Zima nezima, déšť nedéšť

Čertovo jezero

Stateček

Sněhem nesněhem

Jsem si přišel hrát s ledem

Sníh 1

Sníh 2

Můstek

Na ledu

Vedle ledu

Jaro vítej k nám

Všechny obrázky

Vytahují z komory věci, které jsem už dlouho neviděl. Teleskopické hole, sněžnice, zimní spacáky, ... A je tu první problém, Ríša vyrostl z dětských sněžnic. Naštěstí máme dvoje dospělácké, snad to přežije.
Ráno je na pohodu vyjíždíme vlakem až v 8. Sice přijedeme v půl dvanácté, ale čeká nás jen 13km.
Rychlík z Prahy je téměř prázdný. V Plzni se vlak zaplní individui s lyžemi, boby aj. V Klatovech se celý obsah rychlíku přeskupí do dvou vagonků motoráčku. Je tu celkem těsno, ale nálada je dobrá. Otcové od rodim cestu pojali cestu jako přípravu na návštěvu šumavských osvěžoven a láhev s desinfekcí koluje vagónem.
Ruda nás přivítala 5ti cm tajícího sněhu a zataženou oblohou. Je čas oběda, proto se zastavíme v místní sámošce pro mobilní oběd - housky a šunku.
Hned za Rudou potkáváme dvojci skialpinistů. Setkání zažehne jiskru naděje, že bude sníh. Zbytečně, krom jednoho běžkaře s lyžemi v rukou již žádné jiné lyžníky toho dne neuvidíme. Cesta je téměř bez sněhu, místy prohrnutá na asfalt. V lese nastává další mrzutost. Z pocukrovaných stromů v podstatě regulérně prší. Až kus za Čertovým jezerem se cesta rozšíří natolik, že déšť napadá na nás. Je tu dokonce i sníh. A tak to vydrží až na bývalý Stateček - cíl naší dnešní cesty. Je zde luxusní turistický přístřešek. Za posledního světla připravím večeři. Ríšu uložím na stůl a sám si lehnu na lavici, je docela úzká. Je šest večer, rozednění nastává po sedmé, noc bude dlouhá.

Celou noc bylo nad nulou a rano tomu není jinak. Naštěstí neprší. Po čaji a snídani vyrážíme směr Špičácké sedlo. Sněhu je pomálu. U odbočky na Černé jezero začne pršet a cesta je čistý led. Na sedlo dorazíme promočení a spruzení. Je čas jet domů, tohle nemá smysl. Ještě před odjezdem zajdeme do hospody. Teplý oběd, dvě piva, horka čokoláda, jen pět kilometrů do cíle a bezdeští změní naše ústupové plany. Za sedlem začne i sníh a ke slovu příjdou i sněžnice. Vše se v dobré obrací. Ale jen na hodinu, pak začne znovu pršet. Naštěstí s přibývající nadmořskou výškou přechází ve sněžení. Jsme na Můstku, jak strašlivé je toto místo. Je zde přístřešek, konec upravené běžkařské stopy, mlha, déšť se sněhem a vítr.
Tento přístřešek není tak luxusní jako ten minulý. Je menší, teče do něj a vítr sem nanosil sníh. Konfigurace na spaní je stejná jako minule. Jen stůl je kratší a lavice užší.
Než ulehnem dorazí do přístřešku trojce týpků. Překazili jsme jim plán zde nocovat. Uvaří a jdou dál. Připomínají mi mě před 30ti lety. Na zádech almara plná nefunkčních náhradních věcí. Než jsem pochopil, že stačí jedno triko, když jez moiry a přes něj goráč. Nebo netřeba patery ponožky, když máš dobré boty.
Ríšu ještě zabalím do celty a já si lehnu do nejzazšího koutu přístřešku, kde mě nefouká a nasněží. Bohužel jsem se v noci kvůli musel přesunout, kvůli protékající střeše. Nová pozice je výrazně exponovanější. Celou noc tak na mě padal sníh.
Ráno je vše vlhké nebo rovnou mokré. Rychle zabalíme, na vaření nebo snídani není v tomto nečase pomyšlení. Jdeme rychle dolů. Poryvy větru s námi občas cloumají. Rychle klesáme v lese je klid. Jen tu zase padá voda ze stromů. Sníh valem mizí, zledovatělá místa jsou stále četnější a sněžnice nám slouží spíše jako mačky. Rázem je po sněhu, dál je jen asfalt a led. Jak skončil sníh tak končí z kroku na krok i led. Zimu tu už nic nepřipomíná. V Zelené Lhotě je zeleno. Dáme oběd a nastoupíme do vlaku domů.