ROČENKA HO HUMANITA 1996

Kvalitní oddílové výstupy za rok 1995

skály:

Suché skály - J předskalí hl. věže, hrana vpravo od Brokovy cesty, VIII RP Bludský

Hlubočepské stěny - Malá plotna, Bejkárna, 7- RP Radil

Hlubočepské stěny - Břízková stěna, Pozice nejistá, 8 TR Radil

Srbsko - Malý Matterhorn, Svíčková na smetaně s brusinkami, 6+ RP Daněk

hory:

Andy - Huascaran Sur (6768 m), víceméně choďák Daněk, Gürtler, Nedvídek

Alpy - Matterhorn (4478 m), hřeben Hörnli, III Točík, Sýkora Pavel, Bernát

Alpy - Alphubel (4206 m), JZ hřeben, II Točík, Sýkora Pavel, Bernát

Dolomity - Punta di Frida, JV stěna, 6- Chudáček, Daněk

Výstupy roku 1995

a) skály: Suché skály - J předskalí hl. věže, hrana vpravo od Brokovy cesty, RP VIII

Lukáš Bludský

b) hory: Andy - Huascaran Sur (6768 m) Daněk, Gürtler, Nedvídek

Žebříček lezců za rok 1995

a) skály

Lukáš Bludský RP VIII, RP 7

Tomáš Radil RP 7-

Vlastimil Daněk RP 6+

Jakub Turek RP 6

Jan Hásek RP 6

Zuzana Dvořáková RP 5+, TR VIII

Martin Točík RP 5+, TR 6+

Vladimír Chudáček RP 5

b) hory

Vlastimil Daněk 79 bodů

Martin Točík 45,5

Jakub Turek 33

Lukáš Bludský 32

Vladimír Chudáček 29

Tomáš Radil 10,5

Zuzana Dvořáková 5

Jan Hásek 0

Spousta lezců bohužel žádné výstupy nedodala. Přestože je v oddíle hodně nováčků, plno lezců si nenašlo čas na sepsání svých výstupů. Žebříček proto neodráží dostatečně stav oddílu. V kategorii hory se vzdávám ceny za 1.místo ve prospěch Martina Točíka.

Kavčí skály - znovuobjevená historie

Poté, co odešli Sověti, jsou zase přístupné Kavčí skály. Jsou to tři klasické pískovcové věže nedaleko Stráže pod Ralskem, na které poprvé vystoupili němečtí (jsou to přece Sudety) odvážlivci už v roce 1895.

Skály se nacházejí na povlovném severovýchodním svahu Kavčího kopce asi deset minut chůze od silnice značené červenou turistickou značkou mezi Hamrem a Osečnou.

Kavčí skála poskytuje třicetimetrové výstupy v pevné skále. Jižní stěna je dokonce zpevněná železitými inkrustacemi. Nutno ovšem počítat s tím, že na policích může být jemný písek, protože díky odlehlé poloze skal nemají cesty příliš mnoho přelezů.

Na nedalekého Trpaslíka vede pouze jedna jednoduchá cesta. Na jižní stěnce by bylo možno vybalancovat několik nových rajbasů.

Malá Kavčí skála je uprostřed rozdělena komínem. Jižní část poskytuje deseti- až dvacetimetrové lezení v pevné skále, celá jihovýchodní stěna se leze dokonce po železitých plátech. V pravé části jsou nástupy solivé.

Protože existuje jen těžko dostupný průvodce od Radka Mikuláše, uvádím všechny známé výstupy. Skály stále ještě skýtají mnoho možností prvovýstupů obtížnosti od čtyřky nahoru.

Kavčí skála:

1) Stará IV, Gahler, Scholze, Seidel, Horn, 1895 (umělé pomůcky), Siegmund, Köchlin, 1898 (sportovně). Širokou solivou spárou v pravé části východní stěny přes stupeň do hnízda. Spárou mírně vpravo, dále na severní rameno věže a přes stupeň na vrchol.

1a) Kauschkova varianta V, Kauschka, Steppes, Tischer, 1904. S hnízda vlevo na poličku a stěnou na tření na vrchol.

2)* Levá východní spára IV, němečtí lezci okolo 1905. Spárou v levé části východní stěny na hlavu pilíře. Překrokem vpravo na polici a spárou na vrchol.

3)* Jižní stěna VI, König, Metze, 1908. Jako Levou východní spárou na pilíř. Jemně členitou stěnou přímo na vrchol.

4) Jihozápadní cesta VI, Hiebel s druhy, 1908. Komínem v pravé části západní stěny na pilíř v jižní stěně. Vlevo a spárou na vrchol.

5) Západní cesta VII, Kleiner, Schmidt, Berger, 1938. Převislou lomenou dvojspárou v levé části západní stěny na severní rameno věže a Starou cestou na vrchol.

6) Severní spára VI, Müller, Steinjan, 1908. Od severozápadu krátkou spárou na blok v severní stěně. Vpravo spárou při severozápadní hraně na severní rameno věže a Starou cestou na vrchol.

Trpaslík:

1) Stará cesta II. Z náhorní strany po umělých stupech na vrchol.

2) Východní cesta VI. Převislou východní stěnou snadně k ruční spáře. Spárou, která se výše rozšiřuje na rameno, a žlábkem na vrchol.

Malá Kavčí skála:

1) Stará cesta III. Komínem z náhorní strany na vrchol.

2) Hodinový sokolík IV, Turek (jištěn), 1995. Sokolíkem vlevo od Staré cesty k hodinám. Traverzem doleva na převislou hranu a jí na vrchol.

3)* Železná cesta III. Z levé části náhorní stěny po železitých plátech na vrchol.

4) Devět prstů IV, Metal, Mikuláš, 1993. Jihozápadní hranou do zářezu a jím přes kruh na vrchol.

5) Údolní komín III. Z údolní strany komínem na vrchol.

6) Jihovýchodní cesta V. Vpravo od Staré cesty k ruční spáře. Tou na polici, šikmo vlevo a stěnou na vrchol.

Jakub Turek

Červ - prvovýstup na JZ vrchol

Tak tedy stojíme pod skálou, na kterou hodláme učinit prvovýstup. Materiál je to podivný. Hladké plotny, ostré hrany, pravidelná struktura. Skála je čistá, ani stopy po trávě, mechu, na policích není ani drobná suť. Prostě paráda matroš. Má jednu vadu. Je to totiž beton. Skála stojí na východním předmostí Barrandovského mostu a její účel je být krásná. Je to jeden z mála pokusů o architekturu na tak účelné a chladné stavbě.

V sobotu byla oddílová akce na černolických skalách. Během ohřívání v hospodě v Dobřichovicích jsem se domluvil s bratry Sýkorovými a Tomášem Radilem, že sraz je v neděli v deset hodin pod skálou.

Jelikož bydlím blízko, tak přicházím poslední. Zdravíme se a já přeskakuji ze zábradlí mostu na polici asi tři a půl metru nad zemí.

Tam ve výšce očí zandávám první nýt. Nýtovací možnosti jsou bezva, protože v rastru půl na půl metru jsou díry od technologie bednění. Jsou hluboké aspoň půl metru a mají průměr 13 milimetrů. Nýt značky Samo-Domo drží dobře a tak se po několika pokusech držím na hraně a pak se na ni vytahuji a plazím se po římse pod převisem na další polici. Tam dávám druhý nýt, který má místo plechového očka čtyři články řetězu. K nýtu dobírám Sýka (Pavla Sýkoru). Doskakuji na hranu, vysápávám se do sedélka. Do tváře mě udeří ledový vítr a hluk aut. Ze sedélka lezu snadnou hladkou plotnou na tření na vrchol. Sedám si na vrchol a volám: „Zruš.". Sýk zatím dobírá k druhému nýtu Savýho (Davida Sýkoru) a Tomáše. Pak leze Sýk na vrchol. Nahoře se chvíli pereme o to, kdo bude sedět na jeho batohu. Na vrcholu zjišťujeme přítomnost himalájské vichřice prokládané mocným sněžením, což velmi nelibě nese Sýk, který dorazil v kraťasech. Když leze Savý, tak má nahoře trochu problémy, ale za chvíli jsme nahoře všichni. Najednou houkání a policejní auto se řítí po silnici. Propadáme panice a snažíme se působit nenápadně. Auto však míří někam jinam.

Píšeme do vrcholové knížky naši cestu, jmenuje se Humánní, a klasifikujeme ji III. Skálu pojmenováváme Červ Dobyvatel (viz E.A.Poe).

Pak postupně slézáme k druhému nýtu a slaňujeme. Honem utíkáme do hospody. Tam slavnostně pijeme pivo a ťukáme si rumem. Asi za hodinu jsme se vypotáceli ven a jdeme omrknout stěnu Branické skály. Máme tam určité plány, nebudu je specifikovat. Lezec Lukáš ihned vystoupá cca 7m stěnou a obhlíží strukturu materiálu a možnosti jištění. Únava, expozice a předešlé alkoholické nápoje způsobují náhlou ztrátu morálu, takže jen velice neochotně sestupuje za vydatné podpory celého týmu.

Rekapitulace

Lezci: Pavel + David Sýkorovi, Tomáš Radil, Lukáš Bludský.

Materiál: 30m lano, 2 nýty, kladivo, kleště, sada nářadí z automobilu Fiat Panda, 2 expresky, tyč na dobírání na vrcholu (zasune se do díry - nutno vlastní).

Přístup: Tramvaj 3, 16, 17, 21, stanice Přístaviště.

Hospody v okolí: Jezerka, U myslivce, Branické centrum, U kohouta, U staré pošty.

Vhodné pouze pro ty, kterým nevadí, že auta projíždějící po mostu na lezce bezohledně troubí.

Lukáš Bludský, Tomáš Radil

Jak na Matterhorn ?

Bylo, nebylo (za devatero severními stěnami) ... jednoho památného srpnového dne l.p. 1995 nasedl tým horalů (humanisté Hyk, Sýk a Beerny a též Brto, člen jen o něco méně slavného oddílu HOSOHOPO) do Opla Kadeta, napěchovaného po střechu a za účelem tzv. "zdrsnění" a získání dalších horolezeckých ostruh vyrazil do Švýcarska. Jelikož všichni účastníci zapátrali v paměti a s hrůzou zjistili, že ve svých dvaceti letech ještě nikdo z nich nestanul na vrcholu Matterhornu, cílem akce byl zvolen právě tento 4477,8 metrů vysoký kopec, známý i části nealpinistické populace.

"Noční cesta po dálnicích našich jižních sousedů ubíhá rychle. Pravdou je, že noční klid narušují tajemné zvuky vycházející jakoby z motoru, občas doprovázené nepříjemným zápachem. Po chvíli se ale situaci podaří vyřešit pomocí klimatizace a krákoravého zpěvu Lou Fanánka Hagena. Po rozednění přicházejí na řadu průsmyky Oberalp a Furka, a už sjíždíme do údolí Rhôny. Pod kopcem se nám konečně objasňují noční zvuky - to když na jedné křižovatce brzdíme až o dodávku stojící před námi. Následujících pár hodin trávíme očumováním v autoservisu. Opět vyrážíme, o pár stovek franků lehčí, a za chvíli už podupáváme v Taschi, předposlední vesnici v údolí Mattertal. Před námi se z mraků klube "silák" Breithorn. Základní tábor budujeme v kopci nad údolím, ve výšce kolem 2200m. Večerní pozorování nádherně osvětleného vrcholku Matterhornu znamená pro některé z nás pořádný nápor na řitní svěrač.

V následujících třech dnech relaxujeme v sedle Alphubeljoch (3782m) - dáváme čas aklimatizaci - a dobýváme nedaleký vrchol Alphubel (4206m). Obývám stan se Sýkem. Konverzace se nese v duchu nedávno přečtené knihy Zabudni na Everest od Jarýka Stejskala: "Sýk, veď mi niečo uvar, nenechaj ma tu zdochnúť." "Dobre, keď tak pekne prosíš, navarím ti polievku Yum-Yum." (Sýk dobre vie, že Yum-Yumku neznášam) "Ak ma chceš zabiť, tak mi ju urob. Aspoň výnimočne by si mohol navariť gulášovú." (Sýk se nechá přemluvit, a za chvíli se ve stanu line vůně gulášovky obohacené Yum-Yumkou.)

Po dalším dni deštivého počasí konečně vyrážíme na Matterhorn. Na chatu Hörnli docházíme až kolem desáté večer. Jelikož začíná mohutně sněžit, hodláme si ustlat pod stoly na verandě. Velice nekompromisní chatař nás záhy vyvádí z omylu. Pět set metrů od soukromého majetku, je to prý švýcarský zákon ! Dovnitř (za 23 CHF) jít nehodláme, odvolávání se na psí počasí nepomáhá. Nakonec se mi po únavné debatě s chatařkou, vedené v angličtině, daří ukecat nocleh v předsíni (pod podmínkou, že to doma neřekneme našim přátelům.)

Ve čtyři ráno se už všichni, včetně nás, rojí ven. U nástupu na severovýchodní (Hörnli) hřeben propukají menší potyčky o pořadí. Několik Japonců se nás snaží srazit dolů, ale bez úspěchu. Jdeme nenavázaní, skalní terén nedosahuje zatím takové obtížnosti. Ihned se ztrácíme v bludišti věžiček, komínů, koutů a hřebínků. Vidím Brta, jak sedí rozvalený na hřebeni nad severní stěnou. Povykuje na mě, ať si s ním jdu dát "pěkně vynejtovanej převis". Chudák, výšková nemoc a slunce, které se vylouplo na druhé straně údolí, mu nedělají dobře.

Další cesta vede spíše už východní stěnou, po poněkud rozlámaných plotnách. Na hřbetech si táhneme spacáky a věci pro případ "náhlé změny počasí" (poučeni četbou příruček.) Nejsme tedy nejrychlejší, už pod bivakovací chatou Solway (4003m) potkáváme první sestupující dvojice vůdce-Japonec. Vyhýbání bývá komplikované, nejen, že nás zdržuje, ale je též silně nebezpečné (jdeme pořád nenavázaní). Musím použít i větu: "Please, don´t kill me", to když mě obchází jakýsi bojácný klient a chytá se mě za batoh. Na chatě Solway doplňujeme tekutiny, nejlepší sníh je na střeše záchodu. (Jelikož do této chvíle nebylo po sněhu ve stěně ani památky a nepili jsme nic, stále častěji se nám do mysli vkrádá vize oroseného piva.) Betonový ochoz kolem chaty je obzvláště zajímavý, stačí krůček a člověk se stometrovými skoky kutálí do údolí.

Délka nad chatou je obtížnější, takže se se Sýkem navazujeme. Dál vede cesta zase kus po hřebeni, vrcholová pyramida se blíží, početnost davu proudícího proti nám se zvyšuje. Nevím proč, ale zrovna jdeme zase nenavázaní.Terén se v tomto úseku stává lámavějším. V jednom výšvihu se chytám oběma rukama za spoďák, ovšem ukazuje se, že skalisko je proradný "snowboard" (volný plochý balvan větších rozměrů). Takže balancuju s balvanem v náručí a marně se snažím usadit ho zpět na své místo. Nuže, buď ho můžu pustit, pobít patnáct lidí pode mnou a letět za ním anebo ... letět s ním v náručí, se stejným následkem. (Nakonec ho celý zpocený dávám zpátky.)

Od této chvíle až na vrchol a zpátky neudělám bez špagátu ani krok. Přichází vrcholová stěna, ztrácím rukavici. Další postup usnadňují tlustá fixní lana. Některým však výstup spíše komplikují, mám tím na mysli Jesúse. Tento tvor mluví španělsky a trochu anglicky, hlásí se k Baskům a bydlí v San Sebastianu. Jinak se vyznačuje naprostou neznalostí základní horolezecké techniky a vypadá silně vyčerpaně. Nemůže ani nahoru ani dolů a blokuje jedinou možnou cestu na vrchol. Silně rozčilený Beerny se mu snaží pomoci a učí ho, jak udělat prusík. ("To musíš takhle, ty hovado!") Poté se chápe jednoho z příhodných lan a hotoví se zajistit délku nad Jesúsem, prý že ho vytáhneme nahoru. (Zde na Jesúse, jak se zdá, čekají jeho dva spolehliví kamarádi.) Slyším, jak Beer volá na Brta: "Přicvakni ho a nech ho tam bejt!"

Mám toho dost a sápu se nahoru. Poslední úsek vede závěrem severní stěny, má sklon tak 50 stupňů a je pokrytý zledovatělým sněhem. Ukazuje se, že vyrazil také Sýk. Každý jsme na jednom konci lana a Brto jistí prostředek. Uvědomuju si také, že vhodná chvíle k nasazení maček už dávno nastala. Jednou rukou se držím balvanu a snažím se o komplikovaný gymnastický výkon. Nakonec jsou mačky nasazeny na jakž takž správných místech. Mezitím kdosi zajistil poslední tři sněhové délky. Dosti vyšťavený dolézám na vrchol.

Výhled je nádherný, Zermatt je tři tisíce metrů pod námi. Jsou už skoro čtyři odpoledne. Po fotografické dokumentaci našeho úspěchu slaňujeme dolů. Cesta dolů je taky správná zabíračka. Dvakrát se mi podaří málem přijít o život. (Jednou, když se utrhl balvan se slaňákem a zůstali jsme s Beerem viset pouze na tomto balvanu visícím na posledním fixu, podruhé, když se mě pokusil zabít východní Němec balvanem velikosti basketballového míče.) Spím na chatě Solway (poslední opozdilci přicházejí v jednu hodinu!), Sýk, Brto a Beer zkoušejí noční slaňování. Další den dopoledne se zabývám tím, že slaňuju s dvojicí Táboráků. Pod kopcem potkávám davy turistů s dalekohledy a také mé kamarády, vypadá to, že jsou naživu. Párkrát se ještě ohlédneme a spěcháme někam načerpat nějaké tekutiny. .... Další den ráno vyrážíme dál, vychutnat si, jak vypadá déšť v Dolomitech."

Zapsal kronikář - začátečník

Martin Točík alias Hyk

O tom, jak se dýchá ve výšce 6768 metrů nad mořem

Nevado Huascaran, nejvyšší kopec v Peru, 2. nejvyšší kopec v Jižní Americe a tím pádem taky 2. nejvyšší kopec v celé Americe. Cíl nešťastné výpravy československých horolezců v roce 1970. Vrchol v oblasti Cordillera Blanca, který narostl do výšky 6768 metrů, měřeno od hladiny Pacifiku. To je kopec, o němž nám na jaře roku 1995 začalo připadat, že je to to pravé místo na piknik spojený s prohlídkou Ameriky z výšky.

Proto jsme si sbalili teplé rukavice a polívky v pytlíku a optimisticky jsme zakoupili zpáteční letenky do Limy, přestože nám mnoho lidí dávalo najevo, že je to v našem případě mrhání penězi a že by nám bohatě stačily letenky jenom na cestu tam. Ale nic jsme na ně nedali a tak jsme nakonec byli všichni příjemně překvapeni tím, že neměli pravdu.

Složení naší výpravy se s blížícím datem odjezdu neustále měnilo a těsně před posledním květnem, kdy jsme odlétali, se ustálilo na čísle deset. Batohy nám v letecké společnosti povolili třicetikilové, do "příručního" zavazadla (u některých to představovalo další batoh) se v pohodě vešlo deset i více kilo, no a nejtěžší věci se ještě dají nastrkat do kapes. Ti, kterým ani tohle nestačilo, nasedali do letadla za krásného slunečného počasí v několika teplých bundách, na nohách s botama určenýma do třicetistupňových mrazů. Takto vybaveni přišli: Richard Gürtler, Aleš Nedvídek, Martin Müller, Petr Naděje, Jarda Novotný, Pepa Rosecký, Bob Kovanda, Ivan Pergler, Jeník Toufar a já.

Očkovaní proti tyfu, tetanu, žloutence, žluté zimnici a s tabletkama proti malárii nasedáme do letadýlka, které se za letu klepe jako v horečce a občas se propadne tak, že mi žaludek vylítne až do krku. Asi mu vynechávají motory. Přemýšlím, jestli mu křídla upadnou ještě před Alpama nebo až v Itálii. Kupodivu se tak nestalo a my jsme mohli v Římě přesednout na Jumbo, které se sice taky propadalo, ale utěšoval jsem se aspoň tím, že je nás v tom víc. Několik stovek lidí, to už bude možná nejenom krátká zprávička, ale i článek, v některých novinách bychom se snad mohli dostat i na první stranu.

Poté, co si pilot vyzkoušel přistání v Caracasu, povedlo se mu to zopakovat i v Limě. Všichni jsme tleskali, štěstím bez sebe. Na měsíc jsme mohli zapomenout na to, kde jsou záchranné vesty, jak se nasazuje kyslíková maska, kudy se máme plazit k východu, co všechno si máme svlíknout, když začne letadlo přistávat rychleji, než je běžné, a že od hořícího letadla máme utíkat opravdu rychle.

V Limě člověk okamžitě zjistí, že je úplně jinde. Když si dává velký pozor na to, aby ho neokradli, může si prohlídnout zdejší dvě náměstí, která za něco stojí, a špinavou řeku, používanou na praní i jako lázně. Odpadky se sypou z náklaďáků přímo do Pacifiku. Tím člověk poznal celou Limu a může odjet (a taky rád odjede). Po silnici tam občas pobíhá člověk s volantem v ruce, pusou dělá motor a disciplinovaně se řadí do proudů a zastavuje na červenou.

Z Limy jsme odjeli do Huarázu a odtud rovnou do Yungay (po cestě první povinné fotky Huascaranu), kde jsme si prohlédli místo, kde stávala původní Yungay, kompletně zasypaná 31.5.1970. Zemětřesení uvolnilo kamennou lavinu z Huascaranu, která usmrtila 75.000 lidí, dalších 50.000 lidí bylo zraněno. Patnáctikilometrovou vzdálenost urazila lavina za 2 až 4 minuty, což představuje rychlost 225 až 450 km za hodinu. Před tím by se asi opravdu špatně utíkalo. Druhá menší lavina se zřítila z Huascaranu do severní stěny, kde pohřbila tábor československých horolezců. Tady si člověk uvědomí, jakým je "pánem světa". Člověk může jenom to, co mu příroda dovolí.

Zbytečné krámy necháváme v Yungay a vyrážíme na třídenní "Santa Cruz trek", abychom si trochu zvykli na výšku. Martin prodělal encefalitidu a boreliózu, tak mu výška moc nesvědčí. Tím se nám ztrácí hezká Peruánka (jazykově zdatnější tvrdí, že je to Turkyně), čehož všichni v duchu litujeme. Už potkáváme jenom děti, kterým říkáme "nudláci", jak pořád potahujou nudli. Vůbec se jim nedivím, v lehkých sandálkách a košilce jsou vděčné za sušenku a ohýnek, u kterého se můžou trochu ohřát.

Je tady hezky, všude kolem zasněžené kopce, zkrátka čundr jak se patří. Jenom si těžko zvykáme na to, že tu sluníčko chodí zprava doleva a měsíc, když je do "C", tak se zvětšuje. Přes den je příjemně, zato v šest hodin večer bez nějakého soumraku okamžitě padne noc a teplota klesne možná tak o dvacet, třicet stupňů. Ale usínat ve spacáku pod širákem ve výšce 4500 metrů a s Jižním křížem nad hlavou, to opravdu stojí za to.

Po čundru jsme si nabalili trochu těžší bágly a vydali se směrem Pisco, což bude náš aklimatizační kopec, výška asi 5800 m. Po dvou dnech stavíme stany u jezírka ve výšce kolem 5000 m. Odtud zítra ráno vyrazíme na vrchol. Zatím jíme, chystáme si věci a fotíme.

O půl čtvrté vstáváme, nasnídáme se a o půl páté za svitu čelovek už šlapeme do sedla. V šest hodin nás v sedle zastihne svítání a na slunci pak další tři hodiny jdeme na vrchol. Cesta je celkem jednoduchá, stačí mačky a hůlky, jenom občas je potřeba překročit nějakou trhlinu v ledovci. Výška už o sobě dává pořádně vědět, tlak je tu asi poloviční, tak vždycky maximálně několik desítek kroků, pak zastavit a vydýchat se. A tak pořád dokola, až už to výš nejde. Koho bolí hlava, snaží se to ignorovat, jsme rádi, že jsme nahoře, prohlížíme si okolní nádherné kopce, včetně nejkrásnější hory na světě jménem Alpamayo. Trochu pofotíme, pojíme a pak už zas cesta dolů. Ještě že dolů to jde o poznání jednodušeji a rychleji.

Po přespání v táboře celý den sestupujeme to, co jsme předtím dva dny pracně stoupali nahoru. Sestoupili jsme až k jezerům v údolí, doufáme, že se nám tu podaří chytit nějaké auto. Ale Indián Pablo v boudě pod jezerama se na nás usmívá a pořád opakuje: "No possible, maňána". Čili dneska je to bez šance (vždyť už je odpoledne), ale už zítra prý určitě něco pojede. Tak jsme mu v noci v jezeře ulovili rybu (ostatně nám to dovolil) a na druhý den jsme se opravdu dostali zpátky do Yungay. Večer jsme se rozšoupli v naší oblíbené hospůdce, hostinský, kterému říkáme Ferda, se na nás zeširoka usmívá jako na staré štamgasty a snaží se nám splnit všechno, co nám na očích vidí, případně co se nám podaří sdělit mu lámanou španělštinou. Tak na chvilku zapomínáme na to, co nás zítra čeká. Víme, že se sem na další večeři nedostaneme dřív jak za týden.

Ráno nakládáme bágly do auta a odjíždíme do vesničky Musho. Tady najímáme několik oslů, kteří nám vynesou bágly do základního tábora. Když jsou batohy "lehké" (asi tak do 25 kilo), unese jeden osel dva, když jsou těžší, je to jeden osel na jeden batoh. Přepadá mě melancholie, když zjišťuju, že patřím do druhé skupiny.

V základním táboře je plno lidí, stavíme stany a přebalujeme věci. Zítra začne jít do tuhého, druhý nejvyšší kopec Ameriky čeká. Uvidíme, jestli na nás bude hodný, nebo jestli nás setřese.

Ještě za tmy bereme na záda svoje "mazlíčky" a vyrážíme. Lehkým lezením (teda lehké by to bylo bez toho chlapa, co mi sedí za krkem) přicházíme k ledovci. Na skalách jsem si natáhnul nějaké mezižeberní svaly, teď ještě netuším, že do konce expedice už nezvednu pravou ruku. Po ledovci jdeme do prvního výškového tábora. Tady se snažíme cepínem si vykopat plošiny na stany, v noci se pak ukáže, jak byl kdo úspěšný. Musím říct, že já moc ne. Nechápu, kde se vzalo pořekadlo "ve sněhu jako v peřinách". Na tolika hrbech jsem ještě nespal.

Další den nás čeká technicky nejnáročnější místo výstupu. Je to klíčové místo, kde se většinou rozhoduje o úspěchu. Ledovec pořád pracuje, takže nikdy není předem jasné, jak to tu bude vypadat. My však máme štěstí, asi dvaceti nebo třicetimetrový ledový práh je trochu položený, takže za pomoci cepínů a maček se přes něj dostáváme. Kousek pod sedlem mezi severním a jižním vrcholem Huascaranu stavíme druhý výškový tábor.

Vstávám asi o půl čtvrté, je pěkná zima, flašku s vodou jsem musel mít celou noc ve spacáku. Martin zůstal v prvním táboře, Bob a Petr zůstávají tady. Takže v sedmi se ve čtyři hodiny vydáváme na cestu. Dvě hodiny postupujeme vyšlapanou cestou po nějakých Italech. Pak se rozední a my zjišťujeme, že jsme úplně jinde, než jsme chtěli být. Vracíme se a pokoušíme se najít naši cestu. Jenže v ní žádné stopy nejsou a protože se ve stěně špatně orientuje, několik hodin bloudíme. Mezitím se Pepa vrací do tábora. V devět hodin zjišťujeme, že tudy se na vrchol nedostaneme a chceme se vrátit na italské stopy. Ivan a Aleš se vracejí zpátky. Ivan říká, že není jasné, jestli stopy vedou na vrchol, kdoví jestli se tam ti Italové vůbec dostali. Pokračujeme ve čtyřech.

Po chvíli se vrací i Ríša. Tvrdí, že je už dost pozdě, navíc se do stěny opírá sluníčko a při zpáteční cestě by mohly padat laviny. Zdá se mi, že sníh ve stěně je už dostatečně starý a usazený, doufám, že nic padat nebude. Snad vydrží i ty ledové séraky, které se nad námi výhrůžně tyčí. Po stopách postupujeme až do dvanácti hodin, kdy se dostáváme na hranu posledního výšvihu a konečně vidíme skutečný vrchol. Ještě nám zbývají tak dvě hodiny cesty. Psychicky zdeptaný Jarda, který věřil, že místo, kde stojíme, už bude vrchol, nemá síly na další postup. Po pár krocích padá do sněhu a ví, že jediná cesta pro něj vede dolů. Je však natolik v pořádku, že může sestupovat sám, takže ho opouštím a vydávám se za Jeníkem. Už jsme jenom dva.

Pohybuju se teď asi v 6500 m. Jeník je hodně vpředu, občas se mi ztrácí. Udělám vždycky maximálně osm až deset kroků a musím se zastavit, protože se mi chce zvracet. Vydýchám se a zase znovu v duchu počítám: Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, ... osm, ..... devět, ......... deset. Už zase stojím a zhluboka dýchám. Přemýšlím, co jsem vlastně dneska jedl. Ve čtyři v noci pár lžic pudinku, od té doby jsem si na jídlo vůbec nevzpomněl. Na vrchol už to musí být tak nanejvýš hodinka. Nechce se mi sundávat batoh a hledat jídlo. Na vrcholu se najím. Zas pořád dokola: ..... šest, ...... sedm, ....... osm. Toho pudinku by byla přece jenom škoda. ..... šest, ...... sedm, ......... osm. Ne, tak to opravdu nejde. Nemám na jídlo vůbec chuť, ale musím do sebe něco dostat. Tolik zbytečných pohybů! Musím sundat bágl, otevřít ho, najít v něm něco k jídlu .... Vytahuju nějakou tyčinku a snažím se žvýkat. Dvakrát jsem si kousnul, víc nemůžu spolknout. Dávám si batoh na záda a snažím se ujít dalších pár kroků. Divím se, že se ten vrchol vůbec přibližuje. Jeníkovy stopy mě táhnou nahoru, snažím se jít jako stroj a na nic jiného nemyslet. Vím, že když budu pokládat nohy do jeho stop, jednou se na ten vrchol dostanu. Čas téměř ztrácí smysl. Vždycky udělám svých deset kroků, vydýchám se, sním jedno sousto a jdu dál. Už je to trochu lepší, žaludek se uklidnil. Byla to pěkná hloupost zapomenout na jídlo. Potkávám Jeníka, dává mi čokoládu, ale sním jenom kousek.

A pak už konečně není možné stoupat. Zaplavuje mě obrovská úleva a pocit klidu. Opravdu se nám to povedlo! Huascaran nám dovolil, abychom se rozhlédli z jeho vršku. Stojíme na vrcholovém plató a cesta na všechny strany vede dolů. Podáváme si ruce. Navzájem se fotíme. Všechny kopce kolem nás jsou pod náma. Vlastně celá Amerika je pod náma. Je to zvláštní pocit. Dáváme si malý hlt Pisca, místní pálenky. Ještě nás čeká cesta dolů.

Dolů to jde celkem rychle, přestože jsme už unavení a dost se potácíme. Jeník v jednom místě uklouzne, ale na rozměklém sněhu se hned zastavuje. Delší pád by tu měl jednoznačné následky. Jdeme bez lana, tady se musí spolehnout každý sám na sebe. Stejně bychom si nedokázali pomoct. Lano by se nám pletlo pod nohama, leda bychom o něj zakopávali.

Klátíme se jako opilci po těžkém flámu, oba už sotva pleteme nohama. Zdá se mi, že je Jeník nějak mimo, zastavuju ho a podávám mu pití. Dáme si každý pár hltů a pokračujeme dál. Naštěstí tábor je už blízko. V táboře nás už kluci čekají, třesou nám rukama a nabízejí nám čaj, který pro nás uvařili. Všichni máme radost. Mám úplně spálený obličej, který jsem si špatně namazal, ale to se zahojí.

Další den vyrážejí Ríša, Ivan a Aleš ke druhému pokusu o vrchol. Daří se jim a všichni se ten den na vrchol dostanou. Já spím dlouho a až v deset odcházím do základního tábora. Těším se, že už nebudu muset spát na sněhu s flaškou ve spacáku.

Následující den dopoledne přichází do tábora zbývající čtveřice, dovídáme se o úspěšném druhém pokusu. Po obědě sestupujeme do vesničky Musho, kde se u oslaře nejdřív najíme, pak si půjčujeme kytaru a spolu s řidičem, který nás má odvézt do Yungay, rozjíždíme oslavu našeho úspěchu a pod Huascaranem zaznívají české písničky. Značně veselí odjíždíme do Yungay, kde u Ferdy zábava pokračuje.

Ráno probíhají oslavy Božího těla, děcka na silnicích kreslí krásné velké obrazce a vysypávají je silnou vrstvou okvětních lístků kytek nejrůznějších barev. Je to nádherné. My odjíždíme do Huarázu, kde si Aleš chce nechat ošetřit omrzlé prsty na noze u místního doktora. Odborník ho asi šest hodin vyšetřuje, pak mu prsty postříká Septonexem a řekne si o několik tisíc. Zato však má v čekárně barevnou televizi. Mezi reklamami se dá občas zahlédnout i kousek nějakého filmu.

Samozřejmě si nemůžeme nechat ujít pozvání na večeři s místní muzikou. Jako hlavní lákadlo se podává peruánská specialita - pečené morče. Je to dobře upravený kus masa, všem nám chutná. Jenom Aleš se tváří trochu překvapeně, když z polévky vyloví celý slepičí pařát. K jídlu popíjíme koktejl z Pisca a peruánští kluci válí na kytary a na flétny jako ti u nás na Václaváku.

Pak už začíná cestovatelská část našeho pobytu v Peru. Stavujeme se v Limě, kde se s náma trochu třese země (v epicentru 150 km od nás pátý stupeň), odtud pokračujeme 1000 km do Arequipy a pak dalších 600 km do Cuzca. Cesty jsou tu příšerné, jezdí se vždycky po té straně silnice, která je zrovna lepší. Například cesta z Arequipy do Cuzca nám trvá asi 16 hodin, čili rychlost nic moc. Jezdí se v zásadě přes noc, večer se zastavuje u hospody na večeři a pak pravidelně na "záchod". Je jedno, jestli se zastaví v poušti nebo uprostřed vesnice, s rozdělením "na jednu stranu muži, na druhou ženy" si už vůbec nikdo neláme hlavu. Na každé zastávce (pokud to není zrovna v poušti) se kolem autobusu seběhne spousta dětí a nabízejí ovoce, housky, pití nebo bábovku.

Cuzco je pěkné město, prohlížíme si okolní indiánské ruiny a jdeme se podívat i na vychvalované slavnosti Slunce - Inti Raymi. Původní slavnosti Slunce zanikly po dobytí Peru Španěly na začátku 16. století, když jim Španělé "vysvětlili", že jediné správné náboženství je křesťanství, a v každé vesnici jim postavili úplně stejné náměstí a na jeho horní straně kostel. Od té doby o sobě všichni tvrdí, že jsou katolíci, a podle toho vypadají i slavnosti Slunce, obnovené pro turisty. Je to divadlo, kam jdou místní jenom proto, aby se najedli a napili. Ale hrané je to hezky, proti tomu nic. Až se stavíte v Cuzcu, doporučuju rockový bar Kamikase poblíž náměstí, výborné jsou třeba koktejly Krevní transfůze, Kamikase nebo Zelená příšera. V "happy hours" za polovic, navíc s bezvadným programem.

Znovu nás to táhne do kopců, tak balíme věci a vydáváme se na třídenní trek Inka trail, který prochází kolem spousty indiánských ruin a končí na Machu Picchu. Machu Picchu je moc pěkné a zajímavé, neví se přesně k čemu sloužilo a zvláštní na tom je, že 80% koster, které se tu našly, bylo ženských. Navíc v době, kdy Španělé dobyli Peru, bylo už Machu Picchu opuštěné a bylo objeveno až na začátku našeho století. Přesto je úžasně zachovalé a neustále se tu odkrývají jeho další části.

Přes Cuzco odjíždíme do Puna u jezera Titi Caca. Na lodi jsme zbrázdili Titi Caca, prohlédli jsme si dva ostrovy a na jednom z nich jsme si dali rybu z jezera. Návrat byl docela zajímavý, začala se zatahovat obloha, setmělo se a začalo pršet, zvedal se vítr, loď se houpala na vlnách a my jsme čekali, jestli bouřka přijde až k nám. Nepřišla, zato padla tma a posádka člunu - kormidelník a jeho pomocník, oba vzhledu přibližně jako u nás homelessáci - začala být evidentně neklidná. Kormidelník se snažil držet kurs alespoň přibližně směrem na přístav, jeho pomocník začal s blikající baterkou nervózně pobíhat po lodi a snažil se dohlédnout aspoň dva metry před loď. Jeho úsilí mi připadalo dost marné. Myslím, že se nejvíc divili oni dva, jak je možné, že se nám všechny útesy vyhnuly a my jsme se nakonec ocitli opravdu v přístavu.

Na večeři jsme šli do fantastické Pizzerie del Buho, kde dělají neuvěřitelně dobré pizzy. Jestli si někdo z vás myslí, že už někdy jedl dobrou pizzu, zajděte si v Punu do Pizzerie del Buho a budete se divit, jak jste dřív mohli pozřít to, co vám tehdy předložili. Tady se pizza dělá z výborného čerstvého těsta, v dřevěné peci se předpeče, pak se teprve přidají přísady a pizza se peče podruhé. Hotovou pizzu přinesou naporcovanou na dřevěném podnosu a teď začne člověk zjišťovat všechny ty rozdíly. Těsto je krásně tenké, neexistuje žádný suchý, nafouknutý, připálený a tvrdý okraj, těsto je i po upečení vláčné a ne tvrdé tak, že se musí lámat. Už samotný kečup jako základ je chuťová symfonie (a ne nějaká červená břečka), na tom opravdu spousta přísad (ne dvě nebo tři jako jinde, navíc nedopečené nebo naopak přepečené či dokonce připálené) spolu s kořením, které chuť umocňuje. K tomu vám přinesou dvě skvělé omáčky, kterými si můžete jednotlivé kousky polévat, a když k tomu ještě popíjíte svařené víno s trochou mleté skořice, pak je to jídlo, kterému se nic nevyrovná. Sníte velkou pizzu a neodoláte, abyste si nedali ještě jednu, aspoň malou. Jedl jsem už různé pizzy, jedl jsem pizzu i v Itálii, ale musím říct - v tomhle jsou Italové žabaři. Až budete mít chuť opravdu na dobrou pizzu, běžte jedině do Pizzerie del Buho. Má to jedinou chybu - pak už vám žádná jiná pizza nebude chutnat.

Z Puna jsme odjeli do Arequipy, odtud pak jedeme na tři dny do kaňonu Colca. Tam jsme se vykoupali v horkých pramenech, podívali se na indiánskou svatbu, na pohřebišti Inků jsme si nasbírali 1000 let staré malované střepy, viděli jsme chrlící sopku a na místě Cruz del Condor jsme postavili stany, abychom ráno mohli pozorovat kondory, vylétávající z nejhlubšího kaňonu na světě (s tím kaňonem je to trošku podvod, ale v Peru to neříkejte). Všichni tvrdili, že tam kondoři létají pár metrů nad hlavami, holky prý při tom ječí strachy, no, nevím, my jsme viděli jenom asi tři kondory a ti byli tak daleko, že ani nestálo za to je fotit.

No a pak už odjezd zpátky do Arequipy a pak dál autobusem do Limy. Autobus do Limy třída Imperial, stevardka tam roznáší deky, k večeři je kuře s rýží, k tomu moučník a kokakola. Video je samozřejmostí i v těch nejhorších autobusech, jiná značka než Volvo tu nejezdí. K snídani je toustový chleba s mikroskopickou vrstvou másla a marmelády. Asi jsou zvyklí moc nesnídat.

V Limě se ještě jednou jdeme podívat na Pacifik, voda je dost studená, tak jenom symbolicky namáčím ruku a beru si na památku kamínek a jeden americký cent.

Z Limy letíme zpátky do Říma, kvůli stávce letíme místo přes Miláno do Budapešti a odtud do Prahy. Z letadla si prohlížíme Čechy a Moravu (vidím i Hodonín!) a za chvíli už dosedáme v Ruzyni.

Dneska ráno jsem našel prochladnutého motýla. Seděl na zemi a neměl sílu lítat. Vzal jsem ho domů a připravil jsem mu vodu s cukrem. Byl vyčerpaný, sedl si k misce a pil. Když se napil a trochu si odpočinul, začal dorážet na okno. "Venku zmrzneš", povídám mu, ale on dělá, že mě neslyší. Pořád ho to táhne ven. Cukrová voda a teplo asi není všechno. Otevřel jsem mu okno.

26.10.1995 Vlasta Daněk

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji všem, kdo mi pomáhali, těm, co mi nebránili, i těm, kteří odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem. Zvlášť chci poděkovat Vláďovi Chudáčkovi za celkovou podporu a Pavlu Straňákovi za skenování obrázků.

Vlasta Daněk