Ačkoliv to vypadalo bledě, tak se nakonec jelo. Postupně před odjezdem ochoří skoro všichni účastníci, ale nakonec zůstáváme ve čtveřici já, Dejv, Libor a Víťa. To vypadá slibně až do 24. večer, kdy mě začne bolet zub. To sice vyřeší jeho vytrhnutí, ale i tak starosti jestli odjedu, trvají až do posledních minut před odjezdem. Nakonec sázím na ibáč a jedem.
28.12. se skládáváme v šest ráno na Zličíně do auta a vyrážíme směrem... No do Tirol, po cestě se rozhodujeme zda-li na Martin Busch Hütte do Ötztálek, nebo na Berliner Hütte do Zillertálek. Někde před Mnichovem vítězí Berliner Hütte. Současně se ozývá Omarek s tím, že svoji dobrou předpověď počasí ze včerejška mohu zahodit, a že nás čeká hnus, hnus a zase hnus. V jednu odpoledne, když za sluníčka ládujem do batohu zásoby piva, tomu ještě nic nenasvědčuje. Trochu nás děsí tři auta s českou SPZ na parkovišti, ale doufáme, že nějaké místo snad ve WR bude. I letos se opakuje vtípek s hůlkama. Tentokrát Libor přehlédl, že na hůlkách z Namche chybí jeden podstatný šroubek, bez kterého jaksi nedrží ve ztopořeném stavu. Místo hotfixu izolepou nám naštěstí v místním Gasthofu pučují hůlky jiné. Gratis.
O co je cesta na Berliner Hütte oproti Pühringer Hütte kratší, o to víc máme piva, a tak nikoho snad nepřekvapí, že na chatu dorážíme za svitu měsíce až někdy před 20:00. Zabíráme poslední 4 volná místa ze 14, které WR nabízí. Zbylých 10 je obsazeno Budějovickými lezci a jedním psem.
Vzhledem k tomu, že je stále jasno, začínáme plánovat výlet na další den. Volíme putování po Hornkeese, který má v popisu "spaltenreich", kam až to půjde, a eventuální dobytí jedné z Hornspitzí, případně Rossruggspitze. Ráno je všechno jinak. Sněží, difuze, mlha, prostě počasí na hovno. Nicméně vyrážíme. Teda kromě Dejva, který se odmítá vyhrabat ze spacáku. Výstup nejdříve začínáme vyšláplou stopou, ta však se sílícím větrem a výškou postupně mizí, až nakonec u první trhliny zmizí úplně. I přes mizerné podmínky stále myslíme alespoň na dobytí Italské hranice, tedy sedla Innerjoch. Víťa se ujímá ražení stopy. Občas nás překvapí jeho náhlá změna směru, která se však vždy včas vysvětlí. Trhliny jsou totiž viďet tak cirka dva metry dopředu.
Nakonec nám chybí jen závěrečný výšlap na hřeben, ale vzhledem k času a počasí to stejně raději otácíme. Trochu mě to mrzí, protože, ze sedla by to byl pěkný sjezd. Bohužel nikoho dalšího na něj nepřemluvím.
Sjezd nakonec stejně stojí za piču. Sice je prašan, nicméně člověk nechce navštívit žádnou trhlinu, a že jsme jich směrem nahoru pár minuli, takže jedu opatrně podlél výstupové stopy. Když skončí trhliny, začínají kameny, pěkně přikryté tenkou vrstvičkou čerstvého sněhu, a tak ještě před koncem sjezdu nandaváme pásy, a pomalu kloužem k chatě.
V noci je provokativně jasno. Nicméně další den se počasí vrací do normálu. Po raním zevlingu nakonec vyrážíme směrem na Schwarzenstein, s tím, že to třeba půjde. Nejde, a tak otáčíme už u čela ledovce Schwarzensteinkees. Část Jihočechů během naší procházky odjela. Ani se jim moc nedivíme, předpověď stejně slibuje jen další den sezení na chatě. Zbylá část si hraje na maminku, a jebe nás za neumyté nádobí a podobné detaily. To ještě netuší, jak jim Rakušáci zapálí bezníňák k večeři. Večer se tak WR opět zaplňuje. Nově příchozí Rakušáci identifikují Víťu, takže poznáváme, že se jedná o staré známé z loňska. Náhoda jak blbec.
Silvestr. Třetí den difuze, mlhy a sněžení zevlujeme na chatě a opatrně sušíme poslední piva na večer. Večírek proběhl tak jako obvykle. Tentokrát jsme si s Rakušáky odlili olovo, Dejv jim vyvěštil budoucnost, "You have no future...". Někdo mi zas vyzunknul Whisku... No atp. Došlo i na rachejtle a vídeňský valčík.
Poslední den se otepluje. Na mobil přichází optimistická lavinová 4, s dovětkem, že čerstvý sníh začíná být prochcaný a jezdit do údolí. Trochu nás to děsí, přeci jen po cestě k autu je takový zajímavý traverz, kdy se překonávají žlaby, které sbírají všechno co se nad nima utrhne (http://www.panoramio.com/photo/9453556). Přehopsáváme je po jednom z jednoho do druhého. V jednom mě trochu ochladní troška odněkuď se sypajícího sněhu. Naštěstí to byly jen dva kroky z žlabu za šutr, takže největší újmou je sníh za krkem.
Hnusné počasí je pryč, a tak se vezem za sluníčka zpátky k autu a nakonec bez problémů až do Prahy.
Nicméně. Průzkum ukázal Berliner Hütte jako výbornou lokaci pro skialpování, jen je třeba se sem vypravit za hezkého počasí. To jak bylo do 28. prosince si lze prohlédnout na http://klebon.ic.cz.
|
