Tento úvodní odstavec bude spíš o tom, jak jsem se tam dostal a co všechno mě to stálo, abych se mohl vydat do této mnou neprobádané země, která má snad víc ovcí než obyvatel. A věřte mi, ovcí je tam opravdu hodně.
Mé rozhodovací procesy jsou pro některé až moc spontánní, ale jaký by byl život, kdyby v něm nebylo trochu chaosu. Takže když přišla nabídka, že se uvolnilo místo na mezinárodní akci pořádané britskou organizací BMC, začal jsem nad tím zlehka uvažovat – vůbec jsem nebral v potaz, že mám spoustu povinností příští týden před odjezdem do Nizozemí. Mozek v režimu „to nějak dopadne" je mocná věc. První otázka, která se mi honí hlavou, je, jestli dostanu zelenou od Happyho. Píšu tedy dotaz a za pár minut mi volá Happy – máme krátký rozhovor, kde mu vysvětluji, že nad tím jen uvažuji a zatím nevím, jestli je vůbec možné odletět hned druhý den.
Zavěšuji hovor, sedám si k počítači a sepisuji věci, které musím stihnout vyřídit během jediného dne. Jako zodpovědný člověk to začínám řešit okamžitě – nebo aspoň předstírám, že jsem zodpovědný. V pátek ráno jsem pořád nevěděl, jestli pojedu – letět se mělo v sobotu. Zhruba z poloviny jsem ještě počítal s tím, že pojedu na Bořeň. Před obědem jsem to tedy rozsekl, i když jsem nestihl vyřídit pár věcí, začíná domlouvání s hlavním organizátorem Alexem. Odpovídá velmi pohotově a posílá mi formulář k vyplnění. Od Honoraty se dozvídám, že si potřebuji vyřídit povolení na vstup do UK. Protože nemám pas u sebe, musím počkat na večer, až budu doma. Kolem půl sedmé přicházím domů a vyplňuji formulář na vstup do UK. Hurá – už ho mám, mohu rezervovat letenky, které jsem ještě před pár hodinami kontroloval. Jdu tedy na stránky Ryanairu a s nadšením sobě vlastním zjišťuji, že je zítřejší let kompletně vyprodaný. Klasika. Dívám se na další lety a nejbližší přímý spoj je až druhý den v 6 ráno. Zkouším ještě jiná letiště a nepřímé lety s přestupy, ale neúspěšně. Nakonec tedy volím variantu „vstávám ve tři ráno a doufám v nejlepší" – v neděli ráno zazvoní budík a vstávám natěšený na celý víkend. Letištěm proběhnu bez potíží a v 7 ráno místního času přistáváme v Manchesteru. Jdu si rovnou koupit lístek na vlak směrem na Bangor. S Alexem jsem dohodnutý, že dojedu autobusem přímo do Llanberis, jelikož dopoledne se pořádá triatlon a doprava autem bude velice komplikovaná. Jdu ke kiosku na lístky a zjišťuji, že zrovna v neděli přímý spoj do Bangoru neexistuje. No dobrá – jsem s tím smířený a nenechám se vykolejit, už jsem přece tak blízko k cíli. Kupuji lístek a píšu Alexovi, že mi to kvůli přestupům potrvá déle. Nejspíš se nade mnou slitoval – píše, že mě nakonec vyzvedne v Bangoru. Sranda tím nekončí: na další přestup mám 6 minut. Říkám si, že je to celkem těsné, ale nějak mě to netíží – až do chvíle, kdy zjišťuji, že se nacházíme ve Walesu a velština není vůbec podobná angličtině. Připadal jsem si jako bych hrál Scrable, kde dostanete hromadu písmen a máte z nich složit slovo – jenže ta slova neexistují v žádném jazyce, který znáte. Název stanice v angličtině není totožný s názvem ve velštině – a do toho vidím, že má vlak 3 minuty zpoždění. Dostávám trochu mdloby. Dobíhám tedy na vlak a trochu doufám, že je to ten správný. Ptám se spolucestujících a ti mě ujišťují, že je to ten správný spoj. S povzdechem úlevy, který nejspíš slyšeli i ve vagonu za mnou, se konečně mohu posadit a vydýchat ten sprint.
V cílové stanici na mě čeká Alex s minibusem, vítá mě a ptá se, jakou jsem měl cestu – a já mu vyprávím stejný příběh jako vám. Jeho reakce: smích. Cestou ještě skočíme do obchodu a v autě mi vysvětluje celý princip akce a co se bude v nadcházejících dnech dít. Už při příjezdu do údolí Llanberis jsem ohromen nádhernou scenérií a nemohu se dočkat, až vyrazím lézt. Jsem tak uchvácen, že mi je jedno, že jsem unavený, ještě jsem neobědval a ani nevím, s kým polezu. O půl třetí přijíždíme na místo a zjišťuji, že to není úplně chata, ale luxusní apartmán v srdci Llanberis s hodně divným jménem, které dodnes nemohu vyslovit – Ynys Ettws. Zkuste to sami. Přivítají mě Zoe s Nickem a Nick se hned ptá, jestli jsem připraven lézt. Odpovídám, že rozhodně. Než vyrazíme, nabídl mi anglický čaj – s povinnou přísadou v podobě mléka. Neodmítám a při prvním doušku si říkám, že to není tak špatné. Možná jsem se pomalu začínal pobritšťovat. Kluci mi nedají moc oddychnout a za pár minut vyrážíme na protější kopec. Následujeme nejzkušenějšího Nicka a po chvilce zjišťujeme, že jdeme špatným směrem. Vtipné bylo, že celou cestu šel v crocsech. A místo toho, aby se vrátil na vyšlapanou cestu, si chtěl asi vytvořit novou přístupovou variantu. Později zjišťuji, že má prvovýstup na severní stěně Grandes Jorasses – cestu Colton–MacIntyre. Takže mě ani nepřekvapuje, že šel v crocsech, je to pro něj skutečně jako procházka v růžové zahradě. Pro mě je Grandes Jorasses stěna, do které bych jednou chtěl nastoupit, tak se ho později na chatě vyptávám na detaily – ale říká mi, že už je to nějaký čas, přesněji 51 let od prvovýstupu, a podmínky budou s přicházejícími klimatickými změnami úplně jiné.
Jako první cestu nám Nick vybral klasiku Crackstone Rib na Carreg Wastad, který se nachází přímo naproti chatě. Než se navazujeme na lano, potkáváme ostatní skupinky a konečně vidím Honoratu, která dorazila už v sobotu večer. Lezeme ve třech a všímám si, že část skály je stále mokrá. První délku tedy dávám v botech a následně se přezouvám do lezeček – jenomže jsem si nepřipnul boty na karabinu a Alex při přemotávání lana shazuje ponožku dolů ze skály. Dopadla na polici do trávy, takže snad není ztracena. Scházíme dolů po svých a Alex nás opouští, protože má nějaké povinnosti na chatě. Vidím, že do naší cesty nastupuje někdo jiný, tak je prosím, jestli by mi náhodou nevyzvedli ponožku – moje levá noha by jim byla velmi vděčná. Ostatní skupinky to zaslechnou a strašně se zasmějí. Nejspíš to byl nejúspěšnější ice-breaker toho den. Slíbí mi, že se o to minimálně pokusí.
Mezitím se vydáváme do druhé cesty – ne o moc těžší, ale trochu lezení tam bylo. Nejvíc mě zaskočil nelehký převis v této obtížnosti. Nic hrozného to ale nebylo. Nick zakládá všechno na první dobrou a já se nestačím divit, jak tam sází jedno jištění za druhým. Na další cestu už není čas, jelikož v 19 h začínají prezentace jednotlivých lezců z různých zemí, kteří nám představí lezecké možnosti ve svých zemích.
Ještě si jdu pro ponožku a děkuji holkám, které už jsou skoro na konci cesty, kterou jsme lezli. Přicházím k Nickovi a ten povídá: „Máš ho?" „Jo, mám." „Tak mi ho dej." A já zmateně přemýšlím, proč chce moji ponožku. Vytahuji ji tedy z kapsy a dávám mu ji. A on vybuchne smíchy a říká: „Ponožka? Já myslel, že ti spadl vklíněnec!" A smějeme se společně. (Nut - vlíněnec, sock - ponožka) S britským přízvukem to opravdu zní stejně.
Dorazíme na chatu a společná kuchyň je plně obsazena, takže se na sporák nedostanu. Děláme si tedy dehydratované jídlo, které jsme si pro jistotu vzali s sebou – nevěděli jsme, jestli se na chatě dá vařit a jak dostupné jsou supermarkety. Nechtěli jsme riskovat hladomor, tak jsme si pár sáčků přibalili. Usadili jsme se všichni ve společenské místnosti a slovo si bere Tim, místní zástupce a neoficiální ambasador velštiny. Přivítá nás a hned nás zasvěcuje do velštiny – abychom zítra ráno nebyli zmatení jak ovce na semaforu, vysvětluje nám, co je Bore da – tedy dobré ráno. Po večeři přichází první prezentace a věnuje se Nizozemsku – nebo spíš Nizozemsku a okolním státům, jelikož v samotném Nizozemsku nic není, jak se dozvídáme za pár minut. Dobrá, aspoň vím, že příští týden si nemám brát lezecké vybavení. Cítím už větší únavu, ale další prezentaci ještě zvládnu, říkám si v duchu. Přichází na řadu Hongkong. Asi většina viděla ikonickou fotku na sociálních sítích ze stěny, z níž je úchvatný výhled na samotný Hongkong – jde o Suicide Wall. Celá prezentace se točí kolem ní. Možná to byla únava, ale zdálo se mi, že o ní mluvila skoro 30 minut a pořád dokola. Suicide Wall – skvělé místo, nepochybně. Ale možná by stačilo deset minut. Po konci jsem byl tak vyšťavený, že jsem neměl žádnou energii na socializaci a mířil jsem do postele – ale nebyl jsem jediný. Zjišťuji také, že v dalších dnech by měl být každý účastník spárovaný s místním hostitelem a vždy večer si s ním naplánovat následující lezecký den podle svých schopností a cílů. Mým hostitelem je mladý Ed – bylo mi řečeno, že leze dobře a má energii na rozdávání. Skvělé, mám tím pádem další důvod jít spát.
Ráno u snídaně se potkáváme a sděluji mu, na jaké úrovni bych chtěl lézt. Podle toho vybíráme cesty na ikonickém Dinas Cromlech. Musím říct, že místní lezecká stupnice byla zpočátku velmi matoucí – nejen pro mě, ale i pro ostatní. (Vysvětlení níže.) Žádám tedy o převod do francouzské stupnice, protože na to koukám jak bacil do lékárny. Po pár dnech mi to už ale dávalo smysl a docela mě uchvátilo, jak je to vychytrale vymyšlené.
Nastupuji do první cesty Dives/Better Things (HS 4b) a když jsem zhruba v půlce první délky, dorazí Honorata s Mikem. Potkávám se s Honoratou u štandu a poté se rozdělujeme. Mezitím dorazí ještě místní guide a začneme si během jištění povídat – lezení je skvělé, ale jištění s místním guidem, který mi dává dobré tipy a intro do oblasti je ještě lepší. Na vrcholu stojíme a potřebujeme ještě slaňit. Vedle je ohoz přes strom se slaňovacími kruhy – jediný problém byl, že jsme museli přetraverovat asi 5 metrů mokré skály. To zvládáme a Ed připraví slanění. Porušuji přitom pravidlo, že ten, kdo slanění připravuje, slaňuje jako první. Jdu tedy jako první a ptám se ho, jestli jsou uzly na konci lana, protože jsem ho neviděl je vázat. „Ano jsou," odpoví s klidem sobě vlastním a já jdu slaňovat. Všechno v pořádku – jsem skoro dole, chybí mi asi 10 metrů, a vidím na konci lana, asi 5 metrů od země, klubíčko o velikosti dvou kopačáků. V tu chvíli vesmír tiše zachichotá. Trvalo mi asi 15-20 minut, než jsem zvládl klubíčko posunout o 5 metrů dolů – rozmotat to byl nadlidský výkon.
Druhá cesta hned vedle – Noah's Warning – je o stupeň těžší: VS 5a. Přitom první délka 40 m mi přišla těžší než druhá, ačkoliv by to mělo být naopak. Za pravdu mi dá i Ed. Wales má prostě vlastní pravidla. Ale další klasika za námi – stačilo už jen slaňit. A to byla zase sranda: slaňovali jsme přes ohoz na kameni zaklíněném v komínu. Honorata s Mikem před námi slaňovali z drátové karabiny, kterou tam nechali i se smyčkou – říkali jsme si, že to je velmi odvážné, a přidali jsme proto zamykací karabinu, kterou Ed někde dříve našel v nějaké cestě. Recyklace karabin – ekologické i praktické. Slaňujeme tedy přes ne úplně široký komín – tentokrát bez smotaného klubíčka lana. Do další cesty se již nepouštíme, protože se zdáli blíží černé mraky – nechceme zmoknout ve stěně, a scházíme proto dolů k chatě. Cestou dolů probíráme s Edem způsoby slaňování – ptám se ho, jestli je tu každé slaňování tak svérázný adrenalinový zážitek jako naše poslední dvě. „Ano," potvrdí s úsměvem, i když by sám byl rád za fixní slaňovací stanoviště, prostě se to tu netoleruje. A tady je důvod: britská kultura nesnáší jakýkoliv trvalý zásah do přírody, takže tu marně hledáte slaňovací stanoviště, skoby nebo nýty/kruhy – ani v místech, kde by je každý rozumný člověk rád uvítal např. pod těžkým cruxem, kde nelze nikde založit jištění a hrozí vám pád na zem. Skála je tu čistá, příroda nedotčená a vaše nervy a strach jsou čistě ve vaší režii.
Na chatě je kuchyň prázdná, tak se pouštím do vaření večeře, kterou sdílím s Honoratou. Většina dvojic vaří taky dohromady. Vařím jednoduše: těstoviny s mletým masem, rajčaty, špenátem a sýrem. Dostávám kompliment od Korejce Leejunseoka, který říká, že jídlo vypadá úžasně a že bych mohl být šéfkuchařem. Přijímám titul s pokorou a znovu nalitou sklenicí. Večer se scházíme ve společenské místnosti a posloucháme Harryho, který vypráví o jeho nelezecké výpravě do Himalájí. Následuje sportovní ráj na Maltě v podání Gabrielly, která nakonec rozdává místní křupky, jež dovezla. Mezinárodní lezecký večer zakončený maltskými křupkami – to se jen tak nevidí.
Další den jsem zase ve dvojici s Edem a vzhledem k počasí, které nevypadá úplně dobře, naplánujeme výlet k pobřeží – i když je to risk. Máme vytipované oblasti, ale když se dozvídáme, že do naší cesty plánují vyrazit další 4 skupiny, přehodnocujeme plány. Nakonec využíváme spolujízdu s Jeffem, který míří na Rhoscolyn. Na parkovišti se s Jeffem rozcházíme a k nám se připojují Jake s Chrisem – takže na mokré stěně nebudeme sami. Přicházíme k pobřeží a vypadá to velice bídně: mokrá stěna a vysoký příliv nás donutily čekat hodinu až dvě na odliv. Mezitím jsme si dali pár krátkých výstupů na horním útesu a po odkrytí plošin se stanovišti jsme nachystali slanění. Většinou si s sebou berou statiku, ale délka slanění nebyla ani 30 m, takže jsme použili jednu půlku na slanění a s druhou lezli. Volíme jednodélky, jelikož předpověď říkala, že odpoledne od dvou má pršet. Ve třetí cestě začíná trochu mrholit a než Ed dolézá za mnou, začíná pořádný déšť. Rychle se balíme a utíkáme na parkoviště. Než tam ale dojdeme, déšť ustává. Klasický waleský vtip. Vítá nás Jeff s dalšími skupinkami a nabízí nám čaj – neodmítáme a dáváme si čajovou session u jeho obytňáku. Na chatě je už více než polovina lidí kvůli nepříznivému počasí – a jak nejlépe trávit čas než popíjením čaje z obří konvice. Večer se zase tvoří lezecké dvojice a já jsem spolu s místním Eilirem – snad jediným Walešanem. Sděluji mu tedy, že jsem připraven na něco, co mi pořádně prověří nervy. Máme opět jeden hlavní plán na suché počasí a plán B, kdyby skála nestihla vyschnout. Plán A jsou hory v blízkosti pobřeží – a mám na výběr: buď klasická pětidélková cesta E1 až E2, nebo prvovýstup cesty s neznámou obtížností. Já, věrný své ambicióznosti, tajně doufám, že stihneme obě. Večer jsou zase prezentace – dozvídáme se o bohatých lezeckých možnostech v Koreji, lezení v nedalekém Irsku a opět Hongkong, tentokrát v podání místní hongkongské lezecké organizace. Suicide Wall se vrací, ale naštěstí jen na pár slidů. Tleská se slušně.
Ráno to vypadá slibně, proto se vydáváme do hor. Cestou míjíme domek Eilira, který má lezení hned za barákem – tuto oblast má tedy dobře prolezenou a věřím mu, že nevybere žádnou vraždu. Rozhodujeme se ale pro větší dobrodružství a pouštíme se do prvovýstupu cesty, která je podle Eilira „celkem lezitelná" – což je velšský ekvivalent „to dáš, možná". Na parkovišti se dobalujeme a nesmíme hlavně zapomenout kartáč – jak se později ukáže, bychom bez něj cestu nejspíš nevylezli. Jdeme k útesu asi 30 minut. Krásné výhledy nás provázejí a pro fanoušky GoT je to ještě větší zážitek – točily se tu totiž série House of the Dragon. Eilir mi povídá, že si jednoho dne šel zaběhat a najednou na kopci uviděl hrad, který tam předchozí den nebyl. Byl prý dost překvapený.
Docházíme k místu, odkud budeme slaňovat, a připravujeme 80 m slanění na statice – tu jsme nesli navíc a doufali, že 80 m bude stačit. Vypadá to, že poslední délka je celkem čistá, kontrolujeme pevnost horniny a výsledek je uspokojivý. Dostáváme se do první délky a zde začínají čistící práce – vytrháváme rostliny, keře a všechno možné. Jako bonus nacházíme ptačí nohu. Waleský prvovýstup: lezení, zahradničení a archeologie v jednom balíčku. Kartáč i šťáradlo dostávají dost zabrat. Času máme hodně, navíc čekáme trochu i na sluníčko, které by vysušilo pár míst s nadměrným množstvím hlíny. Nastupujeme do cesty – hned po pár metrech zjišťujeme, že první krok je pořádný boulder. Eilir s ním dost bojuje, po minutě slézá níž do lepší pozice, aby si mohl vyklepat, a přidá si tam další jisticí body. Dostává se přes něj – ale čeká ho ještě těžší krok a navíc jsme trochu odflákli čištění jediného dobrého chytu, takže v něm zbylo dost hlíny. Blokuji kyblík, hrabu do batohu po kartáči a posílám mu ho nahoru. Eilir si chyt dočišťuje, přidá si 2 friendy pod crux a jde na to. Přes menší obtíže se dostává přes crux. Za chvilku stojí na štandu a slyším pokyn „safe" – mohu zrušit jištění. Připravuji se, boty připínám k batohu, který Eilir vytahuje nahoru. Slyším „on belay" a lezu. Crux potvrzuji jako fakt hnusný – shodujeme se, že jde o přibližně 6c krok s polo mokrým a špinavým chytem, možná i více. Dolézám ke štandu a předáváme si materiál. Vydávám se do druhé délky – zpočátku bezproblémové, jenže na polici pokračování nahoru vede přes pořádnou džungli. Začíná nová disciplína: lezení v trávě. Musím uznat, že za celou dobu strávenou ve Walesu jsem se tolik nenabál. Poslední jištění jsem totiž měl asi 10 metrů pod sebou a nikam nešlo nic pořádně založit. Tráva byla mokrá, chytal jsem nestabilní stébla, abych se přitáhl nahoru, a párkrát mi to pod nohami uklouzlo – myslel jsem si, že se proletím minimálně 20 metrů. Technické lezení to nebylo. Byl to zápas s přírodou, ve kterém příroda měla jasnou převahu. Naštěstí tráva drží a oba dolézáme bez úhony nahoru. Další cestu nestíháme, neboť máme naplánovanou společenskou večeři se speciálním hostem – je jí Hazel Findlay, světoznámá britská lezkyně, první Britka s výstupem ohodnoceným E9 a autorka hodnotných výstupů v Yosemitu na El Capitanu. Na chatu přijíždíme jako jedni z posledních – sprchu nestíhám, oblékám si čisté tričko, méně zašpiněné kalhoty a čistou péřovku, kterou jsem zatím ani nevyužil. Dress code: „byl ve stěně, ale aspoň se převlékl". Některé holky se pěkně vyparádily do ležérních městských outfitů.
Na večírku jsou přítomni mimo jiné CEO BMC, guidi, lezci i nelezci, kteří dostali pozvánku. Po večeři následuje velmi motivační řeč Hazel, která vypráví svůj příběh: jak začínala s lezením a jakou roli hrál v jejím životě její otec. Soustředí se na tradiční lezení v Británii a na to, jak jí tamní specifická kultura pomohla prosadit se ve světě jako profesionální lezkyně. Velmi inspirativní příběh, po kterém mám chuť si koupit letenku do USA a vylézt něco na El Capitanu. Nakonec jsem si ale řekl, že spontánních rozhodnutí bylo tento měsíc přespříliš. El Capitan počká. Nebo ne?
Večer na chatě se domlouváme na další den – počasí opět vypadá nevyzpytatelně a máme více možností. Tentokrát žádné prezentace nejsou, takže se jen socializujeme a jde se brzo spát.
Ve čtvrtek ráno se probouzím a počasí vypadá celkem rozumně. Nick navrhuje údolí Ogwen. Při odjezdu zahlédneme natáčecí štáb – tedy Emily. Povídám Nickovi, že jsem rád, že jedeme pryč a nemusíme být před kamerou. Na úpatí hory si všímáme, že stejný plán mají Ed s Chrisem. A vidíme, že přijíždí Emily a ptá se nás, jestli nás může natočit. Příroda a kamera nás pronásledují stejně vytrvale. Cestou nahoru mě začíná trochu svědit stehno. Říkám si, že by to snad nebylo klíště – ale už jsem jich tuto sezonu pár měl. Když vyšlapeme kopec, sundávám si kalhoty a kontroluji místo svědění. Ano, je to klíště. Sahám tedy po lékárničce a s kalhotami dole se snažím ho vyndat. Kluci se smějí, že Emily tam nahoře letí s dronem a já se tu obnažuji. Snad se tento záběr ve výsledném filmu neobjeví.
Asi protože jsem se zmínil, že nesnáším plotny, mi Nick vybral cestu Superdirect (HVS 5a) – a jako bonus si mohu vytáhnout všechny délky. No, báječné. Díky, Nicku. První délka mi nedělala problémy. Druhá délka byla dost okluzaná: uklouzl mi nástup na nohy a já se z toho málem posr**. Chvíli jsem měl mentální blok a musel si to dobře zajistit, i když to moc nešlo – byla to plotna a nikam nic nešlo založit. I když mi to trvalo minimálně 10 minut, přelezu tento zdánlivě lehký krok, ve kterém jsem se jen vybál. Dostávám se na konec druhé délky a připravujeme se na highlight celé cesty. Za námi dolézají Ed s Chrisem a já se již mentálně připravuji na začátek traverzu. Bez jakýchkoliv vstupů na nohy musím přeručkovat traverz s lištami. V jednom hodně silovém pohybu se snažím ještě něco založit uprostřed, abych se nerozplácl do stěny. Po traverzu mě čeká ještě spára na vrchol. Nahoře si říkám, jak hezká cesta to byla – v průběhu lezení jsem tyto pocity opravdu nesdílel. Slaňujeme dolů na polici, kde jistí Ed, a sledujeme, jak lezou tuto délku oni. Poté se rychle dostáváme dolů, protože přicházejí černé mraky – necháváme jim lano na slanění a čekáme dole. Po 20 minutách jsou stále v nedohlednu, a tak se je pokoušíme kontaktovat. Rozhodli se jít dolů jinou cestou, protože se báli, že se lano zasekne. OK, balíme věci a rychle běžíme k autu. V 15 h jsme na chatě a děláme si – co jiného – anglický čaj s mlékem a sušenkami. Mléko v čaji mi přijde stále méně děsivé. Pobritšťování pokračuje. Čekáme na poslední prezentace: dozvídáme se o Estonsku, kde toho moc není, a nakonec velký kontrast – Bulharsko, kde lezeckých možností naopak přebývá. Tentokrát nejdu brzo spát – druhý den hlásí velký déšť. Máme ráno naplánovanou exkurzi do továrny DMM a s Jakem ještě přemýšlíme, co by se jinak dalo dělat. Padají návrhy objíždět pobřeží, dokud nenarazíme na dobré počasí, nebo vyrazit na velmi populární plotny v Slate Quarry. Vypadá to ale spíš na nicnedělání nebo umělou stěnu.
Ráno nás Alex odváží na velmi zajímavou exkurzi do továrny DMM. Dozvídáme se toho spoustu a vidíme, jak velké úsilí stojí každého pracovníka, abychom si mohli v horách bezpečně užívat. Velký respekt!!! – a od té doby se na každou karabinu dívám s o něco větší pokorou. Po exkurzi se vracíme na chatu – a mezitím pořádně zapršelo. Padá návrh návštěvy lezecké stěny v Bangoru. My – já, Honorata, Mike a Ed – míříme na méně populární sportovky. Dáváme si pár cest venku a poté se přesouváme do jeskyně opodál. Nejvíc mě zaujaly tufy na jedné ze stěn – začal jsem tomu říkat anglická tufa. Stěna byla napůl zelená a napůl slizká – přesně jako by ji navrhoval někdo, kdo se rozhodoval mezi zahradnictvím a lezením nebo jako kdyby ji poblil Hulk. To nás ale neodradilo. Trochu náročnější na OS, zvlášť když ještě hledáš specifickou betu. Po vyblbnutí na sportovkách to balíme a jedeme zpátky na večeři, kterou pro všechny připravuje Alex. Cestou se ale stihneme stavit v místním pivovaru. Když přijíždíme, je z auta cítit vůně skvělého jídla – oprávněně, Alex totiž je nebo byl kuchařem a společnou večeři jsme si náramně užili. Nesmí chybět společná fotka – a může se jít pít. Honorata otevírá flašku Tatranského čaje a párty může začít. Nebo vlastně ne – v jedenáct se všichni vydávají na kutě. O půlnoci sedíme já s Matyášem sami v obýváku a popíjíme poslední pivo. Mezinárodní lezecká akce skončila tam, kde všechny dobré věci končí – u posledního piva ve dvou. Říkáme si, že bychom asi taky mohli jít spát.
Ráno se všichni balíme – někdo odjíždí dřív, někdo zase později. Pár lidí pokračuje ještě na víkendové setkání v Gogarthu, ale je to spíše poslední rozloučení a návrat domů. Česká skupinka jede společně až na letiště. Kde zjištujeme, že náš let do Prahy je o 2 hodiny opožděn. Závidíme Magdaléně, že je její let do Krakova bezproblémový.
Týden úžasného lezení s ještě úžasnějšími lidmi, při němž jsem poznal nejen britskou kulturu tradičního lezení, ale i spoustu dalších zvyků a příběhů z různých koutů světa. A hlavně mi to přineslo nová přátelství a snad i trochu více odvážnosti a důvěry při tradičním lezení. A také mléko v čaji. Zkuste to.
Díky Alexovi, Zoe, Nickovi a všem kdo se podíleli na organizaci této úžasné akce. Všem místním lezcům, kteří se nás ujali a starali se o naší bezpečnost. Musím říct, že jsem mile překvapený, jak celá organizace BMC funguje a je schopna takovou akci zorganizovat. Počasí nám celkem vyšlo až na výjimky, ale ve Walesu je to dost nevyzpytatelné, a mohlo nám tu taky celý týden pršet.
Na závěr jen
BE BOLD! (but don't kill yourself)
Britská stupnice pro trad lezení je dvousložková: první část je celkový stupeň vážnosti a druhá část je technický stupeň (nejtěžší krok)
První část popisuje většinou, psychickou náročnost, exponovanost nebo charakter cesty
Používají se stupně od Moderate (M) přes D, VD, HVD (Hard Very Difficult), S, HS (Hard Severe), VS, HVS (Hard Very Severe) až po E1, E2, E3..., kde E znamená “Extremely Severe” a čím větší číslo za E, tím je cesta těžší
Druhá část třeba 4c, 5a, 7a (trochu jiná než francouzská stupnice, francouzské 6a je britské 5b) ..... má za úkol naznačit nejtěžší krok v dané cestě
A při kombinaci těchto dvou složek, byste měli vyčíst, jaké záludnosti na vás v cestě čekají.
Příklad:
U cest s nižší první části a vyšším technickým stupněm jako např. HS 4c, VS 5a, E1 5c můžeme očekávat spíš cestu technického charakteru, s jediným crux pohybem, který je ale dobře odjistitelný.
Pokud to je ale obráceně a je vyšší první část oproti technickému stupni např. HVS 4c, E3 5b můžeme očekávat vytrvalostní cestu s né tak těžkými/technickými místy jako v prvním případě, ale můžou nebo bývají hůř odjistitelné. A britové tomu říkají being bold, když se potřebujete dostat přes těžší úsek bez dobrého jištění.
Ale zde je poznámka od BMC: tato pravidla se porušují častěji, než se dodržují, proto toto vysvětlení berte pouze jako vodítko a zachovejte si otevřenou mysl.
Využívali jsme většinou bohatou knihovnu v chatě nebo aplikaci Rockfax, která je placená, ale my jsme ji měli na týden zdarma. V aplikaci nenajdeme všechno, ale nejznámější a velká většina cest tam je k nalezení.
