Většina lidí už dávno lyžařské náčiní uklidila, na mne ale doma pořád kouká krabice s vosky. Na Velikonoce je na horách plno, pak už nebude sníh, tak to taky skoro vzdávám. Nakonec se ale objeví povelikonční předpověd a přichází sněžení.
Volba destinace je jednoduchá. Na Essener-Rostocker Huette chci jet už dlouho. Navíc letos mají nové stránky s on-line rezervačním systémem, čímž odpadá nutnost někam volat, a lenost vítězí. Pak je tady takový drobný detail, jako že je to vedle Venedigeru, což je jedna z těch vyšších hor v Rakousku.
Chata se nachází asi v 2200 m.n.m, parkáč o obvyklých 700 metrů níže. Co je méně obvyklé je, že na chatu vede jen pěšina, nikoliv velká cesta. Tudíž to není daleko, a poměrně rychle to uteče. Bystrý čtenář si jistě i zamyslel, kam asi klesá nulová hranice při jarním sněžení. Ne, není to ani na parkáč, ani do půlky cesty, ale asi sto metrů pod chatu. Tak akorát na to aby se člověk musel přezout do lyžáků, a nemohl to dojít v teniskách.
Celý velký Matrazenlager obývýme jen s pár Choceňáky. Řekl bych, že tak máme pokoj s nejlepším poměrem plochy na člověka. Jeho další výhodou je, že je ve sklepě, takže skrz těch pár oken nás ráno zbytečně nebudí sluníčko. Snídaně je totiž od šesti, kdo by tak na jaře brzo vstával, když už je dlouho vidět. Navíc nás to izoluje od večírku Italů.
Snídaně v sedm byla dobrá taktika, chatu opouštíme jako poslední. Venku asi -10, viditelnost 0, a fouká fakt vydatně. Po pěti minutách to ani nevypadá, že někam dneska dojdem. Výběr cíle byl opět jednoduchý, tedy spíš žádný. Groser Geiger, 1250 převýšení, dva kilometry po rovině údolím, pak to zahne nahoru a stále po ledovci až těsně pod vrchol, kde po hřebínku dosáhneme kříže.
Na chvíli se ukáže přes údolí Venediger, tak rychle pár fotek. Sjezd je samozřejmě od kříže, tentokrát rovně dolů na ledovec, a následně ve stopách výstupu. Ti kteří si dobře prohlédnou při cestě nahoru ledovec a zejména skalky pod ním, mohou zvolit i odvážnější trasu. Máme kliku, mrak úplně zmizel, a tak si i sjezd užíváme na sluníčku. Místo výstupu proti bílé zdi je to příjemná změna.
Dejv se druhý den tváří o něco mrtvěji než první, tudíž cíl je jasný. Něco v hřebeni Simonyspitzi. Asi spíš zezadu, kde je po cestě sedlo, kde se to dá otočit a zároveň považovat za kompletní výlet.
Cesta je to jednoduchá od chaty rovně nahoru, pěkně pozvolně, až pod práh, kdy je třeba udělat rozhodnutí. Středem se člověk v žlabu uesíčkuje, zprava je to divně mezi šutrama, a zleva se líný člověk nechá napálit traverzem. Začátečnická chyba. Od rána je sluníčko, prašánek na povrchu změknl, a pěkně klouže po podkladu i s nebohým lyžařem. Chce to haršajzny!
Stopa kterou jsme se vydali byla za poměrně ambiciózním týpkem, takže pokračování v horní části bylo prostě rovně.
V sedle si radši otevřu pivo. Cesta dál pokračuje buďto 100 m po ledovci dolů a pak po sněhu nahoru. Nebo 100m po kamenech nahoru a pak dále jako cestou po ledovci. Ani na jedno nemám náladu, a Dejv kupodivu taky ne.
Sjezd dolu vede samozřejmě přímo, a to i přes práh. Žlab je dostatečně široký, tak se toho nebojte. Zbytečně to neobjiždějte a užijte si nejhezčí část.
Pak už následuje pivko na chatě, pár obloučků pod chatou, a lyže na batoh, a otravný sestup na parkáč.
Humwebem nezkurvene fotky: https://goo.gl/photos/zM3t8dSt2fQL8RSN9 (Jak uvidis autora Google Photos, tak ho jebni...)
|
