Ve sluneční lázni na pískách

Nováčkovské písky na Suškách a v Prachově, 23.-24.5.2026

Sušky-pohoda na Hlavní věži

Prachov-Kočičí věž

Na vrcholu Pedelu

Jižní spára na rektorky

Relax na Krákorce

Zdolávání kočičí věže

Rektorky a Kočičí věž z Hradské věže

Všechny obrázky

Jaro v plném proudu, květen se pomalu chýlí ke konci a my tu máme další nováčkovskou horoškolní akci, tentokrát na pískách! V plánu jsou v sobotu Sušky a na neděli Prachov. Je to také poslední víkendovka před závěrečnými zkouškami na Bořni, takže je nejvyšší čas oprášit své nabyté znalosti, doplnit si chybějící skalní výstupy, a ještě něco potrénovat. Pro mě to navíc bude úplná premiéra v lezení na písku, takže jsem plný očekávání od věcí příštích. A už dopředu můžu prozradit, že další dva dny mě rozhodně nezklamou!

Sraz máme v sobotu v 10 hodin na parkovišti na Suškách a hned na úvod musíme řešit problém, kde zaparkovat. Je vidět, že příslib krásného počasí vylákal do skal spousty lidí nejen z různých koutů Čech, ale i blízkého zahraničí, hlavně z Německa. Někdo nedostatek parkovacích míst řeší stáním v druhé řadě (je nutné pak odjezd zkoordinovat s druhým řidičem), já nakonec zaparkuji v zatáčce asi o 500 m níž, kde na široké krajnici se ještě několik aut vleze. Na místo srazu pod Sokolí věží tak přicházím o trochu později, kdy Koviho přednáška o technice lezení na písku je už v plném proudu. Hned na začátek zaslechnu něco, co mě trochu zarazí: „….to, co my tady u nás předvádíme na písku, to nemá jinde obdoby a celý lezecký svět nad tím jen kroutí hlavou!“ Kovi nám představuje různé pískařské jistící pomůcky: tradiční smyce, bambuláky nebo nejnovější ufa. Po teoretické přednášce máme možnost si v okolních spárách tyhle věci vyzkoušet založit a pověsit se na ně.
Pak už se rozdělíme do skupinek vždy s nějakým zkušenějším lezcem a vyrážíme do skal vstříc prvnímu skutečnému pískovému lezení. Mě a Máši se ujme Ivan, který jakožto místní zná na Suškách každou spáru, takže lepšího průvodce jsme si snad nemohli přát. Zahajujeme první výstup, a to Východní cestou na Bílou věž. Klasifikaci to má za V, tak to snad zvládneme. Cesta vede nejprve stinným koutem, což oceňujeme, protože už začíná být docela vedro. Pak ale cesta přechází stěnou šikmo k hraně, kam slunce už nemilosrdně praží. Ale zase jsou nám odměnou nádherné výhledy do údolí Jizery, které se odsud otevírají. Nedaleko slaňovacího borháku si všimnu, že v jedné jeskyňce je kulička vosího hnízda. Hnízdo se zdá opuštěné, ale za chvíli okolo začne kroužit vosa, přistane na něm a vleze dovnitř…takže není! Představuji si, jak balancující lezec na prvním někde nad sebou šátrá rukou v naději, že nalezne dobrý chyt, a místo toho narazí na tohle…. brrr! Při téhle představě mě i přes polední žár přeběhne mráz po zádech! My se však naštěstí bez větších zádrhelů sejdeme všichni 3 nahoře a slaňujeme.
Ivan nás chce vzít na nějaké lehčí cesty na severní straně, kde je stín a chládek, ale ukazuje se, že stejný nápad měla spousta dalších a cesty jsou tam beznadějně obsazené. Nakonec skončíme v rozsedlině mezi Střední a Hlavní věží. Polezeme zde cestu se stejným názvem - Východní, tentokrát však na Střední věž. Spodní část k prvnímu kruhu je lehčí, asi za III, a tak se Máša rozhodne vyzkoušet si vlastní zakládání jištění. Zbytek cesty, který je za VI, už vytáhne Ivan. Cesta vede nejprve po hodně šikmých plotnách s mizernými chyty a stupy k výklenku a dalšímu kruhu. Na plotnách je jeden obtížný krok, o kterém Ivan říká, že je asi nejtěžší na cestě. Když toto místo bez větších problémů překonám, bláhově si myslím, že mám vyhráno. No, nemám... Od výklenku cesta pokračuje mírným převisem do spáry, kde mi zoufale chybí nějaký stup na pravou nohu. Pokouším se to urvat rukama a ve spáře se chytám malých železitých výčnělků. Zpocené ruce mi ale kloužou a ze spáry tak vypadávám… Ještě stačím houknout na Ivana, aby mě pořádně dobral, takže se jen lehce zhoupnu. Síly však značně ubyly, odřené a zpocené ruce taky už toho tolik neudrží, a tak toto kritické místo nakonec přelézám s pomocí jedné smyce. Pak už bez potíží dolézám k Ivanovi a kochám se výhledy, odsud už na obě strany, takže jsou krásně vidět celé Krkonoše nebo Černá Studnice. Za chvíli dorazí i Máša a společně slaníme dolů. Další plán je vylézt cestu Po srsti na Hlavní věž. Lezení je zde jednoduché, a tak si zkouším zakládat vlastní jištění. Přidává se k nám ještě Čára, která tuto cestu trefně charakterizuje: „za málo námahy veľa muziky“! Výhledy jsou tu totiž ještě krásnější než předtím, kromě údolí Jizery a Krkonoš se nám otevřely pohledy i na Trosky a Kozákov. Navíc tu fouká příjemný větřík, a tak i vedro je snesitelné. Odsud pak už slaníme na dvakrát přes jižní předskalí rovnou k batohům a vydáme se k autům. Další plán je ubytovat se v kempu Ostrov v Malé Skále, večer pak máme rezervovaný podkrovní sál v Maloskalském pivovaru, kde po dobrém jídle a při chutném pivu se učíme vázat bambuláky.

V neděli ráno se přesouváme k turistické chatě u Prachovských skal, máme zde v 9 hodin sraz. Líbí se mi, jak bez fronty a placení procházíme kolem pokladny s QR kódem průkazky ČHS…když jsme tu byli o Velikonocích na výletě s rodinou, stálo nás to asi 500 Kč a ještě jsme museli vystát frontu. Míříme do oblasti okolo věže Pelíšek, kde je celá řada dobře lezitelných cest blízko sebe, takže se můžeme rozdělit do skupinek, a přitom zůstat pohromadě. S Kovim začínáme výstup Starou cestou na Hradeckou věž. Klasifikace je za IV, ale je tam pár míst, která dokážou potrápit. Třeba vrcholový rajbák, kde je nutné na tření rukou vzít dva nevýrazné výčnělky a vytáhnout se na nich na vrchol. Ten pocit na vrcholu věže je ale přímo neskutečný! Malá plošinka asi metr široká, okolo ní propast několik desítek metrů. Byl jsem až dojatý, že přímo tady se mi splnil jeden můj životní sen: stanout na vrcholu pískovcové skalní věže, kam si sám vylezu! Vždycky jsem totiž na vyhlídkách za železným zábradlím a s davy dalších turistů jen obdivně sledoval, jak lezci v těch “šílených výškách" lezou "po ničem" nahoru a záviděl jim. A tentokrát je to naopak! K pocitu neskutečné radosti přispívá krásné počasí a samozřejmě výhledy – na celé Prachovské skalní město, ale taky Trosky, Ještěd nebo Bezděz. Prostě nádhera!
Slaníme dolů a přesouváme se k Pelíšku, kde se ale stojí fronta na výstup, a tak nás Kovi vezme Jižní spárou na Rektorky. Je to krásné lezení, kde si můžeme vyzkoušet lézt na sokolíka, založit žábu do spáry, píďalkovat se komínem… Baví mě to natolik, že se hned na místě rozhodnu příští rok přihlásit do spároškoly! Slaníme dolů a než se uvolní fronta na Pelíšek, ještě vylezu na minivěž Pedel jednoduchou cestou po západní hraně. Cesta je jen asi 4 m dlouhá, ale nahoře je slaňák a dokonce i knížka. Pak se konečně dostáváme na Pelíšek, což je jednoduchá asi 8 m dlouhá cesta, výborná na vyzkoušení si vlastního jištění.
Slunce pálí čím dál tím víc, únava narůstá, a tak nepohrdnu poobědovým šlofíčkem ve stínu věže Krákorky. Po chvíli mě ale probudí bolestivé kousnutí naštvaného lesního mravence. Rychle tedy vstávám a jdu se podívat na skvělý výkon našich borců a borek lezoucích těžkou Západní cestu na Krákorku. Pak využiju ještě nataženého lana Jihozápadním komínem na Rektorky a vylezu si tuto dobře lezitelnou a pěknou cestu. Výstup na Kočičí věž, která mě od prvního pohledu láká svým štíhlým tvarem, a kam někteří z nás také vylezli, si musím nechat na příště. Dnes by to stejně bylo nejspíš nad mé možnosti.
Balíme věci a vyrážíme k autům. Ještě před odjezdem je nutné se rehydratovat, a tak si v turistické chatě dopřáváme Birella a kafe. Pak už jen rozloučení a odjezd domů.

Co dodat závěrem…hlavně velké poděkování Kovimu i dalším instruktorům za skvěle naplánovanou a zorganizovanou akci, a to včetně objednaného perfektního počasí! Lezení na písku předčilo má už tak velká očekávání a doufám, že brzo budu mít další příležitost si na něm zase zalézt!