Sedím na koupáku před hospodou, po ránu je trochu zima (i když kdy na koupáku zima není...), usrkávám čaj a pozoruji v dálce koně, jak se vznášejí v oparu nad loukou. Pod stříškou už melou první štamgasti. Před chvílí mě tu vysadili Alča s Gobem, já si ještě na spolulezce, Martina, musím chvíli počkat. Čekání vyplňuji štrůdlem a zakreslováním závodních cest do mapky.
V deset přijíždí i s Máňou, hned mu sděluji radostnou novinku: vypadá to, že pršet začne až v sobotu v noci. Je z toho evidentně v šoku. Raději se hned začneme ujišťovat, že na to stejně prdíme. Nebudeme přece překážet starým borcům, kterých bude jistě požehnaně! Co kdyby se na startovní listinu kvůli nám nevešel nějaký zaručený favorit, žejo! Všichni by na nás byli tak akorát naštvaní. Abychom naše rozhodnutí podtrhli, místo na Dračky, míříme na Maják. Po rozlezení na Chrastíkově stěně sebevědomě volím Maturitní VIIb, a po pouhých dvou hodinách nadávání, psychaření a tancování na kruhu je cesta úspěšně vyprasena. Ještě půl hoďky dobírám Máňu, čtvrt hodiny Martina a máme krásné skalácké odpoledne. To je ale blbost, lízt na Skalního chlapa! Jak nás to vůbec mohlo napadnout? No tak ještě dáme tak jednu, dvě cesty a jdeme kalit na koupák, protože zejtra se budeme co? Zejtra se budeme flákat... Odhad docela dobře vyšel: Martin sice s přehledem vytáhnul Rito pražského fiakristy VIIb, následně ovšem oba pytlíme Kyzlingův lavor VIIb. Já těsně před kruhem, Martin hned za kruhem... plánované VIIc vpravo za hranou se nám už jeví spíš jako vtip. Cestou na koupák ještě okukujeme Malý a Velký mariáš. Říkáme si, že by si to chtělo zlepšit náladu aspoň v nějaké normálce, jenže naše představivost už nám nedovolí nastoupit ani do čtyřky, raději rychle na koupák.
Na koupáku zdravím pár lidí, co znám asi od vidění, venku sedám k rozhoupanému stolu a očima přejíždím plnící se zahrádku. Koukám, koho bych ještě z budoucích opilců mohl znát. Nikde nikdo, hold nejsem tu denně. Naštěstí brzy doráží i Gobo s Alčou. Zrovna přemejšlíme, kam se vrtnem na noc, v tom na mě volá Martin, že mám jít na bar. "Hele, voe, tady tohle je Robin, organizátor. Prej do toho máme určitě jít. Prej je přihlášeno jen 15 dvojek. Tak co? Dem do toho?" Moje bezstarostná nálada rychle mizí. A já už myslel, že tenhle víkend přežiju. Hmm, a opít se dneska taky nebudu moci, achjo... No nic, zítra si to vynahradím. Před hospodou potkávám Špicála, za mapku s vyznačenými cestami od něj získávám petku Bráníka, zítra se bude hodit. Ukazuji mu seznam soutěžních cest, postupně mi ke všem řekne, že jsou v pohodě. Neškodí si před závodem poslechnout užitečné rady od člověka, co vylezl údolku na Podmokelskou solo (a jistě ne jen tu).
Večer trávíme u Gobova bratránka Mazánka. V hospodě na návsi ve Vyskeři domlouváme taktiku. "Takže nejdřív vezmeme tutovky: SPO, Durango, List, Oldříška, Knihu, Daliborku... A pak se uvidí. Deset bodů to hodí. Hele, a pět piv při lezení dáme. A pak ještě pět. To máme dalších deset. Skalní žena je naše!" Tomu já říkám plán.
Ráno cestou na koupák se stavujeme v koloniálu, nakupujeme šunku, uzený koleno, májky, paštiky, rohlíky... Součástí plánu je zašpuntovat žaludek něčím mastným, než ho zalijeme litry piva. Když dojedeme na start, všude je ještě mrtvo a Martin už zase začíná mít zaječí úmysly. "No to nejde, už jsem si od Špicála vzal to pivo, teď už couvnout nemůžeme." Naštěstí se koupácká zahrádka brzy rozezní na sobotní ráno nebývalým ruchem, což nám dodá trochu odhodlání, takže honem se zapsat a už je tu výstřel!
Rychle do sebe lijeme startovní pivo a vydáváme se směr Sahara. První cesty zvládáme hladce: S.P.O. na Lebku (Od hodin jsem někomu na hlavu hodil rukavice, jako správný gentleman mě se slovy "kdy, kde a čím?" okamžitě vyzval. Neváhal jsem ani na vteřinku a odpověděl "v devět večer, na koupáku, šavle". Později se dozvíte, že jsem byl ve věci cti nedochvilný. Ve stanovený čas jsem na daném místě čekal se zbraní v ruce (a na botech), ale nikdo se nedostavil. Zbabělec!), Normálku na Durango a Hladkou na 12 apoštolů máme během hodiny. Nejbližší další cesta je cosi na Včelí. Nevím, jestli jsme jí identifikovali správně, ale zběžný pohled na mechem zarostlý kus boulderu nám stačí. Otáčíme se směr Čertík.
"Děláš si prdel? Co to tam je nad půlkou? To je nějaká klasika. To nedávám." "Ale jo, dělej, voe. Pod tím jsou hned hodiny. Pak to jsou jen dvě tempa, takhle žába na levou ruku, pravou se chytneš takové škrabky, musíš dát nohu co nejvejš do tý spáry, a pak už tam jsou zase chyty. No prostě šukačka. To zvládneš." Eh, nezvládl. Po pár pokusech docházím k názoru, že v tom šukání asi nebudu moc dobrej a se staženým ocasem slejzám zpět. Martin to v klidu dolejzá za mě. Od nadupanců, co jdou právě kolem, dostáváme typ na dva okolní kvaky. Ťing Ťong pět na Rorýsek je prej v klidu ("nastupuje se tam takhle traverzem po římse, u nohou jsou hodinky. Pak se tam prostě vydrápeš rajbákem. V nejhorším se chytneš za vrcholovku...), a Carlos na Krapatinu je taky dobrej ("Ke kruhu se dostaneš v pohodě, pak je to teda mokrý, ale zase tam jsou madla".). Nekecali. Jsou to fakt pidikvaky. Představte si stěnu, která se skládá z nástupu a dolezové hrany a máte Tiňg Ťong 5. Martin říkal, že jsem vystřelil jako střela, že jen čekal, kdy se sesunu zpátky a vyzkouším ty hodiny, a ono nic. To už ale bylo za stavu 3:3 na piva, takže se tomu nedá zas tolik divit. Carlos šel taky hladce - když už nebyly chyty, byla aspoň borovice.
Následuje přesun na dračky. Místo abychom šli rovnou na osvědčený List, zakopáváme o Břízku, přesvědčuji Martina, že varianta Normálky je v pohodě, jen je trochu pro vyšší. Za podpory zdola lehce zdolává úvodní boulder, zbytek je choďák. Hned vedle je Kruťas. Tentokrát Martin přemlouvá mě, což je o něco horší. Mechem porostlá věž na mě nedělá moc dojem, pivo nějak nefunguje, a stále mám pocit, že jsem někde nechal morál. Nakonec se Fluktuantská cesta ukazuje býti docela příjemnou oddychovkou. Až na pár metrů nad kruhem se v ní člověk skoro ani nebojí.
Cestou na List dopíjíme Špicálovu petku, možná i proto zde vynechávám pár "tradičních" jištění, ale na to aby to šlo přelézt na jednu délku to stejně moc drhne. Nevadí, i tak je to devátá cesta a jsou teprve dvě odpoledne. Následující dvě cesty jsou (s tím, že já už všechno další zapytlil, a nehodlám to zrovna dneska odpytlovat) na Martinovi. Na plácku mezi Knihou a Daliborkou je rušno, potkáváme zde Alču a pár soutěžních týmů. Alča vyjmenovává, co všechno dneska nedala, tak jí uklidňuji, že kam se tady otočí, tam uvidí nějaký můj pytel. Obsazené cesty využíváme k další mastné šlichtě... No a, že je taková pěkná chvilka, otvíráme si k tomu svijanskou desítku. Co by ne. Dva týpci vedle si balí už asi páteho jointa.
Po svačině se Martin vrhá na Daliborku do Výří cesty. Nějací klasičtěji vyhlížející strejdové přiběhli zrovna, když jsme se navazovali, a že prej to vezmou variantou přes předskalí. Nakonec si přeci jen nechali vysvětlit, že varianty většinou končí tou samou cestou, ale i tak byli nahoře stejně rychle jako my, jen to vzali přes (nesoutěžní) Mravenčí cestu. Hold nejde-li to dveřmi... Normálka na Knihu je pro klasického hustce, jako je Martin, procházkou anglickým parčíkem. Já za ním bohužel zjišťuji, že lezení v tílku má i své nevýhody, zvlášť když se jedná o dvacetimetrovou spáru.
Cestou na Oldříška míjíme Zub, z něj zrovna slaňují, dle vizáže, nějací Jamajčani. Stěžují si, že krom hulení jim došlo už i pivo. Že prej již mají pět v sobě a teď žízní po nějakém mimo soutěž. Slitujeme se nad nimi a dáváme jim loknout svijanského mázu. Za odměnu nám radí, jak na Severozápadní cestu - krásnou osmimetrovou stěnovou šestku s poznámkou v průvodci: "nejištěna". Po chvilce váhání se (za povzbuzování jističe, dvou spotterů a ještě jednoho diváka dobírajícího kohosi na Rusalce) do té blbosti pouštím. Prvotní nadšené hecování ("hele v pohodě, my tě kdyžtak za to lano jako strhnem pryč od tý díry") se poté, co jsem ani na několikátej pokus nezaregistroval existenci těch "dobrých jamek", a urputně se snažil vyškrabat se nahoru po centimetrových škrabkách, mění spíše v zatajovaný dech, který se hlasitě uvolnil, po té, co jsem se ve čtyřech metrech přehoupl do madla za hranou a svou převahu nad skalou dokreslil ani se moc neklepající patičkou ("ty vole, docela si nás vyděsil"). Zbylé čtyři metry šly už hladce. Zpátky na zemi zklamaně zjišťuji, že naše poslední pivo mi Martin dopil. Asi to byl fakt nervák...
Budou čtyři, máme 12 cest. Shodujeme se, že dáme ještě tři, a zbytek nějak dopijeme. Nejsme tu přece kvůli vítězství. Nechávám to opět na Martinovi, i když v případě n.c. na Oldříška asi trochu zbytečně, v následující Východní spáře na Strubichovku Martin předvádí, co se naučil v Ádru, a já zase dokazuji, že lézt spáry v tílku a bez rukavic mi fakt nedělá žádnej problém (i když červené čmouhy na ramenech tomu moc nenasvědčují). Čest si zachraňuji ve Svaté na Mamuta. Ačkoliv při navazování mudruji, jak starej medvěd, nakonec úvodního sokola přebíhám rychleji, než předchozí favorizovaná dvojice, a i ve zbytku stěny (ač to nakonec RP VIIb úplně není) si počínám vcelku svižně (teda až na to hodinářství před druhým kruhem). Nahoře jsem šťastnej jako blecha. Přežil jsem další den ve skaláku, a že tenhle stál za to! Sice víme, že na Skalního muže nedosáhneme, to nám ale nemůže zkazit radost z patnácti cest za jeden den! Tak i tak, nehodláme nic vzdát bez boje. Našim cílem je 25 bodů. Takže honem na koupák, za dvě hoďky pět skaláků dáme! Škoda jen, že jsme si nějaká ta piva navíc nevzali na zpáteční cestu, příště musíme být lépe připravení.
Na koupáku raději objednáváme hned šest piv naráz a k tomu klobásu a bramboráčky jako protialkoholovou vložku. Milan sedící naproti si zprvu myslí, že asi zrovna přijel zbytek humanity, a hned se mi sápe po jedné ze sklenic. Musím ho zklamat: "tady ty tři světlé jsou pro mě, a tady ty řezané pro Martina. A jestli mi chceš jedno vzít, tak rovnou objednej dalších pět. Tady jde o čas!". Po dvou pivech začínáme mít trochu obavy. Martin se trochu potácí, já mám pocit, že se mi dělá trošku šouflo. Kontrolujeme čas a domouváme strategický time-out. Zaváhání by mohlo znamenat předčasný konec. Náš plán se vyplácí a zbývající tři piva zvládáme krásných 15 minut před devátou. 25 bodů je našich! V euforii se rozhoduji využít každou vteřinu a od baru si odnáším tupláka. Ukázalo se ale, že naše vybroušená strategie žádnou improvizaci nesnese. Po pár locích odbíhám kamsi vdál. Výstřel ohlašující konec závodu mě zastihuje kdesi ve stínu u plotu.
Štafetu rychle přebírají nezávodící, ale je teprve 9 večer, takže to nehodlám tak snadno odpískat. Pálivou žáhu pár kofol rychle zpraví, za hoďku jsem zase v dění. Mezitím ovšem Alča se Suzan, Hadamem a Milanem hbitě dohání můj nemalý náskok, a když opět začínám vnímat, mám dokonce pocit, že se Alča rozhodla ujet peletonu. Když dojde kofola, lije se rum do malinovky. Pivo už nikoho nezajímá. Špicál se snaží zaujmout novotou, vytahuje na Alču hruškovici, nějakej Uwe Albrecht to zkouší přes nemovitost v Bad Schandau (Takže kdybyste někdo potřebovali nocleh v Labáku, víte na koho se obrátit.).
Ze slavnostního vyhlášení si toho moc nepamatuji (ale organizátoři asi taky ne), jenom to že jsem dostal špuntem do oka, a že jsme si odnesli cenu útěchy v podobě vaječňáku a ještě nějaké další flašky. A taky že nás vyhazovali někdy v šest, že jsem spal bez spacáku a karimatky jen tak na listí, a že mě někdy v neděli probudil déšť. A že ještě mnohem víc mě probudila docela slušná sekyra na baru, kvůli které jsme si museli dát vyproštovací pěší výlet do Turnova k bankomatu.
Co se dá dělat, každá sranda něco stojí. Ale musí se nechat, že tahle sranda za to stála. Lepší tečku za skalní sezonou bych si ani nemohl přát. Na takové nýmandy to skore 15/10 nebylo zas tak zlý, ale chce to trochu potrénovat. Nejlépe každý čtvrtek v iXech. A příště, příště je to určitě naše!
|
