Tak je to tady. Skoro jsem si myslel, že mi to zůstane do smrti, ale nakonec ejhle. Přitom se mi rozhodnutí v hlavě začalo rodit teprve o víkendu, a to se vždycky říkalo, že půjčovny se nedá zbavit. Ano vážení, téměř po pěti letech končím v HO Humanita jako skladník a nadále budu již jen pouhý člen RS bez portfeje.
Bylo to přesně ve čtvrtek 14. května. 2009, kdy mi Pionýr vrazil do ruky klíč s tím, že kdybych se o to nepřihlásil, nechal by je pověšené na skříňce a bez ohlédnutí by odešel. Tehdy ve mě myšlenka stát se po Pionýrovi skladníkem zrála poměrně dlouho a nebylo to úplně lehké rozhodnutí. Přeci jen to byla poměrně náročná funkce obnášející v oddíle asi nejvíc práce a přitom nepřinášející žádnou prestiž, o kterou by ješitný člověk jako já zrovna stál. Vždyť, jak to zní? Víťa, Skladník. Jo, předseda Víťa nebo metodik Víťa, to je šlágr, ale skladník? Na to holku nesbalíš. A je pravda, že za ten čas jsem toto spojení kolikrát zaslechl i s příchutí úšklebku a posměchu.
Kolikrát jsem také musel potlačovat vztek, to když se s někým nedalo domluvit. Když se každý do půjčovny trousil jak se mu zachtělo. Když i přes mé výzvy, že tam přes léto nechci chodit každý čtvrtek, mi na dopředu ohlášenou půjčovně-vracecí akci přišel jediný člověk, nebo ještě lépe napsal smsku, že přijde o půl hodiny později. Den na to se pak ozval další, že by nutně potřeboval půlku do Tater, a pak ještě jeden, a ještě jeden... Nebo, když se mi lano vrátilo zpět přes čtyři lidi a to až po dvou měsících, přičemž zaplatil samozřejmě jen ten poslední. Nebo když jsem dvakrát přehrabal celou skříň neúspěšně hledaje další ztracené lano, aby mi pak Maťo s nevinným úsměvem oznámil, že ho má již rok doma. A navíc, že je o 15 metrů kratší, než když si ho půjčil... (Ale koupil půjčovně nové, takže žádný lynč, prosím)
Je pravda, že mi půjčovna přinášela i potěšení. Díky ní jsem hrál skoro každý čtvrtek floorbal a po skoro každém floorbale končil v hospodě, což mi přinášelo pro mě tak důležitý pravidelný sociální kontakt. Ale když je něco povinnost, přináší to i své nevýhody. Jako třeba když člověk chce či potřebuje být někde jinde, ale nemůže, protože již slíbil, že bude v půjčovně. Ono, možná vám přijde, že si tu trochu honím triko, že to zas taková fuška pro mě nebyla. Nebyla, byla to jen 1/7 večerů všedních týdnů, kdy jsem občas někomu musel říct: "Jeee, to bohužel nemůžu, jsem v půjčovně, někdo chce něco vracet.". Párkrát mi to bylo líto, párkrát jsem o něco přišel, párkrát jsem si zkomplikoval život. Střípek života obětovaný oddílu, který mi hodně dal.
Ale nebojte se, nebral jsem to zas tak vážně. Počítejte s tím, že jsem účetnictví trochu flákal, občas jsem zapomněl něco v kapse. Zůstatek v kasičce zkusím zaokrouhlit nahoru. Taky chybí minimálně jedna kovová lopata. Kdybyste jí někdo měl doma, prosím vraťte jí, nová skladnice vám jistě poděkuje odpuštěním pokuty. A také se ztratilo jedno kladivo. No nikdo ho za ta léta nepotřeboval, tak je to záhada, ale co naplat. Stejně, kdo ještě dneska používá skoby?
Je to zvláštní pocit. Za ta léta se mi čtvrtek vypálil do mozku jakoby ten den byl v kalendáři v jiné barvě, stejně jako sobota nebo neděle. A teď ta barva zmizí. Mám z toho radost, ale cítím i smutek. Mám radost z uvolnění, ale zároveň cítím, jakoby něco končilo. Jakoby pro mě končilo období prodlouženého dětství a neodbytně se do mě vkrádala dospělost. Jakoby končila nejkrásnější etapa v mém životě. Já doufám, že to tak není. Že si s vámi ještě užiji spoustu legrace. Že na sebe budeme ještě spoustu-krát mávat z věže na věž, nasávat vůni písku, sedávat večer u ohňů, povídat na zahrádkách u piva, vyprávět historky v noci na chatě, cinkat matrošem ráno mezi palandami, posedávat na patnících odpočívadel cestou do Alp... a vůbec všechny ty nenápadné chvilky, co do nás vrývají pouta přátelství.
Chtěl bych na závěr poděkovat Suzi, naší nové skladnici, že se úkolu vedení půjčovny zhostila. Chtěl bych ti Suzi vzkázat, že se toho nemusíš nijak bát. Je zcela na tobě, jak to pojmeš a jaká si nastavíš pravidla. Nikdo ti za nic nemůže nadávat. Nikdo ti nemůže vyčíst, že tam nedorazíš, když se ti to nehodí, a nikdo ti nemůže mít za zlé, že se ti občas něco ztratí. Pokud se někdo takový najde, řekni mu, ať si to dělá sám. Ale pochybuji, že by se našel ještě někdo další, kdo by do toho šel.
Když jsem já, Feu a Alča přišli do oddílu, byla jiná doba. Byli zde instruktoři, kteří opravdu instruktovali, byla zde pravidla, která se plnila a byli zde nováčci, kteří k nim měli respekt a kteří si na ten oddíl ještě chtěli opravdu hrát (pravda, už jsem to asi byli jen mi tři). Byl zde stále cítit závan Foglarovských časů, možná byl už trochu vyčpělej a podpráhovej, ale byl. Rychle ale slábl, stejně jako dál upadal význam oddílů vůbec. A s tím jak ten závan slábl, ubývalo i lidí, kteří by pro oddíl chtěli něco aktivně dělat. Ne jen využívat diskuze na srocování se na víkendy, ne jen přifařovat se na akce, které již někdo založil, ale opravdu do oddílu něco vložit.
Tak ti z celého srdce, Suzi, děkuji. Děkuji ti, jakožto po dlouhé době čerstvému závanu z foglarovských časů, kdy lidé ještě měli nějaké nadšení pro společnou věc, kdy se ještě dokázali pro oddíl trochu obětovat. Doufám, že nebudeš poslední! |
