Čtyřtisícovky Monte Rosy

… aneb kterak jsme se přihlásili na skyrunning závod pro elitu

Bezejmenný obrázek č.1

Bezejmenný obrázek č.2

Bezejmenný obrázek č.3

Bezejmenný obrázek č.4

Bezejmenný obrázek č.5

Bezejmenný obrázek č.6

Bezejmenný obrázek č.7

Bezejmenný obrázek č.8

Bezejmenný obrázek č.9

Všechny obrázky

Před rokem mi o tom vyprávěl kolega, který běžně absolvuje stovkové závody. Vrátil se z dovolené a říkal, že běžel závod po ledovci mezi trhlinami, zvracel z výškové nemoci, málem nestihl limit a cíl byl na Capanna Margarita ve 4554 mnm.Zajiskřily mi oči. Margarita? Tam jsem slavila čtyřicátiny, to je srdcovka. To je závod pro mě! Bez většího přemýšlení jsem nás s Dušanem registrovala. Vůbec mě nezarazilo, že ten superběžec z práce to málem nedal. Ani to, že k přihlášce byl potřeba běžecký „životopis" a že z přihlášených nelosují, jak je zvykem, když je přetlak, ale vybírají.

Závod dvojic, start: Alagna, 1200 mnm | Cíl: Capanna Margarita, 4554 mnm | Převýšení 3400 m | Délka 17 km | Limit 6,5 hod | Povinná výbava: mikromačky, sedák, 10 m lana, přilba

Příprava

Dva měsíce před závodem mi začalo docházet, že to nebude žádná sranda. Převýšení přes tři kilometry v kuse se v Čechách špatně trénuje — nejvyšší kopec v okolí má výškových 150 m. Přesto se mi podařilo dát poslední měsíc 10 000 výškových metrů, což považuju za úspěch. Sice mám vytrvalost, ale jsem šnek a vím to.

Spoléhám na plán B: pořádná aklimatizace. Ostatní budou lapat po dechu a blinkat, a my v klídku všechny předeženeme.

Aklimatizace

Refugia stojí od 85 eur na osobu za noc, málem dostanu infarkt. Nakonec se mi podaří najít údolí, kde jde přes wintráče a bivaky udělat aklimatizaci přímo vzorovou a výrazně levněji. Plán: vyrazit o týden dřív, aklimatizovat se a u toho se nezničit.

Prvních pár dní je pohodička, stoupáme přes rozkvetlé louky, vidíme spousty kozorožců a svištů. První sněhová pole a konečně ledovec. Jsou sice viditelné trhliny, ale je vyšlapaná cesta. Nijak se nerveme (šetříme síly na závod), je nádherné počasí. Jsem naprosto v zenu z té bílé nádhery kolem.

Postupně se dostáváme do čtyř tisíc, stoupáme na Castor a Pollux. Dušan to trochu řeší, hlavně poslední část, kde se musí jít „na kraba" a na hřebeni má pocit, že se to s námi sesune. Před zimními Tatrami bych měla úplně stejné pocity — s láskou na Tatry vzpomínám každý den.

Spíme v bivaku — orlím hnízdě na skalním ostrohu mezi ledovci, s úzkou terasou z drátěných roštů. Největší zážitek je pro mě jít na záchod. Jaksi není kam, protože jsou okolo samé srázy. V tu chvíli bych fakt chtěla být klukem.

Další den chceme pokračovat v aklimatizaci. Jenže jakmile vylezeme ze závětří, udeří do nás neskutečný vichr, který žene sníh vodorovně. Trasa vede samozřejmě proti větru. Bez váhání vyhodnocujeme, že to nemá cenu, a radši se půjdeme zregenerovat a ohřát do údolí. Jenže během těch pár minut nahoře vítr zavál naše stopy a těžce hledáme sestupovku po skále.

Margarita

Už jsme aklimatizovaní, tak si dopřáváme luxus lanovky do 3200. Kousek nad lanovkou nasazujeme mačky. Předpověď zase hlásí odpoledne zhoršení počasí, ale teď svítí slunce. Opět jdeme nádhernou scenérií ledovce. Je tu hodně frekventovaná cesta, dokonce tam guidi napíchali tyče, takže se cítíme safe, i když trhliny jsou od nás pár metrů. Cíl byl spát na bivaku ve 4100, ale ten byl tak zaneřáděný odpadky, že pokračujeme výš na Margaritu.

Plní se předpověď a přichází mraky — najednou jsme v bílé tmě. Jen matně tuším pěšinu, jdeme od tyče k tyči. Vítr bere veškeré teplo, dává se do nás zima. Strategie je nezastavovat — pohybem se zahřejeme. Což se lehko řekne ve výšce nad 4000 do kopce… Takže: je strašná zima a zároveň fyzicky se silami je to už dost na hraně. Pohání nás dál jen to, že Margarita je významně blíž, než kdybychom se měli vracet. Sílu nám dává představa horkého čaje a polívky na chatě. Už jsme od Margarity 200 m (říká GPS), ale najednou tyče končí a pěšinu ztrácíme. Začínám mít paniku — v té mlze se mezi trhlinami nechci pohybovat nazdařbůh. Motáme se v perimetru pěti metrů od poslední tyče a vypadá to beznadějně. Začínám rozumět těm příběhům, kdy někdo umrzl pár metrů od chaty. Přitom Margarita tak blízko!

Naštěstí se ze svahu z mlhy vynořují 2 postavy a nasměrují nás zpět na pěšinu. Dá práci ji rozeznat — všechno se zdá šedobílé, není jasné, co je povrch a co už ne. V pořádku se ale dostáváme na chatu.

Jenomže. Chata je celá zabedněná. Druhá panika. Takže neumrzneme 200 metrů od chaty, ale přímo u ní! Je neskutečný vichr! Dušan nakonec objevuje jediné nezabedněné dveře, zavřené jen na petlici. Ta ale nejde otevřít — asi přimrzlá. Naštěstí se mu to podaří a vpotácíme se dovnitř.

Chata je bez obsluhy, otevřený je jen wintráč — ale v naší situaci naprosto skvělé. Jsem jako rampouch, to jsem ještě nezažila. Mám v batohu vařič i spacák, ale nejsem schopná hýbat prsty. Můžu jen podupávat na místě. Na wintráči nejsou kamna, je tam pod nulou, ale aspoň nefouká.

Tři kluci, kteří tam už byli, se začínají balit a chystají se dolů. Prý protože předpověď hlásí sice vyjasnění, ale zesílení větru. Nechtějí tu být uvězněni několik dnů. No ty kráso!! V našem stavu ale nejsme schopni sestupu. Jídlo i audioknížku máme, takže se rozhodujeme zůstat a risknout, že tu strávíme víc nocí.

Večer se vyjasňuje, ale vítr sílí a lomcuje chatou. Přesvědčujeme se navzájem, že jestli bude zítra jasno, tak sestup zvládneme. Slunce dodává pozitivní náhled na svět.

Opět mám dilema, kam jít na záchod. Okolo chaty sice prostor je, ale ten vichr by mě odnesl. V závětří za chatou je jen úzká terasa a sráz. No.. nejsem na sebe hrdá. Ale radši počurat terasu, než se nechat odnést do údolí.

Další den je opravdu azuro. Stále vítr, ale cítíme se dobře. Čeká nás jen cesta po pěšince dolů — na trhliny je vidět, to dáme! A dali jsme. Navíc byly konečně výhledy, které stály za to utrpení předchozí den.

Aklimatizaci jsme zvládli naprosto perfektně, noc přes 4500 nám nedělala nejmenší problém. Já o sobě dobře vím, že jsem na zítřejší závod pomalá, ale spoléhám na to, že jakmile se při závodě dostaneme do výšin, tak si tempo udržím, zatímco ostatní budou funět a zastavovat.

V předvečer závodu je brífing. Je to tam samý šlachovitý atlet! Kde jsou ženský mého věku? Kde jsou ženský mé postavy?

Závod

Před startem si stoupáme úplně na konec závodního koridoru.

Moje myšlenky: půjdu dozadu, ať na nejbližší pěšince nezpůsobím špunt.
Dušanovy myšlenky: Hmm, Marci má dobrou taktiku. Stoupneme si nakonec, abychom postupně lidi předbíhali, to bude motivační.

Po prvních pár zatáčkách jsme nejen na posledním místě, ale odstup od zbytku závodního pole se zvětšuje a za chvíli všichni úplně zmizí z dohledu.

Moje myšlenky: Tohle tempo je pro mě příšerný, to nevydržím a stejně jim nestačím, to je v pr…
Dušanovy myšlenky: Asi jí nesedla snídaně, za chvíli zabere a to budou koukat.

Prvních 500 výškových metrů se fakt snažím. Rvu to, ale ostatní závodníci nám i tak dávno zmizeli z dohledu a já přecházím na svůj vytrvalostní rytmus, který je ale úplně jiný, než by bylo potřeba na tuhle akci. Smiřuju se s tím, že nás na checkpointu nepustí dál kvůli limitu. A jakmile se s tím smířím, začnu si trať neskutečně užívat. Vtipkujeme o tom, jak jsme na tomhle elitním závodě úplně omylem.

Dostáváme se na sněhová pole, nasazujeme mikromačky. Kolem nás běhají závodníci z ostatních tratí, kteří vybíhali hodinu po nás. Už nikam nespěcháme, uvolňujeme jim cestičku, fandíme.

Po nastoupených 2200 výškových metrech nás na checkpointu podle očekávání zastavují kvůli nesplnění časového limitu. Nám to ale zas tak nevadí — na Margaritě jsme byli před pár dny, takže splněno. Navíc organizátoři hlásí na vrcholu vichr a uvažují o zkrácení závodu. To počasí už důvěrně známe a znovu zažít nemusíme.

Upřímně: závod byl jen vedlejší cíl. Pro mě bylo hlavní dostat se na Monte Rosu, na čtyřtisícovky, na Margaritu. A závod byla jen záminka, abych tam vytáhla Dušana — jen tak by tam se mnou nešel. Dušan hlásí něco o tom, že na hory už ho nedostanu, že příště pojedeme k moři. :-)