Honička na Pyramide du Tacul

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: Kuba

1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.

Na satelity Mont Blanc du Tacul se nechodí lézt příliš brzy. Severní a východní skalní stěny čekají na denní světlo, aby se ohřály. Velmi je totiž ochlazují obrovské ledovce pod nimi i nad nimi.

Stany u Helbronneru opuštíme v osm hodin a pod stěnou Pyramide du Tacul stojíme okolo deváté.

Pozdě! Těsně před námi přicházejí Francouzi. Bohužel vybrali stejnou cestu jako my - Východní hřeben 4+.

Malá skalní klasika

Východní hřeben na Pyramide du Tacul patří mezi malé klasiky v masivu Mont Blanc.

Populární výstup bývá o pěkných víkendech přeplněný a neosiří ani ve všední dny. Pokud se vydáte zdolat Pyramide du Tacul právě touto cestou, berte občasnou tlačenici na štandech jako daň za krásu cesty.

Po ránu byly ještě sněhové mosty přes trhliny pevné a bezpečné. Dokonce i příhorní trhlinu jsme zdolali bez potíží.

Paříž versus Praha

Problémy nastávají až během převlékání a přezouvání. Čtyři Pařížané zaberou jediný rozumný skalní balkonek, a tak nás šest Pražanů musí počkat, až odlezou. Nejde jim to moc rychle.

Po půlhodině konečně odkládáme mačky a cepíny a nazouváme lezečky. Za pár chvil dolézáme pomalejší Pařížany. První délku to za nimi poslušně vydržíme, ale pak je předběhneme.

Nechtějí se dát, rozhodnou se závodit. Prohodíme spolu na štandech pár frází, že je hezké počasí, že odpoledne bude hůř a odkud každý z nás přijel. Zarputile se nás snaží znovu dostihnout. Osm lan se zamotává do sebe.

Přetahovaná trvá další dvě délky, ale pak už jsou naše dvě trojice ve skále nad dvěma francouzskými dvojicemi. Olča, která leze většinu cesty na prvním konci lana, ještě stačí zaregistrovat podivení Pařížana na hrotu, jaktože jsme ve trojicích rychlejší než oni ve dvojicích.

Je to jednoduché. Já lezu na Pyramid du Tacul už podruhé a Olča je prostě dobrá. To Francouz kvituje pokýváním a úsměvem.

Třináckrát stáhnout a smotat lano a jsme dole

Že jsme spěchali, se ukázalo jako dobrý tah. Na rozdíl od Pařížanů dolézá pražská výprava na vrchol. Akorát přicházejí mraky. Pařížané se otočili tři lanové délky před koncem.

Je zima, fouká a padá šero. Spěcháme, ale první pokus o padesátimetrové slanění končí fiaskem. Lano se zasekává na třech místech. Rozhodujeme se tedy slaňovat po pětadvaceti metrech.

Od stanoviště ke stanovišti si předáváme čtyři lana. Slaňuji první, kontroluji štandy a určuji směr sestupu. Martin vzadu řídí stahování a motání lan. Vzpomíná při tom na podobně dlouhý sestup s Gobem v Gesäuse. Olča, Maky, Mates a Dejv si předávají lana a posujnují je ke mně dolů. Říkám si sám pro sebe, že nám to jde podezřele dobře, protože na třinácti délkách se v podstatě nezastavím a Martin za celou dobu slaňování hlásí jen jednou zaseklé lano, což s Dejvem promptně vyřešili.

Poslední slanění končí na sněhu, začíná pršet a ledovec je rozměklý. Spěcháme. Opatrnosti ale není na ledovci nikdy dost, a tak se pečlivě navazujeme na lano a poctivě se jistíme. Za půldruhé hodinky plazení do kopce přicházíme ka našim stanům nedaleko chaty Torino u lanovky na Helbronneru.

Pak už jen čekáme na Feu s Víťou. Po setmění dospějeme k tomu, že ve vánici bivakují někde na ledovci. Naštěstí nás budí jejich kroky a cinkot karabin přesně o půlnoci, když se vrátili z vedlejšího satelitu.

Vytvořeno: Kuba 28.8.2010 16:04
Upraveno:Kuba 28.8.2010 16:06