A ještě k Hangu...

Po jistých podnětech stran mých spoluoddílovců jsem si dovolila, s vidinou poučení stávající i následující generace, sepsat pár sebemrskačských postřehů. Stalo se mnoho věcí, které se stát neměly. Hodně lidí se ocitlo v podmínkách, ve kterých se neměli ocitnout sami. Shrňme si, v čem byl vlastně problém:

1) Podcenění podmínek. Proč jsme je podcenili, když jsme předpověď znali? Začátečnická chyba. Nebo jsme si mysleli, že pod Térynou to ještě nejsou hory?

2) V horách se chodí po skupinách, minimálně ve dvou - ví to každé malé dítě. Jak to, že zkušenější dopustili, aby byli nováčci sami? Na volání, ať počkají, se všichni vykašlali (paradoxně, až na dva nováčky, kteří čekali alespoň částečně). A pak už najednou nešlo nic dělat, pak měl každej problémy sám se sebou.

3) Laviny padají až při horolezeckých túrách? Dole v Hangu bylo minimálně jedno lavinézní místo (převěj), nakolik jsem to se svými skromnými zkušenostmi schopná posoudit. Ale - přece každý víme, že laviny v horách jsou na denním pořádku - nebo snad není Hang prudký svah, nenachází se nad ním řada žlebů? K čemu mi je pípák, když kolem není nikdo, kdo by mě z pod laviny dostal, nebo si alespoň všimnul, že na mě spadla? Co je ale ještě horší - většina lidí ani pípáky neměla! Na tomhle místě už zařval nejeden člověk...

4) Do hor se má jezdit až s určitou fyzickou a psychickou vybaveností... A můžeme to těm nováčkům stokrát opakovat... Když už si každej zabalí batoh jak prase, měl by ho bejt schopnej unýst. Opět stokrát omýlaná věc - mačky se naučit nasazovat doma a ne až když už kloužu ve vánici Hangem dolů, bádat, jak se šmodrchají řemínky!

Shrnutí. Ne vždy jsou podmínky takové, aby si každý chrtil na chatu s jediným cílem - mít to co nejrychleji za sebou a ukázat ostatním, že jsem fakt dobrej. Tahle humanitní móda se mohla tentokrát dost vymstít. Místo zkušeného a vybaveného oddílu jsme se chovali jak stádo Pražáků. Jó. kdo jsi bez viny hoď kamenem...