Den D. Po úspěšném zdolání vrcholu Punta Torelli poctivou klasickou linií Mauri-Fiorelli jsme se rozhodli zvolit méně obtížný, zato však velkolepý výstup. Cílem našeho dobývání se stala dominanta oblasti Bergellu - Pizzo Badile. Cesta Molteni-Camporini slibovala lezecky jednodušší, nicméně orientačně náročnější dobrodružství.
Trpíme paranoidní obavou, že stejně jako včera se mezi nás vloudí Kavkazem ošlehaní horští vlci z dalekého Ruska, kteří již několik dní okupují místní Winterraum. Vstáváme proto v pět. Snídaně bude studená, na kaši nezbývá čas. Vyrážíme do chladného rána. Petr se láskyplně rozhlíží po ovečkách spásajících sporá travnatá ložiska v jinak nehostinném, kamenném moři. Jsme vyzbrojeni jediným zapůjčeným cepínem od chataře, přístup k cestě totiž vede po tvrdé sněhové krustě. Každá zpozorovaná dvojka, která nekráčí zcela evidentně opačným směrem, je automaticky podezřelá a působí na nás jako katalyzátor.
Za pár desítek minut stojíme všichni u krusty (i přesto, že jedna z našich dvojic se pokusila nastoupit do stejné cesty ve vedlejší stěně). Radostně hledíme do stěny a těšíme se na nadcházející dobrodružství (přestože zatím nevíme, kudy přesně polezeme). Nedočkavý David se sápe po cepínu a vyráží vstříc ledovému poli. Svými vibramovými podrážkami začíná ukrajovat kusy ztvrdlého sněhu. Výška pole bohužel přesahuje šedesát metrů, naše smutné pohledy se proto upínají k nemilosrdně se vzdalujícímu konci lana. Přibližně polovinu pole musí zbytek naší výpravy překonat bez jištění i bez cepínu (Luk přichází na první větší nevýhodu lehkých běžeckých bot v horském terénu). Vyzbrojeni ostrými úlomky žuly se postupně propracováváme k lanu, vážeme prusíka a dále již relativně bez obav (avšak s vypětím všech sil) dosahujeme skály. Domníváme se, že to nejhorší máme za sebou.
Pátráme očima po skále a tušíme nástup. Víme, že musíme traverzovat doleva. Zatímco poslední dvojice překonává ledové pole, beranidlo naší výpravy - rozhodný Stanislav - vyráží jako první. S rázností zkušeného horolezce hbitě překonává osmičkovou plotnu (citace Kuby Turka: "To jsou dvojky") a šťastně štanduje o vylomený kámen. Dobírá zbytek výpravy a ve stále ostrém tempu vyráží do stěn k zamýšlenému nástupu (kterým jsme si všichni jisti přesto, že nikdo z nás netuší, kde se nachází). Standa mizí za ohybem stěny a my se těšíme, že započneme výstup. Netušíme však, co se za rohem odehrává. Ozývá se skromné zašpitnutí "jdu" a my sledujeme Standův patnáctimetrový kyvadlový pád. Štand drží, Standa to nevzdává a vyráží znovu. Úspěšně překovává obtížný úsek a za chvílí dobírá Míšu. Padá i Míša (je však jištěna z obou stran, její pád je tedy naštěstí jen zhruba třímetrový). Napadá nás upevnit jedno z lan jako fixní. Vyráží Honza a padá také. Luka s Petrem zneklidňuje fakt, že je už nebude mít kdo jistit zprava. Statistika je neúprosná - spadl zatím každý. Mají proto v plánu překonat úsek jinudy.
Zatímco se v hladké plotně nachází David, Standa konečně vyráží do první (domnělé) délky kýženého výstupu. David klouže a Standa se pátravě rozhlíží ve stěně. Za chvíli se vrací zpět ke štandu, ke kterému právě dolézá David.
Luk s Petrem upínají pohledy směrem ke stanovišti zneklidněni Standovým návratem. Řeč těla čtveřice horolezců dává tušit skleslost na duchu.
Cesta vede jinudy.
Po chvíli dohadů si uvědomujeme, že cesta vede koutem mezi oběma stanovišti. Ano - Standa, Míša, Honza i David minuli nástup. Luk s Petrem, kteří jsou ještě na předchozím stanovišti, se nacházejí kousek od něj. Probíhá debata, zda má ještě smysl do cesty nastupovat. Je půl desáté.
Petr vyráží prozkoumat kout. Volí jinou cestu. Schází k otrhu sněhového pole a aplikuje obtížně specifikovatelný lezecký styl, který je kombinací komínového lezení a jízdy na koni. Vůle dosáhnout nástupu převyšuje strach, takže ani odlamující se kousky zledovatělého sněhu Petra nezastaví. Za chvíli je v koutě. Rozhlíží se do cesty a prohlašuje, že je ochoten ji lézt. V tutéž chvíli však ve skupině převládá názor, že na nástup je již příliš pozdě. Nikdo nechce trhat partu, proto volíme společný ústup. Pizzo Badile se bez nás bude muset dnes obejít.
Petr se vrací k Lukovi na stanoviště, zbylá čtveřice slaňuje na ledové pole a přidržujíc se lana klouže směrem ke stanovišti. Natahujeme fixní lano a prcháme zpět. Po sněhovém poli slaňujeme na jednom prameni dvou svázaných šedesátek.
Rozvalujeme se pod stěnou, pojídáme zbytky a uvědomujeme si, že jsme zapytlili cestu, aniž bychom do ní nastoupili. Někteří, s přísnějším režimem, hladově pokukují po těch šťastnějších, poživačně mlaskajících a čekají, co upadne. Je poledne.
"To by se na Bořni nestalo," shrnuje celou anabázi Luk.
Toho dne vládl společenský duch, proto jsme se všichni svorně podělili o jídlo a stejně tak svorně jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Náhradním, nikoli však méně hodnotným cílem se nám měla stát Sfinga - rozplácnutá kupa žuly s věžovitým útvarem ve své severnější části.
Jakožto zkušení horolezci jsme se rozhodli Sfingu zdolat bez zbytečných top či popisů cest. Okem prvovýstupce jsme v hladkých plotnách bez reliéfních znaků objevili několik lezitelných linií. (Shodou okolností se v nich nacházely nýty.)
Čeká nás kratší výstup, batohy tedy necháváme pod stěnou. Zkušeně zdoláváme první délky. Luk si na štandu všímá oveček a diví se, že tu v přechozích dnech nebyly. Přemýšlí, zda náhodou neexistuje způsob, kterým by mohly horolezcům zkomplikovat život. Přecházíme do náročných, horizontálních, travnatých polí (dle průvodce za 6a). Překonáváme hřbet Sfingy, tráva nám šlehá do očí, a blížíme se k jejímu krku. Jednotlivé dvojice se následně s rozdílným stupněm nadšení pouštějí do závěrečného převisu za 6a+.
Stupeň lezenosti cesty dával tušit, že řada horolezců se před závěrečným převisem v hrůze obrátila. Tomu nasvědčovaly i prchací smyce, které jsme míjeli cestou. Jako správní Češi - kteří jdou zároveň ve šlépějích předsedy oddílu - jsme všechno přebytečné jištění vybrali, abychom cestě navrátili její klasický charakter.
("To přece nebyly prchací smyce, ale smyce na slanění."
"To je jedno, ne?"
"Není, dyť jsme pak zjistili, že se z tý věže nedalo jinudy dostat".
"No dobře. Tohle v tom článku klidně může bejt taky.")
Dvojice drtičů Pítr - Němeček štanduje u paty vrcholové hlavy. Letargii nekonečnými plotnami znuděné blonďaté bestie na chvíli střídá jiskra v očích. Zažehl ji pohled na spáru pod převislým stropem. Prvních několik metrů nese příznaky přísné klasiky, která na své zdolavatele nemilosrdně vrhá hroudy mechu. Jiskra však pohasíná velmi rychle již dva metry nad štandem a mění se v řadu nepublikovatelných nadávek. Následuje posezení ve friendu, nadávky neustávají (přestože skalní útvar nijak nepřipomíná žádné choulostivé partie, Lukův monolog se jim bez ustání věnuje).
Za chvíli se však skalami rozléhá mocné "***** ** **** ******!" a ošlehané paže se konečně sápají stěnou vzhůru.
Do dostihového boxu nastupuje další z dvojice borců. Jeho pocity ze závěrečné části výstupu nejlépe shrnují jeho vlastní slova: "DOBER KU*VA!"
Slaňujeme zpět. Blížíme se k plotnám, kde jsme započali výstup. Zaposloucháváme se do cinkotu ovčích zvonů. David se raduje z existence těchto nevinných božích děťátek. Když se však podívá pozorněji, vidí, že rejdí tlamami v našich batozích! Jeden batoh se vesele kutálí ze svahu poté, co jednu z dotyčných zjevně nezaujal. Další se nezadržitelně vzdaluje připoután k noze jedné členky nenažraného stáda, nešťastně klopýtající směrem k chatě Rifugio Allievi. My, se zvoláním "Hu hu, mrcho!" a házením výstražných kamínků, na tom můžeme máloco změnit. Máme však štěstí, cesta stáda se kříží s cestou bludného turisty, který ovci z batohu vysvobozuje.
Následuje urychlené, 120 metrů dlouhé slanění na dvou svázaných lanech (toho dne již podruhé), pěší sestup původně výstupovou plotnou a sbírání ostatků batohů.
David, Honza, Stanislav a Míša sčítají škody. Odnesla to především Honzova goráčová bunda za čtyři tisíce (ovce se nejspíš snažily zlikvidovat konkurenci).
"To by se na Bořni nestalo", opakuje Luk a dodává, že k ničemu podobnému by nemohlo dojít, kdybychom ovce nevyužívali k uspokojení vlastních choutek a potřeb.
Luk a Petr se nacházejí v poslední délce slanění, když najednou přilétá vrtulník. Chvíli kolem nás krouží a nezdá se, že by měl v plánu se vzdálit. Začíná přistávat. Pažemi ve tvaru písmene N dáváme explicitně najevo, že pomoc nepotřebujeme, horská služba je však zjevně přesvědčena o opaku (čemuž se toho dne vlastně nedivíme). Vrtulník se přibližuje k zemi, jeden z členů posádky vyskakuje a běží k nám. Luk to celé udiveně pozoruje s ústy dokořán a zůstává viset ve slanění. Petr na něj ze štandu křičí "SLAŇUJ KU*VA!" (Je zvědavý, co se děje, a chce být rychle dole.)
Člen posádky po chvíli odbíhá na volné prostranství, naskakuje do kokpitu a odlétá pryč. Ptal se, zda jsme toho dne náhodou nespatřili jeden z vrtulníků horské služby, který se ztratil.
Den plný rozličných dobrodružství se pomalu chýlí ke konci a my se vydáváme zpět do bezpečí chaty Rifugio Gianetti. Nejsou tam ovce ani sněhová pole. Jen na vás tu a tam někdo ráno zakřičí, že máte pět minut na sbalení všech věcí a urychlený přesun do lágru. Ale to už se nějak snese.
Článek vznikal kolektivně při společné cestě Davida, Petra, Honzy a Luka z Bergellu do Prahy. |
