Šest bláznivých lezců a jedna nic netušící lezkyně nastupují do busu a jedou změřit síly s pověstnou Bílou skálou tyčící se nad Štěchovickou lagunou.
Jak to viděl Tomas
Už cesta z osady Třebenice pod stěnu, na jejímž začátku nám požehnal sám Svatý Jan (kterého po opravě nejprve umístili tak, aby koukal od řeky a až teprve poté ho místní spolek Vltavan otočil tam, kam se vždycky díval - k řece), je velkolepá. Kráčíme po úzké pěšině lemované skalami v bezvadné přírodní scenérii, asi čtyři kilometry podél upuštěné Štěchovické přehrady. Na druhém břehu se objevují známé stěny Mařenky a o chvíli později se zastavujeme u kolmých pilířů Bílé skály, které jsou proslulé svou odlehlostí, malou lezeností, lámavostí a zarostlostí.
Tak snad radši budem pokračovat dál do Štěchovic, ne? S otevřenou pusou zkoumáme cesty a z kletrů po chvíli kromě běžného lezeckého materiálu začnou vypadávat také skoby, kladiva, žebříčky, závěsné háčky a dvojitá lana. S Bidlem vybíráme místní nejtěžší cestu Netopýří kout V+A2. První délka vede hladkým třicetimetrovým koutem pod velkou střechu, kde by měl být štand v hexentrech. Kuba s Komárem nastoupili do kombinace Levý pilíř a Mravenčí pilíř. A trojice Pio, Dana a Honza W. tancují vedle nás v cestě Rock n´ roll. Od obou družstev se ozývají občasné neurčité výkřiky doprovázené ohlušujícím rachotem kamenných vagónů, což mě jako prvolezce v technickém koutě dosti znervózňuje.
V průvodci z r. 1982 píšou Místy po skobách. Skoby jsou opravdu jen místy. Protože se bojím a v některých úsecích se nedá založit ani ten nejmenší vklíněnec, musím používat vlastních skob, kladiva a žebříčků. Po 2,5 hodinách a mnoha pokusech s úmyslem vzdát dolézám pod střechu. Vysněný štand ve dvou nerezových nýtech od Petzla tu není, pouze nějaký předchůdce zde nad volnými kameny zanechal vklíněnec se smyčkou, který pojištuji vlastní nevalnou skobou a dvěma malými frendy. Ze stropní spáry se ozývá podivné syčení. Netopýří kout dělá čest svému jménu.
Bidlo ke mně dolézá asi za půl hodiny. Chvíli spekulujeme o dalším postupu, ale strach pověsit se do střechy ve frendech nás obrací zpět. Přitom zbývá asi deset těžkých metrů a pak už jen lehká (asi lámavá a zarostlá) délka. Slaníme a počkáme na ostatní, kterým se jejich cesty daří dolézt. Piova skupina se vrací po pěti hodinách již za tmy. Zbývá doklopýtat čtyři kilometry vylidněnou stezkou podél vody do Štěchovic a počkat na večerní autobus ku Praze. Poloviční úspěch znamená se jednou vrátit. Bude to za rok, za dva, za pět let? Kdo ví...
Co na to Dana
Už vím, proč se ve slavné trampské písni zpívá Až ztichnou Bílé skály... - je to něco takového jako Až naprší a uschne, Za uherský rok, Na svatýho Dyndy a podobně. Prostě nikdy. Rachocení kamenů padajících do vltavského údolí bude provázet místní osadníky i odvážné (rozuměj: praštěné) skálolezce tak dlouho, dokud nebude celá Bílá skála srovnána se zemí.
Ještě v půl osmé ráno jsem nechápala, jak to, že mi Pionýr na otázku A proč nejedou taky ostatní holky? odpovídá jaksi vyhýbavě. V autobusu do Třebenic mi také ještě nedocházelo, že šibeniční humor ostatních cestujících není nadsázkou, ale prostou realitou - a ještě zlehčenou.
Až dole pod skálou mi došlo, že heslo: Zab si svého turistu! nebude nijak těžké naplnit hned několikanásobně. Protože nejsem znalcem horolezeckého slangu, slova Samej lokr ve mně vyvolávala pouze představu příliš silné turecké kávy, nicméně i při učení cizího jazyka zastávají odborníci názor, že je nejlepší poznat vše na vlastní kůži. Tohoto pravidla jsem se poctivě držela celý den. V lokrech jsme lezli, jistili, odpočívali, štandovali. V lokrech jsme dýchali, svačili, obědvali, pili a nenáviděli je. Z pětihodinového výstupu (na obhajobu týmu nutno poznamenat, že jsme lezli ve třech a že jeden z těch tří jsem byla já) si pamatuji nejlépe krkolomnou pozici v (cituji průvodce) Převislé spáře, kdy už nepomáhaly ani smyčky zavěšené Pionýrem, ani Honzovy dobré rady, ani Tomasovy pokusy rozveselit mě fotografováním z neméně hnusného místa o pár metrů vpravo. Nezbývalo než se kochat pohledem na romantické vltavské údolí, vycházející měsíc a zlátnoucí listí. Na to jsme totiž na vrcholu už neměli ani čas, ani dostatek světla.
Kubův zážitek
Mě nebaví lézt po skobách, co na tom ostatní vídí? prohlásil Komár a proto jdeme do jediné místné čisté cesty. Mravenčí pilíř IV. Jasně, je to támhle ten úplně nejlevější, ukazuji na výraznou hranu a míříme k ní. Komár se po ní probojovává mezi trním a větvemi relativně pevnou skálou nahoru. Když mi zmizí z očí, jeho postup se radikálně zpomalí. Čekání mě nebaví, tak se vydávám na cestu za ním. Průvěs lana podle mnou se zvětšuje na něakých deset metrů, ale ve trojkovém terénu mi zatím nevadí.
Jenže pak vykouknu na vrchol pilířku a místo plošiny popisované v průvodčíku je tu rozchroustaný, rozbitý a zarostlý terén s volně položenými kameny spoutanými pouze ostružiním. Pokorně si nechám dobrat lano a po špičkách se nadnáším ke štandu u stromu. Chvíli mudruji s průvodcem v rukou a potom mi bleskne v hlavě: Levý pilíř je opravdu úplně vlevo a Mravenčí je tedy přes rozbitou rokli vpravo od nás. Jsem to ale hlupák! Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme nechtěně zvolili nejbezpečnější směr, protože prvovýstupci Kutta s Radou to v padesátých letech hnali až na naši úroveň roklí. Když ji Komár přelézá, urve přes všechnu opatrnost obrovské šutry a háže si je na nohu. Pózóóór kamenýýý! Když na něj pokřikuju, že je to v pohodě a já jsem pod převisem mimo dráhu jejich letu, klidně odvětí: To neřvu na tebe, ale na turisty dole.
Potom pokračuje na kolmý pilířek. Zdálky to vypadá jako pěkná desetimetrová stěnka, ale když mě dobírá, jsou okamžiky, kdy se jednou rukou držím kývavého kamene, stojím na lokru lehce zaklíněném do spáry a zbylými dvěma končetinami šétrám po skále. A to měl Komár daleko pod sebou jen jedno jištění v pofidérní skále.
Dál už cesta vede přesně podle průvodce. Mají v ní být nějaké skoby, ale ty nenacházím. Tancuju a vykecávám se ve dvojitém koutku, omotávám smyčku o odfouknutý pilířek, vklíněnce strkám do pohyblivých skal a před lezením závěrečného kouta si ho musím vyčistit od ostružinového keře. Když už v pohodě sedím nahoře a jistím Komára, přichází po temeni skal postarší dvojice a paní se ptá: Lezete nahoru nebo dolů?
P.S.: V loňských žádostech o grant na přejištění horolezeckých terénů se Bílé skály objevily také. Co by chtěl šéftrenér lezců na umělé stěně Slávek Vomáčko na rozbitých útesech dělat, nám nebylo jasné do té doby, než jsme při sestupu objevili lesní cestičku zametenou od padajícího listí. Takhle se má pečovat o horolezce! |
