Kokořínská pískoviště

Už dvakrát jsme byli místo v Serbii na Kokořínsku, oblast Rač, tj. napravo od silnice na Českou Lípu, a jsem plný dojmů. O některé se rozdělím.

Dojem první: nikdo tam neleze. Zatím co jsme lezli, tak všechno Berghajly.

Dojem druhý: nedotčený kraj. Žádné halasící skupinky lezců. Žádné nevábné páchnoucí hromádky pod skalami, žádné obaly od tatranek žádné rezavé plechovky. Borůvky velikosti třešní. Závěje dubového listí. Občas nějaký trempský biváček (jeden dokonce tesaný do skály a s prosklenými dveřmi osazenými pomocí montážní pěny), ale okolí úzkostlivě udržované v čistotě. Želbohu hlavní silnice z Mělníka na Dubou je opatřena novým hladkým asfaltem, a tak občas je slyšet chraplavé zadunění stroje ovládaného dobrovolným dárcem orgánů.

Dojem třetí: neskutečně rozsáhlá oblast. Kilometry a kilometry okrajových stěn ve třech patrech po 10-20 metrech výšky. Změti křivolakých údolíček. Stovky a stovky cest, stovky kruhů, hromady volného místa pro další směry.

Dojem čtvrtý: velmi originální kvalita pískovce. Dá se říct kolmé mechovité sračky. Při první návštěvě vyděšení a ochromující neschopnost lézt na odvážnějším konci lana. Při druhé návštěvě to už jakž-takž šlo. Pískovec je velmi členitý, vytváří spousty bublin a voštin, něco jako ve Skaláku, někde je voštinatost natolik zběsilá, že se skála zdá složena z miliónů hodinek. Porostlost mechem démonické, ovšem za sucha tento mech překvapivě drží na tření. Jištění kruhy docela sportfreundlich, na patnáct metrů tak 3 kruhy. Smyčky se používají poměrně málo, hodiny tenčí než ruka snad ani nemá smysl provazovat, relativně spolehlivě vypadají uzlíky v zavřených spárkách.

Dojem pátý: neumím lézt. Všechno, co jsem se dodnes ve skalách naučil, se sem nehodí. Lezení je zatraceně silové, ale ne tak, jak si silové lezení představujeme. Žádné shyby na jedné ruce. Leze se s důsledným používáním pravidla tří pevných bodů, a mezi všechny tyto tři body se musí rozložit váha lezoucího tak, aby nebyla skála příliš namáhána. Stupy se vybírají takové, aby byly zespodu řádně podsazené dostatečnou masou skály. Jak se noha jednou položí na stup, tak musí zůstat, žádné otáčení nebo šoupání nohou, jako když lezeme v zimě po tenké ledové glazuře. Chyty se nechytají za ostrý okraj, ale zabírá se za konečky prstů co nejhlouběji uvnitř skály. Sokolík je technika zcela zapovězená, stejně tak, jako používání spoďáků nebo brutální nastoupání si za bočák. Místní etika praví: skála musí po tvém výstupu zůstat ve stejném stavu jako před ním, tak, aby nebyly vidět olámané voštiny nebo ušlapané okraje říms. Lepší tu a tam odsednout do kruhu a vyklepat ruce, než šetřit silou při lezení a olámat půl stěny. Hodí se zkušenosti z horských suťových výstupů, kdy člověk leze jako slepice přes plot- jemně našlapuje a pomáhá si křídly. Kupodivu mají s tímto stylem lezení mnohem větší problémy ti, kteří na pevnějším materiálu lezou pěkně technicky a používají šikovně stupy, kupříkladu taková Beruš má na skálu účinek srovnatelný s velkorypadlem u Tušimic.

Většina stěnových cest je v klasifikačním stupni VII až VIIc (převážně VIIb), spáry a kouty většinou šestky. Bez místního znalce je hledání skal v borových hájích odsouzeno k nezdaru. Vrcholové knížky jsou většinou umístěny v trase slanění, zřejmě proto, aby tam trempíři nepsali verše o tom, jak padá soumrak na osadu a umcarárá candrbál. Průvodce sice existuje, ale 60 procent skal bylo objeveno a 80 procent cest bylo vytyčeno až po vydání průvodce. Omezení z důvodu vlhkosti pískovce je rozumné dodržovat, již kvůli bezpečnosti. Dva dny po dešti v létě a tři na podzim, samozřejmě né tupě dogmaticky, dá se modifikovat (prodlužovat nebo zkracovat) podle toho, spadlo-li šest kapek nebo napršelo-li 25 milimetrů, fouká-li, je-li slunečno, je-li teplo, také podle toho, zda-li je stěna vystavena větru nebo ukryta v neproniknutelném pralese- prostě písek uvnitř ve voštinách musí být jak troud a mech nesmí studit.