Další víkend v tahu. Sraz máme v Holešovicích. Byla jsem automaticky zapsaná kamarády do auta jako spolujezdec, takže se jenom vezu a nemusím nic řešit. Nelíbí se mi, že jedeme pozdě, nemám ráda jezdit pozdě. Přijedeme a první informaci, kterou dostáváme, že spíme na půdě, super. Zjišťujeme, že nejsme poslední i když je to čas, kdy už reálně měla začít první přednáška. Usadíme se a čekáme na zbylé účastníky, protože přednášející potřebují použít ten flipchart, který mají za úkol dovést. Můžeme chvilku vydechnout než to začne. Blok na poznámky jsem si nepřivezla, protože mám s sebou přeci telefon, ale zjišťuju, že to není nejpohodlnější a vypadá to jako že nedávám pozor. Přitom, když přednáška začne, baví mě to. Začínáme základy. Nejdůležitějším postupem při poskytování první pomoci, neboli: rozhlédni se, reaguj, rozmýšlej a rozhodni se. Když si teorii ukotvíme teoretickou částí. Přechází se k tématu resuscitace a praktickému zkoušení na figuríně. Super, že figurína ukazuje, jak moc správně resuscitaci provádíš a že nám někdo opravuje ty chyby v přímém přenosu.
Končíme pozdě večer, zhruba půl desátá hodina. Nejsem zvyklá na tolik lidí v jedné místnosti. Venku je ohýnek, u něj nikdo. Jdu se ohřát a podívat na hvězdy. Takový pohled v Praze není. Připojí se další. Začínají lehké konverzace, které někteří končí až později v noci. Pro mě je to už však skoro čas jít spát. Mám ráda svůj spánek. Na matraci, která na mě údajně zbyla o to raději.
Vstáváme před 8h. Všude někdo je. Divím se, že najdu chlívek prázdný na převlečení oblečení. Venku je krásně, svítí sluníčko, sedíme na terase, povídáme. Začínáme v 8:30 krátkou teorií a jde se cvičit ven. Vzájemně si zkoušíme 1:1 manipulaci s tělem člověka v bezvědomí. Co bychom udělali, kdyby člověk ležel v bezvědomí na břichu, co kdyby ležel s čímkoliv za hlavou (no go), co když ten člověk bude jenom spinkat 😊…
Další teorie a další nácviky venku. Skupinky se rozdělí na dvě poloviny, jedna zachraňuje, druhá simuluje. 4:4. Vlastně přišli zachraňovat nejdřív 3:4 a později 5:4. Nevadí, stejně si mě se zraněnou hlavou zpočátku nikdo nevšímal. Hráli jsme zraněné po pádu z žebříku, jeden v bezvědomí, druhý s nakopnutým břichem, třetí se začínajícím otokem na mozku (hehe budu mít falešnou krev na hlavě) a poslední spálená ruka. Nejhlasitější se spálenou rukou a nereagující na zemi na sebe upoutali zachraňující. Ptala jsem se taky: „Co se stalo? Vždyť vstávej ne, máme jít na tu snídani. Au mě bolí hlava. A kdo vy jste? A proč jsme tady?“ Odešla jsem na snídani. Došlo uvědomění, že vlastně jeden člověk chybí. Tak konečně přeci jen nejsem přehlížená, juuu.
Pauza na oběd, po tom vyhladovění příšly na řadu výborné těstoviny s čímkoliv si kdo nabere. Tuňák, kuku, rajčata, olivy… Beru vše. Můj mozek vypnul. Příště to chce další kafe. Pauza byla krátká a výuka pokračovala. Únava ještě nebyla tak špatná. Témata a simulace opět začaly být zajímavé.
Teorie a nácviky. Tentokrát jsme po skupinkách chodili ke zraněným lidem najednou. První se dusil. Zasahovali ti co šli jako první. Nechávám jim prostor a učím se. Druhá byla pokousaná od psa, krev tryskala z ruky, zážitek. Někdo nasazuje rukavice a zastavuje krvácení. Vypadalo to opravdu reálně. Poslední epilepsie. To jediné znám (trpěla na to spolubydlící na intru).
Nějak mě začíná bolet hlava, je to doopravdy? Asi jsem si to vsugerovala tou mojí rolí. Trénujeme ten den poslední a sice transporty raněných. Jsme ve skalách máme na sobě batohy, proč je nevyužít? Máme trekové hůlky, proč je nevyužít? Proč si nedat raněného rovnou na záda místo batohu? Hezký, na zádech je ten člověk opravdu lehký. Pokud tedy nemluvíme o kilometr dlouhém přesunu v terénu.
Končíme přednáškou o vnitřních krváceních nebo otoku mozku a další. Moc už mi nejde vnímat. Začínají se mi míchat informace. Chce se mi spinkat. Kde mám jídlo? Čeká nás zase večerní grill a povídání. Jdu brzy spát. Přejeme si dobrou noc.
Poslední den ráno se probouzím s alergií už v 6h a nedaří se mi zpátky usnout. Všichni ještě spí. Čekám a smrkám. Na přednášku se těším, ale i domů. Co nás dnes ještě čeká? Těch informací je tolik a všechny jsou zajímavé a důležité, tak mě mrzí, že se mi některé začínají plést. Začínáme tím, že se přednáší o popáleninách a omrzlinách.
Simulace záchrany 5:4 (naše skupinka záchranářů byla početnější). Nacházíme se na túře na Fagaraši, signál není dostupný, vesnice 10km daleko, po cestě potkáváme cizí trekaře. Je zhruba poledne a oni ještě stále leží zabalení ve spacáků? Zdravíme, nevypadají v pořádku. Celkově se rozprostřeme každý k jednomu z nich a ptáme se, jestli potřebují pomoci. Můj krok směřuje přímo k té nejvíce hlučné a zároveň nejméně zraněné člence skupiny. Je opravdu těžké odolávat, když na sebe neustále upozorňuje, ale zároveň mám pocit, že když ji zvládnu ukočírovat, ostatní budou mít větší klid na řešení problémů s těmi závažnějšími. Koukám se do lékárničky, abych povrchní řeznou ránu zalepila náplastí, ale náplast nemohu najít. Zkoumám tedy všechny objekty lékárničky zvlášť, protože jsem ještě nikdy neměla příležitost s lékárničkou pracovat! Zároveň se ke mně nahne druhý člen nalezené skupiny z pravé strany a stěžuje si na popáleninu horkou vodou. Přesouvám tedy pozornost k němu, přestože na mě stále mluví členka s říznutím, že její zranění je přeci závažnější a strašně bolí. Multitasking během toho, co dál vymýšlím, co na rány přiložím, protože hledám ještě gel na popáleniny a ten v lékárničce chybí. Nakonec se povede zranění ošetřit za pomoci členky mojí skupinky, která možná ani neví, ale její přítomnost psychicky uklidňovala ještě i mě. V tu chvíli mám pořádně příležitost zjistit, co se tedy stalo, protože popálený komunikuje normálně a já se plácám přes hlavu (teoreticky), že prý přijeli alkoholickým opojením oslavovat narozeniny na Fagaraš. Vlastně poprvé zvedám hlavu, abych zjistila, jak jsou na tom ostatní, a situace vypadá pod kontrolou. Vyslali jsme našeho člena vyhledat signál na přivolání záchrany a nezbývá než čekat a monitorovat.
Další přednáška začala tím, že jsme si všichni měli stoupnout a navléct si zdravotnické rukavice. Soutěž o to, kdo si je navlíkne nejrychleji. Říkám pasivně, že to stejně nemá smysl, že obvykle nevyhrávám. No nic, bylo řečeno, že startujeme, tak jsem byla v klidu, že nikam nespěchám s tím, že stejně nevyhraju a ještě mi nešla nandat ta druhá, tak jsem zpomalila o to víc, protože už mi přišlo, že v tu chvíli už stejně budou všichni křičet, že mají. „Hotovo, mám!“ řekla jsem váhavě a v ten stejný moment se ozvalo další. Byla jsem nejrychlejší. Wow nechápu a nelíbí se mi, že jsem se ocitla v situaci jako ti šprti, co přesně říkají, že nic neumí a pak to všechno mají na 1. Pokračujeme přednáškou na výškovou nemoc.
Krátká pauza a simulace 1:1. Vcházím do ponuré místnosti, je v ní bordel a mě napadá, že to tady vypadá jako ve squatu. Na zemi sedí člověk, přes hlavu má kapuci, je ticho, hlavu má sklopenou. Jediné, co ze sebe vydává je nejdřív celkem klidné a později až skoro nepříčetné: „jdi pryč“. Na ruce má krev, ale ne tolik, abych spěchala krvácení zastavit. Ptám se, jestli je v pohodě a jestli nepotřebuje pomoct. Pochopím, že se nemám přibližovat a až po chvíli si všimnu toho nože. Tím spíš začnu obloukem člověka obcházet do druhé místnosti a pomalu klidným hlasem vysvětluju, že tu tedy jen projdu. Přemýšlím, co s tím. Moje svědomí mi nedovolí toho člověka jen tak opustit, ale zároveň je to situace nad moje síly a tak způsobem, aby mě neslyšel a já ho nevylekala, zavolám záchranku. Simulace končí. Zatím nejsilnější zážitek. Byla jsem tam sama a overthinkovala tím spíš.
Vracím se a potřebuju se podělit o své pocity ostatním. Ne všichni tu simulaci ale zkoušeli, takže se posadit a být ticho, ať si užijí zážitek. Prý bylo vidět, jak ten silný zážitek potřebuji vstřebat.
Simulace 1:1 part 2. Člověk v bezvědomí ležící na zemi obklopený kabely. Ihned se ve mně rozjela nervozita, že jde o čas. Co nejrychleji přivolat záchranku a až poté zjistit, jak bezpečně odpojit ty kabely od proudu, abych jím nedostala i já sama a mohla zahájit resuscitaci. Konec simulace. Další.
Poslední, co nás čekalo, bylo vyzkoušet si zabalit do termofolie zmrzlého člověka. Vždycky bylo příjemné být v té situaci, že se o mě někdo hezky stará.
A dále také vymyslet obsah lékárničky na konkrétní výlet podle zadání. Tolik odborných názvů si budu muset doma znovu nastudovat. Skoro všechno jsem neznala. Otázka, jestli je to vlastně dobře nebo ne. I když bych chtěla, tak už opravdu nezvládám přijímat další informace.
Prostě fuuuuuuha, zpětně je docela problém vybavit si posloupnost všech těchto událostí a informací. Ani nemám kapacitu popisovat všechny detaily, ale mám pocit, že odjíždím s nabitým sebevědomí, že v případě náhlé nutnosti někomu pomoci nebudu (tolik) zmatkovat a nechávat věci na ostatních, ale budu moct aktivně zasáhnout, protože teď už vím, jak na to. Jednoduše to bylo super a díky moc za tuto příležitost všem zúčastněným! ❤
