Klasická poírueka

Slovo vydavatele 2

Funkcionáři 3

Výstupy roku 2003 3

Čestná ocenění za rok 2003 3

Žebříček lezců za rok 2003 4

Seznam oddílového materiálu 5

Předsedové se mění, pokladník zůstává 6

Žulová oddysea 8

Malá Fatra podruhé 12

Fagaraš 2003 13

Lezecké střípky 2003 16

Jak jsme letos organizovali závody 21

Německé pískovce 2003 22

Divokej císař - aneb Jak počasí dělalo co mohlo 25

O jednom stoupání, Haute route, 2003 27

ZTRACENI V ČERNÉ HOŘE 29

Vypasená police plná knih 35

Pár článků z internetu 36

Slyším přemrzlý led 36

Velikonoční Bořenisko 37

Horní Jizera a dolní Kamenice 38

Höllental podruhé a asi naposled 39

Jak bylo v Jizerkách? 41

Hledání hořovických skal 41

HBC 2004 42

Kdo je nejpřitažlivější lezec v HO Humanita? 45

Malé počty 47

Projížďka na běžkách 49

Ještě jeden silvestrovský přechod... 50

Jak dodávat výstupy za rok 2004 50

CD-ROM - Příloha ročenky už zase je! 53

Slovo vydavatele

Chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji těm, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem.

Funkcionáři

Výstupy roku 2003

Čestná ocenění za rok 2003

Žebříček lezců za rok 2003

Výstupy roku a čestná ocenění (i další ocenění, viz také následující strana) jsem vybral podle návrhů Honzy Háska, Jakuba Turka, Lukáše Bludského, Tomáše Radila, Petra Daniše a Honzy Hrbáčka, kterým tímto moc děkuju.

Oceněným jsem já. Asi dva lidi vyslovili názor, že bych měl získat i cenu Blbost roku, já však souhlasím s Pionýrem, který napsal:

S návrhem na "ocenění" Vlasty v této kategorii nesouhlasím - chybějící bivakovací výbava ap., jakkoli je to zanedbání bezpečnosti, neměla na průšvih, co se stal, žádnej vliv. A kdyby Vlasta nespad, ani pes by po pozdním nástupu a chybějící výbavě neštěknul.

S Pionýrem souhlasím přesně na 94,19 % J. Víc se k tomu nemám potřebu vyjadřovat, stejně jako jsem se nevyjadřoval k různým internetovým komentářům (Lezec.cz), ať už byly více zasvěcené, méně zasvěcené, či někdy dokonce úplně nepravdivé. Ti, kteří měli k události nejdál, psali (jak už to tak bývá) nejpodrobnější komentáře s největším množstvím nepravdivých údajů. Pionýrovo hodnocení je podle mě ke skutečnosti nejblíž.

Navíc si vzpomeňte, proč toto ocenění vzniklo: abysme se měli čemu v hospodě zasmát, a ne proto, abysme se dohadovali, co kdo měl nebo neměl udělat.

Seznam oddílového materiálu

Uvedené věci je možno si vypůjčit u Lukáše Bludského, telefon do práce 241 724 246, linka 103, telefon do kapsy 737-462 305, adresa domů: Kyjevská 4, Praha 6-Dejvice (pěšky z MHD Dejvická nebo z Hradčanská), ulice Kyjevská je kolmá na ulici Dejvickou.

Předsedové se mění, pokladník zůstává

Jako každý rok se o život oddílu starala spousta lidí. Někdo sice více a jiný méně, ale vcelku jsme se všichni zasloužili o to, že jsme spolkem lidí, které baví spolu lézt po skalách, horách i na překližce, a ještě k tomu dělat pro ostatní něco navíc.

Jako každý rok připomínám ty, jejichž aktivita výrazně přesáhla ostatní.

Bidlo – po loňském absolvování instruktorského kurzu čím dál více ovlivňuje dění v oddíle, organizuje nováčkovské akce a podněcuje horské výstupy nejvyšších oddílových obtížností.

Gobo – vymyslel a táhne boulderové závody, tentokrát společně s Honzou Říhou.

Jindra Štěpán – tu a tam sáhne do internetové stránky a zlepší její funkci.

Robert Polák – člověk, kterého už skoro nikdo nezná, ale umožňuje existenci internetové stránky na svém serveru.

Blud – pískomil a majitel lužické nemovitosti, který do ní neváhá lákat nebohé adept(k)y solivých dobrodružství.

Kuba Kašpar – stojí v pozadí horolezeckých týdnů v Tatrách, hádejte, kdo to vše vytelefonuje a kdo je výběrčím peněz?

Turci – organizují každoroční závěr sezóny na kolech v Mukařově spojený s diashow.

Samozřejmě by šlo jmenovat i všechny instruktory a celou radu starších. Nakonec jsem si nechal dvě důležité osoby. Pionýr prohlásil, že právě uplynulý rok byl jeho poslední předsednický. Několik let byl předsedou a metodikem v jednom a rád by obě funkce předal na nebližší oddílové schůzi někomu jinému. Jen pro připomenutí, jaké bylo jeho předsedování: vedení oddílu převzal v době sporů o charakter činnosti, uklidnil rozhořelé vášně a hlavně zavedl pořádek a trochu byrokracie. Vyřešil i tehdejší přílišné množství nováčků v oddíle. Zlepšil funkci horoškoly a ve spolupráci s Radou starších realizoval životaschopný systém horolezeckého vzdělávání nováčků i instruktorů. Za jeho éry vzniklo i každoměsíční nováčkovské lezení, při kterém se setkávají všichni členové oddílu.

Nejbližší oddílová schůze bude ještě před začátkem jara a měli bychom si tedy rozmyslet, koho zvolíme za nového předsedu. Měl by být svorníkem oddílového ducha, měl by stmelovat všechny frakce oddílu a ještě k tomu vědět, o co v lezení jde. Nemusí to být instruktor, špičkový lezec ani pamětník dřívějších dob, ale rozhodně silná osobnost, která to má v hlavě srovnané. A když by to byla hezká slečna s chalupou v pískovcové oblasti, bylo by to ideální.

Zřejmě se při tom oddělí od předsedy i funkce metodika, který má na starosti nováčky a případně předávání lezeckých novinek zkušenějším lezcům. Tak si také rozmyslete, kdo by to mohl být.

Když jsem vzpomněl předsedu, nesmím zapomenout na pokladníka Beránka. To je totiž člověk, který se svojí funkcí, krabičkou na peníze a průkazkami od horolezeckého svazu přežil již dva předsedy. Je to v tomto ohledu muž v pozadí, ale bez něho by to nešlo. Gratulujeme!

Aťa Svatoš – tehdejší šéf katedry tělesné výchovy a sportu filozofické fakulty. Členem oddílu již není, je ředitelem komerční odnože Prázdninové školy Lipnice.

Ríša Gürtler – milovník pískovců a geofyzik. Pro nováčky připomínám, že je to ten šedovlasý elegán s postavou sportovce, který chodí do posilovny a sauny v Hostivaři.

Kuba Turek – byl u toho, když se oddíl stal méně závislým na katedře tělesné výchovy a zároveň vznikaly představy o nováčkovském kurzu.

Žulová oddysea

K lezeckému výletu do Bergellu na italsko-švýcarském pomezí jsem byl víceméně zlanařen mým častým spolulezcem Bidlem. Cassinova velkolepá cesta z roku 1937 v severovýchodní stěně Piz Badile nebyla nikdy mým snem a doposud jsem si žádné plány o jejím přelezení nedělal. Věděl jsem pouze to, že je to pořádně dlouhý výstup a že jej v roce 2000 přelezli dva naši oddíloví kamarádi Kuba a Pionýr. Jinak nic.

Vyjeli jsme už ve čtvrtek ráno v pětičlenné sestavě Bidla, mě, Pionýra, Majkla a Daniely, kterou Pio ulovil kdesi v Řecku na bájném Olympu. Cesta do Bonda, maličké vesničky, kde domy mají italský ráz a střechy pokrývá kamenná krytina, nám trvala bezmála jedenáct hodin. Za mírný poplatek vyjeli dalších šest set metrů až na maličké parkoviště, kde jsme si vedle auta ustlali k prvnímu bivaku. Už večer při přebalování batohů jsem dole v údolí v zapadajícím slunku spatřil krásné žulové plotny a pilíře vrcholů Germeli, Cengala, Badile, Punty S. Anny a dalších.

Na horách se nejenom leze, ale většinou také chodí, nosí, přebaluje a odpočívá. Tím by se dal jednoduše a stručně shrnout program pátečního dne. Víceméně odpočinkový, nebýt půldenního intermezza, když jsme každý vynášeli na zádech celých tisíc výškových metrů svého dvacetikilového miláčka až k ledovci Cengalo. Pak už následoval zasloužený oddech v bivaku přímo pod SV stěnou Badile. Jakmile se slunce přehouplo přes severní hranu a nastal studený stín, vyrazili jsme všichni nahoru po ledovci zjistit podmínky svých zítřejších nástupů. My s Bidlem jen tak v trekovkách pod Badile a ostatní s mačkami pod severní pilíř Cengala, který si vybrali jako svůj hlavní výstupový cíl tady v Bergellu. Cestou dolů jsem pak v suťovišti objevil ještě jeden bivak pro dva i s malou travnatou plošinkou před ním, takže jsme se s Bidlousem v podvečer přestěhovali, navařili, zabalili a zalehli. Pozdě večer dorazila čtveřice Čechů z Prahy. Usídlili se ve spodním větším bivaku nad cestou, neboť Pio a spol. si nakonec postavili stan na jediném rovném místě morény opodál našeho studeného „hrobu“. V noci bylo nezvyklé teplo a nad údolím Bondasca se rozléhal hukot kamenných lavin z okolních žlabů. Kameny by měly být přimrzlé…….

„Tomas, vstávat!“ Tuhle větu slýchávám velmi nerad, zvlášť v horách a ve 4:10 h. Ač už jsem byl z jedné třetiny při vědomí a jaksi očekával tento okamžik, rozbušilo se mi srdce. Hned se ovšem zase uklidnilo, protože venku bylo pod mrakem a večerní čistá obloha byla tatam. Vysoukal jsem se namáhavě ze spacáku, praštil se do hlavy o nízký kamenný strop a vyplazil se ven zpod šutru do chladné noci.

Co podniknem? Počkáme, jak se to během snídaně vyvrbí. A protože kolem páté se na blednoucím nebi celkem nic neděje a Pio s Majklem do Cengala přesto chtějí nastoupit, vyrážíme taky. Stejně jako čtveřice pražských HoSoHoPáků ze spodního bivaku vedená Jetim. Nástup provází menší nervozita, neboť před nás se už v šest hodin ráno dostává několik dvojek, které nastupují vysoko traverzem od západní hrany, kde bivakovaly. Firnový kužel těsně pod nástupem je docela strmý, uklouznutí by při našem skromném vybavení do sněhu (můj kladivocepín zůstal nakonec v bivaku a Bidlovy nesmeky taky nejsou valné) znamenalo prudký sjezd na suť.

Konečně skála. První nýt je poněkud vysoko, sníh letos hodně odtál. Lezeme několik délek do 3+ sólo a snažíme se ušetřit čas. Ale pět dvojic má přeci jenom náskok a už jsou dávno nalezlí nebo seřazení pod první koutovou délkou (4+), která se jistí. Pouštíme před sebe radši i Jetiho s kolegou, vypadají rychlejší. Druhá dvojka z jejich party je naopak pomalejší než my a bojují teprve v délkách těsně nad ledovcem. Vylezli jsme na pohodlný balkón, zařadili se do fronty, která zvolna ubývala a pobaveně sledovali postup lezců před námi v koutu. Třeba takoví Němci, nejdříve prvnímu spadla dolů flísovka (podařilo se mi ji zachránit a majiteli poslat po další dvojce nahoru) a pak druholezec nemohl vyndat vklíněnec, takže jsme potom měli o jedno erární jištění navíc. Takovéhle experty mít celý den nad hlavou, to bude teda něco…

Fronta se pohnula, HoSoHoPáci odlezli, jsme na řadě. Bidlo zdolává kout a pak jdeme dvě délky (3+) ve smyčkách současně. Přichází první 5+, malá zahřívací zkouška. Docela těžké, ne moc zajištěné lezení. Pořád traverzuji na tření pod velkými převisy kamsi vzhůru doleva. Bidlous na druhým taky valí oči, ale jde hned dál. Do jedenácté hodiny máme přelezeno dalších pět hezkých délek za 3 až 4+, některé trojky jdeme opět současně. V místě, kde nomálně bývá sněhový flek (letos není) a kde je jakási velká šikmá police, znovu hodinu čekáme. Ucpávku způsobil nejtěžší úsek cesty, tři délky za 5 až 5+ A0 (RP6+). Sledujem postup postaviček nad námi.

Lezení je docela těžké, s báglem jsem rezignoval na čistý RP přelez a tu a tam se v kritické chvíli podržím za skobu či frend. Otevřené koutové spáry s hlaďoučkými plotnami, ve kterých bolí nohy, nebo opačně vrstvený kout zakončený převisem nedávají člověku ani chvíli vydechnout. Všechny délky lehké i těžké tu mají v průměru kolem 45 metrů a jako jištění slouží buď nic, nebo staré skoby (některé možná ještě pamatují samotného Cassina), a nebo jištění frendy a vklíněnci. Jenže pět mechanických jistítek u pasu na pětadvacetimetrovou spáru, kam jde navíc jen velikost tři a čtyři, je i pro částečné technické lezení poněkud slabou útěchou. Chatrným skobám, z nichž některé jdou vyndat rukou nebo jsou hodně zrezlé, moc nevěřím. A k tomu ty překrásné exponované výhledy na ledovec, který se plazí několik set metrů pod námi. Ještě že většina štandů je vybavena jedním či dvěma nerezovými nýty od Petzla……

Nějak jsem těch 130 metrů přebojoval a předávám štafetu Bidlousovi. Má za úkol dosáhnout ústí velkého komína asi ve třech čtvrtinách stěny. Zde je nutno vyzdvihnout čtrnáctou (resp. třiadvacátou) délku. Jedná se o jakýsi ukloněný komín tvaru Vé, velice spoře jistitelný a neskutečně blbě lezitelný. Vzhledem k tomu, že jsme se v něm oba více či méně báli, používali jsme techniku zvanou „hlemzání“ (velice podobnou té komínové v Sasku - pískaři vědí, o co jde). Jinak by to bývalo šlo docela dobře, rychle (ale morálově) vnějškem, což praktikoval například před námi lezoucí Jeti. Bidlo se zhostil úkolu dobře a já můžu pokračovat dvěma posledními obtížnějšími délkami za 5 a 5+ hranatým komínem, nahoře s převislým výlezem do lehčích málo jistitelných ploten vpravo. Zvolili jsme si vynýtované štandy, tzn. pravou dnes více lezenou variantu dolezu na západní hranu. Jsme již sami, všichni před námi jsou buď na hřebenu nebo už nejspíš slaňují zpět do údolí. Bidlo znovu střídá, aby posekal zbylé dvě čtyřkové délky.

Je šest hodin a máme před sebou ještě dvě stě metrů trojky na severní vrchol Badilu. Jeti a kolega už slaňují, na vršek snad ani nedošli. Spěchají, aby to stihli dolů do bivaku. Popřáli jsme jim šťastný noční návrat a dolezli na severní vrchol. V sedm hodin netečně svačíme a přemejšlíme co dál… z Itálie se valí černé bouřkové mraky, měli bychom asi včas zmizet, než bivakovat v budce pod východním vrcholem. Co když nasněží, mělo se přeci dneska změnit počasí? A co naši kamarádi – Pio s Majklem? V poledne byli viděni pod obrovskými plotnami cengalského pilíře, to znamená někde těsně pod půlkou a odpoledne už jedna i druhá tečka slaňovala zpět. Že by vzdali?…..

Rozhodnuto, bivak se zamítá, jedem radši do bezpečí, do Itálie. Přespíme v teplíčku chaty Gianetti, odpočinem si a zítra potrekujem zpět do Švýcarska pod východní stěnu pro zbytek věcí. Bidlo už tuhle trasu jednou absolvoval a má pro ni zajímavý název: „Pochod smrti“. Uvidíme……

Z vrcholu slaňujeme asi dvě a půl hodiny. Je to docela dlouhé a komplikované slanění. Ač přes nové nerezové kruhy po padesáti metrech (špatné skoby provázané svazky smyček byly až v dolní části) musíme slaňáky hledat a scházet bludištěm mužíků a cestiček. Padla tma, akorát když dojíždíme poslední padesátimetrovou délku na špinavý sníh. Hurá a teď rychle na nedalekou chajdu, jejíž světýlko nám spolehlivě určuje směr. Trochu jsme se s tou blízkostí přepočítali a na chajdu klopýtali balvaništěm ještě další hodinu. Vyjasnilo se, měsíc nám osvětluje cestu natolik, že nepotřebujeme ani čelovky.

Vlastně jsme se s celou chatou a noclehem tak trochu přepočítali. Mysleli jsme během celého sestupu na vysvobozující spánek v teplé posteli a zatím jsme netušili, že nás čeká krutý studený bivak v oslizlých žďárácích venku, více jak 2500 m nad mořem. Poněkud natvrdlý chatař prohlásil, že je pro dnešek zcela plno a na opakované prosby o zaplacený kousek místa třeba někde v předsíni vůbec nereagoval. Po neúspěšné debatě nás vykázal ven, ať si spíme, kde chcem. Pěkně se tu starají o horolezce, jen co je pravda. Tropit scénu nemělo význam a tak jsme si po dvaceti hodinách namáhavého lezení a slaňování roztáhli naše slabé silonové pytle, navlíkli na sebe všechno co jsme měli (moc toho nebylo) a ulehli za zídku do kamenitého korýtka vedle provozního domku chaty…

Neměl jsem s sebou zrcátko, abych se v půl šesté ráno, kdy nás začali překračovat dorůžova vyspinkaní horolezci z chaty, mohl podíval na svou zmuchlanou a zbědovanou tvář. Faktem je to, že jsem spal v kuse asi jednu hodinu a poprvé v životě jsem někomu záviděl, že dokáže spát. Bidlo totiž několikrát v noci zdravě chrápal.

Slunečné ráno slibovalo teplý letní den. Žádná předpovídaná změna počasí se nekonala, což celé slaňování do Itálie s šíleným bivakem před chatou posunulo do roviny velkého omylu. Ale kdo to mohl vědět?

Hrnek, vařič a malá stogramová náplň byly malou útěchou prokřehlého rána a našly konečně uplatnění v podobě teplého vitacitu. Vyrazili jsme na poslední etapu zpátky do base campu pod SV stěnu Badilu. Vyrazili - to je dost silné slovo. Bidlo možná vyrazil, já se spíš nešťastně ploužil a notnou chvíli přemlouval svoje tělo i sebevědomí k cestě do kopce.

Do jedenácti dopoledne se nám podařilo překonat lezecky nepříjemné italské sedlo Porcellizzo (2950 m) a dostat se do prázdného bivaku Pedroni (2592 m). Tady jsme na dvě hodiny zalehli a okamžitě usnuli.

Přímo nad bivakem bylo potřeba překonat další ferátové, již hraniční sedlo Trubinasca (2701 m) a klesnout dlouhým prudkým sestupem s traverzem ke známé chatě Fura (1904 m), přes kterou jsme šli už v pátek z Bonda. Na tomto úseku jsem zcela pochopil označení „Pochod smrti“. Pochopil jsem i to, proč jeden z našich oddílových předchůdců v těchto místech odhazoval s klením batoh do křoví a možná jsem pochopil i sám sebe, proč tohle všechno dělám…

„Máš foťák, ne? Tak foť, je hezký počasí,“ řekl Bidlo při odpočinku v posledním sedýlku nad ledovcem Cengalo. Úplně jsem na to zapomněl. A tak jsem unaveně zacílil, zmáčknul dvakrát spoušť a ve fotítku se rozjel motůrek, aby naše úspěšné dobrodružství na Badilu zavinul zpátky do kazety…

Pio s Majklem cengalský pilíř po velmi nadějném začátku v polovině opravdu vzdali a slanili zpět do bezpečí na ledovec. A naše jediná dáma výpravy Dana si v okolí překrásných štítů pohodově zatrekovala.

Název: Piz Badile 3308 m, SV stěna: Cassin, Esposito, Molteni, Ratti, Valsecchi, 1937

Délka: cca 1200 m; 33 délek (22 délek jištěno klasicky se štandem, 5 délek společný postup v laně, 7 délek sólo bez lana)

Sestup: 4 h ze S vrcholu na chatu Gianetti 2534 m.n.m. (Itálie) – bivak venku! a druhý den „pochod smrti“ přes tři sedla zpátky do bivaku pod SV stěnu (cca 2300 m převýšení);

Použitý materiál: 2 x 50m lano, 8 expresek, 5 volných karabin, 5 smyček, sada frendů vel.1-5, sada vklíněnců, helma, věci na bivak

Malá Fatra podruhé

Kdo to zažil? Třígenerační skupina ve věku 16 – 37 let (Beruška, Zuzka, Madla, Hanka, Kuba, Bidlo, Hoe, Omarek, Speleo, Jirka, Honza W.).

Kam letos na Silvestra? No přece na Malou Fatru – rozhodl Sýk s jiskrou v oku v hospodě u Küžánů po několikátém pivě. A jako každého 27. prosince sedíme ve vlaku (bez Sýka) a supíme na Slovensko.

Míříme do míst, kde jsem před dvěma lety uvažovala, jestli se dožiji klidného stáří.

„To mě mrzí, že na mě budete muset čekat,“ poznamenává Hoe v době, kdy jsou všichni skoro připravení vyrazit do hor, zatímco on chroustá svou ranní mrkev.

„Už to zase začíná,“ pomyslím si, když nám silný nárazový vítr trhá pod Rozsutcem stan a láme tyčky. Druhá myšlenka směřuje k tomu, že jedeme domů, za cukrovím a do tepla. Honza s Bidlem mě ale vrací zpět do reality, neboť jejich hbité ruce opraví, co se dá, a minimálně do druhého dne tedy musím zůstat.

Ráno se vítr uklidní a my v souladu s časy uvedenými na rozcestnících a Ondrovým plánem zdoláváme celou trasu. Ledovou horu Stoh raději scházíme. Občas se v mlze otevře výhled do údolí, aby do nás vlil energii do dalšího strojového pohybu vpřed. Místo pod vrcholem Chlebu, kde jsme s Kubou před dvěma lety zabloudili a přečkali pekelnou noc, jsem s úctou minula, a těšila se na slibovaný pelíšek pod střechou na horní stanici lanovky Snilovského sedla. Se soumrakem tam doráží i poslední část výpravy se Speleem, který něco brumlá o krvavých holeních.

Další den Beruščiny tulení pásy rozhodnou, že ona bude tvořit pěší sekci, zatímco ostatní pojedou. Nutno říct, že rychlost pohybu byla skoro stejná. Je to silné a statečné děvče. Celý den jsou sice šedé, ale krásné výhledy do údolí na stráně protějších svahů úplně bez sněhu.

„Je to pizděc, ale ještě ne razjebajstvo,“ komentuje Bidlo vítr, který nám podráží nohy. Na Pekelníku padají zuřivě plužící lyžaři i ti, kteří se rozhodli kopec sejít raději pěšky.

V nepříjemném traverzu s ledovými plotnami dělá Hoe skialpinistický kotoul, ale pud sebezáchovy mu nedovolí sjet do údolí. Pak nachází úžasnou sněžnou dunu, ve které si vychutnáváme polední pauzičku a z oparu na nás pět minut juká sluníčko.

Překvapivě snadno zakončujeme cestu na chatě pod Suchým, kde nás s otevřenou náručí ubytovávají.

Co teď? Celou Fatru jsme zdolali a Silvestr je až zítra. „Budeme ho slavit ve vlaku s modrýma uniformama…“ navrhuje Kuba, ale je odpálkován. Chápeme, že by se zase chtěl pobavit nějakými výstupy. Ráno bez zátěže hurá na Suchý vrch. Na vršku sněží a vypadá to tam jako v pohádce o Mrazíkovi. Výhled si ovšem musíme představovat. Zapsáno do vrcholovky: „Byli jsme tu všichni z Humanity kromě Turka.“ Hoe nakonec nevydrží a dopisuje sebe a svůj HOŽB.

Vyrážíme na Starý hrad, kde Omarek naplánoval Silvestrovskou noc. Kuba sice ještě něco mumlá o vlaku, ale jeho hlas zaniká v křupání sněhu pod těžkými botami. Sníh se ztrácí pod nohama a mlhy přibývá. Zuzka nachází jmelí a žene se s ním za Kubou, aby ho beztrestně zulíbala.

Parádní hrad s ležením v suchu! Nádhera. Zimní pohádka: hradní zdi dýchající historií, padající bílé vločky, zář ohně a my usalašení v půlkruhu tak, že teplo z něj vnímáme jen zrakem. Čas utíká při nabitém silvestrovském programu. Téměř každou hodinu koluje něco na zub. Na první příčce hudebního repertoáru se jasně usazuje píseň nejmladší generace: „Dej mi P-su.“ Před půlnocí nás navštěvuje showman Hoe v saku a sklízí velké ovace. Program graduje, před půlnocí je slíbeno překvapení. Nakonec přijde a z temnoty se ozývá: „Úúúúžžž.“ Hradní zdi rozzařuje mnohabarevné světlo. Odpočítání půlnoci a mnohačetné polibky. Již pošesté takhle trávíme konec roku a pořád je něčím nový a krásný. Tak díky všem, že k tomu přispěli a zváště tomu nahoře, že nám to počasím nezkazil.

Fagaraš 2003

Kdo tam všechno byl: Michal, Radek, Tomasz, Dominika, Johan, Lenka, Bronek, Ola.

1. den Turnu Rosu – sedlo pod Chica Petrilor – Vf. Tatarul (1890) – Saua la Apa Cumpanita

Z nádraží maličkého Turnu Rosu všichni vyrazili jak chrti. Bezmocně vlajíc za výpravou jsem odhadoval , jak dlouho tohle tempo ještě vydržím. 20 minut? Sotva. Za hodinku jsme byli na konci údolí a začal skutečný stoupák na sedlo Chica Petrilor. Vyrazil jsem svým pomalým tempem dopředu, stejně mě všichni doženou a předeženou. Jaký údiv, že jsem v klidu prošel kosovku, vyšplhal se do sedla a zbytek výpravy pořád nikde.

Přiběhl ovčácký oříšek, začal mě přátelsky očuchávat a ohryzávat. Ovčák mi nabídl bryndzu za cigára. Proč ne? Ze špinavého pytle tahá ukoptěnou tašku, z ní zasviněný pytlík a z něj báječný čerstvý sýr. Česko-rumunský rozhovor probíhá tak dlouho, dokud mě z vysvětlování nebolí ruce a nohy. Potom už vykládá jenom bača. Pokuřujeme, přikyvuju, smějeme se, potom se mě na něco ptá, já zase kývu, že jo, rumunština je pro mě tajemstvím.

Po hodince až dvou se v sedle objevují Michal and company. Sýrem pohrdli. Jejich škoda, aspoň víc zůstalo!

2.den Saua la Apa Cumpanita - Saua Surului (2113) - Surul – Vf. Budislavul (2343) – Lacul Avrig – Vf. Scara (2305) – Saua Serbotei

Bereme to zodpovědně a vyrážíme už v půl jedenácté. S Michalem si vylézáme na Surul, ostatní jdou jeho úbočím. Děláme pauzu u Avrigu, z jehož vody též vaříme oběd. Okolí jezera je poseté zrezlými plechovkami, nezrezlými polévkovými sáčky a občas no…… víte čím (taky to nerezne). Cesta se od jezera traverzuje prudkým svahem, a právě zde Tomášovi vypadává stan a řítí se několik set metrů do doliny. Naštěstí ho „po chvíli“ našel. Táboříme pod Serbotou s vědomím, že nás zítra čeká pěkně ostrá túra.

3. den Serbota (2331) – Vf. Negoiu (2535) – Strunga Dracului – Lacul Caltun – sedlo pod Vf.Laitel

Bereme to zodpovědně a vyrážíme už v 11 hodin. Později se nám to vymstí. Bačové za tu dobu stačili naším táborem prohnat ohromné stádo ovcí a zmizet s ním kdesi v dáli. Pěkně fouká, ale kromě včerejšího podvečerního deštíku máme štěstí na počasí. Výstup na Serbotu ze západu je brnkačka, taková větší Sněžka. Jenomže z druhé strany padá cesta úzkým vzdušným hřebínkem 200 výškových metrů. V Itálii by to jistě byla pozoruhodná ferrata, v Rumunsku je to choďák. Postupujeme závratným tempem závodního hlemýždě. V některých místech se vyhýbáme protijdoucím výpravám – Maďaři, Poláci, Rumuni, Češi. V dálce slyšet hřmění, začínám být nervózní, dostávám pocit, že bychom už měli být o hodinu dál a výš. A na Negoiu to přišlo. Druhá nejvyšší hora Rumunska dosažena, mlha, mraky, zima, vítr, déšť. Foto se odkládá, rychle dolů! Déšť ustává, mokrý šutr zůstává. S Tomášem a Michalem sestupujeme strouhou Strunga Dracului, ostatní obchází tuto strž pohodlnější cestou. Obě skupiny se spojují u neuvěřitelně větrného jezera Caltun. V bivakovací boudě plno, vítr všude. Nezbývá, než jít dál. Olu chytá krize, ale nalejeme ji horkým čajem, nacpeme sladkostma a večer padáme pod Laitelem do spacáků. Před spaním se dezinfikujeme slivovičkou atp.

4.den Vf. Palatinului (2399) - Lacul Balea – Saua Caprei – Lacul Capra (+ Vf. Vanatorea lui Butenau, 2507)

Nejdůležitějším bodem dnešního dne byl nákup u jezera Balea, oběd a regenerace v místní hospodě. Čerstvý chleba, dobré jídlo a pití nám všem přišly k duhu. Večer jsme u jezera Capra, kde někteří čistotnější (rozuměj šílenější) skáčou do ledové vody. S Michalem dáváme přednost dobytí vrcholu Butenau, skýtajícímu až kýčovité pohledy na skupinu Negoiu.

Dnešní den ve zkratce: přibližujeme se k nejvyšší hoře Rumunska, Vf. Moldoveanu. Půl hřebene máme za sebou. Po levé ruce necháváme Vf. Podragu i chatu Podragu, odkud se vychází na jednodenní túry na Moldoveanu. Azuro, slunce, cesta dlouhá a náročná, vody tak akorát, výhledy skvělé.

6.den Vf.Vistea Mare (2527) - Vf Moldoveanu (2544) – Portita Vistei – L.Urlea

Nejvyšší bod Rumunska je dobyt! Neuvěřitelné davy lidí ostře kontrastují s relativní opuštěností hřebene prvních dnů přechodu. Jen pryč odtud! Jdeme prakticky stále ve stejné výšce, za sebou necháváme dvojvrchol Vistea Mare-Moldoveanu a směřujeme k mohutné Daře, poslední pořádné hoře na východ od Moldoveanu. Kopečky jsou oblejší, travnaté, spálené prudkým sluncem. Těsně před Darou uhýbáme z hřebene a sestupujeme k jezeru Urlea. Je mimo hlavní hřeben a proto čistější, než ostatní jezera. Takže plechovek je na dně opravdu poskrovnu.

7.den Vf. La Fundul Bandei – Vf.Hartopu (2506)+Dara(2500) – Curmatura Zarnei (1923) - Vf.Ludisoru (2302) - Curmatura Ludisol - konec hřebene pod Vf. Cominsul

Ráno zdoláváme Daru a potom už jen padáme do nižších částí pohoří na východ. Přeháňku přežíváme v sedle Ludisol ukryti pod tropikem. Michalovi se už úplně prošoupaly podrážky, mě se skoro úplně odlepily. Večer scházíme ke kolibě. Chceme nějakou bryndzu, bača bere cigarety a mizí za stádem nahoru. A už se neobjeví. Snad to zítra dojdeme.

Poslední noc jsme spali rozstrkáni po paloučcích na úbočí hory. Míst na stanování je málo, bordelu hodně. Okolo desáté-jedenácté scházíme na cestu a máme štěstí. Stopujeme náklaďák vozící vápenec, jede zrovna do Zarnesti. Ušetřil nám úmorných pětadvacet kiláků po prašné cestě. Tři lidi se vezou v kabině, zbylých pět i s batohy přežívá na korbě. Náklaďáky nejsou odpruženy pro přepravu osob. Je krásný výhled na Piatra Craiului. Řidič dokazuje, že na jednu polňačku se vlezou dva kamiony, babka s dvoukolákem a ještě tři žiletky nastojato. Dle dobrého zvyku mu v Zarnesti dáváme všimné a spěcháme na vlak. Ten vápenec dostávám z batohu dodnes.

Lezecké střípky 2003

Zima, Tatry, Zbojnická chata. Lezeme s Beruškou a Pionýrem trojku severovýchodní stěnou na Divou Vežu. Za námi Hoe se Zuzou. Pionýr leze první, nestřídáme, abychom se nemuseli převazovat. Tahle cesta je prostě jeho. Obdivuju, s jakou pohodou se dostává i přes poměrně zapeklitá místa. Vypadá, že si lezení nesmírně užívá. Na každém druhém štandu zvoní zatloukané skoby. Pěkně si se štandy vyhraje, skoba, friend, vklíněnec, vše spojené do pohyblivého pavouka čtyřmetrovou smycí. Kvalitní řemeslná práce, takhle by se to mně tedy nepovedlo. Vychutnávám si lezení na druhém, dnes na mně neleží žádná velká zodpovědnost, žádné morální břímě prvolezce. Nahoře obdivujeme výhledy a snažíme se pojmenovat všechny kopce, které vidíme. Vyprávíme si, kdo jsme kdy na kterém z nich už byl.

Pod nástupem nasazujeme lyže a pouštíme se do sjezdu do údolí. Já jsem posera: šoupu, plužím, traverzuji, brzdím, zastavuji, občas lehce padám. Nepatřím k superlyžařům a ve vázacích kotníkových skeletech na sněhu s lehce namrzlou krustou už vůbec ne. Lyže pasuji na dopravní prostředek, prudký svah bez úhony sešoupat, pozvolný sjet – je to rychlejší než jít pěšky. Nikoliv však Beruška: lyžuje tak desetkrát lépe než já, vždycky s plným nasazení, přímo dolů, krátké, agresivní obloučky, fik, fik, fik – a kvůli nižším botám nechce dělat kompromisy. Nasměruje se tedy přímo dolů, jeden oblouk, fik, druhý oblouk – druhý oblouk se nekoná, lyže se jí zařezávají do sněhu a Beruška letí kupředu vzhledným kotrmelcem. Podobná salta předvádí ještě několikrát, je úžasně tvrdohlavá a nechce pochopit, že takhle agresivní oblouky v kotníkových botách prostě neurve. Navíc se zdá, že jí někdy svévolně vypíná špatně seřízené vázání. Poslední držkopád předvádí už téměř v dolině, vstává a tentokrát má v obličeji krev. S obavou prohlížím, co se jí stalo. Hrana lyže, která opět zbytečně vypla, jí usekla špičku nosu! Ale opravdu jen špičičku, je to dobré, nic vážného, většina nosu pěkně zůstala na svém místě. S kapesníkem na nose Beruška konečně přechází na můj šoupací styl a dorážíme do chaty.

O hodinu později doráží Hoe se Zuzou. „Kdo z vás se to vysral přímo pod nástupem?“, láteří Hoe. Beruška se přiznává, ale dušuje se, že všechno pěkně zahrabala. Nakladla to do jedné z hlubokých stop v nafoukaném sněhu a hezky zahrnula. Po ničem ani památky. „No právě,“ křičí Hoe, „vůbec nic není vidět! To musíš srát přímo do vyšlapaných stop? Víš, jak se to hovno z maček blbě sundavá?!“

Léto, Německo, Sasische Sweitz. Dějství první. Jsme pod Falkensteinem, snad nejvyšší pískovcovou věží tady v oblasti. Tohle hovado – tak jim tady důvěrně říkáme – má určitě přes 80 metrů. Přicházíme od jihu a při pohledu na mohutnou jižní stěnu mám smíšené pocity. Je to nádherná obrovská stěna, ale nějak mi mrazí při pomyšlení, že bych se tady do něčeho měl pustit na prvním. Vypadá to všechno nějaký moc těžký a moc kruhů tady nevidím. Blud mi ukazuje cestu Sűdriß, prý nejdelší spára tady na písku, nádherná tříhvězdičková cesta za VIIa a prý se ani neleze moc spárově, že jsou chyty kolem. Linie jako když střelí. Jenže ta stěna. Podlamuje mi kolena. VIIa už lezeme poměrně pravidelně a většinou úspěšně, jenže pak přijdete pod takovouhle stěnu a máte bobky na krajíčku. Nejsme na tyhle rozměry zvyklí. Zatracená psychika. Lukas mě hecuje, jestli to nechci dát. Jsem příliš vystrašenej. Když pochopí, že mě momentálně opravdu k činu nevyprovokuje, ukazuje se, že jeho touha to zkusit je vyšší než jeho respekt před stěnou. Lehce vystoupá na předskalí a štanduje u prvního kruhu. Po delším boji, občasném bekání a pečlivém jištění (místy to ale moc dobře jistit nejde) radostně usedá do druhého kruhu o více než dvacet metrů výše. Křičí na mě, že je hotovej a že dál musím lézt já. Když lezu nahoru, stresuju se pomyšlením, co bych v tom kterém místě dělal na prvním. Než dolezu k Lukasovi, jsem už luxusně vybátej. Nad námi spára pokračuje, asi po dalších dvaceti metrech se uhýbá doprava na polici ke třetímu kruhu a dále potom zpátky do spáry, která se rozšiřuje v úzký komín, pěkně se prosoukat a pokračovat někam vzhůru, kam už ani nevidíme. Sedíme spolu v kruhu, oba dva bekáme a zkoušíme překecat toho druhého, že je to právě on, kdo by se měl pustit dál. Pět minut bekání a přemlouvání, potom rozhodnutí: pytel, slaníme dolů.

Mezihra. Večeříme, brzy se šeří. Savec s Pojídačem, kteří se pustili do klasické trojky, jsou stále ve stěně. Dohadujeme se, jak se jim asi ve tmě bez čelovky budou hledat slaňovací kruhy na věži, na které v životě nebyli. To odpoledne dával Blud k dobru historku, jak dva mládenci lezli v pěkný podzimní den pěkně na sluníčku bez trička na podobnou rozlehlou pískovcovou věž. Krátký podzimní den přerušil soumrak dříve, než se jim na širokém vrcholu plném strží, komínů i stromů podařilo najít jediný slaňák. Studenou jasnou noc prý strávili vsedě přitisknuti k sobě zády a omotáni lanem. Chvílemi se smějeme, jak se podobný bivak bude líbit Savcovi s Pojídačem, chvílemi o ně máme starost. Pokud někam nehupsnou, tak jim ale nic nehrozí, nanejvýš pěkně vymrznou. Ještě o několik hodin později slyšíme hlasy, jak ti dva začínají slaňovat, kolem půlnoci a po několikerém přesedání stojí zase dole na pevné zemi. Spíme na písku pod převisem.

Dějství druhé. Ráno moudřejší večera, pod jižní stěnou stojíme dříve, než do ní začíná pařit červencové slunce. Nepustila Sűdriß, třeba pustí Kotzwand. Obtížnost stejná, VIIa, jen hvězdičku má cesta v průvodci zakreslenou jedinou. Zdvořile si s Lukášem přenecháváme tu čest lézt na prvním konci lana, ale nikam to nevede, takže se nakonec rozhodujeme losovat. Střižbu prohrávám. A sakra. Pořád jsem si v hlavě úplně nepřipustil možnost, že do téhle stěny skutečně vyrazím na prvním, pořád jsem tak nějak doufal, že z toho vyjdu stejně lacino jako předchozí den. Teď z toho couvnout už by bylo zbabělé, to jsem si neměl stříhat. Začíná mi dráždit skutečnost, že tady tak už druhý den přešlapujeme se sevřenými žaludky pod stěnou. Vždyť to musí být sedma jako každá jiná, ne? Takže do toho! Jak se ale koukám na to osmdesátimetrové hovado a snažím se vytušit, kde se asi nachází ty tři kruhy mojí cesty a jak se k nim dostat, tak sevření v žaludku rozhodně nepovoluje. První převísek zdolávám poměrně v pohodě, pod druhým dlouho řeším, protože založené smyčky nejsou úplně tutové a nadpřevisová madla i na mne vysoko. Dál pokračuji podél systému spár vzhůru, pískovec je chytovatý a skýtá výborné možnosti jištění: hodiny, karfioly i uzle do spáry. Ačkoli lezení není nějak kriticky těžké, lezu křečovitě a jistím snad každé tři metry. Výše se stěna poněkud uklání, ale ubývá i její členitosti, je potřeba udělat i několik kroků na tření a rukama se natahovat po spoře se vyskytujících dírách v nejméně pětimetrovém odlezu od posledního jištění. Asi v 25 metrech konečně obrovská police, kruh, štand, dobírám Lukáše. Jsem nervově vyždímán a daří se mi přesvědčit Lukáše, že dále je řada na něm. Za notného bekání zdolává dalších asi 15 metrů k druhému kruhu. Pak je prý řada zase na mně. Bekám taktéž a soukám se širokou spárou vzhůru. Lezení zlehklo, ale ubylo i možností jištění. Teprve v půlce této délky začínám mít jistotu, že nahoru to už nějak půjde a začíná se dostavovat radost z lezení. Štanduji ve třetím „kruhu“ – dodatečně osazený pouhý dřík s otvorem pro karabinu, dříve zde člověk štandoval zapřený o skálu na polici bez dalšího zajištění. Dlouho čekám a užívám si výhledů, protože Lukas k sobě nejprve dobírá Berušku, teprve potom je oba postupně odjišťuji já. Lukase bojácná neopustila, já jsem se naštěstí už nějak oklepal, takže pokračuji. Následuje už jen lehké asi dvojkové lezení typické pro dolezy na některé velké pískovcové věže v oblasti. Nejprve několik metrů traverzuji, potom se soukám nahoru soustavou komínů, vymotávám asi 30 metrů lana bez jediného zajištění. Štand, dobírání, společné radosti, výhledy. Jediná cesta a mám z toho tolik zážitků! Až budu velký, chtěl bych lézt podobné cesty v klidu, s vychutnáním a nemít při tom plné kalhoty!

Léto, Švýcarsko, Bergel. Lezli jsme s Tomasem Cassinovu cestu v severovýchodní stěně Piz Badile. Stěna vysoká 850 metrů, v průvodci 27 lanových délek + několik délek po hřebenu, obtížnost V+ A0, nádherná klasika, o které jsem snil více než dva roky. Tak tedy konečně. A zvládli jsme to. Bylo to skutečně skvělé lezení po úžasných žulových plotnách. I když jsem byl k závěru už dost hotovej, pořád jsem si to lezení užíval, taková to byla krása. Ale chci mluvit trošku o něčem jiném.

Zase jednou bylo krásně vidět, že když různí lidé dělají totéž, ještě to nemusí být totéž. Spolu s dalšími Čechy jsme spali v kamenných bivacích či stanech pod ledovcem přímo pod stěnou. Všichni Italové, Švýcaři a další samozřejmě na chatě. Nastoupili jsme pěkně po ledovci, jako kdysi Cassin, protože jsme se tak dočetli v popisu cesty v průvodci. Jenže tak už se to dneska nedělá. Chodí se z chaty hezky po cestě k nástupu Severní hrany a odtud se ze sedélka dvě délky sestoupí nebo slaní do stěny šikmo dolů po polici. Jak zjišťujeme, má to hned dvě výhody: nástup je takto snazší a rychlejší a nepotřebujete k němu mačky ani cepín.

Pod první těžší délkou (IV+) vzniká fronta, lezeme v sobotu – strategická chyba – a to je den, kdy spousta Švýcarů a Italů může cestu přelézt, aniž by si vzali dovolenou. V cestě napočítáme snad dvacet lidí! Kvůli náročnějšímu nástupu jsme až v zadní části vláčku. Čekáme pod touto délkou asi hodinu a půl, potom ještě asi 15 minut před dalším ztížením (délka V+) a opět hodinu na polici před klíčovými délkami (V+ A0). Alespoň že nálada je celkem příjemná, kecáme s Pražáky z Hosohopo, občas různě vtipkujeme i s cizinci, navzájem si naznačujeme, že je spousta času a že si můžeme jít schrupnout a podobně. Zjišťujeme, že přes naši maximální snahu máme zase největší batohy. Cizinci nepotřebovali mačky a cepín a myslím, že i na bivakovací pytle dost kašlou. Oblečení jsme už ušetřit nemohli – mám tenké moirové triko, flísku, goráčovku, jediné kalhoty. Ale ostatní určitě nebudou mít jako my plynovou minibombičku a miniešák ani jídlo pro jistotu na dva dny.

Když jsme nahoře, většina lidí už sestoupila nebo sestupuje na druhou stranu do Itálie. Tak je to obvyklé, sestup je tam kratší a jednodušší. My bychom však kvůli zanechaným věcem pod stěnou potřebovali zpátky do Švýcarska. Tam vede sestup po Severní hraně a je to skoro 30 slanění. Je půl sedmé, za světla bychom to rozhodně nestihli, také cítíme, že jsme dost unaveni, a známe dostatek historek, jak po této hraně lezci slaňují většinu noci, usínají ve slaňácích, obtížně po tmě hledají další a odchylují se od optimálního směru sestupu do jedné ze stěn… Jedna dvojka z Hososhopo, která byla na vrcholu o chvíli před námi a je na tom se silami přece jen lépe, urychleně slaňuje právě po hraně zpět do Švýcarska. Druhá dvojka z Hosohopo je výrazně pomalejší než my, ještě hluboce dole ve stěně. Je zataženo a přes vrchol se převalují mraky, viditelnost 50 – 100 metrů. Bojíme se zvratu počasí. Původně jsme chtěli přespat na vrcholu v bivakovací boudě a druhý den v klidu slanit zpátky do Švýcarska, takto však raději volíme rychlý sestup do Itálie. Částečně slézáme a slaňujeme a sněhového pole pod stěnou dosahujeme na samém přelomu dne a noci. Počasí se mezitím umoudřilo a za svitu měsíce klopýtáme k chatě. Toho dne přicházíme samozřejmě poslední a chatař nám suše oznamuje, že už má plno a že je mu líto. Na prosbu, kde bychom si mohli lehnout alespoň na podlahu, nereaguje a zavírá za sebou dveře. Zvláštní chování. Vnitřní hrdost je stále větší než únava: nebudem se doprošovat, odcházíme bivakovat za chatu.

V pytlích z pogumovaného šusťáku se většinu noci třeseme zimou, chvílemi přesto usínám. Tomas mi ráno vypráví, jak ho rozčilovalo moje chrápání, když on zrovna drkotal zubama a nemohl usnout. Vstáváme za rozbřesku. Obloha jako vymetená. Kdybychom zůstali na vrcholu Badilu, vyspali bychom se pod dekou v bivakovací budce rozhodně lépe a teď bychom za krásného počasí už jen v klidu slanili do Švýcarska. Tak to nakonec udělala druhá dvojka kluků z Hosohopo. Nás čeká okružní trekařská anabáze s přecházením třech hřebenů a celkovým převýšením (dohromady nahoru i dolů) přes 2300 metrů. Všichni cizinci už jen scházejí dolů do Itálie.

Z dvacítky lezců, kteří se toho dne vydali stejnou cestou na Piz Badile, byla naše kombinace výstupu, noclehu a sestupu suverénně nejkomplikovanější. O to jsme přitom vůbec neusilovali. No, hlavně že to dobře dopadlo!

Podzim, Chorvatsko, Paklenica. „Especially delightful is a layback crack in the nineth pitch,“ píší v průvodci o cestě Klin ve 350 metrů vysoké stěně Aniči Kuka. Obtížnost cesty 8-, to nemáme šanci dát čistě, sázíme na to, že takto těžká pasáž je jen v jedné délce a že cesta se dříve samozřejmě hákovala. Co to asi bude ta zvášť úžasná „layback“ spára v deváté délce? Ten výraz neznám, podle významu by to tak ještě mohl být sokolík. S Tomášem Filípkem si lezení rozdělujeme, já vyvádím délky do 5+, Filipes jakožto lepší lezec ty těžší. Po prvních dvou zahřívacích délkách za 3, 4, následuje dalších deset délek v neustálé obtížnosti mezi 5 a 6. Skoro pořád se leze v koutech, občas ve spárách a sokolících. Z toho vybočuje jen traverz za 7- a převis za 8-, vždy jen několikametrová místa, která se dají celkem jednoduše zprasit. Zajištění je výborné, nové borháky a staré skoby, v několika délkách jsme nuceni i s 12 expreskami dělat chudé horolezce (tj. vynechávat některé jištění). Lezení je pěkné a několik délek obzvlášť krásných. A co „layback crack“? Ve zmiňované deváté délce se přeleze menší převis a následuje kolmá, místy snad lehounce převislá hladká plotna protnutá širokou spárou, která z jedné strany krásně bere. Asi třicetimetrový sokol jako když střelí v ohromné expozici (právě po překonání převislého úseku, který uzavírá hlavní část stěny), borháky asi po 5 metrech, spára příliš široká na dojištění friendy, které neseme s sebou, silové, vytrvalostní lezení v deváté délce, kdy už je člověk dostatečně vytahaný z délek předchozích. I na druhém konci lana mi srdce vlezlo poněkud do krku, bojuji se zbytky sil a sokolík pro mě není zrovna jednoznačně „delightful“, ale taky pěkně „scary“ a možná i trošku „dreadful“. „Na prvním bych se tady posral,“ říkám na štandu uznale Filipesovi a ten se svěřuje, že ani pro něho nebyl převládající pocit v této délce rozkoš či potěšení, což je slovníkový překlad slova „delight“. Můžeme tedy potvrdit, že je to opravdu nádherná délka. Nahoře jsme asi po pěti a půl hodinách. Až budu velký, chtěl bych lézt podobné cesty v pohodě a čistě.

Jak jsme letos organizovali závody

Když Pionýr vytvářel letáček pro nováčky, ptal se mne, jestli letos budou bouldrové závody, aby je mohl napsat jako jednu z aktivit oddílu. Neměl jsem letos v úmyslu je organizovat, ale nakonec jsem si říkal, že zkušenosti z loňska byly dobré, ani správce stěny na mě nekoukal tak nedůvěřivě jako vloni. Jen nadšený spoluorganizátor, jakým byl vloni Hrba, chyběl.

Nakonec se ale našli lidé, kteří všechnu tu práci, kterou nemám příliš v lásce, udělali. Honza Říha sehnal ceny, Pavel Jaroš vyrobil diplomy a na mne zbyla stejně jako vloni stěna. Bebul a David, stavěči z loňska, souhlasili, že přijdou stavět, i když Bebul už v Praze nebydlí a přijel odkudsi z Dobříše. Ještě jsem sháněl někoho, kdo bude stavět se mnou a jedna dvojka stavěčů by se po zkušenostech z loňska hodila. Nakonec se přihlásil na stavění Bidlo a den před závodem E.T. z Neratovic, který chtěl původně závodit, ale když jsem mu vysvětlil, jak „těžké“ bude finále, souhlasil s tím, že raději něco postaví. Čističů se přihlásila spousta, ale nakonec většina z těch, co se přihlásila, nepřišla, naštěstí přišli ti, kteří se nikam nehlásí, ale prostě přijdou.

V sobotu tak bylo na stěně dostatek čističů, kartáčů, imbusů a mohlo se začít. Tedy až poté, co si Tomas vyzkoušel loňské finále. Nastal obvyklý kolotoč, vynést žíněnky, sundat chyty, vyčistit stěnu, vyčistit chyty, zamést žíněnky, rozložit chyty podle barev vedle stěny.

Vloni se chyty čistily ve vodě, cesty se pak nedaly moc zkoušet a i při závodě se nesmělo používat magnézia. Letos se čistilo na sucho, efekt čištění nebyl sice moc znát, ale o to příjemněji se stavělo. S čištěním se skončilo dřív, než jsem počítal, a tak jsme začali stavět. Brzy na to se objevil Bebul s Davidem, což mne příjemně překvapilo, protože přišli o více než hodinu dříve, alespoň budeme dřív hotovi. Ve smluvenou hodinu dorazili E.T. s Žakym, něco postavili a poměrně rychle zase odešli. I přesto, že nás bylo tolik, zbyla hlavní část práce na mne a Bidla, v těch lehkých cestách je těch chytů trochu více. Práci jsme skončili dřív, než jsem počítal, natahali jsme zpět žíněnky a měli dostatek času vše vyzkoušet. Bidlo chyty ve zvolených cestách označil čísly. A já už si dělal představu, kudy povedou superfinálovky. Vše bylo připraveno na nedělní závod, ale o tom už je jiný článek, ve kterém jsou jmenováni ti, kteří mají nejlepší techniku, největší sílu a vytrvalost. Tohle je jen poděkování těm, bez kterých by se nic nekonalo. Díky Vám všem!

Německé pískovce 2003

V roce 2003 jsem lezl především na německém pískovci. Hlavním impulsem bylo zejména to, že Jitka rok dobrovolníkovala v Lipsku, a na půli cesty je Saské Švýcarsko, a tak se většina romantických dostaveníček odehrávala právě tam. Další důvod byl ten, že za těch 12 let, co lezu, jsem už vyčerpal valnou většinu těch „pěkných zajistitelných sedem“ na českém písku, a taky jsme se skamarádili s pár lidma s Drážďan, takže si čas od času poskytujeme na svých domácích terénech průvodcovské služby. A nakonec vyšla nová řada Heinickeho průvodčíků. A tak jsem strávil v Sasku celkem asi 8 víkendů, s různými spolulezci a v různých oblastech. Nabízím několik střípků:

Se stěnovým povalečem Tokem jsme si vybrali na nedělní odpoledne něco pohodového, čtyřku s hvězdičkou na Zinne v masivu Falkensteinu. Sice je nástup nevábným trojkovým Turnerkaminem, ale je to jen trojka a tak jsme po třech krátkých délkách u kruhu u začátku výrazných schodů na Turnerwegu v sedéku mezi Falkem a Zinne. Ovšem musíme čekat, protože jsme dohonili trojici Němců, Dva pánové a jeden chlapec asi dvanáctiletý. Odvážnější z pánů vždy překročí hnusný komín, narve rameno a koleno do spáry a pak zase překročí nazpátek a vrtí hlavou. Po desátém pokusu a po dvaceti minutách nás pouští, jako že si odpočineme. Nechci zdržovat a tak se vrhám do jícnu spáry nedbaje na pronikavou bolest od kamínků zarývajících se do kůže a zanedlouho jsem na vršku pilíře, a pak už jen chrochtacím rajbáskem přes kroužek na vrchol. Tok nejprve váhá, ale když dobírám jak ostříž, tak taky jede jak fretka spárou vzhůru a sedíme na vršku oba. Chabou němčinou nabízím německé trojici, že jim hodíme lano, ale oni odmítají, a tak se kocháme krajinou. Najednou slyšíme něco jako „Scheisejesusmaria!“, skřípavý zvuk a zadunění. To nejodvážnější z Němců projel spárou a spadl do hnusného komína. Naštěstí se mu však kromě notného lišeje nic nepřihodilo, ale ztrácejí morál a mizí po schodišti nahoru na Falk.

S Kubou Cvachem a s Honzou Říhou lezeme na Affensteinech na bájný Bloszstock, největší to hovado v celém Švajcu. Lezeme nejdřív žlábkem na travnatou plošinu, prolézáme tunelem a obcházíme Kreutzturm po překlenuté polici do štrbiny, kde začíná většina cest. Cesta Westwand, na kterou jsme mířili, je obsazena čtveřicí Němců. Volíme tedy pětkovou cestu Nordweg – Kühnsche Variante. Začíná to překrokem přes komín a dloooouhým vytlačujícím traverzem doleva na hranu (tam je kruh), pokračuje dlooouhým traverzem v římse k dalšímu kruhu. Tam dobíráme a Kuba vyráží dlooouhou spárou nahoru. Sedíme si s Honzou u kruhu, šedesát metrů pod zadkem svislou stěnu a dole turisti. Trošku fouká, takže když Kuba odleze tak daleko, že zbývá sotva půlmetr lana, tak není Kuba ani trochu slyšet. Lano se napíná – co teď? A tak vysílám Honzu vzhůru s pokynem, že ho jistím i odspodu a aby procvakával smyce, že kdyby Kuba ještě nedobíral, tak aby bylo jakési-takési jištění. Všechno dopadlo dobře, Kuba dobíral, a tak jsme za chvilku na předvrcholu u dobíráku všichni. Němci, kteří lezli Westwand, jsou dobraní o chviličku dříve a tak dolézají na hlavní vrchol. Z našeho družstva dolézám na vršek jenom já, zapisuji nás do knihy a slézám nepříjemným komínem ke slaňáku. Honzu při sestupu ke slaňáku jistíme z obou stran, a furt mu něco radíme, je to takové zapeklité. Jeden z Němců pochopil, že Honza trošku hůř vidí, a ptá se, kolik má jako dioptrií. Odpovídáme „ja, er ist ganz blind“. Jestli ještě neslezli, tak tam sedí s otevřenou hubou dodnes.

S Jitkou na Schrammsteinech trpíme strašným vedrem, a tak vybíráme něco lehkého ve stínu. Naše volba padá na cestu, která se jmenuje Leichterweg (lehká cesta), má klasifikaci 3, ve starém výběru Olympie je to dokonce dvojka, je označena hvězdičkou a vede na věž Südlicher Osterturm soustavou komínů. První délka je příjemný, leč nejistitelný komínožlábek končící u slaňáku u chřtánu jeskyně. Prolézáme jeskyní plnou zaklíněných balvanů na druhou stranu věže. Tam Jitka zůstává jistit a já vylézám z komína na poličku ve stěně a pod nohama padá hladká mírně převislá stěna třicet metrů dolů. Nade mnou je něco mezi širokou spárou a ouzkým komínem, na prvních třech metrech je to o metr převislé, nemá to chyty a docela to solí. Vždycky do toho nalezu, hekaje se vysoukám dvacet centimetrů vzhůru a pak nastává sesun nazpátek na polici doprovázený drobným odběrem krve. Po půlhodině konečně zjišťuji správnou sekvenci pohybů v tomto boulderu a pomocí důmyslně vklíněného kolena se dostávám do kolmého úseku, který se teď zdá zcela snadný. Další dobírák a pak ještě jedna délka na vrcholek. Čteme si ve vrcholovce a zjišťujeme, že tuto cestu lezly za posledních šest let pouze tři lezecká družstva. Při slanění se opět prolézá tunelem, kudy se lezlo vzhůru, což většina lidí lezoucích na tuto věž těžké cesty netuší, a tak se čas od času na této věži odehrávají zajímavé scény, kdy lano končí v hladké stěně a nebohému slaňujícímu nezbývá než se pořádně rozhoupat, aby se dostal ke kruhu deset metrů vpravo od spádnice slaňáku.

V rámci česko-saské družby dorážíme ve velké multikulturní skupině pod skálu Lorenzwand. Náš místní znalec Christian má nějaké bolení břicha po klobásách, které si včera pekl v bivaku na ohníčku, a uléhá do křoví. Ale mám ještě papírového průvodčíka, který mi nabízí nějaké sedmáčko s dvěma hvězdičkami. Jmenuje se to koktejl. A tak vyrážím do koktejla, kousek sokolíkem, pak kruh, bříško na tření, hodiny, další kruh, další bříško a jsem na metrové polici a ovazuji hodiny jak stehno. Metr a půl výše je kruh. Nějak špekuluju, jak k němu, a nakonec jej cvakám v podivuhodné pozici, kdy mám pravou nohu u brady. Nějak se vrtím a vrtím, noha, která byla u brady, je natažená a pode mnou a furt na stejném stupu, akorát nikde jinde není nic k držení ani k stoupnutí. Nadávám jak špaček na německé sedmy. Deset centimetrů výš, než dokážu natáhnout ruku, se stěna láme do položenějšího terénu a zdá se, že je ve skále dírka. A tak se odrážím a skáču. Kupodivu jsem tu dírku trefil, ale nic moc nebere a ještě v ní musím vyměnit levou ruku za pravou a šoupu nohama jak o život, dokud dirku neprotlačím ke kolenou a nějak se vykuluju do rajbasu. Pár metrů ke kruhu už je lehčích, ale po čistém hlaďasu, a tak furt trnu, jestli nepadnu na tu polici pod kruhem. Podařilo se, pak furt dál rajbasem (chrochtám si jak prase na bukvicích) přes další kruh a najednou gipfl. Trošičku mě zaráží, že to za mnou z těch, co dobírám, nikdo nepřelézá, všichni končí u těch velikých hodin. No a když slaním dolu, tak se probouzí Christian a povídá něco jako že jsem to pěkně vylezl a že je to osmáčko, že je to varianta koktejl s hvízdnutím. Ten den byl vůbec zvláštní, ještě přelézám jedno sedmcéčko, o kterém si celou dobu myslím že je to pouhé áčko, prostě topograficky nevydařenej den.

Zase jsme na Šramštajnech a vybíráme si věž Jungfer. Je to takový pravidelný skoro čtyřicetimetrový kužel, který má z jedné strany dvaadvacetimetrový pilíř. Kuba Cvach se Zdendou Zemanem lezou nějaké sedmcéčko z druhé strany a já s Jitkou jdeme na normálku, což je sedma s dvojicí hvězdiček a s vykřičníčkem. Nastupuje se to komínem mezi věží a pilířem, je to krásný pohodový komín, plno stupů, chytů a míst k jištění. Na pilíři je dobírák a tam dobíráme. Pak překračuji přes komín do stěny a na třech metrech zandavám pět smyček a vrtím hlavou, vždyť se to dá jistit docela v pohodě. Ovšem ke kruhu je to ještě deset metrů. Je to takové né moc těžké lezení, mírně položená stěna, vždycky hluboký bočák, který se protlačí až k pasu s nohama na tření a někde nahoře se najde nový pěkný bočák. Najednou bočáky končí, stojím na tření a poslední smyce o sedm metrů níže. Zatínám zuby, vzpomínám si na říkanku o andělíčkovimýmstrážníčkovi a stavím nohu výše. Drží. Druhá noha. Taky drží. A je tady kruh! A za deset vteřin jsem na vršku, kam zrovna dolézá Kuba z druhé strany.

Tahle cesta je poměrně legendární. V době svého vzniku (1906) platila za nejtěžší výstup v Sasku. Dali se dohromady dva významní prvovýstupci a rivalové, Walter Hünig a Oliver Perry-Smith. Snadno dolezli na předskalí a Hünig v slušivé plstěné hučce opásán konopným lanem vyrazil vzhůru. Dolezl až tam, kde končí chyty, a udělal ještě dva kroky. Jenomže nějak nevěděl co dál, nešlo to ani nahoru ani dolu. A tak se tam klepal strachy, že Perry-Smith přestal jistit (stejně to nemělo smysl) a vyrazil na pomoc. Dolezl do posledního bočáku, a udělal krok tak, že byl o půl metru níž než Hünig. A pak Hünig stoupl svému spolulezci nejprve na koleno, pak postupně na ruku, na rameno, na hlavu a nakonec do dlaně vzpažené ruky. Celá živá pyramida se kymácela a oba spolulezci se potili hrůzou. Nakonec se Hünig vydal dál rajbasem a o půl metru výš nalezl chyt, takže byl za chviličku na vršku a jeho spolulezec byl na vršek vytažen na laně. Pak umístili na vrchol knížku, zatloukli slaňák a do místa, kde stavěli, osadili jistící kruh.

Divokej císař - aneb Jak počasí dělalo co mohlo

Dlouho předlouho jsme plánovali výlet do říše divokého stařičkého mocnáře, abychom tam utrápili nějaké strmé vápencové kvaky. V pátek jsem přišel do práce vybaven tučnou alpinistickou sviní a shlédl BergWetter na všech možnejch webech. Ostatní udělali totéž, a tak se rozpoutala asi dvouhodinová emajlová smršť, jejímž výsledkem bylo jednoznačné rozhodnutí o odjezdu s nadějí na třídenní pařbu v autě obklopeném běsněním živlů na parkovišti.

Vyjeli jsme ze smíchovského Bahnhófu v sestavě Bidlous, Tomas, Filipes a já. Slibovaný déšť přišel někde u Mnichova a byl značně intenzivní. Pod mořem obráceným vzhůru nohama (neustálé řeči o tom, jak se nedá lézt, proč jsme sem jezdili, ujímám se role optimisty a nadšeně pokřikuju, že to padá rosa a že nám nic nechybí) jsme dojeli až na parkoviště u hotelu Griessenalm, kde jsme nejprve asi hodinu taktizovali, vypili polovinu flašky tuzemáčku a pak prohlásili déšť za ustávající a zalehli jsme do stanů ukrytých mezi auta s optimistickým budíčkem naplánovaným na šestou.

V sobotu ráno bylo sice šedivo, ale sucho a bezvětrno, a tak vyrážíme na procházku s lanem pod východní stěnu Jatek (Flajšbanku). Tomas s Bidloněm vyrážejí do naprosto kompaktní stěny do jakéhosi Rebiče, s Filipsem jdeme pod Výsnera a pod nástupem půlhodinku taktizujeme nad počasím, když pak vidíme šestici lidí mířící k témuž nástupu, tak honem nastupujeme. Filipes jakožto zdatnější lezec a moralista nezadržitelně stoupá převážně na prvním konci lana a převážně stylem OS, já lezu chvatně a s frýklajmbingem si moc hlavu nelámu, v traverzu předvádím vybroušenou techniku přítahů za smyce. Na předposledním štandu nás dohání další dvojka, jsou to Bavoři z Weidenu ve Frankenjůře, páč počasí drží jak přišitý, tak není kam spěchat, a tak je situace z obou stran přijímána vlídně a přátelsky. Pak už je vršek a sestup, slanění, slanění, pochod a čtyřikrát slanění a jsme zas pod nástupem a pak vonányje dolů ferátou a sutí k autu, Filipes při sestupu zaostává a dochází se zpožděním pajdaje a opíraje se o sukovici ulomenou v křoví. Za chvíli se objevují Tomas a Bidlo, září jak sluníčka, Rebiče utrápili, ale ani oni nehráli na sedmový horský RP športklettern.

V neděli vstáváme v půl šestý, je azuro - prasan, a před osmou nastupujeme opět do stěny Jatek, tentokrát do Dylfra, nejdřív dvoudýlkovej traverz a pak osmnáct dýlek kličkujících mezi bujnými plotnami, Tomas s Bidlem lezou naproti na Predigštůl, a tak se navzájem dobře slyšíme. Opět zavrhujeme sportovní zásady (je tady skoba? je! chňap!) a před třetí jsme na gipflu a opět starý známý sestup a v šest jsme u auta, kde už čeká druhá část výpravy. Honem balíme a valíme nach Hause, do Prahy dorážíme chvíli před půlnocí.

Vylezeno:
Bidlo a Tomas: Fleischbank Rebitsch-Spiegel, 6- A1, Predigstuhl Západní zářez 5 A0

O jednom stoupání, Haute route, 2003

Krok, mačka křus, hůlky křus křus, krok, mačka křus. Mechanicky opakuji. Nepočítaněkrát. Stoupám do strmého firnového svahu a přede mnou v přicházejícím dni bledne had čelovek borců, co vyrazili z chaty dříve než my. Tedy nevím, jak je to možné, ale z chaty Valsorrey vyrazili dřív než my všichni. A to jsme vstávali tak nekřesťansky brzo. Ke všemu, jen aby nám vydrželo dobré počasí.

Já, Jirka a Zbyněk máme za sebou již tři etapy přechodu mezi Chamonix a Zermatem, Haute Route. Včera jsme si dvě etapy spojili v jednu a mám toho docela dost. Za tu dobu už jsem si vyzkoušel, co je to drápat se do sedla jako bylo Chardonet, jaký je to zážitek šoupat bokem naprosto ledový žlab Col des Ecandies i jaké je to letět po držce tím spádem dolů. Taky jsme se už docela prošli. Včera jsme asi pět hodin dusali s lyžemi na zádech do kopce rozkvetlými loukami.

Tohle stoupání na Plateau du Couloir (3660 m) je ale něco jiného. Konečně pořádné skialpinistické radovánky. Tedy zatím nahoru. Upadnout opravdu nechci, nesmím. Několikasetmetrový sešup po umrzlém firnu a pak bůhví jaký skalní práh nebo suťoviště. Proto se soustředím na každý krok. Zaseknout přední hroty maček, přesunout hůlky a druhá noha. V prošlápnutých stopách přede mnou leží křišťálová krupice přemrzlého sněhu. Při každém zaseknutí mačky se rozstřikuje okolo, jako když děcka z radosti rozkopávají sněhové závěje. Jestli bude sklon svahu ještě stoupat, tak si budu muset vzít do ruky cepín. Zbyněk vepředu ještě stále stoupá ohromnými cikcaky na lyžích. Moc to nechápu, já lyže sundal asi čtvrt hodinu za chatou. Partička, asi Italů, vypadající ještě zoufaleji než my, také nechápe. Předbíhám je. Mojí morální útěchou je, že Jiřík je stále ještě za mnou. Dnes nejsem poslední.

Zastavím se na vydechnutí a zjišťuji, že na protějších kopcích se odráží ranní slunce. My se nacházíme ve stínu mohutného Grand Combinu. Úžasné rozhledy na druhou stranu opravdu stojí za zastavení. Tohle mě tedy dostává. Ty barvy, strže, žlaby, bílá sněhová pole, černá suťoviště, šedé mraky, modrá obloha. Kámen a voda. Kámen a led. Není na tom něco minimalistického? Přitom je to tak ohromné, neuvěřitelně členité. Vzpomínám na Madlu, jak se asi má ona? Ale není čas na nesmyslné úvahy, za zády mi dýchá Jirka.

Zase křus, křus, křus. Nějak mi to nešlape, že by nadmořská výška? Houby, prostě jsem líná bačkora, jen dál. Pak už nás dnes čeká jen sjezd. Pomalu se přibližuji k závěrečné části výstupu. Vidím, že někteří naši spolunocležníci z chaty Valsorey se v závěrečných metrech jistí. My nebudeme. Zbyněk už je skoro nahoře a Jirka někde vzadu, čekat na něj nebudu. Beru si cepín. Sklon kopce už je takový, že mi ani nevadí jednou rukou se opírat o hůlku a druhou o cep. Je to tak bezpečnější. Ne, že bych se bál, ale přece jenom takové mrazení, co ti dodá respektu před hlubinou pod tebou, cítím. Nahoře to opravdu vypadá dost strmé, přemítám. Jo tohle kdyby viděla moje Maminka, ta vždycky říkala, že nemám běhat po horách a pořádně se učit. Je okolo půl osmé, to bych doma tak vstával.

Není to tak strašné, je tu vychozená rýha, ve které se dá docela dobře stát. Zespoda to vypadalo hrozivěji. Na jištění to není. Poslední zaseknutí cepínu, kdyby mi to někam ujelo, a už se přehupuji přes okraj na kost zmrzlé firnové hrany. Jsem nahoře. Plateau du Couloir vysoké 3660 m, nejvyšší bod naší cesty.

Po pravé ruce vidím na skalním výstupku krásně oranžový bivak Mussd, po levé se mi tyčí hřeben majestátného Grand Combinu. Po této hraně na něj vede normálka. To může být dost pěkná cesta. Přede mnou se rozevírá pohled na nekonečné vršky pokryté bílými čepičkami i černými lysinami. Za velkým plochým sedlem padá kamsi do hlubin naše cesta. Z očí mi mizí několik lyžařů a vidím Zbyňka, jak sundává pásy, fotí a čeká na nás. Jdu k němu a připadám si jako Amstrong na Měsíci. Při každém kroku mi vyletí koleno o kus výš, než je potřeba. Jdu po rovině, už žádný svinský kopec. Teprve když si sundávám batoh s lyžemi a sedám si, zjišťuji, jaká to vlastně byla dřina. Šel jsem nahoru jako v transu. Moc jsem o tom nepřemýšlel a hele, už se koukám do údolí na druhé straně. Takhle kdyby mi ubíhalo víc kopců.

Dělám fotečky, ale docela dost fouká. Člověk si musí dát opravdový pozor, aby mu neulítla rukavice ani nic jiného. Malá delinka je pro mě tím nejlahodnějším, co si mohu vůbec představit. Nechám ji pomalu rozpouštět v ústech a kochám se rozhledy do dálky na ledovec Sonadon. Přemýšlím o lidech, co se vydávají do hor, i o těch, co zůstávají doma a co z toho mají. Tahle otázka mě pronásleduje už dlouho. Možná proto, že si na ni nejsem schopen dát uspokojivou odpověď. Nic z toho vysupět na nějakou horu, přeplahočit se přes jakýsi hřeben, sesmýkat nějaký žlab. Proč. Základní otázka. Základní odpověď. Protože. Protože tady ta hora je, protože nám ten hřeben zprvu přišel jako dobrý nápad, protože už nad tím žlabem stojím.

Náhle se ve mě cosi změní. Obloha, mraky, vršky, sníh, kamení, led, vítr. Všechno v dokonalé estetické harmonii, intenzivní pocit něčeho přesahující nejen mě, ale i vršky těchto velikánů, hory samé. Pohled do hořícího keře, do tváře Boží. Okolo žaludku mi je, jako když se proletíš do měkkého lana. Nejsou důležité otázky ani odpovědi. Věci prostě tak jsou a není to správně ani špatně. Prostě to tak je. Nevím.

Doráží Jiřík a Zbyněk mizí dolů. Už mu byla na tom větru dost zima. Mě je také. Jsem připraven a čekám na Jirku. Vzhledem k tomu, že Jirka vybaluje ještě pití, loučím se s tímto krásným místem a chvílí, vrhám se dolů za Zbyňkem k traverzu do sedla Sonadon a dál k Mt. Durand Glacier, po kterém snad dojedeme až do našeho dnešního domova na chatu Chanrion a za další dva dny snad až do Zermatu. Uvidíme, jestli počasí dá.

ZTRACENI V ČERNÉ HOŘE

V pátek, 11.7.2003, v půl jedné odpoledne překračujeme hranice Srbsko-Černá hora. Jedeme kaňonem řeky Lim do městečka Bjelopolje, kde bude rozchod. Ve středověku bylo městečko tureckou državou, je tady pravoslavný kostel se svitkem evangelia z 12.stol. Okukujeme první Černohorce, ale zatím nic moc.

Vyjíždíme konečně směr kaňon Komarnica. Nemělo by to být daleko, prý snad za dvě hoďky bychom měli být na místě a pak už přebalení věcí a nocleh. Začínáme stoupat do kopců, klimbáme, zase sjíždíme. Silnice se mění v podivnou kamenitou horskou cestu. Tunel, kterým máme údajně projet, nikde. Nakonec stavíme a asi 45 minut se rozhoduje, co dál. Od místních se dovídáme, že po několika kilometrech do kopce zase bude silnice. Nakonec se rozhoduje, že to bus po šutrech riskne a pojede se. My ovšem až k silnici pošlapeme po svých. Po 3 km opět nasedáme do busu a spokojeně sledujeme ubíhající asfaltovou silnici vedoucí serpentinami rychle dolů. Úsměv nás ale rychle přechází, když části silnice chybí a to samozřejmě pouze v těch nejexponovanějších místech srázu. Já mám u okna bohužel vše z první ruky. Pode mnou ani ždibec silnice, mám pocit, že každou chvíli musíme sklouznout po srázu dolů. Po perné hodince, kdy jsme několikrát velmi ochotně pro jistotu vysedali z busu, a ztrátě nárazníku konečně dojíždíme na dno kaňonu. Vzhledem k pokročilé hodině už nehledáme vhodné tábořiště a rozbijeme stany hned vedle silničky na něčí louce přímo před zraky místních obyvatel, kteří si nás zvědavě prohlížejí. Následuje rychlá večeře, krátké představení u ukrajinské palinky, neúspěšná cesta za mytím u potoka a pak už rychle na kutě.

Ráno se probouzíme do nádherného azura, vypadá to, že bude pěkný „pařák“. Budeme se dělit na dvě skupinky, aby nás nešlo tolik najednou. Tak jdeme až ve druhé skupince a díky focení úchvatného kaňonu se rychle ocitáme na konci. No je vidět, jak mají všichni první den energie na rozdávání. Nakonec předbíháme jeden pár. V lese začínáme váhat kudy dál, hledáme cestu, nejdeme totiž ani po žádné značce. Nikde ani živáčka. Párek, Iva s Mírou, nás docházejí a tak hledáme cestu v pěti. Přes dvě hodiny se motáme po lese a hledáme tu správnou pěšinu, která by nás vyvedla kaňonem k úpatí prvního stoupání na hřeben. Víme pouze směr a že bysme měli jít přibližně podél potoka. Černobílá mapa, kde se nerozezná ani potok od cesty či vrstevnice, nám k ničemu moc není. Čas ubíhá a zdá se, že se po nás nikdo neshání. Nadáváme. S velkou časovou ztrátou dojdeme na nějakou planinku, kde nám pastevec ukazuje cestu na salaše Dobri Do (1700 m). Plni naděje vyrážíme po cestě, která se ale rychle ztrácí a my se ocitáme ve vyschlém korytu, kterým se po váhání a hledání jiné cesty nakonec vydáváme. Nálada klesá opět pod bod mrazu. Káťa toho má plné kecky, dobírání antibiotik, úmorné hledání cesty a slunce není dobrá kombinace. Pokračujeme zarostlým korytem až k malému vodopádu (čůrek vody stéká po strmé skále), kde koryto-cesta končí. Už jsou asi 4 hodiny odpoledne, vypadá to bledě. Nejsme ani v půlce cesty. Prozkoumáváme okolí, sledujeme každé ohnuté stéblo trávy a převrácený šutýrek. Nalézám obal od müsli tyčinky. Sláva! Česká s datem výroby 2003! Zdá se, že jsme na správné cestě. Čas je ale neúprosný a sil ubývá. Konečně se dostáváme nad hranici lesa a nepřestáváme doufat, že na nás někde čekají. Slunce peče. Korytem se dostáváme do soutěsky, kde chvilku brodíme, ale cesta tudy nepůjde. Vše nakonec obcházíme a pomalu se dostáváme na obrovskou horskou planinu. V dálce rozpoznáváme salaše. Doléhá k nám bujarý zpěv. Na salaších nás ale nikdo nečeká. Ptáme se místních na další cestu, ochutnáváme rakiji i pivo a dostáváme se do příjemně bezstarostné nálady. Vše vynikající chuti, po vyčerpávajícím dni přišly vhod. Sluníčko se pomalu chýlí k obzoru a my se vydáváme ještě asi 2 km do „kempu“, kde jsme se už rozhodli pro dnešek to zapíchnout. Tam nás nadšeně vítají místní kempisti, dostáváme opět rakiji a dokonce meloun. Ptáme se na další cestu a konečně vidíme i pořádnou mapu, kterou se snažíme vrýt si do paměti. Moc nerozumíme, něco málo ruštiny. Dovídáme se, že dokonce viděli poměrně brzy odpoledne naši skupinu. Konečně oddech, zítra musíme dojít na naše původní první nocležiště u Škrčských jezer. Dohadujeme se, jak je možné, že si průvodci nevšimli, že jim chybí pět lidí. No nic, uvidíme, co řeknou, až je dojdeme. Nepříjemný pocit, že jsme se ztratili někde uprostřed černohorských kopců nás už přešel, správnou cestu jsme našli, teď už jenom dohonit ostatní.

V devět ráno vyrážíme směr Škrčko ždrijelo (2114 m). Škrábeme se do krpálu asi dvě hodiny, sluníčko pěkně peče. Káťu začíná bolet pekelně připálený krk. Jdeme pěkně v poklidu, cestu už hledat nemusíme, je tu pěkně značená. Na hřebeni trošku vyděsíme pastevce, který si pěkně shora dohlíží na své krávy v údolíčku pod námi. Jedna stojí dlouho nehybně na sněhovém políčku a my chvilku dumáme, jestli náhodou nepřimrzla. Potom už jen klesáme k Planinarskému domu u Škrky (1717 m) a kocháme se nádhernými výhledy na krasové štíty okolních vrcholků. Na místo dorážíme asi v jednu hodinu odpoledne. Při pokusu obejít velkým obloukem krávy pasoucí se u břehu jezera narážíme na holky z naší alpiňácké tlupy. Diví se, co my tam. Diví se i průvodci, kteří „výletníkům nalehko“ na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov kuk (2523 m) hlídají batohy. Oni nás vůbec nepostrádali! Dokonce za nás zaplatili nocleh u Planinarskeho domu 3 eura a vstup do národního parku! Ani se prý nijak nepozastavili nad tím, že jim nějaké vstupenky přebývají. No nestačíme se divit. Jeden z průvodců, Remšo, si myslí, že se bude nocovat až za vrcholem Planinica (2330 m) někde v sedle. Domlouváme se tedy, že nebudeme čekat, až se ostatní vrátí, a vyrazíme napřed. Naše pětice vyráží asi ve tři hodiny. Před sebou máme neuvěřitelný krpál, většinou tráva, na vršku suťovisko, přes cestu sem tam nějaký ten had. Dle Remšových odhadů bysme měli být za hodinku na vršku. Ha ha ha. Trvalo nám to skoro tři hodiny a to s vypětím všech sil. Ani se nedalo moc odpočívat. Na prudkém svahu, kde bylo třeba vážit každý krok, jinak jistá skluzavka až do údolí, nebylo prostě kde. Díváme se do údolí a pozorujeme tečky vracející se z túry. Za námi ale ani noha. Na vrcholu nepříjemně fouká a stahující se mračna nevěstí nic dobrého. Zapisujeme se do vrcholové knihy a šupajdíme někam níže. První pěkný pláceček pro stany zabrali dva koně, tak pokračujeme o kousek níž. Koníci nás ale stejně nakonec poctili svou návštěvou a „strážili“ nás většinu noci. Stíháme stavět stan, uvařit vydatnou večeři, než začne krápat. Za chvilku se přižene slušná bouřka a my jen čekáme, co provede s naším vypůjčeným stařičkým stanem. Zbytek výpravy samozřejmě nikde, takže zase zůstáváme sami v divočině. V noci vylézají holky na záchod, venku se čerti žení. Ťápanec do kaluže, posvícení čelovkou koni do očí (snad to byl kůň) žene Léňu rychle zpátky do stanu. Já pořád nemůžu usnout, poslouchám frkání koně a moje bujná fantazie si představuje, jak kůň zakopává o šňůrky stanu a na mě padá hora koňského masa. Konečně přestává pršet a po vysušení loužičky ve stanu konečně klidně usínáme.

Ráno je opět nádherně azuro, fouká ale silný vítr, který rychle přihání šedivé mraky. Radši zvedáme kotvy a utíkáme pryč z hřebene. Ještě vytvoříme vzkaz Alpině a už si to svištíme směr Žabljak. Obědváme na planině Crepuljna poljana a podle stručných bodů plánu na tento den se orientujeme směrem k cíli – Crno jezero (1422 m). Po makadamové cestě se jde pěkně svižně a tak míjíme odbočku u památníku Jakova Ostoviče a musíme se kus vracet. Jak se blížíme k jezeru, potkáváme skupiny různých výletníků. Jejich plátěnky a sandálky prozrazují, že už nejsme daleko. Konečně jezero, můžem to už dneska zapíchnout a jen čekat, až dorazí ostatní. Vaříme si super pudinkovo-rýžovou kaši a vyhlížíme zbytek zájezdu. Jakmile všichni dorazí, děláme ještě společné foto a potom už vzhůru do kempu.

No kemp se ukázal jako loučka převážně ve svahu. Nemůžeme se dočkat sprchy, kterou rychle obsadíme, než se vytvoří gigantická fronta. Po večeři se naráží bečka, tak je veselo. Všichni se vyptávají, jak jsme si „užili“ první dva dny.

Ráno se vyráží na odpočinkovou túru do nejhlubšího kaňonu v Evropě – kaňon Tary s vesničkou Tepca. Hrkáme se busem po nepříliš dobré silnici asi 7 km k výchozímu bodu a kocháme se pohledy na velkou část Durmitoru. U vyhlídky Čurovac (1625 m) jsme kolem jedenácté. Šlapat dolů převýšení 1000 m a potom zase zpátky se nám vůbec nechce, tak se poflakujeme po vršku, opalujeme se a fotíme a nakonec se vydáváme zpět pěšky do Žabljaku. V turistickém centru kupujeme mapy Durmitoru a Bjelasice, která nás ještě čeká. Kdo ví, kdy se nám budou hodit. Procházíme se městečkem a sháníme pohledy, které by nevypadaly jako 20 let staré, ale bez úspěchu. Tak si kupujeme aspoň nějakou sváču a šouráme se zpátky do kempu. Večer je rozlučkový oheň s Durmitorem, zítra nás čeká národní park Biogradska gora.

Počasí nás opět nezklamalo, začíná být pěkné vedro. Při krátké zastávce v Žabljaku konečně na poště kupujeme normální pohledy.

Projíždíme kaňonem řeky Tary s nejhlubším bodem v 1300 m. Míjíme také most vysoký 130 m, postavený ještě před 2. sv. válkou. Pohoří Bjelasica je součástí parku Biogradska gora, kde se také rozkládá třetí největší prales v Evropě (ty druhé dva jsou v Srbsku a na hranicích Polska a Běloruska). Nachází se tady okolo 200 endemitů.

Po obědě vyrážíme od Biogradského jezera k jezeru Šiško (1680 m). Jdeme pohodovou vozovou cestu, stoupání není ani moc znát. Je ale děsné vedro, což celkem ubírá síly. Kolem páté dorážíme k jezeru. Moc neotálíme a naskáčeme do jezera na Evy. Je to bájo. Těšíme se na večeři, zase si ji zasloužíme. Večer máme táboráček, velké výpravy se vydávají do okolních salaší pro sýr a mléko. Spokojeně pozorujeme stáda oveček vracejících se zpátky na salaše. Od jedné paní dostáváme kilo sýra, prý ovčího, který chutná jako pikantnější tvaroh. Rumunský byl rozhodně lepší.

Ráno, jak jinak – azuro. Vyrážíme k jezeru Malé šiško. Vyschlé. Pokračujeme k jezeru Ševarina (1650 m). Zarostlý brčálník. Pak chvilku „běháme“ po okolních lukách a hledáme cestu na Crnu glavu (nejvyšší vrchol Bjelasice, 2139 m). Po hodině se vracíme zpátky k místu našeho noclehu. Po chvilce otálení se vydáváme pěšinkou vzhůru do kopců. Je úporné vedro a tak se jde dost špatně. Vydrápeme se na hřeben, ale nestačíme se ani moc pokochat výhledy a už zase scházíme kamsi do dolíku a evidentně se odkláníme od jasné hřebenové cesty. Jsme naštvané, že musíme dělat takovou exkurzi po místních kopcích a nestřihnem to rovnou ke Glavě. Oběd je naplánován až u jezera Uršulovačko (1925 m). Ještě jeden krpál do sbírky a jsme tam. Voda vypadá lákavě a tak moc neváháme a jdeme spláchnout pot a špínu. Jezero je výrazně studenější než Velké Šiško, osvěžení nádherné. Ještě se rychle naobědvat a hodinová pauza končí. Poslední krpál na vrchol už vybíháme jako laňky. Na úplný vrchol nalehko, bagáž si to trůní v sedýlku – to bude zajímavá fotka. Nahoře se zapisujeme do knihy a všichni děláme tuny skupinových fotek. Teď už nás čeká poslední sestup z hor. Cesta směr Lubnice je nekonečná. Nohy začínají pekelně bolet a přestávají poslouchat. V nejkrušnějších chvilkách konečně vidíme silnici a za chvilinku se vynoří i náš autobusek. Hurá! Vychlazený gambrinus čeká! Vypiju ho na ex a tak mám potom trochu problém zapíchnout stanový kolík.

Vyrážíme brzy ráno, počasí se začíná kazit a je i poměrně chladno. Zastavujeme se na nákupy v městečku Bezanec, čeká nás cesta k monastiru Morača. Malebný klášter s nádhernou zahradou byl příjemným zpestřením horského treku. Hlavním programem dne je kaňon Mrtvice se stezkou vysekanou ve skále. Začíná být zase nechutně vedro. Vyráží se po obědě, je nasazeno vražedné tempo. Prašná cesta se mění v pěšinku, ale vstup do kaňonu nikde. Prodíráme se houštím, někde pod sebou tušíme řeku. Asi po 5 km konečně kus skály do ruky a výhled na řeku měnící se proti proudu na potok. Dereme se dál, až se dostáváme k vybájené vytesané stezce, která se ukázala být jediným zajímavým místem celé cesty, tj. 200 m na 10 km túře vypraženými loukami a džunglí. Nebýt neúprosného vedra a nedočkavého úprku celé skupiny to mohla být celkem pěkná procházka.

Po návratu z „výletu“ se ukují pikle, že nebudeme nocovat nikde poblíž, ale že se pojede až ke Skadarskému jezeru, které už je jen kousek od moře. Teď už si to svištíme definitivně pryč z hor. Projíždíme hlavním městem Černé hory, Podgoricou (44 m.n.m.), ležící na soutoku šesti řek. Skadarské jezero vypadá impozantně, obrovská plocha, kam až oko dohlédne. Protože jsme minuli odbočku na naše nocležiště a z vnitrozemí se blíží pěkná bouřka, vedení rozhoduje, že sjedeme až do Petrovace, tj. až k moři. Super! Chvilku hledáme kemp, kam by se mohl nasoukat i bus. Už je skoro tma, tak jen postavíme stany a ani už nic nevaříme. Se spacáky se uvelebujeme venku. Je dost teplo, spacák nepříjemně hřeje, ale zase fouká vlezlý vítr, že se skoro nedá usnout. Nemůžeme se dočkat rána, až uvidíme moře.

Budíme se dost brzo. Uvaříme snídani o dvou chodech a vyrážíme na pláž. Stavujeme se ještě pro něco k obědu a kupujeme si 6-tikilového melouna. Pláž je kamínková a voda má nádhernou modrozelenou barvu. Je neuvěřitelně slaná a pěkně nadnáší, ani se nemusíme snažit moc plavat. Jedinou vadou je ale teplota horského ledového pramene. Odjezd směr Boka Kotorská je plánován až na 14,30. Sluníme se, odpočíváme. Prostě lážo plážo.

V Kotoru se nám moc líbí, starobylé centrum s uzounkýma uličkama skýtá příjemný chládek. Pozdě večer jedeme do kempu až kdesi na kraj fjordu. Připadá nám, že kempujeme u někoho na zahradě. Nocleh pod širákem nemá chybu.

V šest ráno začíná zase pařit sluníčko, už nám to leze na mozek. Trajektem se dostáváme zpátky na správnou stranu pevniny a ujíždíme směr Dubrovník, kde na nás zase čeká koupačka v moři. Dorážíme něco před polednem a dostáváme rozchod až do sedmi.

Vedro, vedro, vedro a nekonečná cesta na pláž. V ledové vodě se moc dlouho nedá vydržet a na pláži na prudkém sluníčku taky ne, takže to po dvou hodinách balíme a jdeme do města. Jsme celé upachtěné, teplá šťáva vůbec nechutná, vařený sýr se sladkou bílou vekou taky ne. Nedostatek pití se nám ale krutě nevyplatí.

Poslední atrakcí se pro nás před odjezdem domů stává vynikající obrovská zmrzlina, skoro jsme ji ani nemohly dojíst.

Večer už naskáčeme do busu a čeká nás už jen dlouhatánská cesta domů. Skoro celou noc jedeme podél pobřeží a míjíme i odbočky na známá chorvatská letoviska.

S nadcházejícím parným dnem pro nás začíná horor. Venku 30 °C, v buse na našich sedadlech přímo u motoru 40 °C. Nepřipadá v úvahu mít bosé nohy na podlaze. Vařený TANG se nedá pít, takže vlastně skoro nepijeme. Vychlazená česká matonka na hranicích nám už moc nepomáhá, začínáme být pořádně přejeté. Ve vlaku z Brna do Prahy už je nám trochu líp, ale to ještě netušíme, co nás čeká následují noc už konečně doma ve vlastní posteli. Já v noci 38° horečka, zvracení, ani čaj neudržím v žaludku. Léňa má průjem a Káťa píše SMSku, že je na tom úplně stejně. Několik dní nám trvalo, než jsme se daly zase do kupy. To nebylo moc příjemné zakončení naší cesty za dobrodružstvím v černohorských kopcích. Příště určitě budeme pít i hnusný vařený TANG.

Vypasená police plná knih

Oddílová knihovna se letos docela rozrostla. Největší zásluhu na tom má Klára Vaňková. Nejprve začátkem roku získala pár průvodců od svého tatínka a poté po prázdninách zajistila velkou knihovnu horolezecké literatury od Ivana Boháčka. Tu druhou pro oddíl dosud zpracovávám, ale mnoho duplicitních knih a časopisů už mají členové doma. Navíc jsme výměnou za některé z nich získali od slovenského Jamesu nejlepší výběr tatranských výstupů, který kdy vyšel.

Několik průvodců jsme nakoupili a několik dostali darem. Během roku jsem vyřadil několik okopírovaných nebo zastaralých materiálů jako například seznam ubytování na horách nebo metodické články o tréningu. Nikdo si je totiž nepůjčoval. Bohužel jsme přišli o průvodce po Bořeni a okolí, protože ten, kdo si ho půjčil, se odstěhoval na Slovensko a tvrdí, že průvodce již nemá.

Veškerá literatura z knihovny je popsaná na humanitní internetové stránce. Tam si můžete i najít, zda je ihned k dispozici, nebo zda-li ji má někdo vypůjčenou a případně jak dlouho.

V případně nejasností se obracejte na mail knihovníka: jakub.turek@horydoly.cz. Vybrané tituly mohu kdykoliv přinést na tréning nebo se domluvíme jinak.

Mont Blanc – dvoudílný britský průvodčík po lehkých, těžkých, ledových, sněhových, skalních i turistických cestách v masivu nejvyšší evropské hory.

Mount Everest – horolezecký průvodce po klasických výstupech na Everest i okolní hory.

K2/8611 m (Joska Rakoncaj a Miloň Jasanský) – fotky a poutavé vyprávění o dobývání nejtěžší himalájské hory.

Ze života horolezce (Julius Kugy) – klasická kniha o lezeckém objevování Julských Alp, základní pramen pro milovníky tamních hor.

Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách (Petr Piskač) – opěvovaný i zatracovaný kapesní průvodčík.

Vysoké Tatry (Július Andráši) – nejlepší výběr tatranských horolezeckých výstupů od dvojek po sedmičky.

Pár článků z internetu

Kuba Turek mi poslal pár článků z internetu, protože na webu se prý časem ztratí. Rád je do ročenky přidávám. Ti, kdo je nečetli, budou mít víc čtení, a ti, co je už četli, se k nim třeba vrátí časem.

Slyším přemrzlý led

Lézt po zmrzlých vodopádech jsem chtěl už dlouho, ale dosud se mi to nepoštěstilo. Vše se změnilo o minulém víkendu, kdy jsem jel s Gobem a spol. do Oldřichova v Hájích. Poblíž této jizerskohorské obce je totiž nepoužívaný žulový lom, po jehož stěnách stéká několik kolmých ledopádů.

V sobotu ráno jsme jeli autobusem do Liberce, kde jsme čekali na vlak do Oldřichova. Sedli jsme si do kulturní místnosti, kde byli židle, stolečky a hlavně teplo. Jeden z naší party vyndal svačinu a z chleba ukusoval jen do té doby, než na něj vyběhla starší paní, která neměla nic jiného na práci, než hlídat lidi, aby v místnosti nejedli a nepili. Když jsme se pokusili napít, zákaz důrazně opakovala. Těmito scénkami nás probudila z ranní letargie, doslova nás nažhavila, a tak jsme dojeli do Oldřichova a hned vyrazili za lezením.

Připínám na boty nové mačky, nasazuji přilbu, soukám se do sedacího úvazku, přivazuji se k lanu a beru do rukou dva ostré cepíny. Nevidím to, ale vím, že celá naše skupina dělá to samé.

Slyším, jak lezou prvolezci, přemrzlý led se tříští pod kovovými zobáky jejich cepínů a hroty maček do něho vrážejí s velkým úsilím. Konečně přicházím na řadu. Snažím se poprvé zaseknout cepín do čistého ledu, ale úder se nedaří, špice odskakuje. Teprve sbírám zkušenosti. Konečně cepín zasekávám správně a já můžu popolézt o pár centimetrů a zakopnout i mačku do ledu. Ta drží, je to dobré. Pomalu postupuji vzhůru. Dvakrát lehce to nejde, ale pomalu se šinu nahoru. Občas mi cepín vypadne z ledu a někdy odtrhne do údolí i několikakilogramový kus nedržícího ledu.

Je to něco úplně jiného než lezení na skále nebo dokonce na umělé stěně. Více si namáhám ruce, protože často visím jen v cepínech. Nejsem sám, komu se to stává. Každý ledolezec zná takové nemilé chvilky.

Nakonec jsem dorazil na stěnku, která byla vysoká asi tak 3 až 4 m. No měl jsem toho dost, vždyť je to jiné lezení, než jsem zvyklý. Poté jsem spuštěn dolů a čekám tam na Milana, který se mnou lezl, až slaní. Při jeho slanění na mě spadl jeden kus ledu, přímo na přilbu, byla to velká, hlavně pro mě nečekaná rána, ale přilba v pohodě. No a tak jsme lezli až do večera a pak jsme šli do hospody na večeři a hlavně na pivo. Poté jsme šli hledat místo na spaní a nakonec jsme skončili na nádraží v čekárně, kde se samozřejmě netopí, vždyť je to tak malé nádraží, že tam ani neprodávají lístky.

Konečně jsme usnuli a za chvilku kolem čtvrté hodiny ranní se ozvaly hrozné rány, lekl jsem se, protože mě to probudilo, a nejenom mě, no nebylo to nic jiného, než hrozný dupot opilce, který šel z hospody čekat na ranní vlak. Začal si tam cosi žvanit pro sebe, občas jsme mu rozuměli to je kláda - ano byla mu zima. Nám začal říkat cosi o našich spacácích, že je máme krásné apod. Nakonec si sedl na lavičku, posunul tam klukům věci a lehl si na ni. Ještě si svlékl bundu, něco jako nosí silničáři, nebo popeláři a usnul. No to bylo hrozné, takové chrápání jsem ještě neslyšel, nedalo se v tom pořádně spát, a za chvilku přišly nějaké dvě ženy na ranní vlak a stály venku. Ty si museli o nás říká věci, když se z čekárny ozývalo takové hlasité chápání.

No nic, opilec se po hodině probudil zimou a čekal na další vlak a odjel. Ještě nám stačil naplivat na zem.

Ráno jsme vstali a šli opět lézt na ledy. Ještě mi Robert ukázal, jak se do ledu zakládá štand pomocí šroubu, a i ten jsem si mohl poprvé prohlédnout.
Dali jsme si ještě pár cest a šli jsme na vlak, kde ještě ležela bunda toho opilce, na kterou si brousil zuby Hrba. Tak si ji vzal, hrozně se mu líbila. Přijel nám vlak a odjeli jsme zpět do Prahy.

Velikonoční Bořenisko

Již osmý rok se konalo tradiční velikonoční lezení na Bořni a pití piva a lihovin pod Bořněm. Oproti minulým ročníkům a po zjištění předpovědi počasí vyrážíme až v sobotu ráno. Krajina byla osvěžená noční průtrží mračen a zkrápěná mrholením, a tak byl bujný samaranč opatřen sněhovými řetězy, které umožnili dosmýkání v hlubokém blátě až na tábořiště. Přivítali nás zplihlé obličeje dorazivších v pátek, ztrýzněné mokrou nocí, některé slabé povahy (Gobo a Tygřík) situaci psychicky neunesly a promočené odjely domů. Ale my jsme nelenili a navzdory větru, zimě a srážkám jsme vyrazili do stěn. Podařilo se utrápit několik čtyřkových cest zajímavě oslizlých deštěm. Opočlověk Hoe vylezl navzdory dešti i některé obtížnější cesty, například Teplickou 6+, zpestřenou slušivým vodopádkem. O rozruch se postaral Hrb, který lví silou odlomil patnáctikilový chyt v cestě Špinavé necky v horní části nádvoří, skočil do pochybných vklíněnců a zmíněným chytem o vlásek minul jistícího Honzu Říhu. Balvánek pak pokračoval roklí dolů za temného dunění a těch patnáct lidí ve žlabu zachránil jen pohotový rozkaz na stromy náskokem skok, okoukaný z filmu Tajemný hrad v Karpatech.

V Pivním sanatoriu v Liběšicích je vše při starém, sražené stoly, zpěv, Březňák za 11,-, zelená za 15,- a velikonoční vepřové hody.

Neděle nám nabídla plechové nebe a mocný vítr, a tak skála metelescublescu oschla, a tak bylo možno lézt bez protivného smekání. Démonická Klára V. se odvážně pouštěla do těžších cest a onsight zdolala například Ohniskový pilíř 7-. Opočlověk přelezl všechny spáry v pravé části pravého jižního amfiteátru a utahal několik druholezců. Honza Říha v kuse zdolal obtížný rajbasový pilířek Follow me 6+.
Večerní hospoda již byla výrazně zkrocenější, pila se především točená limonáda v půllitru bratru za 10,-.

V pondělí jsme surově zbičovali nebohé utlačované ženy a testosteron nám, maskulinním šovinistům a sadistickým zhovadilcům jenom stříkal z uší, žádná z týraných dívek tentokrát nepozdvihla improvizovaný řemdih na své trýznitele. Lezení pak bylo poznamenáno únavou z předešlého dne, a tak jsme se ve skalách víceméně mrcasili, za zmínku stojí snad jen odvážný skok Kláry V. do vklíněnce v cestě Hadrová.

Horní Jizera a dolní Kamenice

O minulém víkendu se pár odvážlivců z našeho oddílu vydalo na vodu. Cílem bylo sjet horní tok Jizery. Pro nedostatek vody se tak stalo jen v částečné míře, přesto tato akce stojí za zmínku.

Původní záměr bylo nasedat u vyhlášeného Ostrova hrůzy a pokusit se sjet nejobtížnější místo tohoto úseku. Pro nedostatek vody jsme ovšem museli začít až o sedm kilometrů níže v Pasekách nad Jizerou. Na parkovišťátku před místní fabrikou jsme se nasoukali do moir, kdo měl tak do neoprenů, a vyrazili jsme. Klasik tělem i duší, Pionýr, nezklamal, neoprén neměl.

Počasí nám velmi přálo a jen proklatě nízká teplota vody připomínala, že je vlastně ještě duben. Pod žhavým sluncem jsme se za občasného dření plavili cca 20 km až do Benešova. Obtížnost splavovaného úseku se pohybovala okolo WW I-II, ale vzhledem k nízkému stavu vody nešlo o žádnou vraždu a všichni to zvládali bez větších obtíží. O veselé historky nebyla nouze, třeba když jsem se cvaknul v soutěsce Poniklá. Tu jsem si podle Kubovi rady dopředu neprohlédl a opomenul jsem i Pionýrovu radu brát šutry zásadně špičkou, a proto při pokusu o obeplutí ohromného kamene jsem ho vzal bokem a otočil se jako na kolotoči. Zatímco třeba Pavlína se Pionýrovy rady držela, mohla si pak dovolit sjíždět obtížné úseky pozadu.

Většina ukončila plavbu na bezejmenné louce okolo páté a já s Hankou jsem ještě asi hodinu pokračoval do již zmíněného Benešova.

V noci na neděli nám sprchlo, trochu stoupla voda, a proto jsme se ráno vydali na dolní úsek Kamenice. Jednalo se sice jen o čtyři kilometry, ale opravdu stály za to. Terén okolo WW I-II v hluboko zařízlém údolí, hluboké lesy, přiměřené peřeje a krásná krajina, zkrátka vodákův sen. Některým se tento úsek zalíbil tak, že neodolali a vykoupali se v ledových vlnách této říčky. Přes peřej Paraplíčko jsme dojeli k jezu v Železném Brodu. Opakované sjíždění jeho mohutných kohoutů bylo krásnou tečkou za celou výpravou. Pionýr se zde při najíždění do vln stačil ještě na poslední chvíli cvaknout, takže mu nemuselo být líto, že by odjel z vody bez této trofeje.
Dešťové kapky urychlily naše balení a odjezd. Proto jsme již před čtvrtou byli v Praze.
Nakonec bych chtěl moc poděkovat Kubovi, který kvůli svým chromajzlým zádům nejel na lodi, ale obětavě nás doprovázel autem a na každém rohu nás nemilosrdně zvěčňoval kamerou nebo foťákem.

Höllental podruhé a asi naposled

Před rokem jsem si říkal, že jestli se sem ještě někdy vrátím, tak už jen jednou a bude to s rodinou. Pověst Höllentalu je totiž lepší, než samotné lezení. Mnohdy se leze cestou největšího odporu, prvovýstupci schválně hledali nejtěžší trasu a kličkovali při tom v kolmých skálách mezi borovicemi vrostlými do vápence.
Jednu z cest, za kterou se do mohutného údolí Höllental mezi Raxalpami a Schneebergem vyplatí zajet, vylezl v roce 1914 Karl Richter s druhy. Celá vede po exponovaném úzkém hřebeni, je výborně a s citem zajištěná, lze ji spojit s lehčím hřebenem do celodenní túry a po dolezení se dá pod stěnu sejít pěšky.
Prostě ideální výstup pro horolezeckou rodinu s dětmi.

Vstáváme okolo sedmé a bez snídaně vyrážíme autem na parkovišťátko, odkud se chodí na Přední a Zadní Stadelwand. Chceme zaparkovat, abychom sem nemuseli od Kaiserbrunn chodit několik kilometrů pěšky. Taktický tah se daří a jeho oprávněnost potvrzují auta, která během jídla zaplní malou plochu, kde se dá stát.
Skoro dvě hodiny stoupáme lesem ke stěně. A tatí, který sport nemáš rád? ozývá se Ondráš při obouvání lezeček. Asi box a atletiku, bezelstně odpovídám. A víš jaký já? kontruje Ondra. To fakt nevím, stále ještě bez postranních úmyslů odpovídám. No přeci horolezectví! vypaluje připravenou odpověď Ondráš. Nechce se mu do stěny, a tak to zkouší takhle. Mladší Mates mlčí, navléká si sedák a těší se na lezení. Co si myslí máma, není jasné, ale striktně odmítá, aby na nás Ondráš počkal celý den v suťáku pod stěnou.

Lezeme systémem zvaným rychlá trojka (ale ve čtyřech lidech). Cestu znám z minula a tak stoupám na dvojitém laně první, poté doberu na prvním laně Ondráše a na druhém Matese s mámou.

Kupodivu to jde docela rychle, protože drsný vápenec nabízí dost chytů i pro malé ruce. Ve třetí délce ovšem chyty chybí, a tak se traverz přes hladkou plotnu odehrává pomocí skoby a kyvadlového traverzu.

Dvě nejtěžší jsou ovšem hodně ohlazené a silové, a tak zvědavě čekám, jak si s nimi hoši poradí. Do té doby zasmušilý Ondra ke mě dolézá s rozzářeným úsměvem, že Richterův kout přelezl bez odsednutí. Moloděc! Silová spára a poté krátký choulostivý traverz doprava dává zabrat i dospělým. Menšímu a slabšímu Matesovi se to nedaří a dva metry lezení se odehrávají stylem výtah. Máma se jako vždycky při lezení tváří neutrálně.

Nad námi se tyčí klíčová Richterova plotna. Obvykle se leze po starých skobách. Minule s Indiánem jsem je potřeboval jen k zajištění, ale teď mě tíží velký batoh, pokročilý čas a odpovědnost vůdce výpravy. Prvními dvěma skobami si tedy bez rozpaků pomáhám při výstupu a stoupám kolmou skálou. Připomíná to Křížovou ve Svatém Janu, pokřikuju dolů na své spolulezce.

Štanduju u borovice uprostřed stěny. Dobírám zbylé tři lezce, všichni použili stejné skoby jako já. A všichni se bojíme pověsit se do smyčky zavázané okolo borovice. Pod námi je padesát metrů vzduchu a nad námi nejméně dvacet.

Mířím traverzem přes rozlámanou spáru daleko doleva a poté zpět na polici vysoko nad borovicí. Bohužel mi jediné jištění vypadává, a tak se při dobírání jen modlím, aby kluci nespadli a neudělali patnáctimetrové kyvadlo přes ostré hrany.
Víceméně skalnatým lesem dolezeme na konec Richterovy cety. Sem nám to trvalo šest hodin. Můžeme sestoupit nepříjemně prudkou pěšinou, která je zároveň nástupem na hřeben nad námi. Rozhoduji, že bude lepší dolézt na vrchol cestou Stadelwandgrat. Je sice o hodně lehčí než Richterweg, ale také o hodně delší. Musíme být tedy velmi rychlí.

Jedno lano balíme do batohu, druhé překládám na polovinu a rychlá trojka leze na pětadvacetimetrových lanech. Až na dvě výjimky lezeme s průběžným jištěním. Na jednu délku dám obvykle jednu až dvě smyčky nebo expresky. Po hřebeni běžíme jako o závod. Ondráš je zase zasmušilý, Matese lezení začíná doopravdy bavit. Hřeben je sice lehký a Mates je proto ve svém živlu, ale zároveň pekelně exponovaný a Ondráš se propadá do trudnomyslnosti. Sice se bojí, ale nechce to dát před mladším bráškou znát.

Na posledních třech délkách se jasný hřeben rozplizává do jednotlivých skalek a najednou stojíme u triangulačního kamene označeného KT na jeho nejvyšším místě. Balíme lano a po pár metrech vcházíme do lesa. Na palouku u lesáckého domku svačíme, vyprávíme si o svých pocitech a kujeme plány na zítřek. Žádné lezení, půjdeme na feráty, slibujeme Ondrášovi.

Jak bylo v Jizerkách?

Jeřáby
Řvoucí voda
Fousatý klasici
Dunivé sokolíky
Obludně široké spáry
Křupající ledová tráva
Vichr a zubatý zimní slunce
Balvany, balvany a šustící závěje
Led pod hlínou ve svazích Paličníku
Plotny, ze kterých se vylamují krystaly
Chleba , uzený a brusinky z police Hajního kostela
Rezavý listí, co se točí ve vírech mezi šedými sloupy buků

Hledání hořovických skal

Po dlouhých osmi letech zase vyrážíme na skály Hořovicka. Koná se typický podzimní den, v neprůhledné mlze je sychravo a lezavá zima.

Zvláštní na naší průzkumné výpravě ovšem je, že pytle nevisely na skálách, ale ležely v lesích někde mezi nimi. Většinu skal jsme totiž s Hankou tehdy nenašli nebo nedokázali poznat, která je která.

Měli jsme s sebou jen turistickou mapu od Kartografie 1:100 000 a průvodce Nepískovcové skály z Olympie. Dnes jsme vybaveni lépe. Busola, podrobná mapa 1:50 000 ze Shocartu a průvodce Horolezecké terény Hořovicka dělají dobrou službu.
Z dálnice Praha Plzeň sjíždíme u Žebráku a za chvilku parkujeme u kostela v Líšné. Asi v něm není o moc tepleji než venku, protože babičky a dědečkové přicházející na mši jsou zachumlaní do tlustých vrstev oblečení stejně jako my.
Jdeme chvilku po zelené značce, ale v první zatáčce za vesnicí uhýbáme severním směrem na polní cestu. Mrznou nám prsty, choulíme se do bund a debatujeme o mrtvém teleti, které zemědělci pohodili na betonový sokl u kravína. V lese se snažíme prohlédnout mlhu, protože tam někde má být podle mapy Černá skála. Oblézáme několik černých zamechovatělých skalek, v bílém mléce najdeme i jeden vyšší skalní hřbet, ale je jasné, že tady žádné velké lezení nebude. Opravdová Černá skála stojí někde jinde.

Změť skalek tedy opouštíme na západní stranu a hledáme silnici Líšná - Kublov. Po ní dojdeme přes samotu Křižovatky k hájovně Hřebeny. Kousek za ní máme po levé ruce tři buližníkové věže nepříliš nápaditě pojmenované I., II. a III. Vybíráme si prostřední a lezeme na ni nejištěnou dvojkovou Cestou ztracené sestřičky a poté trojkovým centrálním komínem zvaným Chrastivá. Kvalita skály, materiál a klasifikace přibližně odpovídá Černolicím. Je to buližník, maximální výška cest bude třicet metrů.

Teplota je těsně nad nulou a při tom je ve vzduchu vlhko. Kámen tedy studí a necitlivé prsty to chtějí mít rychle za sebou. Na vrcholu k našemu údivu nacházíme bytelný slaňovací kruh, a tak spokojeně frčíme dolů. Při detailní obhlídce vidíme ve stěnách pár nových nýtů a zatlučených skob, obtížnosti cest okolo nich odhadujeme od šestky výš.

Shodujeme se, že pro dnešek bylo lezení dost, a vydáváme se na pěší průzkumnou výpravu. O pár stovek metrů dál na sever nacházíme po pravé straně silnice v pravotočivé zatáčce krásnou osamocenou věž Maják. Někde dál na východ by se měly v lese skrývat méně významné skalky Věrovka, Petrovka a Široká.

Za zatáčkou odbočujeme po žluté turistické značce na severozápad. Když dojdeme na vrchol nevýrazného kopce, zatočíme okolo lesácké boudy doprava k severovýchodu. Z mlhy se vynoří skalnatý vrch Jouglovka. Na strmých stěnkách rostou zakrslé borovice, přecházíme malé kamenné moře a obdivujeme plochý vrcholek.

Vracíme se na silnici a jdeme po ní nazpátek do Líšné. Asi kilometr před obcí je ze silnice vidět po pravé straně mohutný skalní hřeben Dehetníku. I tady vede pár spoře vynýtovaných cest, několik vyskobovaných cest a několik desítek klasických směrů, na které je potřeba se vybavit vklíněnci a friendy. Na druhé straně silnice se v lese skrývá opravdová Černá skála. Tady nás mapa od Shocartu zklamala, protože názvy ani umístění skal na papíře neodpovídají skutečnému terénu.
Pod duchnou z husté mlhy se šeří už ve tři odpoledne, proto se vracíme k autu, pouštíme topení na nejvyšší obrátky a jedeme spokojeně domů. Celou cestu omílám, že sem bychom měli jezdit s nováčky místo poněkud profláklého Holáče nebo Šárky.

HBC 2004

Letos své síly na pankrácké bouldrovce změřilo devatenáct mužů a třináct žen. Lehčí bouldry, zlepšující se výkonnost a příchod kvalitních mimooddílových lezců způsobily, že téměř vše se rozhodovalo až po finále.

V první ženské kvalifikaci nepadl ani jeden TOP. Výsledky byly velmi vyrovnané, nejblíž k němu měla Evuša a Renča, které vypršel čas. Druhá kvalifikace měla těžší začátek, přes který se řada lezkyň nedostala, přesto padly hned 4 TOPy v podání Renči, Martiny, Zůzy a Markéty. Evuša podala dobrý výkon, ale netopovala. Kvalifikaci o jediný bod vyhrála Renča, za ní se se shodným bodovým ziskem seřadily Martina, Zůza, Evuša a Markéta. Díky těžšímu nástupu druhého bouldru za nimi vznikla téměř dvacetibodová propast. Do finále se ještě vešla Daniela, Klára a Jitka.
Lehké ženské finále, v němž Reča, Martina, Zůza, Evuša topovaly a Markéta TOP tečovala, způsobilo, že o vítězce rozhodl jednobodový Renčin náskok z kvalifikace. Trojice Martina, Zůza a Evuša si o druhé a třetí místo zasoutěžily v mužském finále, kde Martina předvedla výkon hodný i mužů, čímž získala druhé místo. Zbylé dvě závodnice na mužské finále nestačily a vypadly hned v úvodu cesty. Jen těsně získala třetí místo Zůza.

V mužské kvalifikaci se topovalo jako o život, v obou kvalifikacích padlo celkem patnáct TOPů. Na špici se usadila s dvěma TOPy šestice Brto, Tomas, Pionýr , Hoe, Filipes a Lukáš. S TOPem a tečí TOPu následoval Komár. Špatně si nevedli také Richard, Honza Říha, Jindra a Vlasta, s menší bodovou ztrátou je do finále doprovodil Martin Marek.

V jednoduchém a přehledném finále opět padlo mnoho TOPů v podání těch, kteří topovali v kvalifikaci. Jen Komár mohl litovat teče TOPu z kvalifikace, která jej vyřadila z dalších bojů.

V superfinále lezl nejlépe Brto, který si jako jediný nejenže poradil s těžkými kroky v půli stropu, ale přelezl i těžký slez ze stropu a vypadl až před závěrečným traversem. Za ním se se shodným výsledkem umístil s rozvahou lezoucí Tomas a Pionýr, který se připravil o sílu intenzivním hledáním stupů. Hoe zapomněl lézt nohama a tak skončil celkově čtvrtý. Filipes i přes vymýšlení zajímavých kroků získal až páté místo. Lukáš o teč obsadil šesté místo.

V druhém pokusu na superfinálové cestě o druhé místo byl úspěšnější Tomas, třetí skončil Pionýr.

Kdo je nejpřitažlivější lezec v HO Humanita?

Jelikož se lezení čím dál více stává spíše módou nežli životním stylem, sportovní výkony nehrají až tak důležitou roli. Podstatné je, jak daný lezec či lezkyně vypadá, co má na sobě a co předvádí za triky, neboť obecenstvo je vskutku senzacechtivé ba až místy krvežíznivé. Abychom tedy drželi krok s dobou, rozhodla se stále početnější ženská sekce HO Humanita uspořádat ještě jednu paralelní soutěž, a to sice o nejpřitažlivějšího lezce. Tímto bychom též chtěly konkurovat všem těm volbám královen krásy, neboť i u mužů je na co se dívat.

Jak si tedy na tom stojí muži z Humanity? No, zdá se, že mnoho z nich si tento trend ještě zcela neosvojilo a mylně se domnívají, že čím blíže se budou blížit tezi Správný chlap smrdí i na fotce nebo po telefonu, tím více ženských sympatií si získají. Chyba lávky. Ideál jeskynního muže byl již dávno překonán. Proto bych tedy pánům doporučila, aby ze svého šatníku vyhodili jakékoli šusťáky (tedy pokud nejdou zrovna běhat nebo běžkovat) nebo jiné kalhoty pytlovitého střihu, které zcela zahalují jejich svalnatá stehna a lýtka a ženy tudíž nemají co obdivovat. Pokud má lezec vytahané tričko neurčité barvy, je vždy lepší lézt bez něj. A pánové, co ty ponožky do lezeček? To je opravdu ohavné, pokud vám tedy výjimečně barevně neladí s kalhotami. Ale i tak. Je to hnus!!

A jak dopadli jednotliví soutěžící? Každý z nich byl hodnocen ve třech kategoriích: fyzický vzhled, oblečení a elegance, přičemž ten závodník, který si svlékl tričko či jinou část oděvu, dostal body navíc, pozitivně byla též hodnocena jakákoli kreativita či pokusy o pobavení obecenstva. O výkony přece jde až v druhé řadě. Tuto tezi zcela naplnil Martin Točík, který neváhal a startoval i přes těžkou kocovinu a letitou averzi vůči překližce. Sice nedolezl daleko, ale zaujal zajímavým modelem svých šortek a téměř teatrálním výkonem, kdy bučel, ryčel, hýkal, koulel očima a předváděl zajímavé krkolomné pózy. Diváci a hlavně divačky šílely a Tok se stal bezesporu nejpopulárnějším lezcem. Škoda jen, že podobných výkonů nebylo více. Dále porotu zaujal jeden z nováčků, myslím že se jmenoval Filip, ale nejsem si tak zcela jistá, který měl velmi rafinovaný model. Jeho šortky toho sice mnoho neodhalovaly, ovšem po obou stranách nohavic měl řadu patentků, které velmi podněcovaly fantazii členek poroty. Kdyby se tak trhlo za všechny ty patentky...
Konečné pořadí vypadalo tedy takto:

1. Lukýsek: jeho lezecké kalhoty byly sice obnošené, rovněž šedivá barva trenek není příliš in, ale v každém kole lezl bez trička, pomaloval si holé tělo maglajzem a při jedné z kvalifikačních cest dokonce zvládl jednou rukou viset v topu a druhou si stáhnout kalhoty a vystrčit na obecenstvo holou řiť. Pozoruhodný výkon a nutno poznamenat, že bohužel též ojedinělý.

2. Komár: lezecký oblek sice nic moc, ovšem ve finále se konečně nechal uprosit a sundal si tričko. Porota tak mohla obdivovat jeho vypracované zádové svalstvo. Rozhodně v sobě nezapře bývalého gymnastu, a i když letos vynechal své vrcholné číslo tanec po stropě, celkem se snažil publikum bavit.

3. Tomas: ač horký kandidát na vítěze, nakonec skončil třetí. Přišel oblečen velmi elegantně v černé barvě, v moirovém tílku a kraťasech, což je velký kvalitativní skok od obvyklých roztrhaných šortek či děravých tepláků. Ač lezl velmi pohledně, nepředvedl žádnou zajímavou akci, nereagoval na žádné pobídky a nic zajímavého nepředvedl, čímž si dost přitížil. Škoda. Jeho shyby jsou už okoukané a nikoho příliš nezaujmou. Koneckonců, závody nejsou žádná posilovna, ale show!

4. Honzík Říha se předvedl v sponzorském dresu od firmy Saltic, který byl porotou hodnocen velmi pozitivně, též jeho lezecký styl lahodil mnohému oku, ale zkazily to ty ponožky, i když, nutno poznamenat, alespoň barevně ladily.

5. Brto ničím příliš nezaujal. Oblečení celkem ucházející, až na ty díry na zadku, bohužel příliš malé na to, aby působily alespoň trochu eroticky. Tričko měl sice hezké, ale příliš volné. Prostě průměr.

6. Pionýr byl hodnocen podobně jako Brto. Lezecký styl elegantní, šortky též velmi ba až prudce elegantní, ale zkazilo mu to vyrudlé tričko z pod kterého mu čouhalo ještě jedno. Fuj fuj. K jeho dobru bylo přičteno to, že stejně jako Brto byl hladce oholen. Je vidět, že tuto část přípravy pánové nepodcenili.

7. Ríša nadchl porotu svou prošedivělou elegancí a zajímavým modelem s dlouhými nohavicemi. Ale zase ty ponožky.

8. Filipes skončil na posledním bodovaném místě díky svému příjemnému lezeckému stylu a zajímavému batikovanému tričku.

Na závěr bych chtěla všem lezcům doporučit, aby nezanedbávali svůj vzhled, protože pokud chtějí předvést své svaly, musí k nim mít i lákavý obal, jinak nikoho nezaujmou. A to platí i pro Lukáše, protože příště už mu třeba holá zadnice k vítězství nepomůže.

Malé počty

Při práci s novým seznamem členů jsem sestavil malý výtah i z těch starších. Tak se podívejte, kolik nás vlastně v oddíle je nebo bylo.

Zdroje: starší seznamy členů; pro letošek seznamu členů, kteří zaplatili do poloviny prosince.

Obecně o členstvu:

* +1 novačka, která si stihla něco udělat s nohou a tak má členství zálohované na příští rok.

** včetně Zajíce, který je v oddíle už déle, k dokončení kursu mu chybí už jen výlet do Tater.

# odpadl Bagu, brzy odpadnou Sýk a Tomas (neúčastní se povinného doškolení), zájem stát se instruktorem projevil Hrb.

Poznámka1: Rozdělení instruktorů na I a II třídu postupně ztratí smysl, ČHS se vrací k rozdělení instruktor lezení a horolezectví.

Poznámka2: Historické údaje neuvádím, protože je nemám. Přibližně se dá říci, že: Před dvěma lety přibyli dva instruktoři, dva si zvýšili kvalifikaci na I třídu. Rok před tím přibyl jeden instruktor.

+ Dvacet prošlo standardním náborem, jeden byl členem Humanity už dříve, po dohodě znovu přijat.

++ Čtyři vylosovaní nováčci se na oddíl rovnou vykašlali a to i jedna novačka s doporučením (+1 viz *).

Členů postupně ubývá - převážně jde o lidi, kteří se několik let drží na okraji dění a jednou si asi řeknou: K čemu ten oddíl vlastně potřebuju?

Formální členství si stále drží své příznivce, i když se tomu při dnešním mizivém rozdílu ve výši příspěvku divím.

Bylo by dobré, kdyby se našel jeden nebo raději více zájemců o instruktorský kurs. Současný počet instruktorů je vyhovující, bylo by dobré si ho udržet.

Horolezecký kurs dokončili a nebo z oddílu odešli věční začátečníci. Letošních devět nováčků, kteří zbyli z předchozího roku, odpovídá zvýšení náročnosti kursu a prodloužení jeho trvání na dva roky.

Ponechání iniciativy v plnění povinností kursu na nováčcích asi zapříčinilo velký odpad loňských nováčků. Myslím, že to je pro oddíl dobré.

Projížďka na běžkách

Běžkaři svých cílů ani zdaleka nedosáhli, ale taky to nebylo špatný. Výlet byl plný překvápek.
Překvapení číslo 1: Účast byla přímo ostudná - dvanáct lidí se z nejrůznějších příčin smrsklo na čtyři.

Překvapení číslo 2: V Javorníku, kde jsme začínali, to vypadalo spíš na žně než na lyžovačku. Nikde ani vločka. A tak půl dne neseme lyže na zádech.

Překvapení číslo 4: Hraniční průsek Rychlebských hor - lyžařova smrt! Výstupy a sjezdy v závějích, návějích, převějích a trsech borůvčí stály za to.

Překvapení číslo 7: Renča toho už má plný zuby a tak s Gobem skáčou v Ramzové na vlak. My s Danielou naopak na lanovku a mizíme v mlze.

Překvapení číslo 9: Krásná stopa, ale co to, že bysme bloudili? A co ta mlha a co ten vítr?
Překvapení číslo 10: Po dlouhé jízdě zprvu necestou a pak i cestou (a ne jednou) se nacházíme asi o deset kilometrů a dva hřebeny jinde, než jsme chtěli být. Ale nevadí.
Překvapení číslo 11: Co ale vadí, je naprostá obleva. Do sněhových závějí sprostě leje. V Koutech balíme prkýnka a jdem se vyždímat.

Ještě jeden silvestrovský přechod...

Rychlebské hory zdají se neatraktivní, zastrčené a liduprázdné a tudíž ideální pro zimní výlet. Stejný pocit měl zdá se i Pionýr a jeden pražský oddíl, na který jsme druhý den narazili. Bezproblemový postup na severu díky nedostatku sněhu se s přibývajícím časem změnil ve sněhové orgie. Nemaje sněžnic ani běžek jsme se třetí den prohrabali rychlosti dva km/hod na Smrk a pak podle značení kolem veselého silvestrovského stanu na Paprsku do našeho zmrzlého silvestrovského stanu v lese. Nový rok jsme oslavili celodenním broděním se podél běžkařských stop na Kralický Sněžník, odkud jsme následující den sestoupili do Dolní Moravy plní pocitů z nádherných výhledů v husté mlze a s promočenýma botama… prostě super.

Jak dodávat výstupy za rok 2004

Na začátku příštího roku budou opět vyhlášeny nejlepší oddílové výstupy a žebříček lezců. Proto žádám všechny členy oddílu o odevzdání svých výstupů. Uzávěrka bude na druhém lednovém tréninku v roce 2004. Do té doby mi odevzdejte své výstupy podle následujících pokynů buď na tréninku, nebo je pošlete poštou na adresu: Vlastimil Daněk, Hládkov 11, 169 00 Praha 6. Pravidla pro hodnocení výstupů jsou následující:

a) Hodnocené období je přesně od 1.1.2004 do 31.12.2004. Zimní období začíná 1.prosince a končí 30.dubna. Zbytek je samozřejmě období letní. Toto rozdělení na zimní a letní období platí hlavně pro Evropu, pro ostatní světadíly to záleží na místních podmínkách.

b) Uveďte své nejlepší výstupy na skále (asi 1 až 10 cest). Cesty nerozdělujte na letní a zimní. Cesty seřaďte podle obtížnosti, první bude vaše nejhodnotnější cesta. U cest uvádějte styl přelezení:

- sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách, bez pádu a bez jištění.

- jištěné sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec jistí sám sebe během výstupu lanem zdola (v žádném případě ne s lanem shora!)

- OS = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že lezec cestu nikdy neviděl lézt a nikdy neslyšel o tom, jakým způsobem se leze.

- RP = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec leze s lanem zdola, při neúspěšném pokusu se lano stahuje a sundávají se expresky, vklíněnce apod.. V cestě se nesmí předem nacvakat expresky nebo založit jiné vyjímatelné pomůcky (např. vklíněnce, friendy).

- TR = Lezec přeleze cestu s horním jištěním bez odpočinku (a samozřejmě bez pádu).

- PP = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že si lezec předem nacvaká expresky do skob a nýtů a při lezení je už jen zapíná do lana.

- RK = Lezec nechá po pádu lano zapnuté v karabinách (a část cesty tedy leze s horním jištěním).

U každé cesty uveďte tyto údaje: datum, oblast, skála, cesta, klasifikace, styl a spolulezec. Tedy např.:

c) Uveďte všechny své výstupy v horách. Cesty rozdělte na zimní a letní, v každé kategorii je seřaďte podle obtížnosti od nejtěžší k nejlehčí, sestupy se samozřejmě nepočítají. Uvádějte pouze horské výstupy, například cesty v oblasti Cingue Torri opravdu v této kategorii nelze uznat. Zatím spoléhám na odhad každého lezce, striktní pravidlo se hledá dost těžko. U cest uvádějte: datum, oblast, kopec, cestu, v Tatrách také číslo cesty (nejlépe podle Kroutila nebo Puškáše), klasifikaci, nadmořskou výšku a spolulezce. Tedy např.:

d) Podle seznamů, které dodáte, budou vyhodnoceny výstupy roku v kategoriích skály a hory. Pokud v některé kategorii nebude žádný mimořádně kvalitní výstup, nejlepší cesta se v této kategorii vyhlašovat nebude.

Žebříček na skalách bude sestaven podle obtížnosti nejtěžší cesty, kterou jednotliví lezci vylezli. U každého lezce se vezme nejlepší cesta, vynásobí se dále uvedeným koeficientem a podle vzniklé bodové hodnoty této cesty se sestaví pořadí. Koeficienty pro hodnocení:

Klasické cesty na písku se stavěním se hodnotí stejně, jako kdyby v cestě stavění nebylo, to znamená, že pokud se staví jenom tam, kde je zvykem stavět, pak se cesta počítá stejně jako RP.

Jinak co se týká přepočtu z pískovcové klasifikace, dělám ho takto: VI = 5, VIIa = 6-, VIIb = 6, VIIc = 6+, VIIIa = 7-, VIIIb = 7, VIIIc = 7+, IXa = 8-, IXb = 8, IXc = 8+. (U cest uvádějte pískovcovou klasifikaci, uvedený převod udělám sám.) Možná to někomu připadá příliš tvrdé, ale vycházím z porovnání klasifikací, které je možné občas vidět v různých časopisech. V těchto tabulkách navíc vychází pískovcová klasifikace ještě asi o čtvrt stupně měkčí, ale pro jednoduchost jsem zvolil uvedené hodnoty.

Žebříček v horách bude sestaven podle všech cest, které jste v horách vylezli. Za každou cestu získá lezec tolik bodů, kolik odpovídá její klasifikaci, tedy např. za trojku 3 body. Aby se zohlednila nadmořská výška a roční období, budou se body za cestu násobit těmito koeficienty:

Tedy za Everest v zimě se klasifikace násobí 200. Podle součtu bodů se pak stanoví pořadí lezců. A ještě jedna poznámka: při lezení přes 3000 m se každá cesta na vrchol považuje aspoň za I; ovšem vyloženě turistické cesty (např. značkovaná cesta) se nepočítají.

Odevzdávejte svoje výstupy, čím dřív, tím líp. A nebojte se, že jsou vaše cesty moc jednoduché nebo že všichni ostatní lezou těžší věci. Možná pak zjistíte, že to není tak úplně pravda. Ostatně každý určitě najde někoho, s kým se může poměřovat nebo s kým může soutěžit. A důležitá připomínka: pokud někdo neodevzdá žádnou cestu, nebude do žebříčku zařazen. A to i tehdy, pokud by vylezl třeba zmiňovaný Everest v zimě. Nemůžu nadržovat těm, jejichž výstupy bych třeba znal.

Uvítám jakékoliv příspěvky do příští ročenky. Pište svoje zážitky, zkušenosti, názory nebo třeba návrhy, co by mělo být v další ročence. Nejlépe na disketě (nebo mailem) v editoru Word (ideální je stará verze z MS Office 95) v kódování Windows 1250 nebo jako ASCII soubor. Poradím si však takřka s čímkoliv.

CD-ROM - Příloha ročenky už zase je!

Letos máme opět jako přílohu ročenky CDéčko. J Je na něm spousta fotek a videa, tak si to užijte.

a) skály			body
1	Tomáš Radil	OS 7+, OS VIIc	8,03
2	Honza Hrbáček	RP 8-, OS VIIIb	7,7
3	Jan Hásek	OS 7-, RK 7+, OS VIIb	7,37
4	Lukáš Bludský	OS VIIIa	7,37
5	Petr Daniš	RP 7+, OS 6-7, OS VIIb	7,3
6	Kuba Kašpar	OS 6, OS VI	6,6
7	Jakub Turek	OS 6, TR 6+, TR VII, sólo 5-	6,6
8	Vlasta Daněk	RP 6+, TR VIIb	6,3
9	Radek Jošek	OS 6-, RP 6	6,27
10	Honza Říha	RP 4, TR 7, TR VIIb	5,6
11	Lucie Sedláčková	TR 6+	5,04
12	Jitka Zadinová*	TR VIIc	5,04
13	Hana Turková	TR 6, AF 5	4,8
14	Milan Bernášek	OS 4, TR VIIa, TR 6-	4,56
15	Monika Kašparová	OS 4, TR 5+, TR VI	4,4
16	Ondřej Turek	TR V	3,2
17	Matěj Turek	TR II	1,6

Finále muži

Pořadí	Jméno	Finále	Superfinále	o 2 místo
1	Luboš Bartyzal (HOSOHOPO)	TOP	13+
2	Tomas Radil	TOP	8	nedochováno
3	Jan Hásek	TOP	8	nedochováno
4	Hoe (H.O Žel. Brod)	TOP	8-
5	Tomáš Filípek (H.O. SK)	TOP	5-
6	Lukáš Bludský	TOP
7	Martin Komárek	TOP
8	Honza Říha	11+
9	Jindra Štěpán	10
10	Ríša	8
11	Vlasta Daněk	8
12	Martin Marek	5-

Finále ženy

Pořadí	Jméno	Finále	o 2. a 3. místo
1	Renča Mathonová (H.O. Př. v.)	TOP
2	Martina Jirasová	TOP	9-
3	Zůza Dvořáková	TOP	4+
4	Evuša Kavková	TOP	4-
5	Markéta Somolová	TOP-
6	Klára Vaňková	13
7	Daniela (bez oddílu)	12+
8	Jitka Zadinová	12

	aktuální stav	2002-03	2001-02	2000-01	1999-2000
Celkem členů	78	87	91	75	98
z toho:
řádných	66	69	78	75
z toho:
nováčků letošních	16 *
nováčků loňských	9 **
formálních	12	18	13

	aktuální stav
Instruktorů	11 #
z toho:
I. třídy	3 ##
II. třídy	8

b) hory		body
1	Petr Daniš	69
2	Honza Hrbáček	38
3	Jakub Turek	37
4	Lukáš Bludský	29
5	Tomáš Radil	27
6	Monika Kašparová	18
7	Jan Hásek	15,5
8	Kuba Kašpar	15
9	Milan Bernášek	14,5
10	Ondřej Turek	6
11	Matěj Turek	6
12	Hana Turková	6
13	Honza Říha	2

Kvalifikace muži

Pořadí	Jméno	1. kvalifikace	2. kvalifikace	Součet bodů
1-6	Luboš Bartyzal (HoSoHoPo)	TOP	TOP	44
1-6	Tomas Radil	TOP	TOP	44
1-6	Jan Hásek	TOP	TOP	44
1-6	Hoe (H.O Žel. Brod)	TOP	TOP	44
1-6	Tomáš Filípek (H.O. SK)	TOP	TOP	44
1-6	Lukáš Bludský	TOP	TOP	44
7	Martin Komárek	TOP-	TOP	44-
8-9	Honza Říha	19	TOP	41
8-9	Ríša	19	TOP	41
10-11	Jindra Štěpán	20	19	39
10-11	Vlasta Daněk	19	20	39
12	Martin Marek	19	15	34
13	Honza W.	11	19-	30-
14	Radek Jošek	13	15	28
15	Milan Bernášek	7	11	18
16	Pavel Jaroš	5	11	16
17	Tok	9	5	14
18	Filip	9	4	13
19	Miky (bez oddílu)	4	5	9

Kvalifikace ženy

Pořadí	Jméno	1. kvalifikace	2. kvalifikace	Součet bodů
1	Renča Mathonová (H.O. Př. v.)	20	TOP	42
2-5	Martina Jirasová	19	TOP	41
2-5	Zůza Dvořáková	19	TOP	41
2-5	Evuša Kavková	20	21	41
2-5	Markéta Somolová	19	TOP	41
6	Daniela (bez oddílu)	18	5	23
7	Klára Vaňková	18	3	21
8	Jitka Zadinová	18	2	20
9	Verča Endršová	15	4	19
10	Káťa Kontrová	9	3	12
11-12	Lenka Sedláčková	9	2	11
11-12	Judita Matoušková	7	4	11
13	Lucka Sedláčková	5	3	8