Šamonické snění a realita
| Rubrika: | Historky členů |
| Autor: | David H. |
Aiguille du Midi, Frendo Spur, 1200 m D+ 5c III
Po pilíři Frendo koukám už dlouho, ono to ani jinak nejde, když vás kolem něj vozí lanovka a vy se tak díváte kudy ta vyhlášená cesta asi vede. Tady asi nějak po sněhu, pak tady to vypadá jako jednodušší terén, támhle je ten těžkej výšvih no a zbytek, to už se nějak doleze. Lanovka vás vytáhne těch 1500 metrů asi za 12 minut, ono to trochu zkresluje.
Petr mi na tenhle můj sen kývnul, říkali jsme si něco o tom, že nás láká představa bivakování ve stěně (to jsme ještě neměli ozkoušený) a že se nám to bude hodit třeba na další ambicióznější projekty. Nastupuje se z mezistanice lanovky na Aiguille du Midi a končí se na vrcholu, kde vás lanovka zase hodí dolů, takže takovej alpinismus naservírovanej až pod nos, stačí jen vystoupit z lanovky a vylézt to, pohoda…
Zvolili jsme strategii “rychle a zběsile” tzn. měli jsme na akci 4 dny, ve čtvrtek po práci jsme dojeli na půl cesty, v pátek odpoledne jsme na nástupu popíjeli pivo a koukali do stěny a poctivé zevlení kazil jen jeden neodbytný fakt, že do toho budem muset vlézt už zítra, pokud se chceme vyhnout odpolední bouřce, která byla hlášená na neděli. Z toho jsme moc nadšení nebyli, byli jsme unavení z cesty a z obvyklého finiše pracovního týdne. Děkuju prozřetelnosti, že jsme tak ustoupili z původního plánu se v sobotu rozlejzat, do Frenda vlézt v neděli a v pondělí “už jen vyběhnout těch zbývajících 500m po sněhu, sjet to dolů lanovkou, skočit do auta a odřídit těch 1000 Km zpátky domů”, to by nás dočista zabilo.
Místní chasníci píšou časový odhad 6-8 hodin na celou cestu, většinou se to chodí v jednom dni, akorát se řeší, že na vrcholu pilíře, kde se cesta mění ze skalního lezení v sněho-ledový alpinismus musí být člověk dost brzo, aby potkal sníh ještě ztvrdlý a nehrozilo, že to s ním někde ujede. My jsme přijeli sice do pěkné slunné, stabilní předpovědi, s tím podstatným mínusem, že udeřila rekordní vlna veder. Dole ve městě bylo 30, na nástupu cesty 20, v místech bivaku asi 8 stupňů přes noc. Nic moc pro cestu, kde potřebujete, aby vám to zmrzlo. Opravuju… Velký Špatný, tři vykříčníky, cesta mimo podmínku, opravdu si to nechcete rozmyslet? Jeden report byl nepříznivej, ti to ale lezli v jednom zátahu a dostali se na sníh za plnýho slunce. Druhý report byl s přespáním a ti to chválili, že podmínka ok. Potkali jsme Amíky, kteří do toho druhý den půjdou, tak si vyberte…
Vybrali jsme si. S blahosklonnou úvahou “my přece plánujeme bivakovat, nemusíme tak spěchat, máme na to celý den” jsme nařídili budíka na 5:30. Odhadoval jsem, že když místní borci lezou celou cestu za 8 hodin, že bychom mohli za stejnou dobu dolézt na místo spaní. Plán byl něco jako 16:30 v bivaku, vaření čaje, chlubení se na sítích fotkama. Možná jsem se málo podíval, jak je cesta dlouhá, nebo jsem se prostě jen málo zamyslel, nebo jsem si prostě jen vysnil, jak to v klidu zvládnem, když jsme vylezli těžší.
Na nástupu cesty jsme byli kolem deváté, první sněhové pasáže utekly normálně sólo rychle, pak jsme přešaltovali na průběžné jištění, ale moc rychlí jsme nebyli, pár odjištěných délek a Petrovo statečné klání s převislým koutkem, a pak metry a metry ukloněnějších polic, kde se tak leze kudy to pustí. To jsme už sundali mačky a cepínem si jen tak občas poškrábli po skále. Čas běžel, stejně jako čůrky vody z tajícího sněhu. V kuloárech po bocích pilíře v pravidelných intervalech burácely laviny, jak ten sníh nahoře už odmítl snášet to příšerné vedro a poroučel se radši dolů do údolí. Pocit bezčasí se nám moc nevyplatil, před klíčovou délkou (5c) jsme byli v šest. Moc jsem si jí užil, pískaření přišlo na řadu, pata-špička bezvadně funguje i v pohorkách. V sedm jsem definitivně přebral první konec lana s tím, že jsem na prvním rychlejší a čas hraje proti nám. No a pak se stala nějaká časová díra. Jistili jsme každou délku a i když byl terén oficiálně za IV, tak nám to prostě nějak trvalo. Na poslední poctivě lezeckou délku jsme už svítili čelovkama a tady se sluší opět poděkovat prozřetelnosti, že jsem jí trefil a nechal se vyplivnout ve správných místech mimo hlavní hřeben. Kde jsme tak začali tápat tmou tím správným směrem a zabloudili jenom jednou, ale bylo to všechno daleko a vysoko a trvalo to. Do bivaku jsme se doškrabali v 0:40. Těšili se těšili kluci na frajeřinky a teď jim jen zbývalo (posměchu navzdory) to nějak se ctí všechno přežít.
Roztápěli jsme sníh, užívali si, že už nemusíme vláčit batohy a všechny svoje končetiny směrem vzhůru. Sníh byl i takhle v noci měkkej, mokrej, nedržel pohromadě, vůbec se vám na něj nechce stoupat, když je v takovýhle kondici. Měli jsme dost vítr, jak to bude zítra vypadat. Vstávačka byla odhlasovaná na 4:30, takže nám zbyly pěkný 2,5 hodinky, kdy jsme mohli předstírat spánek. Bivak sám je fakt nádherný místo, takový orlí hnízdo posazený doprostřed bílého království, všude jenom hloubka, kam se člověk podívá. Spali tam s námi dva Španělé, tak jsme se rozhlíželi, kam se vmáčknem. Na mne zbylo takový eňo-ňuňo místečko na samém okraji skály. Bylo to dokola ohraničený řadou kamenů, tak jsem si říkal “přece moje tělo nebude tak blbý, aby mne nechalo někam spadnout” nicméně jsem se v noci převaloval opravdu po důkladném uvážení, jestli je to nutný.
Ráno už bylo optimistický, sníh přeci jen vlastním chladem ztuhnul a první nejištěněj sněhovej hřebínek jsme šli bez obav a sólo. Pak už se člověk dostane ke skále, má štand a tolik mu nevadí, že se sníh s prvníma paprskama slunce zase rozblátí. Lezení jsme stihli i v nějakém lidském čase. Prudká ledová pasáž se moc nekonala, nic čeho by se člověk bál, mělo to tak 60 stupňů a dalo se to v klidu odjistit ve skále. Zato výlezový svah vyšel na Petra a byl dost nepříjemnej, tipuju, že 50 stupňů to mělo a byl to ten rozměklej sníh, který se válel na ledovým podkladě. Sice se ho už většina poroučela do údolí, ale do toho ledu se nedalo zasekávat nějak úplně spolehlivě, prostě nepříjemný. Povzbuzoval jsem Petra slovy “nešroubuj si ty šrouby tak blízko k sobě, budeš je ještě potřebovat”, tak těch 50 metrů statečně vylezl na 4 šroubech a dva si ještě hezky pošetřil, ale nemám pocit, že by byl z mojeho přátelského povzbuzení úplně nadšenej.
Nahoře už jenom radost, že jsme to přestáli a hodinové válení se ve vedru. Řečí těla jsme jasně říkali, že tady se válí skuteční horolezci, kteří právě vylezli Frendo Spur. Měli jste vidět, jak to na kolemjdoucí alpinistky mocně zapůsobilo :-D A od této chvíle začalo už jen nekonečné přemlouvání sebe sama, že je opravdu nezbytné začít se znovu hýbat a někam nést batoh a že je nezbytné najíst se a spát a řídit a tak všelijak.
Doplnění od Pedra:
Rozhodli jsme se to lízt celý v pohorách. První třetinu i v mačkách. Pro mě pohory bez maček nezvyk, takže jsem necítil úplně jistotu v nohách a v kombinaci s báglem nacpaným věcmi na spaní hodně jiný než si to nalehko vybíhat v lezkách. Často jsem v těžších skalních pasážích drytooloval cepínem, kterej mi dodával víc jistoty.
Poučení z výpravy:
1. Pojmout plánování jako snění si o cestě, kterou si chcete vylézt je sice taky důležitý, ale včasnej návrat do reality svých schopností a reálné rychlosti v cestě vřele doporučuju.
2. Do cesty vyražte včas. I když si myslíte, že času je spousta a spacák vám bude zahřívat krásná alpinistka. Za pozdní nástup zaplatíte, vždycky.
3. Sníh vlastním chladem přes noc přeci jen trochu ztuhne i když jsou teploty nad nulou. Nám se to poštěstilo i když se teplota v noci blížila těm 10 stupňům.
4. Pokud nejste zvyklí lézt skalní úseky v pohorách, 1200m dlouhá alpská linka není dobrej testovací terén. A i to lezení s báglem nacpaným spacákem a károškou je dobrý ozkoušet dopředu.
Tak se opatrujte, lezení zdar, hlavně opatrně a čelovky nabitý!
| Vytvořeno: | David H. | 23.6.2026 22:53 |