Nečekejt popis toho jak jsme se měli všichni v Tatrách. Některé kamarády jsme viděli prvně i po několika dnech co jsme s nimi prý byli na Táborisku. Zatímco tedy ostatní zdolávali Galerku a jiné obtížné výstupy, já s Edou jsme se pomalu drápali skrze naše první Tatranské cesty.
Jako každý rok byly i letos Tatry. Po poněkud bouřlivé debatě ohledně změny termínu se nakonec uskutečnily na začátku září. Humanita prý nebyla dlouho na Táborisku, tak tedy letos tam. Dvojku si domlouváme s Edem, a doufáme, že nakonec ulovíme i nějakého instruktora. Neulovili.
Při balení vyvstávají otázky, jako kolik friendů, smyček, piva a jiných nesmyslů bude potřeba. Nakonec jen dojít na nádraží a nočním vlakem do Popradu, autobusem do Lysé Poljany a chvíli po osmé už šlapeme směrem na Táborisko. Výšlap je dlouhý a nudný, navíc začíná pršet. Okolo poledního dorážíme na Táborisko. Altánek je nově postavený, dokonce i oheň hoří. Stavíme stany, vaříme, posedáváme. Povídání občas rozsekne rána, když se někdo elegantně praští čelem o plechový nácuc komínu nad ohništěm. Do konce pobytu se snad praštili všichni. Někteří projistotu vícekrát. Jako cestu si na zítřek necháváme od Goba poradit "spáru" na Velický štít. To je ta, za kterou Renča dostala blbost roku. Cíl je jasný, vrátit se dřív než Renča.
Velický šť.
Ráno po šesté vstáváme, snídáme a vyrážíme s popisem: "Prostě spárou vprostřed štítu" Bělovodskou dolinou nahoru. Od Litvorového plesa hledáme přístup. Prý to má být hodně vlevo. Nakonec se, dokonce správně, rozhodujeme pro slizký kout. Po včerejším dešti je opravdu vlhký. V klíčovém místě teče potok. Tohle volně nepůjde, tak budujeme štand navazujeme se a skrz potok nakonec vlézáme do druhé části koutu. Vytočíme celou délku lana. Naštěstí to stačí skoro na konec koutu. Nadáváme jaká je to Turkovina a pokračujeme již nenavázaní ke zbytkům sněhu. Moc ho už není, a odtrhovou trhlinou se dá pohodlně dojít k místu odkud to jde po skále nahoru. Vítr občas rozežene mlhu, takže volně dolézáme až k začátku spáry.
Navazujeme se. Na začátku spáry je lehký převísek. Trochu vlhký, přelázám ho a pak bez problémů vycházím až k místu s vklíněným blavanem. Zastavil mě až konec lana. Buduju štand a dobírám Eda. Edo pokračuje zleva přes plotýnku. Obtížnost lehce stoupá. Vytočí celou délku lana a buduje luxusní štand těsně pod koncem spáry. Chvíli přemýšlím jestli nazout lezky, ale lenost vítězí. Škrábu se přes převísek, Edo mi zakazuje použít jeho hlavu jako stup, naštěstí nacházím jiný. Pak je to kousek lehčím terénem a stojím pod pěknou koutovou spárou. Škoda, že nám Gobo neřekl, že cesta vede koutkem víc vlevo. Spára je pěkná výživná, ze začátku jde založit i nějaký vklíněnec. V půlce přituhuje. proklínám se za lenost vzít si lezečky. Opřený o vklíněnce můžu založit leda velký prd. Konečně se dosmýkám do místa kde je v levé stěne díra, ve které s velkou úlevou nalézám spáru na frienda. Chyty povyrostly, ještě nějaký metřík koutem, ještě pár metrů žlabem a jsem na vrcholu. Dobírám Eda, dáváme vrcholové pivo. Sestupujem ke Zamrznutému plesu. Je pět hodin. Se setměním dorážíme na Táborisko. Máme za sebou první cestu V Tatrách.
České věža - JV hřeben
Na druhý den dostáváme od Goba popis z Kroutila na jihovýchodní hřeben České věže. Po sedmé hodině už stoupáme do České doliny. Odtud k Zmrzlému plesu. Čteme dokola popis, řešíme, které věža je teda ta Česká. Nakonec se vydáváme vzhůru k prostřední, nejvyšší věži. Hledáme travnaté lávky. Nějaké tu jsou nastupujeme po nich. Skály přibývá, trávy ubývá, začínáme jistit. První dvě délky lehce stoupáme a traverzujeme nad žlabem oddělující střední věž od pravé. Po dvou délkách usuzujem, že převislých komínů už bylo dost, a že teda tohle je určitě ten o kterém Kroutil píše. Obtížné převislé místo oblézám. Do komína se vracím však příliš brzy. Vyzvoním si vklíněnce, co jsem si nechal před traverzem zpět do komína. Traverzovat zpátky vypadá bez něj ještě obtížnější, než lézt převislým komínkem vzhůru. Zoufale se snažím založit nějakého vklíněnce ve vlhkém komíně. Nakonec se daří. Investice do dvou měděných mikrovklíněnců se vyplatila. S jištěním to jde hned lépe. Po třiceti metrech komín končí na zelené loučce pod hřebenem. Edo vyráží na hřeben. Na Galerku svítí pěkně sluníčko. Užíváme si nádherné výhledy na okolní štíty. Po hřebínku pak docházíme na vršek věže.
Je po půl šesté a pomalu začíná zapadat slunce. Slézéme ke slaňovacímu kroužku do Kamzičí štrbiny. Spěcháme, chceme se dostat na cestu k plesu ještě za světla. Rychle balíme lana a slézáme do Spádové doliny. Se setměním se zvýšky díváme na České pleso. Dělí nas od něj nějaká ta stovka výškových metrů. Po proklatě šikmých polotnách na kterých se leskne voda. Tudy to dolů opravdu nepůjde. Otáčíme se a míříme zpět Spádovou dolinou k obrysu České věže. Je jasno a svítí měsíc, baterku zapínáme až když je třeba začít lézt (I-II). Z Kamzičí štrbiny se nám pak podařilo najít perfektně sestup, tentokrát na správnou stranu. Před půlnocí jsme pekelně unavení zpátky na Táborisku. Není síla jakkoliv řešit další den, takže rezignujeme a smiřujeme se s restdayem.
Česká věža podruhé - JZ stěna
Po restdayi opět stoupáme k České věži. Jdeme ještě s Pilem a Alčou na Jihozápadní stěnu. Po cestě koukáme, jak Gobo s Masťou stoupají na nástup JV hřebene, co jsme lezli předtím. Smutné je, že stoupají asi tak o třista metrů víc vpravo než předtím my. Stěnu bez problémů nalázáme. Stále dokola čteme z Kroutila "nejvýraznějším vhloubením s převisem, na travnatou lávku pod převisem". Mrzuté je, že stěna má takových vhloubení šest. Snažím se přemluvit ostatní ať to zkusíme jedním z nich. Jsem označen za magora. Nikdo nechce, kdoví jak by se utíkalo. Některé převisy ve stěně nevypadají zrovna vlídně. A co je nad nima nezjistil ani Pilo, který vystoupal na protější svah štrbiny.
Stoupáme až do Kamzičí štrbiny. Z hřebenem, tedy vpodstatě sestupovkou, dolézáme alespoň na vrchol. Po pár minutách se objevuje Gobo. Taky zabloudili, přešli do Spádové dolinky, Kamzičí štrbiny a dolezl za náma sestupovkou. Rozebíráme význam spojení Kroutil - Bloudil, (nebo spíš Blouznil) a valíme na Táborisko.
Předpoveď na další den je lehce nepříznivá, tak se začíná uvažovat o odjezdu. Odpoledne má být riziko deště a bouřek. Pro mě s Edou, jakožto dva nováčky, by to znamenalo stoprocentně zmoknout někde ve stěně. Ráno je sice hezky, ale na nebi je už pár mraků. Scházíme do údolí. Okolo třetí už jsou vršky v hnusném šedivém mraku. Jsem rád, že tam nejsem. V Popradu ve Slovenské Restauraci si dáváme halušky (malá porce, ředěná bryndza, divná obsluha - zkrátka Sloveské služby) a počítáme utržené šrámy. Zejména ty na čele, ke kterým jsme přišli u ohniště. Pak už jen po cestě nočním vlakem do Prahy strategicky vysazujeme Slováky a Moraváky.
Blbé rady pro budoucí nováčky
Jako dva nováčci bez instruktora jsme si pěkně zalezli se vším všudy. Hledání nástupu, cesty, sestupu, a tak vůbec. Byli jsme dost pomalí. Nejvíce jsem ztráceli při hledání nástupů a dost času nám také zabralo budování štandů. I když jsme lezli střídavě, přiliš času jsem tím neuštřili. Matroše jsem použili tak půlku, předat si pak batoh a boty zabralo dost času. Pokud tedy polezete střídavě, asi bude lepší pokud bude mít každý svůj minibatůžek. Pokud člověk neleze volně (alespoň krátká) dvojková místa nemá šanci. Trochu mě mrzí, že bez instruktora jsme neměli možnost zkusit si nějakou těžsí cestu.
Co se týče matroše, který jsme rozebírali v diskuzi. Sedm friendů spíše menší velikostí s přehledem stačilo. Každý z nich byl doplněn o karábli se zámkem. Sada vklíněnců (ta nejlevnější u Hudyho - obsahuje spíš menší vkl.) rozšířená o dva měděné mikrovklíněnce (2,4) se taktéž osvědčila. Deset presek bohatě stačilo. Smyc jsme měli hafo. Hodí se to, neboť pak si je třeba nemusíte furt přendavat na štandech. Hodila se i jedna 4m. Pak jsme měli ještě každý 4 zámkovky na budování štandů. Jo a samozřejmě takový ten běžný bordel co člověk ani nesundoavá ze sedáku.
Fyzičku pak v případě Bělovodské doliny důkladně prověřily tisíci metrové nástupy. Zkrátka si uděláte takovou normální turistickou vycházku a jako bonus i lezete.
|
