel mi jediné jištění vypadává, a tak se při dobírání jen modlím, aby kluci nespadlí a neudělali patnáctimetrové kyvadlo přes ostré hrany.
Víceméně skalnatým lesem dolezeme na konec Richterovi cety. Sem nám to trvalo šest hodin. Můžeme sestoupit nepříjemně prudkou pěšinou, která je zároveň nástupem na hřeben nad námi. Rozhoduji, že bude lepší dolézt na vrchol cestou Stadelwandgrat. Je sice o hodně lehčí, než Richterweg, ale také o hodně delší. Musíme být tedy velmi rychlí.
Jedno lano balíme do batohu, druhé překládám na polovinu a rychlá trojka leze na pětadvacetimetrových lanech. Až na dvě výjimky lezeme s průběžným jištěním. Na jednu délku dám obvykle jednu až dvě smyčky nebo expresky. Po hřebeni běžíme jako o závod. Ondráš je zase zasmušilý, Matese lezení začíná doopravdy bavit. Hřeben je sice lehký a Mates je proto ve svém živlu, ale zároveň pekelně exponovaný a Ondráš se propadá do trudnomyslnosti. Sice se bojí, ale nechce to dát před mladším bráškou znát.
Na posledních třech délkách se jasný hřeben rozplizává do jednotlivých skalek a najednou stojíme u triangulačního kamene označeného KT na jeho nejvyšším místě. Balíme lano a po pár metrech vcházíme do lesa. Na palouku u lesáckého domku svačíme, vyprávíme si o svých pocitech a kujeme plány na zítřek. Žádné lezení, půjdeme na feráty, slibujeme Ondrášovi.
Prvovýstup: K. H. Richter, M. Mandel, R. Heger a R. Heinisch, 28. června 1914
Obtížnost: Převažuje 3 až 4, jedno místo 5- (4 A0), převýšení 250 m (spolu s hřebenem Stadelwandgrat 450 m), 10 délek (až na vrchol 15 - 20 délek). |
