Víkend v Jizerkách

Bezejmenný obrázek č.1

Poslední květnový víkend jsme se potkali v Jizerkách, abychom si na skalách v okolí Oldřichovského sedla ověřili, zda to bude v srpnu v Chamonix fungovat.

V Jizerkách jsem lezl vůbec poprvé. Čili stojím pod skálou, která není nijak vysoká. Ani nevypadá nezdolatelně, naopak, možná i vlídně. Navážu se, nazuju lezečky a na skálu šahám. A všechno je jinak. To co zdola vypadalo jako hranka, za kterou se zvednu, je ve skutečnosti oblé žebro. Police, na kterou jsem si měl stoupnout, je ve skutečnosti oblina ze všeho nejvíc připomínající více či méně kolmé výlezy na písku. Na tu polici si nakonec přece jen opatrně stoupám, neboť musím, akorát napřímit se nemůžu, protože nad hlavou mám převislou skálu. Jsem buď v předklonu, anebo v záklonu, přemýšlím co dál. Možnost nakonec spatřím a je jí spára. Na žábu. Vybaven rukavicemi a třemi lekcemi spároškoly do ní vkládám ruku a ono to funguje. Ba co víc, cítím se v tom dobře (ten pocit si asi budu pamatovat dlouho). Teď jsou na řadě nohy. Po drobných krystalech, ne delších než centimetr, se sunu výše až opatrným výšvihem dolézám nahoru, dobírám kamaráda a spokojeně se zapisujeme do knížky s tím, že je dobojováno. Není. Slaňák je totiž tak nedostupný, že se k němu ukládám déle než dlouho. Kroutím se, sunu, nastavuju se nad ním, až do slaňáku vkládáme smyčku, do které si stoupnu a nad slaňák do spárky vložíme frienda, za který se chytnu. Nakonec si do slaňáku přece jen sedám a po krkolomném kontrolním odsedu začnu slaňovat. Až teď je dobojováno.

A takové byly celé dva dny. Jednou na prvním, jednou na druhém, nakonec ale vždy s radostí z pohybu a z hezké cesty. Spáru střídala hlubší spára, vertikální spáru střídala spára horizontální a spára pro dlaně střídala ty pro stehna. Ale jo, občas si člověk zalezl i nějakou tou stěnkou (zakončenou spárou). A v Severní cestě Zvonu došlo i na ojedinělou lezeckou techniku, na plazení.

Všechny věže a cesty měly přitom společný takový oblý, hutný charakter. Ten stojí v protikladu k jejich detailu, kterým jsou již zmíněné malé krystaly, které ze skály trčí a lze (či je třeba) si na ně stoupnout či se za ně chytit. Některé jsou opravdu tenoučké. Ostatně, pod nehtem malíku jsem si domů přivezl podlitinu, a ne proto, že by mi na malík něco spadlo, ale protože jsem se do jednoho takového krystalku zavěsil. No a ten mi přes bříško malíku, naštěstí aniž by jej rozřízl, narazil na nehet. Prostě jsem měl víc lézt nohama...

Kruhů jsem v Jizerkách moc nepotkal, ale byly vždy na správném místě. Kde kruhy nebyly, šlo to přelézt lehce, anebo bylo možno založit hezké, někdy dokonce tutové jištění. A přišel-li náročnější úsek, kteréžto úseky pro mě nebyly výjimečné ani v cestách nižších klas, byl u něj kruh.

Nedělní ráno pak osvěžil work shop od Ivana, dokonce zopakovaný, což bylo fajn, který doporučil pár mentálních i fyzických cvičení, jak se zlepšit v lezení.

Tak abych to uzavřel, lezení v Jizerkách je hodně specifické. Dokonce si dokážu představit, že se někomu nemusí líbit. Za sebe se ale na návrat do Jizerek opravdu, ale opravdu těším. Vedle pěkného a napínavého lezení, které je dobrou přípravou do hor, je tam také klid.

A abych to uzavřel ještě jednou, pro korektnost doplňuji, že výše uvedené je pochopitelně dramatizací (snad ne fabulací) víkendových událostí, přičemž první odstavec je syntézou zkušeností z několika lezených cest.

Ať to leze!

Igor H.