Glockerwand - Grossglockner über überschreitung přes 11 věží.

Za 24hodin z údolí do údolí.

Erik a Tomáš za 24 hodin zvládli celou Glocknerwandüberschreitung z údolí do údolí – přes jedenáct věží a 2376 výškových metrů, s minimem sněhu, spoustou exponovaného lezení a slanění.
1:00 budík, 1:15 pochod, 6:40 Frühstücksplatz v sedle Teufelscamp, cca 17:55 vrchol, západ slunce při sestupu z Klein Glockneru a se setměním u Johannhütte. Odpočinek v botárně Studlhutte a kolem 1:30 ráno zpátky na parkáči. Tempo celou dobu na pohodu, druhá zóna. Ráno dvě sportovky na parkáči a kebab jako kalorická kompenzace.

Před lety mě Míra S. navnadil, že je to pěkná dlouhá túra, která se dá stihnout z Čech za víkend. Což se hodí, když trénujete na náročnější projekty v západních Alpách. :-D

Volám na Studlhütte. Chatař říká, že stav Glocknerwandu je dobrý, jen nástupní ledovec je samá díra a je potřeba přesně vědět, kudy.

Dávno nadefinovaný plán dostává ve středu zelenou: Gipfelmarsch proběhne v pátek.

Ve středu večer vyrážím z Vídně, abych trochu podpořil aklimatizaci přespáním a homeofficem na Hochkaru (1450 m n. m., pěkný parkáč a dobrý internet). Tomáš prý na výškovku v Alpách moc netrpí.

Ve čtvrtek odpoledne sraz u Lince, večer už jsme na parkáči pod Grossglocknerem. Původní plán bivakovat nad Studlhütte zavrhujeme a ty tři hodiny spánku se rozhodujeme strávit v autě. Půjdeme to rovnou z údolí do údolí neboli űber-űberschreitung. Budík nastavujeme na jednu ráno.

Nástup
Není třeba signalizovat zahájení útoku píšťalkou. V 1:15 už pochodujeme.

V botárně Studlhütte odhazujeme pár drobností, například běžecké boty, a někdo se snaží do sebe dostat snídani.

Ze Studlhütte se jde nejdřív stejným směrem jako na přelidněný Studlgrat. Klíčové je ve správnou chvíli odbočit z kamenného valu doleva na ledovec. Ten je sice čitelný, ale děravý jak řešeto. Vždycky se však najde místo, kde se dá trhlina přeskočit, ale o hodinu nás to zdrželo oproti plánu.

Na Frühstücksplatzu v sedle Teufelscamp jsme až v 6:40. Za sebou vidíme několik dalších družstev, která spala na chatě.

Na Hoffmanspitze jdeme sólo a ještě než se za vrcholem navážeme, předbíhají nás první dvě dvě dvojice. Třetí guidovské družstvo o pár věží dál a jedno družstvo zůstává výrazně za námi – ti nejspíš zatměli. Zdržení postupně nabirame dál a je jasné, že hřeben do průvodcových 8 hodin neklapne, ale za světla by se to stíhat mělo.

Následuje hezké lezení přes 6 věží včetně slézáni a slanění až do dlouhého a náročného sestupu do Untere Glocknerscharte.

Není ústup
Minimální stav sněhu přináší jednu komplikaci: ústupový žlab z Untere Glocknerscharte je neprůchozí. A z cesty vlastně není kudy utéct. Vrchol nebo nic.

Přelézáme klíčovou plotnu s borhákem, údajně za 4+, což sedí. Následuje dlouhý úsek krásného trojkového lezení na jednu z největších a nejimpozantnějších věží hřebenu - Teufelshorn neboli Ďáblův roh.

Dvakrát slanit z vrcholu a převalit se přes Glocknerhorn. Pak po suché skále pokračujeme tam, kde dřív bývalo sněhové pole – přes Grögerschneid – až do sedla Obere Glocknerscharte.

Pohled na Mayerovu rampu není úplně veselý. Sněhu je málo a jsou tam skalní úseky, které by člověk radši viděl bílé.

Jedenáct věží
Pak už si užíváme dlouhé, pěkné, exponované, ale nikoliv těžké lezení po SZ hřebenu. V těžších místech jsou borháky. Jedinou výraznější obtíž na závěr představuje Drachenplatte za přísných 3+ (pocitově tak 5 :), ale bez problémů)
A kolem 17:55 už není kam dál stoupat.

Glocknerwand je za námi.
Na vrcholu nás čeká leháro. Je krásně, větroně lítají. Něco sníst. Kondice i morálka je i skoro po 17 hodinách překvapivě stále vysoká. Ale čeká nás úmorný sestup.

Sestup, který nechce skončit
Dolů jdeme normálkou. Okolo Kleine Glockner přichází západ slunce. Já sestupuju klasickou variantou po konopném laně na docela strmý led, který tam pořád je. Nasadit mačky je trochu opruz - lepší to udělat před začátkem konopného lana.

Tomáš jde spodní část novou trasou pořád rovně dolů a ledovci se úplně vyhne. Bylo to výrazně delší, než jsem si pamatoval:)

Se setměním dorážíme k Johannhütte. Já už se táhnu jak smrad.

Po ferratě sručkujeme na ledovec. Okraj ledovce pod ferratou je naprostý bordel. Začátek je děravý, samá hlína, kamení, vodní led a mosty z rozmáčeného měkkého firnu.
Konečně se dokodrcáme na Studlhütte.
V botárně chvíli odpočíváme. Kupodivu se nám podaří neusnout. Přezouváme do běžeckých bot a dolů už to jde jako po másle.

Kolem 1:30 ráno jsme v cíli.

Kebabový dojezd
Ráno si dáme dvě sportovky u parkáče a pak jedeme na kebab vykompenzovat výlet s převýšením 2376 metrů, který údajně spálil nějakých 10 000 kcal.

Takže vlastně zdravotní výlet.

Praktické poznámky
Skialpové mačky by technicky na túru stačily. Na zbytcích ledovců by ale dostaly pořádný čoud od suti.

Ideální je jednoduché 50m lano – na slaněních jsou erární karabiny.

Všechny štandy jsou vrtané řetězy s karabinou. V klíčových místech borhák.

Orientačně bez problémů. Kvalita skály velmi dobrá.

Hodí se asi tak 3x120cm smyčka s karabinou, 3x 60cm alpské presky a 3x 35cm alpine runnery.

Sada Totemů bez nejmenšího a bez největšího byla adekvátní. Možná by se to obešlo bez vklíněnců, ale proč je nevzít?

Vyhrazená 8ocm slaňovací smyčka s karabinou, HMS na centrálku, HMS na půlloďďák, kýbl s karabinou, slaňovací prusík na vyhrazené karabině, Karabina na fixaci zkráceného lana (triplelock).

A ještě jedna dobrá zpráva: od Frühstücksplatzu až po Johannhütte se to dalo přejít bez maček.