Jak se letos lyžovalo

Rubrika: Reportáže z akcí
Autor: geo

Výstup do Ledové priehyby
1. Výstup do Ledové priehyby
Tak se pomalu blíží další skialpová sezóna, takže je nejvyšší čas zhodnotit tu minulou. Ta začala famózně, jak jistě ví každý čtenář Humwebu, na Pühringer Hütte. Nicméně o jejím pokračování zatím nikdo nereferoval.

Fotky k článku: http://picasaweb.google.com/114018047254227776285/Skialpy201022011?authkey=Gv1sRgCLiiotCP-KaixwE

Tatry 12.2. - 17.2. 2011
Po státnicích se Humanitní Tatry na Teryně velmi přiblížily. Neměl jsem čas je moc řešit, a tak se během střízlivjejších chvilek po oslavách snažím ukecat někoho na lyže, protože krumpáč podle mě není ideální nářadí na lezení. Bohužel lyže si bere jen Víťa, a ten navíc hodlá spíše lézt. Přidávám se do trojky k Pilovi a Martinovi.
V den odjezdu řeším zejména, jak dojít na nádraží, když se přezkáče do batohu nevejdou. Navíc každé kilo v batohu se po cestě na Terynu pronese. A táhnout sebou nahoru boty navíc, když zabírají kapacitu, dvou plecháčů, jen proto abych nevypadal jako trotl po cestě, považuji za plýtvání. Nakonec se inspiruji z fotek zkušenějších, a na nádraží vyrážím v přezkáčích. Zřejmě jsou letos v módě těžké oranžové boty, protože nikoho ze spolucestujících v tramvaji příliš nepřekvapují.
Rána v Popradu jsou pořád stejná, ale už by bylo načase začít jezdit pozdějším vlakem. Takhle squatujeme na nádraží ve Smokovci, a stejně čekáme na lanovku, která jede až v 8:30. Další úsek cesty už dostatečně popsala Feu, takže není třeba se k němu vracet. Snad bych jen dodal, že na lyžích to byl stejný voser jako bez nich.

První den jdeme na Baranie Rohy. Počasí je oproti včerejšku perfektní. Sluníčko a bezvětří. Cestu na nástup se přidávám k Robinovi se Soňou, kteří si pro ten den vybírají nejlehčí cestu. Na krátkém skalním úseku poznávám, co je zač lezení s lyžema na batohu. Pěknej voser, zejména v okamžiku, kdy se snažím předklonit, a špičkama se zaháknu v jakési spárce.
Na vrcholu se pak potkává půlka Humanity. Vrcholové plato, ač zdálky vypadalo bíle, není příliš vysněžené, nicméně za dobrých podmínek by mělo být možné zahájit sjezd na vršku, pak se držet pod hřebínkem ve směru sestupu do Beraního sedla. Z hřebene se pak uhýbá vpravo do jednoho z mnoha žlabů. Je třeba vědět, kterým žlabem jet, a kde vytraverzovat. Některé ze žlabů totiž končí prahem. Bohužel moc netuším, kudy sestup vede, lyže tedy zůstávají na batohu, a jdu s ostatními až do sedla. Ze sedla je bezpečné a pělné svezení až k Teryně.

Další den míří hromada lidí na Širokou vežu, tudíž se přidávám k nim. Plánují přechod ze Sedielka do Priečného sedla, což se mi moc nezamlouvá, takže jako cíl dnešního výletu volím jen Sedielko. Bohužel traverz okolo Pfinnovy kopy do Dolinky pod Sedielkom není na lyžích příliš schůdný, a nezbývá tedy než sjet k Dolnému Spiš. Plesu, a odtud vystoupat kousek na začátek dolinky. Dále se vyplatí opět trochu sjet, a jít středem doliny. Traverzovat ledové svahy vlevo nebylo úplně příjemné.
Pod stoupáním do Sedielka doháním poslední opozdilce. Držím se v jejich stopách a beru lyže na ramena. Zatím nikdo nejel dolů, tak si chci udržet svah pěkně čistý. Ještě než se poslední dvojka vydá ze Sedielka na hřeben, jsem opět dole.
Sjezd byl v lehce, nebo spíš v hodně, vlhkém prašanu. Chvíle zevlingu u rozcestníku pod Priečným sedlem. Zvažuji, zda-li se vydat do Priečného sedla a možná až na Širkou naproti ostatním, nebo ještě jednou do Sedielka. Nicméně Tatry jsou hory, a běhat po nich sám, aniž by někdo věděl, kde jsem, není nejrozumnější. Sjíždím tedy až pod Pfinnovu kopu k Dolnému Spiš. plesu, takže na oběd k Mirovy musím zase kousíček vystoupat.
Po obědě se vydávám ještě do Mačacieho kotle, který je přímo naproti chatě. Ideální tréninkový terén. Čím výše člověk je, tím strmější kotel je. Trochu dehonestující je, že místní borec z chaty, který tady běhá každý den, má neuvěřitelnou rychlost, takže mi nestačí ani dvojnásobný náskok, a jsem potupně předběhnut, a ještě než sundám pásy, je borec už zpět u chaty. Asi slušnej oddíl, no.

Třetí den váhám, zda-li jít lézt nějakou šílenost v Žluté stěně s Pilem, nebo s Ondrou a Davidem na Velký a Malý Ľadový. Zmrzlé trávy mne nakonec tolik nelákají takže volím přechod z Ľadového na Malý Ľadový šťít.
Cesta na konec doliny pěti Spišských ples zabere slabou hodinku a je to rychlejší než pěšky. Pod začátkem stoupání do Ľadové priehyby váháme, jak moc lavinézní to je. Bohužel špatně maskuji svoji lenost opatrností, a tak nakonec pokračujeme ve výstupu. Ze začátku na lyžích klukům utíkám, ale pak jdou lyže na batoh, a cepíny do ruky. Tímhle přestrojovacím manévrem svůj náskok rychle ztrácím.
Po překonání spodní části se dostáváme na sněhové pole, táhnoucí se až do priehyby. Ze strachu, že s námi celé ujede, to hrneme rychle na hřeben, jehož vršek tvoří skalky. Pche! chyba, hřeben neposkytuje, žádnou spásu, na druhou stranu je převislý, a lze na něm leda tak obkročmo sedět. Takže zase slézt deset metrů a po sněhu pod skálou hurá do priehyby. Teprve na chatě se Ondra svěřuje, že se málem odporoučel I s kusem šutru do doliny.
Zatím máme v plánu přechod z Ľadového na Malý Ľadový, takže lyže zůstávají na batohu. Až na Malý Ľadový je to choďák. Akorát jeje potřeba ošukat koně, a překonat malý výšvih za ním. Z Ľadového na Malý Ľadový to má být lehký hřebínek. Ani náhodou. Hřeben tvoří velké kompaktní minivěžky, které na svých úpatí přecházejí ve skalní stěnu. Teprve hluboko v Zadné Javorové dolině vedou skrze stěnu terasy ve směru hřebenu. Smutně koukám na kramli asi osm metrů podemnou, která určuje směr postupu. Je mi jasný, že tudy to ale nepůjde. Padá návrh naslaňovat do doliny pod námi, po terasách obejít Malý Ľadový a vynořit se v Sedielku. Jelikož mám bohaté zkušenosti s průzkumem neznámých dolin, tak raději volíme návrat stejnou cestou zpět.
Zpátky v Ľadové priehybě, nadávám, že jsem si tady mohl nechat lyže. No vlastně o kus níže. Ať koukám jak koukám, nějak se mi tam na začátku vejde jen jeden a půl oblouku. Zezdola to vypadalo větší. No a taky trochu chybí morál, jehož nedostatek svádím na strach, že se to utrhne, a přes stometrový práh posypu do doliny. Lyže tedy nasazuji až níž, a pak už rychle svištím skoro až k Teryně. Před ní je takový otravný kopeček, který člověk buď s nadáváním vystoupá, nebo nasadí pásy. Pěkná otrava, takhle pět minut od chaty.
Vidím Víťu jak stoupá od Teryny Mačaciem kotlem, a když už mám ty pásy, tak se vydávám za ním. Alespoň bude výlet zase končit sjezdem.

Konečně ukecávám Víťu na lyže. Je šílená mlha, tak se přidáváme ke skupince, která chce dobýt jeden z vršků hřebene mezi Pfinnovou kopou a Malým ledovým nějakým žlabem z doliny pěti Spišských ples. Vydáváme se tedy za nimi do neznámého žlabu taktéž. To co vypadalo z Baraních rohů vysněženě, bohužel není zcela vysněžené, takže výstup brzo ukončíme, a sjíždíme do doliny. Tu křižujeme a začínáme stoupat pod Baranie rohy, a dále pak pod nimi traverzujeme směrem pod Sněhové věže. Začíná se dělat hezky, a než se vyškrábeme do nejvyššího bodu naší cesty svítí už sluníčko.
Z Ledového sedla vedou žlabama esíčka, ale Víťa tamní terén shledává příliš obtížným, a tak se vydáváme na sjezd k Teryně.
Po obídku se Miro diví, že už jsme na chatě, když je venku tak hezky. Doporučuje mi Žluté lávky. Takže opět pod Pffinovu kopu, pak cikcak po umrzlém svahu, kde člověk hledá místečka s troškou navátého sněhu, případně šutr, aby se otočil, až k začátku žlabu. Ve žlabu je přiměřená vrstva prašánku. Na otočky v něm není příliš místo, takže jdou lyže na rameno. Posledních deset metrů do sedla je vyfoukaných, takže to nepůjde úplně od shora, ale zároveň je v tomto místě príma převis se závějí (snad na bivak).
Žlabem dolů je to fakt labůžo, škoda, že s koncem žlabu končí i prašan. Po umrzlém firnu už to taková zábava není. Na závěr je pak opět potřeba nasadit pásy a vyškrábat se z Doln. Spiš. plesa k Teryně. Takové specifikum místní doliny.

Ve čtvrtek pak člověk sviští skoro až na Hrebinek. Škoda, že není víc sněhu a nedá se sjet až k električce ve Staré Lesné. Pod Zamkovského je to dost o hubu, na chodníku je vrstva tvrdého sněholedu, okolo kleč. Brzdit moc nejde, padat taky není kam. Alespoň je hnusně, takže nechodí v protisměru lidi. V Popradu pak nakupujeme anestetika do vlaku, a nakonec už zbývá jen cesta v přezkáčích tramvají domů.

Krkonoše 26.2. - 27.2. 2011
Další akcí byl víkend, kdy jsme s Milanem otestovali Krkonošské skialpové trasy. V sobotu ráno jsme dorazily do Špindlerova mlýna, a Labským dolem po trase směrem na Martinovku. No po trase, v momentě, kdy trasa odehne od řeky, a začne stoupat po lesní pěšině, jsme se radši vydali lesem podle intuice, neboť překonávání spadlých stromů není s lyžema příliš zábavné. Nakonec jsme se vynořily na louce nad Patejdlovkou. Pak kousek po normální cestě a jsem na hlavní cestě na Martinovku. Že nás tady budou míjet auta jsem nečekal.
Následoval výborný Krakonoš 12 a sváča na Martinovce, pak jsme zamířili mimo trasu na Vysoké kolo, no co jezdí tudy dolů i běžkaři. Z Vysokého kola sjíždíme k Labské boudě. Dojdeme se podívat na vyhlídku nad Mumlavským vodopádem. Poté už jedeme s drobnou odchylkou Labským dolem po trase dolů. Cesta nejdříve vede snadno po pláních, v lese pak přechází v ujetý ledový tobogán. Na ten navazuje svážná až do Špindlu. Na parkovišti u Hromovky doplníme batohy, vysockujeme permice a poslední lanovkou jedem na Pláně. Odsud se pak došoupeme na Klášterku.

Druhý den stoupáme do sedla mezi Studniční a Luční, pak volně okolo trasy, která vede směrem do Dlouhého dolu. Fouká, je zima, tak na GPS moc nekoukáme, a jedem dolů. Úplně košer to asi bohužel nebylo. Končíme na svážné v Dlouhém dole a vydáváme se do Sv. Petra. U prvních chalup začíná vyfrézovaná silnice. Nechce se mi táhnout lyže až do Špindlu na zádech, takže zkoušíme zda-li se někde okolo potoka nenachází nějaké cestička. Po druhém přebrodění už víme, že nenachází.
Další nadějí je skibus od vleku na Stoh. Zde se potvrzuje kvalita českých středisek. Jezdí jednou za dvě hodiny. Naštěstí kousek pod Stohem už to jde kolem potoka po stezce na lyžích. Pokračujeme okolo dolní stanice lanovky na Pláň, a definitivně člověk sundá lyže až v centru u Dolské.

Řekl bych, že povolené trasy nejsou úplně špatně navržené. Začátečník je užije minimálně na to, aby zjistil, jak je zábavné šoupat lyže do kopce. Škoda, že nejsou povoleny některé sjezdy v jejich blízkém okolí. Případně, že nejsou navrženy jako širší koridory.

Franz-Senn-Hütte 5.3. - 9.3. 2011
Konečně se dostávám do svých prvních skialpových Alp. Jedu se zkušenými borci jako Bidlo, jeho kolega z práce a Martin. Cílem je Franz-Senn-Hütte, která leží v jednom z bočních údolí Stubaitalu. Dojedeme do Neustiffu in Stubai a odbočíme do Oberbergtalu, ve kterém je o 1000 m výše naše chata. Jedeme po klikatící se silničce, a před každou zatáčkou doufáme, že není poslední. Postupně začíná přibývat zaparkovaných aut po stranách, což signalizuje konec vypluhované cesty. Ten se naštěstí nachází až v Seducku, vesnici o pár set výškových metrů výše.
Tam nandaváme lyže, batohy, a mírně stoupajícím údolím se vydáváme k chatě. Stará garda se mi pomalu vzdaluje. Nevím jestli je to zkušenostmi, fyzičkou, nebo six-packem piva co mám v batohu. Kousek nad začátkem nákladní lanovky k chatě na mě čekají. Tady se mění pohodlné stoupání na kličkování mezi klečí. Co tak ale Bidlo po cestě vyprávěl, jejich první dobytí této chaty bylo mnohem dobrodružnější.

Kluci vybírají z průvodce jako první cíl Kräulscharte. Na první den je to přiměřená kratší tůra, žádné šílené stoupání, nebo něco takového. Ráno nás příjemně překvapuje snídaně. Ještě, že dneska nemusíme nikam spěchat. Je fakt luxusní, švédský stůl, jogurt, tropické ovoce, několik druhů müslli, houstičky, sýr, salám a já nevím co ještě. Dokonce I pytlíček na sváču. Za následek to má, že první hodinku se nám žaludky pěkně houpou.
Jestli jsem včera doufal, že moje pomalost je způsobena pivákama, tak jsem se zmýlil. Opět zaostávám, ale Bidlo mi naštěstí nabízí alternativní výmluvu. Vytrvalostní špička je až po třicítce. Sjezd je krom pár míst mírný.

Další den padá volba na Schrankogel, respektive na bezvýznamný punkt u Schrankoglu. Další z lehkých cest v průvodci. Ty mě pomalu začínají děsit, neboť často slibují dlouhé plahočení s nepříliš prudkými sjezdy. Raději bych je značil jako obtížné, alespoň vzhledem ke své fyzičce. Snídani tentokrát už nepodceníme, a necháváme si na ni dostatek času.
Dneska prvně poznáváme specifikum zdejších jarních tůr. Jelikož už není tolik sněhu, tak nelze příliš chodit na kopce, ke kterým se začíná stoupat hned od chaty, nebo kousek nad ní. Každá tůra tedy začíná až u, v zimě zamrzlého a zasněženého, jezírka na úpatí Alpiner Ferneru. Při druhé tůře si jeden začne říkat, proč tu chatu nepostavili až tam.
Cesta od jezírka pokračuje stoupáním do sedla Wildgratscharte, kde poslední úsek na hřeben se jde s lyžemi na batohu. Žlab do sedla z druhé strany je odtátý, takže žádný sjezd se zatím nekoná, a lyže snášíme až na ledovec Schwarzenbergerferner. Přes který traverzujeme až na bezvýznamný Punkt. SV východní stěna Schrankogelu vypadá zajímavě. Lehký sjezd to určitě není. Navíc není ani v našich silách se na kopec včas dostat. Výstup vede po JV hřebenu, a nevypadá to, že by byl schůdný na lyžích.
Z punktu sjíždíme po spádnici ledovce směrem pod Schrankogel, a pak traverzujem přes ledovec zpět do Wildgratscharte. Směrem k Alpinerferneru je sjízdný jeden žlab. Bohužel ho někdo sjel bokem, takže prašan je jen v jedné jeho polovině. Takže jeden oblouček v prašanu, druhej na tvrdym. Pak následuje pěkný sjezd nad zlom Alpinerferneru. Sjezd pokračuje okolo seraků. Čím blíže k nim a trhlinám, tím prudší sjezd. Za chvíli je člověk pod ledovcem, a zbývá už jen dojet, a dobruslit po cestě k chatě.

Konečně jsme vymanili z prokletí modrých tůr, a jdeme na Östliche Seespitze. Ze začátku je na Alpiner Kräulferneru celkem pěkný sníh, který se v jeho závěru postupně mění na větrem umlácené desky, které se rychle střídají s měkými místy. Pod sedlem pak začíná tvrdý sníh, ze kterého občas vykoukne led. Naštěstí jsme si nenechali poradit od Rakušáků, že to prý šli bez haršajzen, a tentokrát jsme si je vzali. Posledních pár desítek výškových metrů je třeba po hřebínku vylézt bez lyží.
Kluci si rejpnou, proč nechci jet až od shora. No možná proto, že je tam víc skály než sněhu. Dolu je to zajímavý, začátek je po tvrdém, postupně se začínají objevovat místa s prašanem. Až má chvílemi člověk pocit, že umlácené desky zmizely. Přesně do okamžiku než se o jednu z těch desek skoro rozbije. Když se pak člověk definitivně přehoupne do nejprudší části, tak desky naštěstí vymizí úplně, a sjezd až k úpatí ledovce je skutečně pěkný.

Poslední den se jdeme podívat pod Wilder Turmy. Před poledne to plánujeme otočit, a vydat se zpět k autu. Údolí je to celkem členité, vypadá to, že ze Schrandele by sem do něj mohlo vést pár pěkných sjezdů. Nicméně, tak daleko není čas stoupat, a tak přes různé prahy sjíždíme až k úpatí (opět Alpiner Ferneru), k chatě, a autu. V deset večer jsme v Praze.

Krkonoše 18.3. - 20.3. 2011
Přichází pokus o zopáknutí loňského skialpového kurzíku na Klášterce. Moc lidí se nehlásí (dva). K.T. si splete víkend, a tak nakonec jedem já, Jeník a Libor. Sněhu už není příliš. Sobotní program by se kromě jednoho krátkého úseku líbil i KRNAPU. V neděli to moc nehrotíme a víceméně vyrážíme jen na sváču na Novou Klínovku.

Wildspitze 8.4. - 10.4. 2011
Aneb jak jsem jel na NW, a zjistil jsem, že je úplně jinde.

Plánujem s K.T. nějaký výpad. V hledáčku mám NW-Wand Wildspitze. Nejdříve odpadávají lidi, pak Kubovo auto. Máme v plánu jet ve čtvrtek, ale ještě ve středu odpoledne nevíme, jak se do Alp dostaneme. Letenka do Innsbrucku je drahá, a vlakem to je na celý den, a tak už spiš plánujem nějaké skalky. Nakonec se na poslední chvíli ozývá Omarek, že by jel jeho tchán. A co víc, že má i auto. Takže zase přehodnotit plány, a ve čtvrtek ve 22:00 nakonec vyrážíme z Dejvické do Ötztalu, konkrétně do Ventu, kde jsme okolo 4 ráno. Chvilka spánku u auta, a pak popjíždíme na parkoviště u lanovky.

Lavinovka pro dnešek je jasná jarní 3, na sluníčku jižní svahy až 4, základovky. No na Bresslauer Hütte to má být kromě hnagu pod chatou, který je nutné obejít, v pohodě. Lenost vítězí a z Ventu se vezem lanovkou. Za chvíli koukáme na hang pod chatou, který už je vysypaný až na hlínu. Obcházíme ho zleva, jak je doporučeno na stránkách chaty. Občas se propadnem, včetně našeho okolí o takovejch půl metru, jasná známka toho, že lavinovka nelhala. V jedenáct jsme na chatě. Na výlet se nám nikam moc nechce, takže posedáváme v luxusním winterraumu.
Vzhledem k lavinovce se rozhodujeme pro budíček snad ve dvě ráno, ve tři vyrážet. Trochu nás serou slováci, kteří se rozhodli zlikvidovat svoje zásoby borovičky. Pomáhá jim v tom ještě skupinka němců. Ti bohužel netuší co pijou, neboť slovní zásoba slováků je poněkud omezená. Chvíli posloucháme, pak je Kuba seřve, a je klid.

V 3:20 vyrážíme do tmy. Nad námi, ze svahů hřebenu vedoucímu k Wildspitzi jsou vypadané laviny, odhadem tak ze včerejšího odpoledne. Trochu nepříjemné je, že prosvištěli přes výstupovou stopu. Laviniště svítí pěkně bíle ve světle čelovek. Některá je třeba přejít, jiná obcházíme. Čela některých lavin jsou vyšší než já. V těhlech lavinách ani pípák nepomůže
Po pochodu údolím se dostáváme krátce po páté za rozednění pod sedlo Mitterkarjoch. Na posledních sto výškových metrů jdou na nohu mačky, lyže na batoh a do ruky cepín. Tohle přestrojování je strašný vopruz, který zabírá spoustu času. Navíc po 20 minutách je v sedle třeba provést opačný proces.
S překročením sedla skončil duben, a začal leden. Pěkně tady fouká. Asi jako jediní se navazujeme, ale na ledovci je dost tvrdého sněhu, takže spíše abychom to lano nenesli pořád v batohu. Ledovec je poměrně placatý, a tak je to zatím taková příjemná procházka. Teda kdyby tak hrozně nefoukalo. Po půl osmé jsme v J sedle, kde začíná závěrečný hřebínek na vrchol. Dneska teda vypadá dost humusně. Sice je to choďák, ale v tomhle větru se mi nahoru vůbec nechce. Zároveň, zde začíná sjezd J stěnou. Vršek je pěkný skok z převěje, v některých místech by to šlo i bez onoho skoku. Nicméně níže už je to vysypané, nebo to vypadá, že se vysype.
Být to na mě, tak se na vršek vykašlu, naštěstí padne nápad, vylézt po firnovém svahu mezi severním a jižním vrcholem. Ha, že by teda ona vysněná NW stěna, protože ad doteď jsem si myslel, že to je právě tady. Ale prd, každý kdo umí světové strany, ví, že tohle je západní. Takže alespoň v rychlém stylu s jedním cepínem nahoru. Střídá se tvrdý sníh, kde člověk jde jen po hrotech s měkčími místy. Dolů by to asi šlo, ale nikomu se do toho nechce, takže mám výmluvu, proč to nejet. Asi je to dobře, protože žádný požitek by to nebyl. Okolo deváté ráno jsme sami! na vrcholu jednoho z nejpopulárnějších kopců, a dole na ledovci se začínají objevovat první davy. Aby taky ne, je perfektní azuro. Na závětrné straně je I příjemně teplo.
Přecházíme přes severní vrchol, kde nasazuji lyže. Sjíždím kousek po hřebínku, a pak přímo na ledovec. Jestli byl v Z stěně humus, tak tady je taky. Chvíli čekám na ostatní, a pak už zbývá jen sjet zpět do Mittkarjochu, kousek vystoupat, a užít si sjezd dlouhým údolím na chatu. Začátek ze sedla je hnusně tvrdý, takže zase nic moc požitek. Pod nejprudší částí potkáváme vůdce s klientem. je trochu překvapený, že se vracíme. Ještě víc ho překvapí, že už jsme byly na vršku. Dozvídám se, že lavinovka klesla, takže vlastně nebylo kam spěchat.
V jedenáct jsme zpět na chatě, a řešíme co dál. Základovky hrozí dál, dneska už se nám nikam nechce. Vlastně ani zítra se nám nikam nechce.Abychom nemuseli dneska domů, tak se rozhodujeme přespat a v neděli vyrazit zalyžovat do Söldnu.

Odpoledne přicházejí ještě dvě borkyně. Zatímco mi se v pátek flákali, ony vyběhly z Ventu (čti správně německy Fent) až na Similaun hütte. Což je několika hodinovej vyjšlap furt údolím nahoru, s převýšením přes 1000m. V pátek, tedy dneska, vyběhli na Simmilaun (600 výškových metrů), a v 16:00 ještě stihly lanovku z Ventu. Zítra plánují Wildspitzi. Prý jejich borci jdou Ötztalskou Haute Route, a jsou moc namakaný, tak si dali něco lehčího. Asi začnu trénovat. Takže pěkný tip na prodloužený víkend v Ötztalu.

Po cestě na Similaun htte. leží Martin-Busch-Htte. Tu doporučuje Milan, strávili tam letos pár dní, a i pohled do mapy prozrazuje, že v okolí začíná spousta hezkých tůr.

Vytvořeno: geo 25.8.2011 12:46
Upraveno:geo 25.8.2011 19:07další...