Via Finlandia
Do téhle cesty jsme se šli jen ze zoufalství podívat s matrošem. Už druhý den nám totiž pršelo a i předpověď na odpoledne byla nevlídná. Sbalili jsme ale batohy a šli poškádlit alespoň nějaké jednodélky na Cinque Torri.
Cestou nahoru jsme ještě jednou zmokli, ale zjistili jsme, že východní stěna Torre Grande je díky převisu v horní šásti suchá. Inu, proč to nezkusit? První pořádnou délku v koutku tahám já, ale není to úplně ono. Moc se jistím, nemám tu správnou jistotu a rychlost v lezení. Před každým krokem je mi jasné, jak ho mám udělat, ale pokaždé musím strašně dlouho sbírat morál. Forma naprd.
Bára nastupuje do druhé, těžší délky, vedoucí podle našeho skvělého topa kamsi lehce vpravo nahoru. Cvaká první nýt a postupuje podle popisu vzhůru. Pak začíná bojovat, potom vyhrožuje, že bude padat, ale založí frienda a daří se jí vyklepat. Rozhoduje se pro zajímavý traverz doprava a za chvíli s úlevou hlásí, že má správnou cestu. Jestliže jsem v první délce moc nechápal italské 6+, tak teď valím oči na sedm mínus na druhém. Gentlemansky přespouštím i další těžkou délku Báře, protože se nechci zrakvit hned na začátku dovolené.
I tato délka je psaná za 7-, ale je výrazně lehčí, než to, co Bára právě přebojovala. Do mokré 5+ se pak pouštím já a Bára dolézá na vrchol délkou za tři, která je spíš tak za pět. Z nákresu cesty si už raději neděláme těžkou hlavu. Dáváme vrcholovu fotku s Manfredem von Richthofenem a mažeme slizkými komíny dolů. Při sestupu k chatě začíná zase pršet.
Záhada italské klasy je odhalena o následujícím odpočinkovém dnu v Brunicku. V knihkupectví pořizujeme průvodce Dolomiten-Die Schoensten Routen, kde je hned od prvního nýtu druhé délky Via Finlandia korektně zakreslen brutální vodorovný traverz vpravo. Never more CD Dolomity-skalní ráj!
Cima Piccola
Žlutá hrana - parádní linie od klasika místního lezení, Emilia Comiciho. Kdo by nechtěl vystoupat 11 elegantními délkami zhruba šestkového lezení? Cestu jsme měli už od zimy napsanou na ledničce, spolu s dalšími prásky v Dolomitech a Bergellu.
Po noční bouřce na parkovišti u chaty Auronzo čekáme, až se hrana aspoň trošku ohřeje, abychom nelezli v úplné ledárně. Při příchodu pod stěnu vidíme v první délce už jedno lezecké družstvo, ještě štěstí, že bude brzo odlézat doprava za hranu a nebude nám házet šutry na hlavu.
První délku hezkým koutem tahám docela svižně, teda aspoň si to myslím. Bářin promrzlý výraz a pohled na hodinky na štandu ukazují, jak krutě se mýlím. Délku jsem si užil, ale za zatraceně dlouho. Takový styl lezení si nemůžeme dovolit.
Bára přebírá vedení, nepáře se s tím a čistě a rychle valí přes vytlačující převis. Batoh mě vytahuje ze stěny a na druhém chvátím presku. Po menší komplikaci při odlézání za hranu se nám daří postupovat rychle, až po božském traverzu pod klíčovou sedmou délkou doháníme chlapce Rakušáky, kteří se s lezením na rakouské poměry nějak mazlí.
Předjet je nemůžeme, tak svačíme, z pohodlné police koukáme do kraje, sluníčko svítí. Klíčová délka neodolala, pak rychle na vrchol a rychle dolů a rychleji než by nám bylo milé v teniskách po sněhovém poli na suť. Krásně strávený den s výhledem.
Cima Grande - severní stěna, Comici
Tuhle cestu jsme lezli na dvakrát. Po bezproblémovém zdolání Žluté hrany vstáváme v šest, na nástupu jsme o půl osmé a padla kosa na kámen. Je poslední den stabilní předpovědi počasí a stěna je již do půlky obsazena. Ve stěně je pět dvojic, šestá čeká pod nástupem, my jsme šťastná sedma. Na tohle nemáme nervy. Odcházíme pod jižní stěny Tre Cime zdolat Cassinovu cestu na Torre Preuss. Jenže než doběhnu k autu pro topo a než se vrátím, naleze do cesty ultra pomalá trojka degen-degen-and-degen, takže ve druhé délce věšíme už druhý pytel za den. To je slušný výkon i na trénované borce!
Čtvrtek. Budíček 4:00. Odchod pod stěnu 5:05. Blednoucí obzor 5:10. Pod nástupem 5:57. Těsně první. Ale pouštíme před sebe dva Rakušany, co dorazili o 30 sekund po nás. V prvních těžších délkách nás trošku brzdí, ale zase nám ukazují cestu, takže nemusíme dlouze studovat topo. První dvě délky přeběhneme, ale pak se začání lámat chleba. Sedm převislých délek psaných 5+/A0, nebo také 6+/A1, nebo čistě 7-, vyberte si.
Jedno vím jistě: Bára tahá jak ďábel, za presku se chytla dvakrát a já jsem v tom s báglem trošku vlál. V první těžké délce se ztuhlými prsty a oklouzanými stupy jsem si čistý přelez dokázal představit. O šest délek později nechápu, jak by se čistě dal provést delikátní výlez z mírně převislého koutku do celkem hladké plotny. Ve spodní části stěny předvádím celý sortiment prasení: přítah za expresku, přítah za smyci, přítah za skobu, šlápnutí na skobu, oranžové (modré) fix! Nedělám si s tím vrásky, postupujeme plynule a čistě neleze okolo nás nikdo.
V horních částech stěny jednu triviální délku vyvedu, ale severní stěna mě dostala. Není morál, i když fyzické síly by se ještě našly. Pod výstupovými komíny se skrývá poslední past: voda. Již lehčí délka (5-) je totálně mokrá a rozchrastaná. Bára ji zvládá parádně, já bych se tu po ... strachy. Po sestupu k autu povídá, že jí to zas nepřišlo tak těžké.
První hrana Tofany
Po úspěchu na Tre Cime odjíždíme hledat něco pohodovějšího. Bára má dvě kritéria: nýty na štandech a v délkách. Obojí nacházíme v cestě Aspettando la vetta, moderním výstupu na první hranu Tofany do Rozes. Cesta je z roku 2004, vede stěnou napravo od populární klasiky z roku 1946. Čistě sedm, vytrvale šest plus (podle našeho průvodce, který měl Comiciho psaného za 5+/A0), prasit nelze. Na první štand dorážímě těsně za dvěma ... ale jo, je to trapný, zase Rakušáci. Echt, žádný Sudtirol. Flaška vody na sedáku, ani větrovka a tradá vzhůru.
Zase se vezu. Bára má, co chtěla. Nýty v cestě. Maximálně čtyři na každou délku. A na každou délku tady potřebujete 55 m lano. Nedá se říci, že by cesta byla zbytečně přejištěná. Aby se neřeklo, tak také pár délek natáhnu, ale jenom těch jednoduchých. Je to jiný styl lezení, než klasiky po skobách. Za pár let ještě není vápno oklouzané, spíše připomíná Hochschwab, nebo Kaiser, než obvyklé dolomitské lego (s jednou vyjímkou, pravda). Bára si lezení užívá, deset, patnáct metrů mezi nýty jí přijde akorát. Mě připadá lano nahoru taky akorát. Za pět a půl hodiny nemáme co škubat, o hodinku později sedíme v ocelovém oři a od chaty Dibona podnikáme extrémní sjezd do údolí a domů, do Prahy, do lékárny, do Podolí....
|
