Celá zima letos stojí tak nějak za nic. V prosinci se fotím na Klášterce na rozkvetlé louce. V Tatrách sice byl sníh, ale krusta člověka úplně neuspokojí. No a najednou je skoro duben. Sníh je vysoko v Rakousku, ale je. Jenže nikomu se takhlen na jaře už nikam nechce. Nakonec zůstaneme s Bidlem osamoceni. O šest hovorů později na pět beznadějně plných chat vyrážím na Hochjoch-Hospiz. Což byla první chata, kde se vzhledem k hezkému počasí dala sehnat místa.
Tak Vent už mám v malíku. Byl jsem tam už dvakrát. Praha, Plzeň, GaPa, Imst, Soelden a ve dvě odpoledne parkujeme u lanovky ve Ventu a vyrážíme směr chata. Je trochu divné, že po asfaltce. Úkrok na místní souběžnou běžeckou tratě nemá dlouhéhé trvání. Ani dotaz projíždějícího člověka, kam jdeme, a že jede do Rofen, což je "vesnice” o třech hotelech, tak nějak nepoberu. No a o dva kilometry později už je v Rofen jasno. Chodí se sem po druhé straně údolí, jezdí stopem, nebo parkuje až tady. A to o 2E levněji než ve Ventu.
Tak jo, jsme skoro ve třetině cesty. To by se sem vlastně dalo jet na Silvestra někam do Wintráče, hlavně žádný pochod smrti. Přístupy na chatu jsou přece vždy po urolbované cestě. O kilák později je všechno jinak. Cesta na Vernagt Huette uhnula kamsi v pravo do lavinových svahů. Naše pokračuje úbočím skalnaté rokle, občas chybí sníh, jindy zase přebývá ocelové lano. Tady rolby fakt nejzdí. Navíc zabočení do každého bočního údolíčka neúprosně přidává metry cesty navíc. Sem na Silvestra nepojedem.
Chata se objeví až na konci pochodu. Pocity jsou takové rozporuplné. Sice člověk konečně vidí chatu, ale poněkud výše než čekal. V okolí vládne Famile Pirpamer. Tady na chatě Thomas. Branderburgerhaus má pod palcem Anička, a na Similaunu je Markus. Komu patří hotely ve Ventu na ubrousku nepíšou. Podstatné je, že Anička umí skvělé Tiramisu, a vůbec tu dobře vaří. Točený Stigel a dokonce i pšeničné Schneider Weisse (osobně tipuju TAP7 Unser Original) je velmi příjemný bonus.
Debata nad mapou ohledně výletů je taková smutná. Všechno je daleko. A co jako budem dělat. Kopce naproti jsou pro Bidla nějaký podměrečný. Prý 1000 metrů převýšení je horzně málo. Rozhodnutí nakonec padá na Fluchtkogel. Weisskugel naštěstí zatím vypadá jako pochod smrti.
Cesta na Fluchtkogel probíhá v pohodě. Nahoru nad chatu, poté traverz do údolí ledovce. Sice na jižní straně občas chybí sníh, ale nic vážného. O něco později zjišťujeme, že chybí i ledovec. Mapa od Kompassu sice není uplně stará, ale stav ledovců rok 1990 už je poněkud obsolete. Asi tak o dvěstě výškových metrů. Tak na tohle pozor. Trocha kličkování a člověk stojí na hraně ledovcového plata. Bílá shara, za mlhy bych Fluchtokogel hledat nechtěl.
Cesta dolů je téměř stejná jako nahoru. Pod ledovcem se však dá pokračovat dále rovně potokem přímo pod chatu. Což je taková místní vychytávka. Chata stojí nad ledovcem. Teda stála. Teď stojí sto výškových metrů nad dnem údolí. A taky nad koncem téměř všech tůr. Jinak sjezd není značen na mapě od Kompassu, ani mapě od AV. Do druhé jmenované se ale raději nedívejte. Případné zájemce bonusově odradí namalované skalní prahy. Realita není tak dramatická.
Večer je velká legrace. Dorazili borci z Moravy. Když někdo v hospodě machruje jak je velkej skialpinsta, dojem to často moc neudělá. Když si ale někdo dá z Martin Bush Huette Hintere Schwarze, Similaun a na Hochjoch Hospitz to vezme přes Fineilspitzi, tak je třeba se zamyslet, co je to vlastně dlouhá tůra. Tahle má mimochodem stoupání 2600m.
Bohužel se toho chytá nějak Bidlo a plán na zítřejší tůru je téměř spečetěn. Vyrazíme richtung Weisskugel, a zahnem to na nějakej dřívjejší vrchol. Ještě že je v 22:00 noční klid. Kdoví kam bychom to jinak naplánovali.
Krátkou vsuvku by si zasloužil i čerstvý český HV. Imho by měli v rámci kurzu absolvovat i školení, jak ze sebe neudělat pětadadvacetiletýho kokota. V debatě o tom, jak důležité je mít papíry, než umřete v lavině, nakonec lehce vítězí Brňáci.
Je to hrozný, ale zase další ráno. Už to, že vstáváme o půl hoďky dřív než včera (a asi o tři hodiny dřív než normální lidi vstávají do práce) naznačuje, že to možná Bidlo myslí s Weisskugelem vážně. Po prvních dvou hodinách pochodu údolím dělám největší chybu svého výletu. Nepošlu s Weisskugelem Bidla do háje. Jo pochod smrti. Kecy v kleci o tom jak je hezky. 700 metrů převýšení, kde po cestě zpátky člověk neudělá ani oblouček. Pak se to naštěstí zvedne. Weisskugel obejde zezadu, a sjezd je už richtung Ost. Což je zrovna orientace svahu, kde je sníh tak nějak na piču. Na druhou stranu jsou tu seraky a takové ty jiné horské blbosti. Bidlo si trochu utvrdí své sjezdové možnosti. Na pěkné těžké sjezdy je zkrátka potřeba trénovat, a to obnáší jisté utrpení. Zbytek cesty zpět lze shrnout do poučky: "rovně a nebrzdit". Na závěr je pak obligátních 100m na horu na chatu.
Jak bylo rozhodování o Weisskugelu těžké, výběr cesty zpět k autu je taky peklo. Takže buď zase tím hrozným, teď už možná vytátým traverzem, nebo jiným traverzem přes Vernagt Huette. Nebo třeba přes Martin Bush Huette, když už stejně parkujeme ve Ventu. Otázka je kudy. Porovnáváme mapy. Bidlo objeví, že modré tečky znamenají "zu Fuss", čímž značně eliminuje naše možnosti ze spektra Kogelu na Jochy. Sice argumentuju, že modré tečky jezdí Víťa i dolů (třeba loni ze Sexgertenspitze), ale jistota je jistota a volíme Hausalbjoch a sjezd okolo Martin Bush Huette do Ventu.
Ráno začínáme krátkým sjezdem pod chatu, a pak už valím nahoru směrem Hausalbjoch. Což je sedlo, kde našli Oetziho. Prý to byl Holaňdan, protože nikdo jinej by si na ledovec nevzal sandále. To asi Anička ještě neviděla Poláky na Sněžce, jinak by si tím Holaňdanem nebyla včera tak jistá.
Zase jsem Bidlovi naletěl. Nad sedlem je totiž o dvěstě metrů výš ještě Fineilspitze, kam se samozřejmně musíme podívat. Alespoň jednou tak použiju mačky a cepín.
Na vrcholu se potkáme se zbytkem osazenstva Raum 31, rozloučíme se a frčíme dolů. Nakonec to alespoň trochu vyšlo, neboť alespoň ze sedla je pěkný sníh. A nejen tady. Dva dny jsme promrhali šlapáním a přitom tady v čistých severech je prašan. Tak někdy příště, protože teď už jedem na druhou stranu. Ach jo.
Od Martin Busch Huette už je to pak pohodlně úbočím, dlouhým úbočím, lavinézním úbočím až nad dětský kopeček ve Ventu. Tímto taky vypadává další chata ze Silvestrovských možností.
Nakonec jen z webu:
Fluchtkogel 3500m - Ca. 4.5 h - http://www.alpenvereinaktiv.com/en/tour/.....106093774/
Weisskugel 3739m - Ca. 6 h - http://www.alpenvereinaktiv.com/en/tour/.....106094152/
Finailspitze 3514m - Ca. 4.5 h - http://www.alpenvereinaktiv.com/en/tour/.....106094189/
Fotky: http://goo.gl/photos/5gSQX7P5X2b5hrR77
|
