Malá a Velká Diskupská čapka
Zatím co mně a nováčkům se věci vešly do jednoho 40 l baťohu, Kubu musela na místo sobotního srazu přivézt Hanka, protože baťohy měl 2.
Cesta proběhla v družném duchu a radost y krásného počasí nám zkazil až déšť za Salzburkem, který nás provázel i cestou na Hochpurklhutte.
Na dotaz paní Steinerové, jestli chceme bydlet levně, nebo ještě levněji, jsme řekli, že ještě levněji a odnesli si věci do přilehlého winterraum, kde jsme strávili celou neděli, čekáním na slušné počasí. V nekonečných debatách o všem možném byl nejsdílnější Kuba. Prozradil nám nejen, že se mu s Hankou dobře spí, ale i to, že dobře se spí s prakticky každou holkou. Své manželství neznačil za šťastné a vyvrcholením bylo když nám druhý den na vrcholu Vordere Kopfwand sdělil, že nepoužívá gumičky.
Pondělní ráno nás vysvobodilo z přítmí winteraumu, který jsme si mezi tím celkem slušně zabydleli. Když jsme odcházeli na túru, ptala se paní Steinerová Martina kam jdeme. Martin odpověděl, že neví a že to ví jeho vůdce. Na úvod vybral Kuba NW Kante na již zmiňovaný Vordere Kopfwand. Túra za 4, kompletně sanovaná, krásné výhledy a v horní části slušná expozice. Dolézali jsme ale v mracích a tak z výhledů toho nebylo mnoho a expozici si jen na chvíli vychutnal Filip, když se otevřela mlha, zrovna ve chvíli když se přelézal volný blok na jinak kompaktní ostré hraně. Sestup byl pohodový. První výstup jsme chtěli na winteraumu oslavit teplou večeří, ale filipuv benzíňák přestal fungovat a Kuba s Martinem po zralé úvaze nechali plynovou bombu dole v autě. Tak jsme zůstali na studené stravě s tím, že zítra zajdeme na večeři na chatu.
Večer se sice trochu honili mraky, ale úterní ráno bylo opět nádherně. Vrazili jsme na Niederes Grosswandeck s cílem vylézt Fingerkante. Nástupový komín byl ale mokrý a z části ještě vyplněn sněhem. Změnili jsme tedy cestu na JV hřeben 3+, neměli jsme sice nákres ani popis, ale cesta byla vybavena nýty, které nás vedly až na vrchol. Sestup byl tentokrát trochu dobrodružnější. Po návratu jsme šli na chatu na večeři. Paní Steinerová se opět ptala Martina kde jsme byli a on opět nevěděl. Při výběru jídla jsme museli spoléhat na Kubovu a Martinovu němčinu. Oba dva si vybrali jakýsi sýr, jaké bylo jejich překvapení, když dostali opečený luncheon.
Středu jsme věnovali přesunu pod jižní stěnu Mitterspitze. K poledni jsme seděli před Sudwandhutte a přemýšleli jestli má smysl jít dál, když bude pršet, ale déšť nikde a tak jsme nakonec přeci jen vyrazili. Chatař tvrdil, že zítra bude jako dnes, tak proč se obávat. Co nám ovšem nesdělil bylo, že ještě dnes se čeká bouřka. Pod stěnou jsme se utábořili mezi kameny, kosodřevinou a mravenci, vařili a jedli. Ještě za světla jsme ulehli do spacáku a raději rovnou natáhli žďáráky. Kolem 9-té nastala bouřka s kroupama byla to taková kanonáda, že někteří si nasazovali ve spacáku přilby. Zabalili jsme promoklé věci a vyrazili zpět na parkoviště. Kuba šel první, ale protože měl plasťáky předešel ho Filip. Snažil jsem se ho dohnat, ale na Sudwandhutte nebyl. Chata byla zavřená a když došel Kuba s Martine usoudili jsme, že šel dál. Na prvním sněhovém poli za chatou jsme hledali čerstvé stopy, ale nic jsme nenašli. Martin později přiznal, že když nás tam viděl pobíhat po sněhu tam a zpátky, domníval se že jsme dostali amok. Na parkovišti jsme Filipa, podle očekávání nenašli. Neměli jsme na něj telefon, tak jsme psali kamarádům, jestli ho nemají. V tom ale psal Filip, že bivakuje. Celou noc nespal. My jsme na to byli trochu lépe. Kuba spal u vchodu do stanice lanovky a já s Martinem v autě. Ráno dorazil Filip, zabalili jsme věci a vyrazili do Prahy.
