A zase se urodilo

Zase se urodilo
A čeho že se vlastně urodilo? No historek, proběhly přeci oddílové Tatry.

V sobotu dopoledne dorážíme na chatu. Není právě nejlepší počasí, ale přesto se rychle ubytujeme a vyrážíme na 4-ku na Kvetnicovou vežu. Nastoupím do úvodního komína , když začne pršet. Mne to ale nepřijde tak zlé, komín končí vklíněným balvanem, který dělá nade mnou střechu. Když jej přelezu zaštandím a doberu Honzu. To už prší docela dost a tak se rozhodneme, že slaníme. Ovážu velký kamen smyčkama tak bych je po stažení lana na kterém slaníme mohl stáhnout druhým lanem. Pak oba slaníme a zkoušíme stáhnout lano. Nejde to, zaseklo se asi v půli. Musím tam v pohorkách a za vydatného deště vylézt na zbytku druhého lana a uvolnit jej. Pak dostaneme dolů slaňovací lano. Pak zkoušíme dostat dolů smyčky, ale také se zasekly. Jen asi 2 m pod místem odkud jsme slaňovali. Musel jsem vylézt až tam. Na místě jsme se rozhodl, že budu slaňovat, ale vždy jen kousek a smyčky nade mnou pak půjdou snáz stáhnout. Ohodil jsme nějaký blok a slanil asi 4 m. Jenže smyčky jsem nestáhl. Musel jsem pro ně znovu vylézt. Pak už mi zbývalo jediné, buď obětovat nějakou prchačku, slanit a riskovat, že se mi při stahovaní zase zasekne lano, nebo komín slézt dolů. Což jsem také nakonec udělal.

Druhá historka pochází už z nástupu. Abychom se dostali k ústí Kvetnicového žlabu musíme překonat potok. Já jsme ho překonal bez větších problémů. Už jsem byl kousek dál, ale otočil jsem se abych se podíval jak potok překonávají moji spolulezci. Pozdě, Honza už vyl na druhé straně a Katka leží v potoce. Poté co potok na druhý pokus zdárně překonala, vyždímali jsme její věci, pučili jí něco suchého a pokračovali v cestě.

Třetí historka pochází z již zmiňované 4-ky na Kvetnicovou vežu. Lezu s Honzou a Katkou. Asi po třech délkách lezení zaštanduji u rezavého kroužku, pojistím ho friendíkem, doberu spolulezce a vyrazím na další cestu. Protože nevím kde podle průvodce jsme hledám cestu. Za rohem naleznu skobu se smyčkou, cvaknu ji a pokračuji v traverzu. Založím frienda a pokračuji ještě pár metrů. Pak ale vidím, že tudy cesta nevede, je to nějaké těžké. Tak volám na Honzu aby dobral. Začnu se vracet, ale lano se stále nehýbe. Překonám to nejtěžší místo a jsem v dobrých chytech u friendu. Ještě jednou zavolám na Honzu aby dobral a začnu rušit frienda. Vycvaknu z něj prodlužovací smyčku a chytím ji do zubů, abych si mohl přehodit ruku a smyčku pověsit na rameno. Když v tom zcela zřetelně slyším Zrušeno!. Smyčka ne smyčka chytím se rychle oběma rukama a začnu znova řvát, aby dobral. Teprve po té mne Honza dobral. Smyčka však skončila někde v Kvetnicovém žlabu. Na Honzovu omluvu budiž řečeno, že jeho přilba motorkářského typu neumožňuje něco slyšet a příchozí povely konzultoval s Katkou.

Čtvrtá historka pochází ze 4-ky na Opálovou stěnu. Lezeme bez jištění dvojkovým žlabem asi k nástupu. Je mokrý, lámavý, Kubovi by se určitě líbil. Lezu jako první. Se staženým zadkem oblézám několik volných kamenů a upozorňuji Honzu na první z nich. Jsem už kousek výše a v nebezpečném úseku je Honza. Když najednou se ozve rachot a kámen velikosti člověka se valí dolů, ve žlabu nabírá další kameny. Naštěstí se Honzovi odvalil pod nohou, takže jej nezasáhl a Honza se udržel. Chvilku jsme to oba rozdýchávali.

Pátá historka je z turistické cesty na Slavkovský štít. Už se vracíme a přeskakujeme z jednoho mokrého kamenu na druhý. Honza je rychlejší a tak využívá chvilky aby se pokochal pohledem do doliny, právě se totïž roztrhly mraky. Vidím ho jak kouká z okraje hřebene dolů. Pak se raději věnuji chůzi, je přeci jen trochu kluzko. Když zahlédnu Honzu po druhé leží na velkém placatém kamenu, jako by si na něj lehl. Jenže on na něj spadl a o jeho okraj si narazil kostrč. Ještě téhož dne nás opouští v obavě, že zítra už nebude moct bolestí ani sestoupit do doliny.