Z historek členů vím, že rakouské Gesäuse není cílovou destinací, která by oplývala samými pozitivními vzpomínkami. Výzvy mám ale ráda, takže když David navrhuje lezení Ödsteinkante, nemám nic proti. Loni se mi v Gesäuse líbilo, i když se rozhodně nejedná o lezení pro začátečníky. Kuba vypadá příjemně překvapen, že se jeho oblíbené místo zalíbilo i někomu dalšímu, když se ale zmiňuji o úmyslu lézt Ödsteinkante, rozesměje se. "Vy jste se zbláznili, to je cesta smrti," nebere si servítky Geo a zasypává nás historkami o příšerném nástupu a ještě horším sestupu, bloudění ve stěně, bivaku pod vrcholem a div ne smrti žízní. Ani to nás neodrazuje a tak ve středu po práci sedáme do auta směr Rakousko. Do Gesäuse přijíždíme před devátou večer a jelikož chceme vyrážet opravdu brzy, nejradši bychom přespali v autě hned u "nástupu na nástup". Během deseti minut ale přijíždí místní ochranář a přátelsky, leč rozhodně nás posílá spát do kempu a podotýká, že by nerad sobě i nám kazil noc, pokud by nás tu při další obhlídce znovu našel. Sjíždíme proto do kempu, na recepci ale teď už nikdo není, tak parkujeme hned u vjezdu a o hodinu později oproti mému (asi optimistickému) plánu zalézáme do spacáku. Budíček ve dvě třicet.
"Vstávej, je čtvrt na čtyři," budí mě asi o pět minut později Davidův hlas. "Cože, jakto? To jsem přeslechla budík?" Ne, David ho omylem nařídil na tři třicet. No, pěkně to začíná. Neochotně lezu ze spacáku. Pokud by se míra úspěšnosti horolezce měřila nechutí ráno (no, spíš v noci) vstávat, směle konkuruji Márovi Holečkovi. Aspoň, že předpověď je fajn. Bergfex hlásí krásné počasí, Meteoblue přidává bouřky, ale až pozdě odpoledne. Rychle vaříme snídani, házíme věci do auta a ve čtvrt na pět vyrážíme z "parkoviště" u silnice směr Ödstein.
Prvních pár set metrů vede po vyježděné lesní cestě, až přicházíme pod vyschlé koryto, kterým stoupáme vzhůru. V korytě se přeci nejde ztratit. Pomalu se rozednívá a cesta chvíli rychle odsýpá, pak se ale dostáváme pod asi 15 m vysoký hladký výšvih. Zkoumáme obě strany koryta a podle vychozené stopy (možná tak od kamzíků) obcházíme výšvih zprava svahem. Jenže po pár metrech následuje další. Tentokrát se drápeme prudkým svahem doleva, asi sto metrů nahoru. Stoupání je to náročné a radši nepřemýšlím, co by se stalo, kdyby mi ujela noha. Vylézáme u oplocenky a podle značek usuzujeme, že jsme náhodou trefili přesně tu cestu, kterou jsme chtěli. Po značkách pak postupujeme až pod samotný Ödstein. Sice mám dojem, že brzy vyplivnu plíce, ale ke kuloáru se zbytky sněhu dorážíme za cca dvě a půl hodiny od auta. Teď jen najít přesný nástup. Opatrně traverzujeme přes sněhové pole a stoupáme výš podél stěny. Na nástupu má být nový borhák, ten ale nikde nevidíme, takže se hledání nástupu protáhne na skoro třičtvrtě hodiny. Borhák byl pěkně schovaný a vidět je jen, když projdete přímo kolem podél pravé stěny, nikoli levé, jak jsme stoupali my. První délku nastupuje David ještě v pohorkách, skála se láme, ale není to složité. Následuje dlouhý traverz po polici, který jdeme volně na krátkém laně až k borháku, nad kterým následuje komín, který by měl končit jeskyní. "Ještě neštanduj, pokračujem, to je nějak nízko, bude tam další" studuje David topo. Není. Jen dvě zrezlé skoby a obhozený hrot, ale na tom se dá taky štandovat, ne? Tady nasazujeme i lezečky a vcelku svižně pokračujeme další dvě délky, i když jednu z nich jsme určitě netrefili, měla být za dvě, tohle lezení je tak 4-4+. Ale opravdu pěkné, rozhodně lepší než rozbité suťoviště. To už vylézáme na hřebeni. Následující délky jdu první, sice mám trochu strach z hledání štandů, ale překvapivě jsou všechny přesně tam, kde mají být a dobře viditelné. Jedničkové úseky jdeme v rámci urychlení na krátkém laně. Cesta ubíhá rychle až pod klíčové místo, kde svačíme. První je výšvih přes malý převis, kde spíš překáží batoh, pak ale jde do tuhého. Traverz mírně dolů, podlézt další převis. Tady to měl David lehčí, byl jištěný shora, zajistit pro mě ale nebylo jak a jeho poznámka "tady si to fakt užiješ", než zmizí za hranou, mi zrovna nepřidává. Ještě chvíli trvá, než překoná klíčovou spáru za 5+, a já se můžu přesvědčit, že nelhal. Ve "výletních" lezečkách kloužu po hladké plotně a snažím se udržet něčeho, co pro změnu drží ve stěně. V případě neúspěchu mě čeká parádní kyvadlo do vyrezlých skob. A to naštěstí netuším, že následuje jediný štand dne, který jsme nenašli, takže mě drží jen místní dva skalní hroty. Mozek může stokrát vědět, že štand je správně postavený a že... ale opakuj si to v takové situaci. Traverz je naštěstí za mnou a následuje lehký kout až do zmíněné spáry. Třikrát se zkouším opřít nohou do hladké plotny, třikrát padám. Za vzteklého "sr** na to, do pr*** práce" nakonec pokusy o volné přelezení vzdávám a stoupám si do staré plesnivé smyčky v ještě starší napůl vylomené skobě, které naštěstí obě vydrží, takže můžu pokračovat. Následuje další jednoduché lezení až na závěrečný traverz, který jdeme opět volně. "Do háje, uhni!" ozve se najednou nade mnou. Unaveně uhýbám před pár sypajícími se kameny a... v tu chvíli se přímo na mě valí dva bloky velikosti solidní televize. Uhnout tak rychle není kam, první blok se prosune kolem a s rachotem mizí v údolí, druhý se zachytává za zkrácené lano a naštěstí v suti zastavuje. Tohle bylo o fous, a i když vzpomínky podobné události vždycky přibarví, v danou chvíli děkuju všem svatým. Až po chvíli mi dochází, že několik menších sourozenců mě trefilo a že mě fakt pekelně bolí koleno a ruka.
To už docházíme na hranu a poprvé vidíme do údolí za Ödsteinem. A to, co vidíme, se nám ani trochu nelíbí. Jsou sotva tři odpoledne a na obzoru se kupí zlověstné černé mraky a teď, když hora nestíní, je slyšet i vzdálené hřmění. Není na co čekat, dolézáme závěrečnou délku a místo pochodu ke kříži a zasloužené svačiny traverzujeme rovnou na sestupový hřeben. Slézání po skalách je zdlouhavé a náročné, natlučené části těla se ozývají při každém kroku a asi po hodině a půl, u prvního slanění, nás bouřka dohání a začíná lít. Oblékáme nepromokavé oblečení a čekáme, až nejhorší slejvák přejde, což netrvá dlouho. Slézání po mokrých skalách je ještě horší, a když dorážíme do vyschlého koryta, začíná s přestávkami pršet znovu. Snažím se nemyslet na loňské zážitky některých členů za deště v podobném vyschlém korytu na opačné straně pohoří. I sestup korytem je nekonečný, a když konečně zalézáme do lesa, jásám, abych vzápětí zjistila, že sakra brzo. Sestup sutí tentokrát usnadňuje nové fixní lano v borháku. Jelikož je dynamické, občas mě po chvilkovém zatížení vyhodí kamsi stranou, ale lepší, než drátem do oka. Ještě chvíli cupitání v suti a konečně dorážíme na lesní pěšinu. I počasí už se rozhodlo a "déšť s přestávkami" přechází v solidní slejvák. V botách mokro, pod goráčovkou vlhko, nepromokavé kalhoty jsem optimisticky sundala a natahovat je znovu na promoklé lezecké už postrádá smysl. Vlastně nejlépe z tohoto zátěžového testu vyšel můj nový lezecký batůžek z Decathlonu za 400, který jsem poprvé zkoušela, a do kterého napršelo akorát shora. Sestupujeme už nějakých pět hodin a já se pomalu vzdávám naděje, že ještě někdy uvidím něco jako civilizaci. Jdu jen mechanicky a čím dál tím pomaleji, taková kosa snad nebyla ani v zimě v Tatrách. V duchu proklínám svoje bláznivé nápady, proč já radši nejezdím k moři, kde je třicet ve stínu, a nelezu akorát na skalách za barákem? Nebo šachy, to je taky bezva sport, a vůbec, v horách mě už nikdo neuvidí... Pak už se jen těším na suché oblečení a péřový spacák v autě. Konečně docházíme na silnici, ale k autu je to ještě pěkný flák cesty. Musíme ale vypadat hodně zbědovaně, protože kousek pod Johnsbachem nám zastavuje paní v nablýskaném BMW s dotazem, zda nechceme někam popovézt? Jasně, že jo, ale budete to mít celé mokré a špinavé... "To je fuk, to je staré auto," mávne rukou. Hm, jasně. Vzhledem k tomu, v jakém jsme stavu, se rozhodujeme zkusit štěstí v Bachbrücke. Volný pokoj mají, takže následujících 15 minut trávím pod horkou sprchou a už přemýšlím, jestli chci lézt na Dachstein jako první Pichlweg, nebo Steinerweg...
Závěr: Nejedná se sice o procházku na odpoledne, ale naštěstí se nenaplnilo ani strašení ostatních. Nástup od auta cca 2.5 hodiny povětšinou chodeckým terénem. Hledání cesty se protáhlo, ale jen proto, že jsme hledali ze špatného směru. Samotná cesta i se svačinou bez pár minut osm hodin, postupovali jsme ale rychle a v nejlehčích úsecích na krátkém laně. Sestup byl Mordor, trval skoro 6 hodin a to jen díky milé Rakušance se "starým" autem, jinak ještě tak o půl hodiny déle. Navíc to já mám ještě co dohánět, David by to zaručeně zvládl tak za 2/3 času. Takže pokud hledáte pravou horskou cestu s dlouhým nástupem, povětšinou jednoduchou s pár těžšími místy, šíleným sestupem a možností okamžité změny počasí, tak doporučuji nenechat se odradit a jít do toho. Akorát si s sebou vezměte dostatek vody.
Kubův motivační článek:
http://www.horydoly.cz/horolezci/myticka.....kante.html
Topo:
https://www.bergsteigen.com/touren/klettern/oedsteinkante/
|
