Rok se sešel s rokem a po veleúspěšném loňském Kalymnosu jsme se rozhodli vyrazit do Turecka. Já za sebe měl tentokrát v plánu klidnou a pohodovou dovolenou. Z literárního hlediska se takovéto pojetí bohužel rovná nesnesitelně nudnému čtení, a tak bych případné váhající čtenáře rovnou rád odkázal na nějaký lepší zdroj zábavy, jako je youtube, webové komiksy či podobně. (No a těm věrnějším na oplátku prozradím, že nouze o zážitky se nakonec ukázala být docela planou...)
Letošního výletu se bohužel nezúčastnil Adam, jsa stižen angínou a zánětem dásní v jedné chvíli. Jeho účast jsme tedy oplakali a jako náhradníka jsem sehnal Vojtu, který si několika planými sliby v práci nonšalantně zařídil dovolenou den a půl před odletem. Aby to Adamovi nebylo líto, poslali jsme mu coby dobří kamarádi z Turecka jako náplast na smutek pohled s titulem "Prohnilá dáseň" Adam Hron.
Naše letadlo letí ve čtyři ráno. Scházíme se večer u mně doma, odkud je to na letiště nejblíž. Původně plánovanou válečnou poradu rušíme, protože Zuzka s Vojtou doráží svorně o dvě hodiny později a my se chceme před cestou vyspat. Dáváme tedy jen jednoho panáčka na úspěch výpravy. O láhev rumu, partičku pokeru a ochutnávku argentinského maté později nakonec s Vojtou budíme Zuzku a Johna (spali oba v mojí posteli nebo ne?). Následně usedáme s mírně unaveným výrazem do taxíku a hurá na letiště. V letadle ještě potkáváme dvě Bártovy kamarádky, z nichž jedna je drsná atletka a diví se, jaktože jako lezci trénujeme tak málo (zalhal jsem, že chodíme na OFF třikrát týdně, aby to neznělo, že jsme bábovky). Druhá nechápe koncept spaní pod stanem v kempu a neustále se ptá, v kterém hotelu spíme a potom má pocit, že se přeslechla. Po přistání korupčnicky vyfasujeme od posádky letadla asi deset plechovek piva (základ je znát ty správný lidi), což následně ještě zhoršuje moji po probdělé noci už tak špatnou vizáž.
Jakožto kulturní člověk (opilý v deset dopoledne v muslimské zemi) horuju za návštěvu kulturních památek města Antalya, protože ještě nevím, že se jedná výhradně o mešity a sochy Atatürka (nejprofláklejší turecký národní hrdina). Nakonec trávíme půl dne pobíháním po městě a sháněním autobusů. V Turecku totiž většina autobusových zastávek není nijak označena a jízdní řády nejsou nikde napsány. Prakticky to tedy vypadá tak, že někoho oslovíte, ten rychle a ochotně sežene v nejbližním okolí někoho, kdo umí aspoň trochu anglicky, a ten vám zhruba řekne, kde si máte stoupnout a čekat. Autobus potom opravdu přijede, pokud zvládnete tu hrozivou tryznu čekání na místě, které není označeno červeným sloupkem s obrázkem autobusu. (Vy se teď smějete, ale přece nebudu věřit nějakýmu vesničanovi, co mi na otázku "bus stop" ukazuje opuštěnej chodník.)
Po odpolední koupačce u moře dorážíme k večeru do kempu Climbers Garden v největší turecké lezecké oblasti Geyikbayiri. Na české poměry je to oblast veliká, vápencové útesy se táhnou kam až dohlédnete. Najdete zde jak cesty po super krápníkách a tufách (často převislé), tak i perfektní cesty po ostrých lištách. Kvalita skály je povětšinou prvotřídní. Začátkem října je zde bohužel pořád dost vedro a nedá se lézt na slunci, takže jsme se většinu času schovávali v sektoru Trebenna, který je ve stínu celý den, nebo jsme dopoledne lezli v kolmicích blízko kempu (třeba Anatolia) a potom jsme se zdekovali do přilehlých jeskyní (Magara). Místní klasifikace je spíše měkká, i když u lehčích cest občas hodně ulítne. Jištění je super, blízko u sebe a často narazíte na borháky. V cestách od 7a výš občas bývají navěšené erární presky, což potěší, když si chcete cestu beztrestně vyzkoušet.
Naše lezecké zážitky začínáme v sektoru Trebenna, po rozlezení nás upoutávají cesty Freedom is a battle (lehké 7a a pro mne radostný flash), Latte tsunami (6c, technika a labužnický dolez komínkem) a já zkouším hladce vypadající stěnku Sucker Punched s podivným zdvihem ve vrchní pasáži (Vojta suše flashuje). Asi nejvíc impozantní cesta oblasti je 7c, které vede ve vrchní pasáži po zdánlivě holé tufě ve zdánlivě holé převislé stěnce. Zkusil jsem si to aspoň na rybu a trpěl jako zvíře, ale teoreticky by to asi vylezitelné bylo, jen by to chtělo pro nabrání potřebné síly začlenit do tréninku kratší stáž v gorilí rodině.
Co se týče Johna se Zuzkou, ti sklízejí taky poměrně úspešně, zejména Zuzka, která se před odletem dušovala, že vůbec netrénovala a přibrala pět kilo. John, krom toho, že neustále prohlašuje, že je "největší lezeckej chudák výpravy", má bohužel enormní stěstí na brutálně podhodnocené cesty od 6b do 6c, v čemž s ním naoko soucítíme, ale v duchu se radujeme, že trpí.
V sektorech Anatolia a Magara stojí za zmínku cesty Seek and Destroy (7a, krásná a dost těžká linie po malých a docela kousavých) a Muskelkater (6c komička s pěknými kroky). Cesta Nirvana (6b) sice není žádná nádhera, ale podle průvodce je to jedna z prvních cest v Geyikbayiri vůbec. Vzhledem k tomu, že propagujeme polední siestu a snažíme se lézt ráno a večer, se nám jeden den povede elegatně zatmět - a to hned oběma dvojkám zároveň.
Kemp Climbers garden, ve kterém spíme, je docela malebné místečko, s mírným nádechem alternativního životního stylu. Osazenstvo tvoří samí milí lidé, kteří ovšem sdílí dvě zvláštní vlastnosti: Zaprvé chodí spát v devět večer a místo večerního halekání po kempu většinou před spaním jen tiše sledují lezecké filmečky na notebooku (v kempu je wifi). Zadruhé po nás bez zjevného důvodu divně koukají, což po několika dnech přemítání přisoudíme tomu, že mluvíme špatně anglicky (oni jsou skoro všichni rodilí mluvčí) a debatujeme mezi sebou východním jazykem evokujícím v nich vzpomínky na studenou válku. No a možná taky občas trochu halekáme po kempu, i když ja jsem názoru, že oproti mým jiným dovoleným jsme je šetřili, jak jsme mohli.
Mírným problémem Geyikbayiri je, že zde v podstatně neexistuje obchod, kde by se daly nakoupit potraviny. Lidé z kempu nás odkazují na pravidelný nedělní trh v asi 10km vzdálene vesnici Pazar. Pěšky je to moc daleko, ale stopování prý není problém. Po čtvrthodince stopování nám zastavuje plně obsazená dodávka s tím, že si máme všichni čtyři naskočit na korbu. Po cestě na nás skrz zadní sklo ještě gestikulují, že jim máme sežrat a vypít věci, které na korbě vezou. Jó, jsme v Asii.
Na trhu nakupujeme všechny potřebné potraviny, ale selháváme v tom hlavním - nikde nemají kebap! Ano, je to až k neuvěření, ale mimo město tady prostě kebap neseženete. Místo toho tedy dlabeme gözleme, což jsou jakési plněné chlebové placky. Luxusním zážitkem je turecký čaj, extrémně silný a servírovaný do malých skleniček (vypil jsem ho spoustu a fakt jsem se celkem motal). Tohle všechno můžete konzumovat zatímco se válíte na matracích u malého stolečku v jakýchsi čtvercových "povalovacích kójích", což je možná jeden z nejlepších tureckých vynálezů. Další výhodou místního trhu je, že ačkoliv Antalye je turismem prolezlá, tady v horách se zas až tolik cizinců nevyskytuje, takže místní se chovají jako milí lidé a nesnaží se vám vnucovat věci, které nechcete, a naopak se vám většinou snaží pomoct, když se na něco ptáte. Jejich ochota pomoci má ale i své nevýhody, které se dají ve stručnosti shrnout do tří bodů: Zaprvé neumí anglicky a shánění tlumočníka zabere vždycky dost dlouho. Zadruhé mají snahu vymýšlet náhradní řešení vašich problémů, která většinou neodpovídají tomu, co chcete vy. Zatřetí mají velmi špatný pojem o vzdálenostech a směrech, takže místa, která jsou "200 metrů tamtím směrem" jsou často kilometr daleko uplně jiným směrem, případně vůbec neexistují.
V následujících dnech se ocitáme opět v sektorech Trebenna a Magara, kde máme ještě nějaké nesplněné resty. Zadaří se třeba v krásné a zlověstně vypadající cestě Karinca (7a) a jednom bezejmenném 7a+ v Trebenně.
Večery v Climbers Garden jsou na moje poměry dost klidné, zejména proto, že v Turecku je alkohol špatně sehnatelný a drahý. Spestřením jsou proto debaty s dalšími obyvateli kempu. Z těch zajímavějších stojí za zmínku místní ikona Ellis, která přijela ve svých sedmnácti letech do Turecka na blind z Austrálie, a protože lezení je její vášeň, nechala se v Climbers Garden zaměstnat za 50 lir (asi 600 korun) na týden jako pomocná uklidová síla. Navzdory své vizáži roztomilého medvídka mývala si ve volném čase mezi umývaním záchodků občas práskne nějaké to 7c. Vyzpovídali jsme ji ohledně australských lezeckých oblastí, pomluvili před ní všechny ostatní členy kempu a večer před odjezdem ji naučili obstojně hrát Bang.
Celkově pátý den našeho zájezdu si pronajímáme auto a vyrážíme na jih, vstříc oblasti Olympos. Ta je asi 100km vzdálená a mezi její výhody patří, že je přímo u moře (jediná věc, která nám scházela v Geyik). Po cestě ješte navštěvujeme antické ruiny ve Phaselis, antickém přístavním městě ze 7.st. př.Kr. Ani jinak se moc nenudíme, kontrolka na palubní desce nám totiž neustále červeně signalizuje nějaký problém. Popis ve smyslu "FREN. HIDR. ..... DURDURUN" nám mnoho neříká, ale ze slov "hidr." a "dur" (to je napsáno na šestihranných dopravních značkách namísto prostého stop) a také toho, že auto moc nebrzdí, usuzujeme na poruchu brzd. To, jestli nám jen nefunguje posilovač brzd (středně velký problém), nebo nám teče brzdová kapalina (velký problém), nevíme. Aby toho nebylo málo, má většina tureckých řidičů poměrně zajímavé chápání některých dopravních předpisů (se silným akcentem na vynalézavost a osobní svobodu). Jeden náklaďák se nás ostatně hned za Antalyí pokouší na spojení dvou jízdních pruhů vytlačit ze silnice.
V Olymposu bydlíme v kempu Kadir\'s Tree Houses. Za 20 lir na noc, pěkná chatička, polopenze, odporné záchody a panorama velmi spektakulárního kempu ve stylu hippie. Některé dřevěné chatičky jsou postavené na kmenech stromů a ostatní jsou alespoň barevně pokreslené nebo popsané hesly propagujícími vzájemnou lásku a porozumění. Součástí kempu je i jeden bar a jeden noční klub. My si ale užíváme především tu polopenzi, vzpomínka na tvrdou dřinu za plotnou v Geyikbayiri je stále ješte příliš živá.
Lezení začínáme v jeskyni Magara, která je hned naproti dlouhé řadě krámků nad korytem vyschlé řeky. Je zde několik celkem pěkných cest s vypečeným cvakáním poslední expresky, kde se převis mění ve strop. Protože si chceme před odjezdem stihnout ještě trochu zahrotit, zkoušíme cestu Bad Karma (7b). Spodní pasáž s několika zajímavými kroky ještě celkem ujde, ale nahoře je to takové zoufalé plácání po dvou tufách na stisk. Já mám ovšem na vymýšlení sekvencí lidi, takže nechám veškerou objevovací a zkoušecí činnost provést Vojtu, který správý program nakonec odhalí, a ve třetím pokusu si odnáší zápis do deníčku. Já to zkouším několikrát, z počátku zoufalství, následně se to
zlepšuje, ale přelez stále nikde. Následně začíná do sektoru svítit sluníčko a my chtě nechtě mizíme k moři.
Trošku otravnou vlastností Olymposu je, že po cestě k moři je hnusná velká kovová brána, u které musíte zaplatit vstup k antickým ruinám, které jsou hned vedle pláže (i když cena je spíše symbolická a nějaká díra v plotě by se určitě taky našla). Samotné moře potom krása a pohodička. Pro ty, kteří mají rádi film čelisti a dlouho se ve vodě osmělují, dokonce s bonusem občasného jemného štípnutí do nohy od neznámých tvorů, kterého se docela leknete. Napaden jsem byl já, Vojta i John (ten dokonce tvrdí že viděl malé šedé rybičky jak na něj útočí!).
K večeru se opět vracíme do Magary, trochu zabojovat v Bad Karmě. Vrcholná koncentrace, dávám krásný pokus, ale uááá, skok do posledního obrmadla je na mě nějak moc daleko. Takže chvíli rest a za chvíli další pokus, teď už s pocitem, že na to mám a že tentokrát do toho dám uplně všecko. Úvodní sekvence v rychtiku, následuje pár těžkých kroků, špatná polička na vyklepání. Třikrát zhluboka nadechnout a pak už rychle do sekvence stiskáčů. Tsss! Uh! Hhwa! (prý když děláte zvuky, vaše síla stoupne o 50 procent) A pak uááá, dal jsem do toho všechno, dokonce i nohu za lano. Takže pád tentokrát nohama vzhůru, ale co, je to přece do převisu. Padám nějak dlouho a najednou bum, rána do hlavy a do zad. Hlava bolí, záda taky, takže rychle na zem. Záda jsou jen odřená, ale na hlavě krev a jedna docela slušná jizva. Vrací se mi vzpomínky na loňský Kalymnos a vlastní debilitu. Že by opět předčasný konec dovolené?
U večeře už se na věc nedívám tak negativně a jako známku zlepšené nálady obtiskávám krev z hlavy na právě dopsaný pohled Adamovi, aby věděl, že Turecko je jenom pro tvrďáky. Navíc potkáváme tři nové kamarády, bájného lezce Voka (to, že je bájný, nám řekl on sám hned při seznámení) a jeho dvě nelezoucí kamarádky. Samozřejmě jsem za troubelína večera a tak se aspoň snažím spořádat co největší porci zadarmiko jídla a cpu se až mi to leze ušima i tou novou dírou v hlavě. Později večer se společensky realizujeme při popíjení vína na tureckých lenoškách, které je o to lepší, že jedna z Vokových kamarádek popíjí docela bujaře s námi. Původní plán oslnit ji tím, co jsme za skvělé lezce a charaktery, se změní ve snahu moc jí nenaštvat v ten okamžik, kdy na nás vytáhne teleskopický obušek. Postupně zjišťujeme, že Alex je nadšená studentka policejní akademie, na krku nosí psí známku a baví ji armáda, palné zbraně, obrněné transportéry a jednou by chtěla nosit maskáče a pochodovat na buzeráku. No, docela jsme valili bulvy.
Další den se stavujeme sundat expresky z Bad Karmy. Svádím vnitřní boj se strachem a spekuluju, jestli má smysl usilovat o svůj nějtěžší RP přelez, když jsem dostal včera za vyučenou a jednu ránu na hlavě už mám. Nakonec se přesvědčím na jeden pokus, tentokrát už topové madlo zlehka pohladím a poroučím se opět vzduchem dolů. Ono to snad nakonec půjde! Voko mazácky prohlašuje, že takovouhle cestu nemůžeš dát na první pokus dne. Takže ještě jednou zatnout, ve dvou stiskáčích dát nohu správně před lano a pak bum a napálit to do madla. No - a udržel jsem. Za zvuků andělské hudby dolézám čtyřkovou uličkou brázděnou vavříny do topu a RP osobáček je v kapse. Yess!
Přes oběd dáváme zaslouženou flákárnu u moře a na odpoledne Voko doporučuje stěnu Cennet, 5 minut od moře. Když vystoupáme po pěšině lemované antickými ruinami, naskytne se nám neuvěřitelná scenérie 60 metrové hladké žluté stěny, rovné jako skříň. Trochu to připomíná desítkové stěny v Labáku. Oproti očekávání se nám podaří přelézt 7a-čko po prasklinách v okrajové části (Cennet Cehenem, absolutní lahůdka). Já už mám pro dnešek dost, tak tahám nějakou pětku pro Alex, Vojta buší dál s Vokem. John pokouší nějaká další 7ačka (bylo to o kousek). Zuzka leží pod stěnou a je jí špatně.
Večer zase tláskáme každý dva talíře jídla a nemůžeme si ho vynachválit. Kupujeme pár lahví odporného vína od místního someliéra (je to sice majitel konzumu a trafiky, ale o prodávaném vínu mluví jako by to byl ztracený klenot Burgundských nížin). Vojta odchází spát dřív. S Johnem a Alex se solidně nameteme. Zbytek noci jsem prozvracel, společně s Vojtou a Zuzkou. Švédské stoly od Kadira asi nejsou tak skvělé a nezávadné jak se zprvu zdálo.
Poslední den dovolené se potácíme jako mrtvoly po Olymposu a pijeme smectu. Plánované ochutnávky çiğ köfte a jiných tureckých laskomin se nekonají a konec pobytu v Turecku nam ubíhá v poklidném tempu a snaze dožít se konce dne. Jenom John je úplně v pohodě a má chuť zalézt, ale spolulezce se mu bohužel nedostává. Mně je večer už trochu líp, tak ještě dávám v noci na verandě s Alex jedno rozlučkové pivko a kamarádský pokec. Akci ukončujeme, když se po půlhodince přiřítí rozlícená Lenka a seřve nás jako malý kluky. Prý už měla Alex být dávno u ní v pelíšku. Po vyslechnutí lesbické hádky už pak zbývá jen jít spát.
Ráno vstáváme na pátou a ejhle - John zvrací a tým kuchařů od Kadira tak vítězí 4:0. Ale není času nazbyt, takže John vyfasuje pytlík a šup s ním do auta. Až na pár zvracecích zastávek probíhá cesta do Antalye bez problému. Na letišti už John nevypadá úplně na umření, takže ho s gustem pošťuchujeme a zlomyslně se zajímáme jak mu je. Docela dobrou náladu ovšem záhy pokazí letištní ostraha. Tureckým securiťákům se nelíbí Zuzčino lano v přiručním zavazadle. Idioti neumí moc anglicky takže se pantomimicky škrtí lanem, vydavájí hrdelní zvuky a opakují "security problem, international problem". Johnovo přesvědčování ani telefonáty s dalšími členy personálu nepomáhají (ačkoliv nabídl pár docela konstruktivních řešení situace). Turci nás ignorují a tři týdny staré lano nakonec zůstává poněkud smutně ve smeťáku letišti. Budiž mu skládka lehká.
Zajímavosti a postřehy:
Až vám na tržišti nabídnou na ochutnání vařečku s jogurtem, otřete ji prstem a ten teprv olízněte. Pokud olíznete přímo vařečku (jako to udělal John), čas na tržišti se na chvíli zastaví a tak dvacet místňáků vás zpraží pohledem, který by se dal volně přeložit jako "právě jsi mi zkurvil deset kilo jogurtu".
Turecký čaj se servíruje ve dvou konvicích. V té spodní je čajový koncentrát (plná konev čaje a tak dvě deci vody) a v té horní voda, kterou si koncentrát naředíte. Když budete pít přímo ten koncentrát (jako to udělal Jizva), budete totálně sjetý a v noci se moc nevyspíte. |
