Obsah
Slovo
vydavatele...................................................................................................................... 2
Funkcionáři.............................................................................................................................. 2
Výstupy roku 2004.................................................................................................................. 2
čestná ocenění za
rok 2004.................................................................................................. 2
Žebříček
lezců za rok 2004.................................................................................................... 3
Blbost roku 2004...................................................................................................................... 4
Seznam oddílového materiálu............................................................................................. 4
Peru - Trekking údolím Santa
Cruz, září 2004................................................................. 5
Dovolenááá............................................................................................................................... 7
Dziku, polez!............................................................................................................................. 8
Karpatské putování II - Maramures
a Rodna (2. - 11.7.2004)..................................... 11
Humáč Boulder Cup 2004................................................................................................... 15
CD-ROM - Příloha
ročenky................................................................................................. 17
Chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji těm, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem.
Vlasta Daněk
Předseda: Petr Daniš (Bidlo)
Místopředseda, metodik: Robert Halama (Gobo)
Pokladník: Michal Brezík (Beránek)
Skladník: ?
Knihovník: Jakub Turek
Rada starších: J. Hásek, J. Kašpar, K. Vaňková, E. Kavková, F. Burget
a) skály: Arco, Crossano, Pilastrino, 6c+ OS H. Hrbáček
Slovinsko, Kotečnik, Jajca, 6a+ OS L. Horáková
b) písek: Pantheon, Návrat, VIIIb RP T. Filípek
Tisá, Ptačí věže, Cesta ze strže, VIIa AF R. Mathonová
c) hory: Pointe Adolphe Rey (3536m), Bettembourg, VII M.Komárek, P.Daniš, T.Filípek
Tatry, Velický štít, SZ stěnou, III R.Mathonová, (T.Dzik)
skály:
· Paklenica, Achtung Steinschlag!, 6b+ OS Martin Komárek
· Bořeň, Superdirettissima, 7+ OS Honza Hrbáček
· Řež, Zábavný koutek, 5 TR Hana Turková
písek:
· Sasko, Keileturm, Abschied von der Bärbel, VIIc OS Lukáš Bludský
hory:
· Predigtstuhl, Spojovací (Schule-Diem a Hasslacher-Beringer) VI+ P.Daniš, H.Hrbáček
· Watzmann, Berchtesgadenská cesta, IV K.Turek, H.Turková
· Dolomity, Piz Ciavazes, Velký Micheluzzi, VI P.Daniš, M.Jirasová
ostatní:
· ledy: Tatry, Cyklistický lad, II/4-5 Petr Daniš
· free sólo: Srbsko, Vtěsnaná, 6 OS Vlasta Daněk
a) skály body
1. Honza Hrbáček OS 6c+, OS VIIb 8,47
2. Martin Komárek OS 6b+ 8,03
3. Petr Daniš OS 6a+, RP 7+ 7,37
4. Robert Halama OS 7-, RP 7, OS VIIa, RP VIIb-c 7,37
5. Lucie Horáková OS 6a+, OS V 7,37
6. Tomáš Filípek RP 6b, RP VIIIb 7
7. Lukáš Bludský OS VIIc 6,93
8. Radek Jošek OS 6+ 6,93
9. Jarda Novotný RP 7- 6,7
10. Vlasta Daněk sólo 6, RP 6+, (Poříčí AF 7, TR 8) 6,6
11. Jan Hásek RP 6-7, OS VIIa 6,5
12. Jakub Turek OS 6 (Poříčí), sólo 5- 6
13. Kuba Kašpar OS 5, TR VIIa 5,5
14. Martin Hájek OS 5 5,5
15. Renáta Mathonová AF VIIa, TR 7- 5,36
16. Hana Turková RP 5 5
17. Monika Kašparová OS 4+, TR 5 4,73
18. Matěj Turek TR 5- 3,76
19. Ondřej Turek TR 4 3,2
b) hory
body
1. Petr Daniš 85,5
2. Robert Halama 62,5
3. Jakub Turek 41
4. Lukáš Bludský 39,5
5. Jan Hásek 37,5
6. Radek Jošek 35
7. Honza Hrbáček 26,5
8. Martin Komárek 21
9. Tomáš Filípek 21
10. Hana Turková 16
11. Kuba Kašpar 11
12. Monika Kašparová 11
13. Martin Hájek 11
14. Jarda Novotný 10,5
15. Vlasta Daněk 7,5
16. Renáta Mathonová 5,5
17. Ondřej Turek 5
18. Matěj Turek 5
Vlasta Daněk
Myslím si, že letos si ocenění zaslouží skvělá historka z Tater, kterou Renča hezky popsala v této ročence v článku "Dziku, polez!“. Zejména jedna polovina jejich lanového družstva má výraznou zásluhu na zisku této ceny. Moc jsem se tenkrát u Renčina vyprávění bavil.
Na druhou stranu Renča za tuto cestu získala ocenění za výstup roku v horách. Ocenění získala za to, že cestu vyvedla na prvním. Sice jsem musel trochu přimhouřit oko, když jsem četl, jak kopírovala štand podle Pionýra, ale na druhou stranu se určitě musí vzít v úvahu dobrodružnost tohoto výstupu. J
Bidlo (Petr Daniš)
Seznam materiálu, který je (nebo v blízké budoucnosti po dokoupení bude) v oddílové půjčovně - stav při kontrole radou starších dne 1.2.2004.
Nováčkovská půjčovna má podle dohody obsahovat:
· lana 11 mm ... 5 ks
· lana 9mm ... 8 ks (4 páry)
· helmy ... 10 ks
· sedáky ... 5 ks
· prsáky ... 5 ks
· karabina HMS + osma ... 5 ks
· turistický cepín ... 5 ks
· turistické mačky ... 5 ks
Do tohoto stavu v současnosti chybí: 1 lano 9mm, 2 přilby, 3 sedáky, 2 prsáky, 3 HMS karabiny, 1 osma. Nákupem těchto věcí bude pověřen nový skladník.
Poznámky ke stavu a podobě materiálu:
Lana: plně vyhovující, nová, nebo poměrně nová.
Sedáky, prsáky, karabiny HMS, osmy - vše moderní, nové či poměrně nové.
Helmy: několik moderních (Camp), většina starého typu Cassida. Cassidy jsou nepohodlné, těžké, ale ve skutečnosti odolnější a bezpečnější než helmy moderní. Byly vyřazeny helmy bez ochranného lemu na okraji.
Cepíny: běžné levné turistické cepíny, některé nové, některé starší, všechny plně vyhovující.
Mačky: všechny staré turistické a poměrně tupé mačky. U některých je lepší k navázání použít vlastní smyčku. Nejsou určeny k žádným technicky náročným výstupům! Na zdolání tatranských cest obtížnosti II v zimě a na lehké ledovcové túry v Alpách (požadavky nováčkovského kurzu) jsou stále postačující.
Půjčovna a sklad materiálu nad tento povinný rámec dále obsahuje:
· 3 krátká lana (případně budou využita při chytání pádů)
· další 3 páry turistických maček (z toho jedny bez řemínků/popruhů)
· 5 párů rychloupínacích maček (modernější, ostřejší, ale některé pochybné kvality - Ande)
· další 3 turistické cepíny (těžké ruské)
· 1 krátký cepín (starý typ)
· 2 kladivocepíny (malé, moderní)
· 1 kladivo (něco mezi zimním a letním)
· 2 sady vklíněnců (po asi 10 vklíněncích větší velikosti)
· 5 vývrtek do ledu (ruské)
· kladka (nová)
· 2 jumary (velké s rukojetí)
· lopata (nová, plastová, skládací)
Radek Jošek
Nejprve kolektivem a posléze najatým autem se necháváme z Huarázu dovézt až pod začátek treku Santa Cruz. Cesta je jasná, z údolí se nedá nikam uhnout, a tak zbývá jen šlapat nahoru. Začátek treku je ve výšce 3000 m.n.m., a proto není divu, že nás batohy brzy tíží, dechu se nedostává a krok se krátí. Podle článku v časopisu (nějaký Novák) má být první tábořiště ve výšce 3200. Jak ale plyne čas a výškové metry přibývají, je jasné, že to nebude pravda. Po pár hodinách pochodu krásným údolím už míjíme výšku 3400 a rovná zem stále v nedohlednu.
Zastavujeme a svačíme maso, které jsme si pro jistotu přivezli z čech. To byla zásadní chyba. Nedlouho poté nám to začalo v břiše podivně škrundat, bouřit a tlačit a bylo jasné, že je zle. Nebe bez mráčků, krásné počásko, slunce příšerně praží a fouká studený vítr. Nějak ale nemáme zrovna pro krásy přírody pochopení. Z posledních sil stavíme stan ve výšce 3800. Následující noc je "plná zázraků". První zázrak: vždy se mi včas podařilo vyběhnout ze stanu. Druhý zázrak: Hanka to zvládá naštěstí podstatně líp, než já. Třetí zázrak: nad ránem se mi podařilo usnout. čtvrtý zázrak: oblečení přežilo vše bez úhony. Druhý den ležíme ve stanu a nabíráme síly. Teď je důležité se hlavně re-hydratovat a zvyknout si na výšku.
Třetí den ráno se probouzíme do krásného počasí, nasazujeme batohy a vyrážíme do dalšího tábora. Podle Nováka má být okolo 4000, ale už tomu nevěříme. Údolí je poměrně ploché a nestoupá moc příkře. Míjíme dvě velká jezera, cestou potkáváme oslíky s batohy na hřbetě i jednoho nešťastníka, který vypadá dost mizerně a je rád, že se drží na mule, která ho snáší do údolí. Jdeme pomalu, výška přeci jen dělá své.
Na konci jezera se před námi tyčí asi dvousetmetrový výšvih. Těsně pod ním potkáváme odbočku k base-campu pod Alpamayo, což nám dodává optimismu, protože další tábořiště by mělo být nedaleko. Jenom zdolat ten výšvih...... Kousek pod koncem prudkého stoupání chytá Hanku krize. Dál už se vyloženě plazíme: nesu dva batohy, Hanka jde nalehko a oba vyhlížíme nějaké pěkné místo na stanování. Za další zákrutou jsou už vidět lidé. Velká úleva! Táboříme a vaříme spoustu a spoustu horkého čaje. Hlad nemáme, nudlovou polévku do sebe soukáme jen z povinnosti, abychom moc nezeslábli.
Den čtvrtý je vyloženě odpočinkový. Válíme se, sbíráme síly, stejně jako předvčerem. Jsme ve výšce 4250, ráno všichni z kempu odcházejí přes sedlo o 500 m výše na východní stranu Kordiller. Je nám jasné, že zítra budeme potřebovat oslíka, aby nám přetáhl batohy přes sedlo a dolů do údolí. V kempu je jediný arriero (pohaněč), který tam má cestu. Asi půl hodiny smlouváme na studeném větru o cenu. On vytrvale tvrdí třicet solů a já s chabou znalostí španělštiny opakuji "pětadvacet, pětadvacet" a česky do toho mumlám "a víc ani hov.o!" Nakonec se nechává ukecat. Směšné: celou dobu jsme se dohadovali o čtyřicet korun, ale už z principu jsem toho nemohl nechat.
Vyrážíme ještě předtím, než máme batohy navázané na oslovi, ale za půl hodinky nás arriero dohání a hravě nechává za sebou. Snad na nás bude čekat v údolí. Sedlo Punta Union (4750 m.n.m.) je důstojným soupeřem i nalehko. Jsme schopni ujít nejvýš 30 kroků, pak vydýcháváme a rozhlížíme se do kraje. Smůla je, že mraky jsou sotva o 50 m výš, než sedlo, takže se všechny okolní pětitisícovky skrývají v bílé dece.
Na sestupu se nám otevírají krásné rozhledy do zeleného údolí. Lehounce mrholí. Je zřetelné, jak moc se zrychluje eroze stezky v důsledku provozu "oslích karavan". Není jich tu sice na evropské poměry mnoho, ale v téhle výšce i to málo stačí na strhnutí hlíny a obnažení skalního podloží.
Sestupujeme do Vaquerie, táboříme už za plotem vesnice na soukromém pozemku. Ráno nás přišli okouknout oslíci, ale zdáli jsme se jim nudní, jenom tam stáli a spali. Tupý zvířata! Procházíme vesnicí k silnici, potkáváme spoustu děcek. Hrají si na dvorcích a sotva nás jedno spatří, zavolá "Gringos!" a už je kolem nás celá tlupa, chtějí "caramelo, caramelo". Nějaké máme, dostane se na všechny.
Na rozdíl od všech ostatních turistů se snažíme dostat do Huarázu alternativní cestou, vyhnout se jezerům Llanganuco a "mýtnému" za vstup do národního parku Huascarán. Jedeme proto dva výškové kilometry dolů, necháváme se vysadit u mostu a čekáme na libovolný motorizovaný prostředek směr San Luís-Chacas. Za čtyři hodiny tam jelo jediné auto, ve kterém už bylo 5 lidí a řekli si o 20 dolarů za necelých 30 kilometrů. Asi nás měli za blbce, nebo za Američany, takže jeli bez nás. Cesta měla být podle všech, kterých jsme se na ni dopředu vyptávali, skutečně "no problem, no problem, za pět hodinek jste v Huarázu....."
Nakonec jsme byli rádi, že okolo projížděl autobus, kterým jsme se stejnou cestou vrátili do Vaquerie a kolem jezer Llanganuco jeli do Huarázu. V autobuse jsme udělali absolutní výškový rekord (4800), viděli Huascarán v přízračném šeru po západu slunce, moc pěkné! Mechanik po cestě spravil vytékající olej, slabá půlhodinka zdržení. řidič se nás zase pokoušel zničit děsně hlasitou místní hudbou. Asi neměl chuť měnit kazetu, jeden pásek točil tři hodiny několikrát dokola. Místní pod reprákama v klidu spali.
Bidlo (Petr Daniš)
Azuro, sníh, hory. Kličkujeme mezi trhlinami. Zkratka se nedaří, končíme na kraji obrovský trhliny. Jsou všude potvory, zející chřtány. Vrátit se ke stopám a zdlouhavě je obejít. Chůze po sněhových mostech, pohledy do hloubek. Kličkujeme k nástupu pod skálu. Pohledy do výšek. Kompaktní bloky, hladké plotny ohraničený kouty a spárami. Majestát žuly. Malý Yosemite. Trojice horolezců nalezlá v naší cestě se houpe u prvního štandu pár metrů nad střechou. Tě prdel. "Tý vole, tady to vypadá jak v lezeckejch časopisech." Monumentální kulisa Filipse celkem dostává. Necháváme odlézt dvojku Italů. Chyba dne, i když lezem ve třech, v každý délce nás budou zdržovat, hadi. Kvůli nim nestihneme dolézt na vrchol. Zdvořile přenecháváme první dýlku Komárovi. Ten se kouše a čistě přelízá převislou sokolíkovou spáru za 7. Ani se nestíhá dojišťovat, jak upaluje nahoru. S Filipsem hákujeme. říkáme mu, že je hajzl dobrej, jak to moh dát. "To nemohla bejt sedmička, ty já normálně nelezu." Nadáváme mu, že to byla sedma jak vyšitá. Společně funíme ve třech a půl tisících. Neaklimatizovaný. Jenže ta žula... Úžasný plotny všude kolem. Lezeme kouty, lezeme spáry. Lezeme sokoly s nohama na tření. Tak si představuju Yosemite. Parádní expozice, volnej prostor pod perdelí až na rozlámanej ledovec. Učůrávám blahem a strachy. Filipes je trochu zaraženej a Komárovi to ňák nedochází. Takhle krásný hory nejsou všude. Takhle krásně není vždycky. Vše docení až později. Z plna hrdla nadáváme Italům, který nás brzdí. "Dělejte zmrdi, co se s tím tak serete." Mluvíme sprostě a nesmírně si to užíváme. Dovolenáá. Pánská jízda, johohóó. Kurva, píča, koloběžka. Lezeme, johohóó. Nádherná klasika. Skob moc není, ale občas erární zaseklý vklíněnec či friend. A spáry se dají friendy výborně jistit. Jen jsou někdy zbytečně široké. Lezu dýlku 30 metrů koutovou spárou velikosti čtyřkovýho frienda. Toho jedinýho, co mám, vyšetřím až pod závěrečnej převis. Kurva, píča, blesk. Když cesta trochu lehkne, Filipes se pouští do předbíhání Italů. Když je konečně předlezeme, rozhodují se slanit dolů, ho-va-da. Lezeme další 2 dýlky, ale na vrchol se nedostáváme. Připozdívá se, jedem dolů. Dvakrát se nám seká lano, to se mi ještě nestalo. Málem ho tam půlku necháváme. Nakonec pustilo, uf, ale přes půl hodiny v tahu. Procházka přes trhliny. Funíme do kopce do sedla ke stanu. Přicházíme za soumraku. Teplá kejda a šupky na kutě.
Druhej den vstáváme pozdě. Nejdřív se nám nechce nikam, pak se rozhodujem pro lehčí krátkou cestu. Procházka přes trhliny. Když po poledni nastupujeme, právě začíná krápat. Chvíli váháme, ale nakonec to balíme. Prší víc a víc. Procházka přes trhliny. Funíme. Zbytek dne ve stanu. Začíná sněžit. Noc ve stanu. Bouřky, vítr, mlha, déšť, sníh. Občasnou možnost přeháněk podle předpovědi jsem si představoval jinak. Den ve stanu. Postupně vlhneme. Psa by nevyhnal a střídavě se vyháníme něco uklohnit. Noc ve stanu. Vítr mlha déšť sníh. Mizerná předpověď se stupňuje. Kurva píča. Balíme a padáme.
Když vystupujem dole z lanovky, potkáváme Weinze, Omarka a Zbyňka. Jeli sem celou noc. Je mi jich líto. Oni ale nelení a skáčou zpátky do auta. S teorií, že pojedou rychleji než fronta, odjíždějí směr Watzmann. Prý pršelo i pod Watzmannem. Po okružní několikatisícikilometrové cestě končí zase v Praze, aniž by si šáhli na skálu. My přejíždíme údolím Aosty a další tři dny mluvíme sprostě, lezeme desetidýlkový skalkařiny, pijeme víno a jíme olivy.
Škoda toho počasí, ale byla to pěkná dovolená! Komáre a Filipsi, kurva píča koloběžka blesk, budu na to vzpomínat!
Kde jsme to teda
byli a co jsme lezli:
Masiv Mont Blancu - Pointe Adolphe Rey (3536m) - Velký červený zářez (Cesta Bettembourg) - obtížnost 7 UIAA.
Cestu jsme nedolezli až na vrchol, ale na konec zářezu - pilíře, nad úroveň běžného připojení na lehčí cestu (Salluardova cesta), kterou se dolejzají asi 3 čtyřkové délky na vrchol.
Lezli jsme 9 délek o obtížnosti: 1 x VII, 1 x VI, 6 x V či V+, 1 x IV; téměř stále namáhavé koutové spáry a sokolíky.
Styl: střídavé vedení, do OS prvolezce příliš nechybělo (1 odsednutí ve 3. délce - V+, Komár; 1 odsednutí ve 4. délce - VI, já; 1 háknutí za smyci v 5. délce - V+, já), Komár dal OS nejtěžší délku za VII, je to borec.
Renáta Mathonová
Místo činu: Vysoké Tatry
čas: 12.8.2004
Ráno jsem se probudili a usoudili, že je docela dobré počasí (na místní poměry) a je tedy možné nastoupit do nějaké lehké cesty. Ano, lehké, jelikož já (Renča) a Tomáš Dzik nejsme vynikající lezci, ba ani dobří lezci. Proto jsme se rozhodli, jako mnoho dalších na tábořišti, pro navigačně jednoduchou cestu SZ stěnou na Velický štít (za 3). Zabalili jsme dvě půlky padesátky lana, nějaké frendy, vklíněnce a další důležité věci.
Cesta pod nástup byla zdlouhavá, ostatně jako všechny nástupy z tábořiště v Bielovodské dolině. Pod nástup jsme dorazili společně s Kašparovými, načež jsme zvolili nástupové místo v levé části, kde to z dálky vypadalo, že se bude dát založit nějaké kvalitní jištění. Kašparovic vyrazili více v pravé části a poslední družstvo pod vedením Pionýra, středem stěny. Správná cesta byla ta naše, neboť jsem zde našla 2 rezavé nedůvěryhodné skoby, o kterých se psalo v průvodci.
Oproti mému předpokladu jištění nestálo za nic (cesta vhodná pro Kubu Turka -vlhký, lámavý, mechem zarostlý kout, kde člověk hned tak něco nezaloží). Tuto část jsme zvládli docela dobře, ale již zde se ukázaly malé, nenápadné zárodky našich pozdějších problémů.
Když jsem na první veliké šikmé plošině dobírala Dzika, který stál o několik málo metrů pode mnou, pod větším balvanem v malé jeskyňce, a volala jsem na něj:
" Dziku pojď! Dziku jistím!"
A zezdola se stále ozývalo:
" Můžu zrušit?" Brzy jsem pochopila, že mě neslyší.
Naštěstí právě vedle nás dolézalo na plošinu také Pionýrovo družstvo v čele s Pionýrem, který velice rychle zareagoval a ze své zvukově výhodnější pozice zavolal na Dzika, aby zrušil a lezl nahoru. Dzik tedy rychle dorazil za mnou na plošinu a po ní jsme pokračovali dál zbytky sněhu, které u stěny končily až 4 metry vysokým okrajem odtátým od stěny.
Zde jsme se potkali se všemi členy dnešní výpravy, vytvořilo se několik fotek na památku a čekalo se na uvolnění cesty. Pečlivě jsem obkoukala štandy vyrobené Pionýrem a hned poté, co vyndal svoje jištění, jsem stejně vynikajícím způsobem zasadila své vklíněnce do spár. Další postup ve stěně byl značně jednoduchý a také špatně jistitelný (někteří to šli bez jištění).
Na další plošině se opět nedalo moc štandovat, ale pro lepší Dzikův pocit jsem obhodila pár šutrů smycemi a předstírala jsem štand. Odtud jsme ve smyčkách popovylezli pod samotný začátek nejdelší štěrbiny v Tatrách, moc jsme nepospíchali, jelikož se tam prdolilo Pionýrovo družstvo nováčků. Z mého místa to vypadalo, že se budu moct konečně kochat v nádherném tutovém jištění. Omyl! Začátek štěrbiny byl stejně vlhký a rozlámaný, jako celý její zbytek.
Nu nevadí - lezli jsme dál. Cestou jsem potkala několik skob, sice značně rezavých, ale našla jsem jich nejvíce, jak se později ukázalo večer u táborového ohně. Většinou jsem je využila na budování štandů, některé mi Dzik i pochválil.
Asi ve druhé délce přišlo trochu nepříjemné místo, kde váhalo více lidí, jak jsem se předem ale i později informovala. Pojistila jsem ho tedy hned několika jištěními v okolí a po delším nácviku, vyměřování vzdáleností a odhadem mých fyzických sil jsem jej bez problémů přelezla (zbytečně jsem se zdržovala přemýšlením). Pak se lezlo v klidu dál.
A pak nás už čekala jen poslední délka, docela pěkná. Začínala pro mě trochu obtížným místem, neboť se vylézalo ze spáry na veliký balvan, a malým převískem, pod kterým nebylo moc stupů, se muselo vyšvihnout přes hladkou ukloněnou plotýnku dále nahoru. Opět po jistém váhání a spoustě hloupých keců jsem to bez problémů přelezla a pokračovala radostně na vrchol, jelikož už jsem se tam velice těšila.
Dolezla jsem tedy nahoru na plošinu pokrytou několika balvany a začala jsem se rozhlížet po štandu, ovšem posledních několik metrů se mi šlo velice špatně, protože mě dosti táhlo lano. Volal jsem na Dzika ať povoluje, ale moc mi to nepomohlo. Chtěla jsem dojít až na úplný vršek a tam se usadit, avšak lanová zátěž mi to nedovolila, tak jsem se z nouze usadila trochu jinde, než jsem chtěla, a vyrobila ne moc dobré jištění.
Připravila jsem se na jištění Dzika a poté, co jsem mohutným hláskem zavolala: "Dziku, zruš!" a vzápětí:" Dziku pojď!", jsem se začala kochat krajinou okolo. Výhledy byly nádherné, akorát občas silněji foukal vítr.
Po několika minutách čekání na nějaké pohyby lana jsem si říkala, že je to divné, proč se Dzik nehýbe? Vysvětlila jsem si to tím, že Dzik musí napřed zrušit štand, na kterém jsem nechala dost věcí, navíc se v jeho místě špatně stálo. Přesto jsem pro jistotu znovu z plna hrdla zvolala své dřívější povely: "Dziku, pojď!"
Dalších několik dlouhých minut se vůbec nic nedělo, zespoda jsem jen občas zaslechla nějaké nesrozumitelné volání. Začala jsem na něj tedy odpovídat:
"Dzikůů, co se dějééé, proč nelezeš? Je tam těžkééé mííísto? To dááš! Zkus tooo!"
Vzápětí se zespodu ozývalo nesrozumitelné volání: "Hem, ala mbéélm bláám, unáá....Renčóó!" Aha, moje jméno jsem rozuměla, ale co bylo to ostatní?
"Co jsi říííkal, Dzikůů, je ti špatné rozumět! Jestli to nemůžeš přelézt, já si tě zkusím pořádně dobrat a popovytáhnout! Dziku snaž se, je mi tu zima! Už chci dolů!"
A zespodu zase něco jako: "Erám, hem ten desááá... lanóó! Renčóóó´!"
Aha, něco se děje s lanem, ale co? Asi mám dobrat, hm, ale už to víc nejde: "Dzikůů, co je s lanéém?!"
"Muáálen, tumáá sotóó hentéé, lanóó!"
Tak jsem si takto povídala pořád s Dzikem, až mě to fakt nebavilo, začala jsem mu i nadávat, ať se pohne.
Pak se něco přihodilo! Náhle šlo dobírat lano! Ale jen jedno! Druhé se vůbec nepohlo! Tak jsem si řekla, že leze asi z nějakého důvodu jen na jednom a rychle jsem dobírala. Najednou šlo lano velice snadno tahat a brzy jsem viděla i konec oranžového lana! Bez Dzika! Lano bylo přeříznuté! Chvíli jsem nechápavě koukala na roztřepený konec. Na Dzika něco spadlo, přeřízlo to lana a on tam teď někde visí na vlásku, myslela jsem si.
Pak jsem honem lana hodila na fix. Oranžové jsem smotala, přidržovala jsem se prusíkem modrého lana a sestupovala jsem o několik metrů níže, kde se dalo ještě dobře stát. Honem jsem oranžové lano hodila dolů a doufala, že spadne až k Dzikovi, aby se na něj mohl navázat.
Zespodu se nechápavě ozvalo: "Renčo, co chceš dělat s tím lanem?!" Tentokrát jsem z tohoto místa Dzika slyšela velice dobře. Vysvětlila jsem mu, co si myslím o roztřepeném konci lana, a on mi v klidu odpověděl, že je v pohodě a zbytek doleze na tom modrém laně. Ať ho jistím. Tak jsem řekla, že se musím vrátit na štand, aby minutku počkal a pak lezl.
Vrátila jsem se, zaujala jsem jistící posed s vyhlídkou na Tatry. Zavolala jsem na Dzika, že může lézt a čekala jsem, až se pohne lano. A lano se opět nehýbalo. To mě fakt naštvalo a začala jsem na Dzika znovu nadávat. Asi po 5 minutách se lano konečně pohlo a Dzik se mi brzy objevil na dohled. Začali jsme si vysvětlovat, co se stalo.
Hlavní problém byl v tom, že jsme se vůbec neslyšeli. Tedy já Dzika ano, ale nebylo mu rozumět. Dzik mě neslyšel vůbec. Dzikovi zapadlo oranžové lano do štěrbiny. Zaseklo se tam velice pečlivě. Dzik se ho pokoušel dlouho vytáhnou, ale protože to bylo několik centimetrů pod jeho nohama na štandu a nemohl se moc pohodlně dostat k onomu lanu, tak začal přemýšlet, že provede radikální řez. Začal na mě volat, co se stalo s lanem a ptal se mě, jestli jsem už na štandu a nebo jestli lezu. A pokud lezu, na kterém laně? Bál se, aby mi neodříznul to lano, které mám jako poslední v jištění. Po mnohaminutovém váhání a dobývání lana provedl konečně řez lanem. Naštěstí to bylo jeho vlastní lano a navíc uříznul jen asi 4 metry lana, tak jsme to moc neoplakali.
Když jsme si pokecali, vydali jsme se hledat nějakou přijatelnou sestupovou cestu. Sestup nám trval také poměrně dlouho, a proto jsme pro jistotu poslali do tábora SMS, že jsme v pořádku a že sestupujeme a přijdeme za tmy. U ohně jsme dostali vynadáno a také jsme museli všechny přítomné seznámit s naší historkou. Samozřejmě jsme si vyslechli mnoho rad, jak jsme se měli v této situaci zachovat a jak jí příště předcházet. Ale ještě vás musím seznámit s jedním Dzikovým výrokem, který řekl u ohně: "Když ona Renča má ve zvyku ta lana cvakat do jištění střídavě! Tak jsem nevěděl, na kterém má poslední jištění!"
Lucka & Lenka Sedláčkovy
Pátek
A už je to zase tady, konečně po roce opět vyrážíme do Brna. Tentokrát v sestavě obohacené o Igora. Na Smíchově nám K+I dávají trochu nervy, doráží necelých 5 minut před odjezdem vlaku. Cesta je pohodová, i když až do Havlíčkova brodu jedem ve skoro plném kupé. V Brně jsme 2,5 hodiny před odjezdem Alpinabusu, tak máme akorát tak čas vystřídat se na nákup, něco (zase) poobědvat, WC, přebalit věci do busu a už razíme směr Hotel Grand. Na našem obvyklém odjezdovém místě se totiž staví nějaká hrůza. Na starém bus nádraží je trochu větší počet busů, ale nakonec nalézáme ten náš. Obouchaná Karosa s nálepkou Alpina to jistí.
Jede plný autobus lidí. Naše poznámka pro cestovku, že chceme sedět vepředu, aby se neopakovala "černá Hora na vařícím motoru", zafungovala a sedíme 3 sedačky za průvodci. Chviličku po 16 hodině startujeme na naše dobrodružství. Po dvou hodinách nerušené jízdy najednou rána jako z děla a černý dým se valí zezadu autobusu. No jó, zkušení znají. Historie se opakuje a nás čeká dvouhodinová výměna kola u krajnice.
Potom už cesta pokračovala v poklidu, Katka s Léňou se na noc nasoukaly pod sedačky, tak si oba s Igorem "hovíme" na dvojsedadlech.
Sobota
Kolem čtvrté ráno přijíždíme na rumunské hranice. Tentokrát projíždíme bez úplatků, zdá se, že časy se mění. Kousek za hranicí hned stavíme v městečku Satu Mare a hledáme "exchange". Protože jsme tu však moc brzo, vesnička má ještě půlnoc a tak se přesouváme o pár kilásků dál do většího města Negresti Oas, čekáme, až odbije osmá, abychom mohli svorně naskákat do penězobudky. Celkem nás překvapilo, když paní vyndavala lei přímo ze šuplíku, nikde žádný trezor nebo podobná zabezpečení.
Teď už nám na cestu nic nechybí a vyrážíme směr městečko Sapinta s "Veselým hřbitovem". Po cestě dostáváme školení o možných psích a jiných rumunských nebezpečích, včetně varování před bleskem z čistého nebe. Takže až mi zas někde na strmém hřebeni začnou vstávat vlasy na hlavě, tak budu vědět, že to není hrůzou, ale statickou elektřinou. Jinak v Maramurešském okrese je hodně zachovalá původní kultura, kolem roku 100 př.n.l. se sem římané při svých nájezdech nedostali a kultura původních obyvatel Dáků byla ovlivněna až kolem roku 1700 Tatary. "Veselý hřbitov" opravdu stojí za vidění, všude se to hemží barvami, na každém dřevěném náhrobku je vymalovaný obrázek nebožtíka a jeho povolání, které za svého života vykonával, a nebo situace při které zemřel (třeba vtipně vyobrazená autonehoda). Do každého náhrobku je také vyřezaná říkanka, která nebožtíka a jeho život charakterizuje. říkanky jsou údajně humorné, což jsme ale neměli šanci posoudit.
V poledne ještě razíme k monastiru Sapanta Peri, což je celkem monumentální dřevěný kostel. 75 metrů vysoká věž by měla být nejvyšší v Maramureši. Pak nás ještě čeká Sighetu Marmatei, vesnička se skanzenem a etnografickým muzeem.
Pozdě odpoledne ještě jedeme omrknout místo (Viseu de Sus), odkud bychom se druhý den měli vyvést dřevařským vláčkem k nástupu na maramurešské pohoří. Jenže druhý den rovná se neděle a tak dřevaři nepracují a tak žádný vláček nejede. Takže nastupuje plán "B" a přechod se půjde obráceně. Je domluveno, že za dva dny máme dorazit kolem jedné hodiny odpoledne na místo odjezdu vláčku, který nás sveze z hor. To se nám sice nějak nezdá, protože kdyby nám ujel, museli bychom šlapat nejméně 25km k busu po svých, ale co se dá dělat, snad si všichni dobře rozuměli.
Hledání nocležiště bylo dost zajímavé, na původním vytipovaném místě vyrostla skládka, takže to vypadá, že se utáboříme na loučce vedle ní. Naneštěstí leje jako z konve a tak jsme si vyhlédli nedostavěný barák a hup tam. Pro jistotu se ptáme sousedů, komu baráčisko patří a jestli tam můžeme přenocovat. Místní jsou hrozně milí a ochotní a tak většina z nás rozbaluje karimatky v budoucím prvním patře. Těšíme se na večerní očistu v nedaleké říčce, na kterou ale rychle zapomeneme, když vidíme, co tam všechno plave. Co kdo doma nepotřebuje, tak jednoduše hodí do potoka. Ble ble. Navečer se naráží bečka a již za tmy probíhá seznamovací party, takže jsme pak stejně nevěděli kdo je kdo. Spánek po noci v buse je hluboký a vydatný.
Neděle
Brzy ráno se v údolí ještě válí mlha, kterou ale sluníčko rychle rozpouští. A máme tu azuro! Snídáme, balíme a vyjíždíme do Borsy (809 m), našeho nástupního místa. Autobus se nás snaží dovést co nejdál na okraj vesničky, ale cesta se postupně kazí, takže dál už musíme po svých. Nahodíme bágly, slupnem pomerančový energit, uděláme skupinové foto a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím J.
Je teplo, svítí sluníčko a tak se celkem dobře šlape po široké vozové cestě. Míjíme starý lom, kde se od místního dovídáme, že jdeme na Toroiagu (1939 m) špatným údolím. Cesta se také po několika metrech ztrácí a průvodci jdou na průzkum. No cesta evidentně dál nevede, ale stejně se drápeme dál korytem, kudy se zřejmě sváží dřevo, pořád přelézáme nějaké klády a větve, místy i skalní úseky, kde už se musíme přidržovat i rukama. Koryto je v některých částech ještě pokryto sněhem, po kterém se dobře šlape, ale pocit, že ho potok vyhlodává zespod, zrychluje krok na pevnou půdu. Když už máme hřeben takřka na dohled, opouštíme koryto, kde nabíráme naší dnešní poslední vodu, a jdeme přímo vzhůru, občas traverzujeme nejlepší cestou a prostě jak se dá na příkrém drnatém travnatém svahu. Achilovky dostaly pořádně zabrat. No měli jsme toho plné kecky, celá skupina se dost natáhla a tak je na hřebeni dlouhá pauza. Konečně taky oběd, je 14,30 hod a už jenom kousíček na Toroiagu. Začíná dost fučet, tak se kocháme jen chvilku a pomalu scházíme do závětří. Žádná hřebenovka se nekoná, rychle klesáme do sedýlka, kde budeme nocovat. Stavění stanu byla dost zajímavá událost, málem jsme se vznesly do vzduchu jako paraglidisti. Sedýlko nám moc možností ke stavění neposkytlo, fučí to všude stejně a drny jsou všude taky stejně velké. Se stanem vítr pěkně cloumá, snažíme se vařit aspoň trochu v závětří. Ještě vyfunět na kopec na západ slunce a pak už hurá na kutě na drny.
Pondělí
Probouzíme se do krásného azura, sluníčko pěkně hřeje a to je teprve 6,30. Vaříme snídani z posledních zbytků vody, odcházíme brzy, abychom v pohodě stihli dřevo-vlak ve Faině. Cesta jde hopem z kopce a netrpělivě vyhlížíme nějakou salaš s vodou. Nedočkavci čepují už na pastvině z podezřelého čůrku vyvěrajícího z trubky uprostřed ovčího trusu, kdo ale nechce dostat sr...u, počká si na salaš s pramenem. Tu naštěstí potkáváme za chvilinku a doplňujeme zásoby pro další parný den. čím níže sestupujeme, tím větší je vedro. Dostáváme se do Macarlau, kde je konečná vláčku, ale my musíme ještě asi 4 km do Fainy po kolejích. Trať vede kolem průzračného potoku, který cestou dolů zesiluje a my už se nemůžeme dočkat, až tam naskáčem. Snad bude před odjezdem čas. Konečně jsme na místě, dorážíme mezi prvními a tak neváháme a skáčem do ledové vody. Oběd počká. Po osvěžující koupeli už dochází poslední opozdilci a průvodci zjišťují, že naše stanice je ještě aspoň 20 minut rychlé chůze dál. Tak zase nahazujeme bágly a s kručícím žaludkem šlapeme poslušně dál po železnici. Ve Faině na nádražíčku už už vybalujeme chleby, ale zase další úprk 200 m dál a rovnou do vlaku, prý už to pojede. Sedíme na dřevěných sedátkách v otevřeném dřevěném vagónku a čekáme dalších 30 minut než skutečně vyrážíme. Konečně se můžeme zakousnout do chleba, občas nás trochu očoudí kouř z parní lokomotivy, ale celá 3 hodinová cesta byla super. Byla přerušena jenom jednou zastávkou na načerpání vody do lokotky, to byl velký zážitek hlavně pro pány s foťáky v rukou. Ve Viseu de Sus už na nás čeká bus, vychlazené Starobrno i Poděbradky. Po pauze vyrážíme směr sedlo Rotunda, kde začíná nástup na hřeben Rodny. V buse poklimbáváme, ale výhledy v sedle Prislop (1415 m) si nenecháme ujít. Odbočku do sedla chvilku hledáme, ale pak už konečně najíždíme správně, ale ouha, nejedeme žádným náklaďákem s vysokým podvozkem, a tak je po několika metrech špatné cesty vyhlášena konečná stanice. Je 19,30, nepříliš nadšeně balíme bágly, čekají nás ještě asi 4 km do sedla na místo noclehu. Nebyla to taková hrůza, asi za hodinku jsme dorazili na tábořiště. Konečně rovný plac, dostatek vody a výborná večeře. Pěkně jsme poseděli u ohýnku, dověděli se, co nás čeká druhý den a za zvuků flétny jednoho z průvodců jdeme kolem půlnoci spát. Odchod je plánován až na 9,30 - hurá!
Úterý
Odchod je sice pozdě, ale v 6,30 dostáváme nechtěný budíček. Naši starší spolucestovatelé už mají lehké spaní a chtějí vyrazit dřív, grrr. V noci bylo teplo, azuro dneska rozhodně nebude, začínají se honit pěkné mraky. Vyrážíme, nohy jsou těžké stejně jako vzduch, jde se špatně, vybíráme si krizový den. Stavíme se na čumendu v salaši, dostáváme ochutnat sýr a po očku sledujeme smečku 10-15 psů, kteří neustále pobíhají okolo. Šlapeme po pastvinách, míjíme stádo koz a procházíme i stádem nádherných koní, kolem některých jen na 2 metry daleko. Budí celkem respekt. Respekt budí ale i mračna, která se převalují někde nad místem našeho dalšího nocležiště. Dokonce navlékneme preventivně fusaky na batohy a šustky, ale jen co slezeme z vyfoukaného hřebínku do kleče, potíme se jak myši a tak se zase svlíkáme. Jdeme kolem krásného plesa a míříme ke druhému, u kterého budeme nocovat. Už tam skoro budem a to je teprve 1 hodina odpoledne. Všude jsou svahy pokryté nekonečným množstvím trsů růžových rododendronů. Na tábořiště u plesa pod horou Ineu (2279 m) dorážíme asi v 14,30 a tak nás čeká příjemné odpočinkové odpoledne. času využíváme k pořádné očistě v plese. Odpoledne dokonce na chvilku vylezlo i sluníčko, tak jsme se nahřívali a opalovali na karimatkách. Pozdě odpoledne se přes nás přehnal ještě jakýsi tábor rumunských dětí, který se odkudsi vynořil, nějak jsme nepochopili, kam chtějí ještě tak pozdě dojít. Všichni byli hrozně nalehlo a jen s nějakou igelitkou nebo malým batůžkem.
Večer je prima povídání, krásně se vyčasilo, ale fouká silný vítr. Rozumujeme co asi přinese. Spát jdeme už pod oblohu plnou černých mraků. Vítr cloumá se stanem, ale to nejhorší nás teprve čeká. Ve dvě v noci začíná peklo. Budí nás hrozná bouřka, strašný kravál, hromy a blesky, světlo skoro jak ve dne, liják nám buší do stanu, stanové tyčky se prohýbají až na nás, bojíme se, že se zlomí. Bouřka měla několik nekonečných fází, když už jsme myslely, že ustává, udeřila s ještě větší vervou. Celé to trvalo asi 2 hodiny, pak se vítr trochu utišil a už jen "normálně" lilo. Odvážily jsme se vylézt na záchod a pak už jsme "v poklidu" usnuly.
Středa
Budíme se zase v 6:30, do sedmi musíme vstát, odcházíme v 8,30. Na hřebeni se válí mraky, ani dnes azuro nehrozí a bohužel ani výhledy z hřebene. Navlékáme šusťáky a po výšlapu do prvního sedla i mikiny, na kterých se po čase začíná dělat dokonce námraza. Na Vf. Ineu nakonec nejdem, byl by to jen zářez za vrchol, ale žádné potěšení z rozhledu. Hřeben je místy pěkně úzký a exponovaný a tak se někde tvoří fronty. Průvodci se snaží dávat záchranu v nejobtížnějších úsecích, ale spíš jen z důvodu exponovanosti terénu než obtížnosti, a tak čekáme a klepeme kosu. Někdy se nám dokonce poštěstí mezi mraky zahlédnout i kousky údolí. Ke konci pochodovacího dne zdoláváme Vf. Gargalou (2159 m). Děláme vrcholovky a pádíme do sedla. Po cestě stihnem ještě pěkně zmoknout, stany stavíme a večeři vaříme mezi přeháňkami. Pak už se ale rozpršelo úplně a tak nás čeká večer ve stanu.
čtvrtek
Ráno se všude válí mraky a tak to ani dnes nevypadá na žádné výhledy z hřebene. Přes Vf. Galatul (2048 m) pokračujeme po hřebeni. Některé pasáže v kleči stojí opravdu zato, cestu si člověk doslova musí vybojovat. Někdy po obědě se mraky konečně začínají trochu rozestupovat, vysvitne dokonce i sluníčko a tak poprvé vidíme odkud jsme přišli a kam vůbec jdeme. Z vrcholu Vf. Repede (2074 m) máme výhled na Vf. Pietrosul, náš zítřejší cíl. Před sestupem na nocležiště si ještě prohlížíme železnou tabuli s mapou Rodny a vyrytým nápisem "krade se tu". Nocujeme v sedle Tarnita la Cruse, je tu malé jezírko, spousta potůčků a tak nás čeká rychlá kompletní očista. Je to bájo. Vaříme baštu a odpočíváme, než se sejdeme s ostatními a zhodnotíme dnešní den. Ten večer jsme společně v kruhu těch, co vždycky nejdýl vydrží, dorazili naší slivovičku, která vzbudila velké nadšení, ale byla jí jen trocha. Od teď budeme muset poctivě dezinfikovat česnekem J.
Pátek
Probouzíme se opět v 6:30 a už skrz stan tušíme azuro. Jsme nadšené, dneska je na pořadu dne nejvyšší vrchol Rodny, Vf. Pietrosul (2303 m). Vyrážíme v 8 pořádně namazané, bychom netrápily už tak dost připečenou kůži. Sluníčko nás i přes mraky pěkně žahlo. Teď už se budu na horách mazat, i když bude pršet.
S bágly jdeme jenom do sedla, kde se větví hlavní hřeben. Vf.Pietrosul je na vedlejším hřebeni a tak jdeme nahoru nalehko. Batohy hlídá pár lidí, co vrchol neláká. Další část lidí odpadá na Vf. Rebra (2221 m), kde zjišťujeme, že musíme pořádným krpálem dolů do sedla a přes něj teprve na nejvyšší vrchol. Zdá se to ještě pěkný kus cesty. Katka s Igorem to také zabalili, Igorova bolavá kolena čeká ještě dneska pěkný záhul při sestupu z hřebene, tak nemá cenu to pokoušet. Na vrcholu děláme skupinová fota a užíváme si nádherných výhledů do daleka, i když je trochu opar. Dost fouká, tak rychle valíme zpátky k batohům. Obědváme, přidáváme další nátěr krému a v pravé poledne začínáme sestupovat z hor. Odhad je ještě 6 hodin pochodu s nějakými zastávkami. Pere do nás sluníčko, sestup je zpočátku pohodový, pastviny, koně, prostě pohádka. Později však už musíme začít šetřit s vodou, slunce už nám připadá otravné, pastviny se mění v prudký sestup po rozryté cestě lesem. Začínáme toho mít plné zuby a to nás ještě někde čeká nějaké stoupání. No byl to opruz, celé se to zdálo nekonečné, vždy chvíli nahoru, pak už jsme myslely, že už to máme za sebou a šlapaly jsme nahoru znova. Vodu už jsme dělily na loky. Už jsme ani nečekali na celou skupinu a šinuli se po značce na místo táboření. Kolem šesté jsme dorazili k salaši, kde jsme zaháněli psy a kousek pod ní narazili na koryta s vodou. To by mohl být náš cíl. Po chvilce to máme potvrzené a tak s novou energií stavíme stan, myjeme se v korytech a vaříme véču. Než se pustíme do naší poslední bašty na horách, jde Léňa s Igorem a dalšími do salaše pro sýr. Kupujeme za 100 tisíc lei kus, mělo to být kilo, ale asi je to míň, ale na halušky a ochutnávky doma v čechách to bude stačit. Vaříme si dnes za odměnu puding a jdeme na rozlučkový večer. Počasí nám ale nepřeje, ze všech stran se valí mračna a jen co dopijeme Katčinu meruňkovici, začíná pršet. Bylo 21,30 a ze stanu jsme vylezly až ráno.
Sobota
Odchod je plánován na desátou, čeká nás jen sestup do sedla Setref max. 3 hodiny. Někdy od půlnoci ale vydatně a nepřetržitě prší, přidává se i bouřka, ale už je to jen odvar toho, co jsme zažili pod Ineu. Déšť se zmírňuje až kolem deváté ráno, tak konečně můžem na záchod. Celé naše tábořiště ve svahu pozoruje malý bača, tak mě docela znervóznilo, že vlastně nemám na ten záchod kam. Schovala jsem se tedy za stan. Bača pořád koukal. čaj vaříme ve stanu vedle cedulky zákazu otevřeného ohně. V 10,30 přestalo pršet a konečně vyrážíme na cestu. Všude samé bahno, tak máme během chvilky boty dvojité. Zase svítí sluníčko, ale je jako v prádelně. Asi po hodině cesty už vidíme cíl, před námi se v dálce vine silnice a tak je nám hej, když vidíme, kam máme dojít. V sedle Setref je malý stánek s občerstvením, bus má dorazit během hodiny, tak se přezouváme, kupujeme Ursuse, převlíkáme a přebalujeme na cestu domů. Kolem třetí konečně vyjíždíme ještě na nákupy ve Viseu de Sus. Palinku letos vynecháváme, nakupujeme Ursuse, rum, cigarety Carpati na zakázku pro známé a nějaké jídlo na cestu. Pak ještě zastávka v Sapintě pro typické vlněné deky, několik se jich veze do čR.
Do Brna přijíždíme v neděli v 7,30 a o hodinu později už nasedáme do vlaku a v jedenáct jsme doma. Naše putování skončilo.
|
Výsledková listina MUŽI |
||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
pořadí |
jméno |
1.kolo |
2.kolo |
součet |
mezipořadí |
finále +
superfinále |
|
1. |
Pionýr |
top 18 |
top 20 |
38 |
1. |
top 19 |
|
2. |
Hoe |
top 18- |
top 20 |
38- |
2. - 3. |
top 19 + SF 1. |
|
3. |
Filipes |
top 18- |
top 20 |
38- |
2. - 3. |
top 19 + SF 2. |
|
4. |
Tomas |
17- |
top 20 |
37- |
4. |
top 19 |
|
5. |
Brto |
top 18 |
18 |
36 |
5. - 6. |
top 19 |
|
6. |
Píťa |
16 |
top 20 |
36 |
5. - 6. |
top 19- |
|
7. |
Bidlo |
16- |
top 20 |
36- |
7. |
top 19- |
|
8. |
Komár |
15 |
top 20 |
35 |
8. |
9- |
|
9. |
Honza Stuchlý |
16 |
17 |
33 |
9. |
9- |
|
10. |
Lukas |
11- |
top 20 |
31- |
10. |
8 |
|
11. |
Radek Jošek |
7+ |
top 20 |
27+ |
11. |
|
|
12. |
Radek Nejedlo |
7 |
18 |
25 |
12. |
|
|
13. |
Wlasta |
7- |
11 |
18- |
13. |
|
|
|
Martin Hájek |
8 |
nedokončil |
|
||
|
Výsledková
listina ŽENY |
||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
pořadí |
jméno |
1. kolo |
2. kolo |
součet |
mezipořadí |
finále |
|
1. |
Bára |
top 17 |
top 18 |
35 |
1. |
top 14 |
|
2. |
Evuša |
16+ |
top 18- |
34 |
3. |
10 |
|
3. |
Markéta |
16+ |
top 18 |
34+ |
2. |
9 |
|
4. |
Iva |
13+ |
6 |
19+ |
4. |
5 |
|
5. |
Deny |
8+ |
7 |
15+ |
5. |
|
|
6. |
Zuza |
8+ |
6 |
14+ |
6. |
|
|
7. |
Verča |
8+ |
3 |
11+ |
7. |
|
|
|
Renča |
8+ |
nedokončila |
|
||
|
Výsledková listina NN&R |
||||
|
|
|
|
|
|
|
pořadí |
jméno |
1. kolo |
2. kolo |
součet |
|
1. |
Beránek |
16- |
7- |
23- - |
|
2. |
Sim |
15 |
7 |
22 |
|
3. |
Vojtas |
12 |
3- |
15- |
|
4. |
Králík |
8+ |
3 |
11+ |
|
5.-7. |
Savec |
2 |
2 |
4 |
|
5.-7. |
Sejk |
2 |
2 |
4 |
|
5.-7. |
Tok |
2 |
2 |
4 |
|
|
Vrána |
8 |
nedokončil |
|
|
|
Pojídač |
2 |
nedokončil |
|
|
Výsledková listina JUNIOŘI |
|||
|
|
|
|
|
|
pořadí |
jméno |
1. kolo |
2. kolo |
|
1. |
Janek Krutský |
A 11 |
E 15 |
|
2. |
Barunka Brezíková |
A 11 |
B 16 |
Letos máme opět jako přílohu ročenky CDéčko. J Je na něm spousta fotek a videa, tak si to užijte.
Vlasta Daněk
Ročenka HO Humanita 2005
Vydal HO Humanita pro vnitřní potřebu horolezeckého oddílu.
Počet kusů: asi 40
Počet stran: 22
Příloha: CD-ROM
Vydáno dne: 10.3.2005
Ročenku sestavil: Vlastimil Daněk