ROČENKA HO HUMANITA 1997

Kvalitní oddílové výstupy za rok 1996

skály:

Srbsko - Blážina stěna, Samův odkaz, RP 7 Lukáš Bludský

hory:

Mont Blanc (4810m), Italská cesta, I Radil, Sýkora, Bernát, Jiroušek, Knobloch

Eiger (3970m), Z hřeben, III- Točík, Sýkora, Dzik, Bartyzal

Campanile Basso, V stěna, V Točík, Krejčí

Waliské Alpy, Breithorn W. (4165m), normálka, I Novotný, Müller, Jeníček

Tatry, Volia veža, Stanislawski, V Bludský, Hoetzel

Výstupy roku 1996

a) skály: Srbsko - Blážina stěna, Samův odkaz, RP 7 Lukáš Bludský

hory: výstup roku se nevyhlašuje

Čestná ocenění

Mont Blanc, Italská cesta, I Radil, P. Sýkora, Bernát, Jiroušek, Knobloch

Eiger, Z hřeben, III- Točík, D. Sýkora, Dzik, Bartyzal

sestup roku: Matterhorn Jarda Novotný, Tomáš Jeníček

Žebříček lezců za rok 1996

a) skály body

Lukáš Bludský RP 7, RP VIIc 8,4

Jan Hásek OS 6+ 7,56

Vlasta Daněk OS 6-, (sólo 4,5,6) 6,84

Jarda Novotný OS VII, RP 6+ 6,84

Tomáš Radil RP 7- 6,7

Jakub Turek OS 5+, sólo 4 6,36

Martin Točík RP 6, RP VII 6

Václav Nádvorník RP 6 6

Zuzana Dvořáková RP 5+, TR VII 5,3

Michal Brezík OS V, TR VI 4,8

Bára Turková OS III 3,6

Eva Brezíková TR VI 3

Alena Poživilová TR VI 3

Michaela Císlerová TR 4 2

Hana Turková TR III 1,5

b) hory

Lukáš Bludský 47

Martin Točík 41

Zuzana Dvořáková 27

Tomáš Radil 17

Michal Brezík 6,5

Eva Brezíková 6,5

Alena Poživilová 6,5

Jan Hásek 5

Jarda Novotný 4,5

Jakub Turek 3

Na skalky cukr, do hor špek

Organismus získává energii pěti způsoby, které odpovídají délce a intenzitě výkonu. Odborníci tomu říkají zóny energetického krytí. Z těchto zón je možné si naplánovat celodenní jídlo na túru v horách i svačinku pod pískovcové věže. Zároveň lze odhadnout, kdy bude člověk po lezení zcela fit, a vrhnout se na další extrémy.

Podstatou získávání energie je štěpení adenosintrifosforečné kyseliny (ATP) ve svalech. Nervy k nim přivedou elektrický proud, který z ní vyhodí jeden fosfor a tím se uvolní energie. Tělo si dokáže za nějakou dobu onen chybějící fosfor do sloučeniny znovu dostat, a tak to pokračuje stále dokola. Fosfor si bere z tuků a cukrů. Z cukrů rychleji, ale méně, a z tuků pomaleji a více.

Svaly se po nějaké době unaví a přecházejí na méně náročný způsob získávání energie. Po nějaké době odpočinku při tom nastává důležitý jev superkompenzace. Sval je při ní schopen vyvinout větší sílu než při předcházejícím pohybu. do té doby nemá smysl trénovat, protože svalu do té doby na síle nic nepřidá ani tisíckrát opakovaný cvik. Vtip je ovšem v tom, při odpočinku jedné zóny lze trénovat jinou.

0 - 3 vteřiny, zóna ATP

rychlé krátké pohyby, mimořádné výkony jako je shyb, nebo skok do chytu

Štěpení probíhá bez přístupu kyslíku. Tuto energii není možné během výkonu obnovit. Superkompenzace nastává po pěti minutách. Jídlo nehraje roli, takže při orientaci na tuto sílu lze i zhubnout.

do 15 vteřin, zóna ATP-CP

sprinty, krátké obtížné úseky na skalkách nebo na umělých stěnách

Štěpení je stále bez kyslíku. Organismus ji však dokáže vydávat sílu delší dobu. Již zde hraje roli jeho zásobování creatinfosfátem (což je glukóza), a tak je nutno jíst rychle stravitelné cukry. Je to například hroznový cukr nebo nějaká chemie. Superkompenzace se dostaví po půl hodině.

do 3 minut, zóna LA

vytrvalostně-výbušná síla, těžké úseky na skalkách, obtížná místa v horách

Tělo štěpí své látky bez kyslíku maximálně několik minut. Při tom potřebuje laktát, který si

vytváří z cukru. Má na to čas, a tak dokáže zpracovat různé energetické tyčinky. Nejsou to však Mars nebo Bounty, ale různé nechutné přípravky typu Power bar, jejichž obsah se velmi rychle rozloží. Superkompenzace trvá hodinu.

do 10 min, zóna LA O2

vytrvalostní síla, lezení na skalkách, obtížné délky v horách

Když výkon trvá moc dlouho, poklesne sice síla, ale díky přístupu kyslíku vydrží dost dlouho. Je potřeba jíst obyčejný cukr, což jsou třeba čokoládové, kokosové nebo jiné tyčinky. Prostě si je člověk dá pod těžkou délkou, chvilku posedí, až mu přejdou do krve, a vyrazí. Superkompenzace se dostaví po dvanácti hodinách.

mnoho hodin, zóna O2

vytrvalost, lezení v horách, přístup pod hory s těžkým batohem, únavné sestupy

Organismus už nemůže jet na kyslíkový dluh, a tak rozkládá své pohonné hmoty pomocí kyslíku. Při tom zároveň dokáže regenerovat tak, že do ATP znovu dodává onen vyhozený fosfor. Při těžších chvílích, kdy potřebuje být rychlejší a silnější, ho bere z laktátu. Na delší výkon potřebuje kromě cukru i tuky. Proslavený špek tatranských horolezců je tedy při dlouhých túrách zcela na místě. Při dvouhodinovém výkonu nastává superkompenzace za tři dni, při pětihodinovém za pět.

(Všechny údaje jsou přibližné a velmi zjednodušené.)

Jakub Turek

Mont Blanc 1996

Dlouho připravovaná horolezecko-turisticko-poznávací akce, jejíž vrcholem má být zdolání Mont Blancu, začíná v deštivé půli července. Dvě napěchovaná auta osmi lidmi (kromě mě ještě Sýk, Bagu, Bír, Andrea, Maťa, Míša a Matyáš), batohy, krabicemi jídla a volně loženými drobnostmi jako jsou cepíny, mačky, helmy, boty apod.,odjíždějí 12.7. v podvečer přes Německo do Walliských Alp pod Matterhorn, aby zde jejich osádky vykonaly něco aklimatizačních výstupů. Po menších problémech s pohony vozidel (na známých Furka, Oberalp a Grimsel passech) jsme úspěšně v cíli. Některým se tady túry daří, jiným méně, někdo je na tom mizerně, buď s fyzičkou nebo s ranním brzkým vstáváním. Na konec pobytu, který ve Wallisu trval čtyři dny, si alespoň všichni zalezeme na pěkně vynejtovaný plotně (takový Srbsko 2000 metrů n. mořem).

Ještě týž den se přesouváme přes Aostu a průsmyk St. Bernard do italského Courmayeru. Konečná je v La Palud na parkovišti, 20 minut po půlnoci. Druhý den jdeme nakupovat do Courmayeru a odpoledne se balí na Mt. Blanc. Každý u toho má mraky řečí jako:"To je moc těžký, toho se nenažereš, tohle neber, to je vo ničem" apod. Vzájemně si potěžkáváme batohy, ti co je mají nejtěžší dostávají deprese a znovu přebalují. Večer se přesouváme z La Palud do údolí Val Vena, kousek před ledovec Miage. Tady za tmy stavíme základní tábor.

18.7. v 6:30 h začíná zlatý hřeb programu. Mužská část výpravy bohatě snídá, lépe řečeno, každý futruje kalorie, aby vydržel. Řídíme se sloganem: co si neneseš na zádech, to si neseš v žaludku. V 8:30 h vyrážíme na únavnou cestu po ledovci Miage, vedoucí mořem kamení a bláta. Zpočátku to jde celkem dobře, držíme se vpravo na okrajovém hřebínku, ten však po

2 km končí. Dál už se musíme probojovávat přes kamenné valy. Po dalších 2 km suť mizí, objevuje se čistý led a první velké trhliny. Ty překročíme nebo obejdeme a obloukem zamíříme ke skalnímu pilíři, na němž bystré oko spatří žlutě natřenou chatu Gonella (3071 m). Ta bude naším dnešním útočištěm. Pilíř je značený, místy dokonce fixovaný ocelovým lanem. V 15. hodin vylézáme dehydrovaní u plochy pro vrtulník před chatou. Shodíme bágly, boty a propocená trika. Zbytek dne vyplní vaření, klábosení nebo prostoduché válení. Zaplatíme nocleh (se slevou to dělá 17000 Lir) a koupíme 1,5 litrové láhve s vodou, která se zde jinak moc nevyskytuje. Potom zjistíme, že je to od místní chatařky nejen ekonomická finta, ale i pořádnej podfuk, protože voda tu kus dál je a navíc ta prodávaná není originál uzavřená. Máme přiděleno 5 míst na palandě s možností výběru podlaží. Volíme raději lépe přístupné přízemí. Spát se jde už v 16:30 h. Do boudy neustále někdo proudí a štrachá něco v batohu. Nemůžu usnout. Se soumrakem konečně usínám, vždyť za 2,5 hodiny zase vstáváme.

19.7. Ve 23:50 mě budí vedle ležící Sýk. Ostatní už taky vstávají. V chatě vládne dobrej zmatek. Při svitu čelovek se balí, vaří, obléká a chodí na přetíženou latrínu. Tady má člověk jednu z posledních šancí pokud nechce riskovat namrzlý zadek. Vezmem sebou jen nejnutnější věci, zbytek necháme na chatě. V 1:30 vyrážíme s poloprázdnými batohy na ledovec Dome k sedlu Aig. Grises (3826 m). Vysoko nad námi svítí malá světýlka lanových družstev - chrtičů, kteří vyrazili již před třičtvrtě hodinou a které jsme stejně nakonec dohonili a předhonili. Za námi už nejde nikdo. Cesta je alespoň pěkně prošlápnutá. Jsem celkem rád, že je noc a není vidět moc dolů, protože některá místa na ledovci dosahují sklonu až 50°. Navazujeme se. Ve 2/3 ledovce procházíme okolo obrovských, hrozivě vysunutých séraků. V čelovce mám novou baterii, kužel světla skloněný pod nohy, abych včas odhalil trhlinu. Přecházíme jich spoustu. Do některých při překroku nakouknu a je mi divně. Studené modré stěny se ztrácejí kdesi v temnotě. Jsme v sedle. Pokračujeme skalnatými a úzkými firnovými hřebínky k severovýchodu na kótu 4003 m. Na východě je vidět bílá záře, která rychle červená. Svítá. Sundáváme čelovky a odvazujeme se z lana. Dál už to bude více méně choďák.

Terén se zase zvedá, před námi je Dome du Gouter (4304 m). Tady někde se italská cesta spojuje s francouzskou normálkou. Vpravo je vidět sluncem zalitý Aig. de Bionnassay, na francouzské straně pak Aig. du Midi. Vrchol Dom du Gouter se obchází malinko zprava. Scházíme do Col du Dome (4237 m). Nohy bolí, začínám zpomalovat. Vrchol se zdá být kousek, ale když vidím ty milimetrové tečky v řadách za sebou, jak se pomalu šinou vzhůru po hřebeni, tělo odmítá poslouchat. Teď už nás nepoutá jedno lano, teď už bojuje každý sám za sebe. S takovýmito úvahami stojím před 100 metrovým výšvihem, na němž stojí známá Ref. Vallot (4362 m) a nechápu, jak ho mám vylézt. Tělo si ale za chvilku opět přivykne na dvojkombinaci 15 kroků a krátkého dechového cvičení. Svítí sice sluníčko, ale fouká ostrý vítr, který snižuje teplotu na dobrých 10°C pod nulu. A já si zapomněl v tom zmatku dole na chatě čepici, takže to nyní nouzově řeším šátkem (který byl původně určený přes pusu) a kapucí. (Pozn. aut. blbost se opravdu nevyplácí, neboť po zbytek akce jsem si léčil do krve popraskanou hubu).

U Vallotky na sebe čekáme, 15 minut pauza. Piju a snažím se rozžvýkat kousek ztuhlé čokolády. Připadám si jako robot. Ani nemám odvahu se jít podívat dovnitř do boudy, udělalo by se mi nejspíš špatně. Okolí kolem mi stačí. Někteří tady necháváme bágly.

Pomalu, pomaličku se vleču k vytouženému cíli. Hodně lidí tu má nejrůznější zdravotní problémy. Například: míjíme člověka, je divně skloněný na stranu a přes sluneční brýle mu tečou zvratky. Rychle se odvracím. I takhle vypadá cesta za slávou. V levé ruce držím cepín, spíš mi v ní visí, jako spoustě kolemjdoucích. Přecházíme dva hrby ve výšce 4547 m. Ještě 300 výškových metrů, ale to v té chvíli nevím. S ubývající vzdáleností od vrcholu začínám věřit, že na ten zatracený kopec přeci jen vylezu. Maty se vleče asi 2 minuty přede mnou. Vždy, když se za ním podívám, strašně mu těch pár metrů mezi námi závidím. Za mnou jde ještě Sýk, udržujeme mezi sebou konstantní vzdálenost zhruba 20 metrů. Najednou už není kam stoupat. Vidím smějící se kluky, krátký hřebínek, ušlapaný sníh. Koukám na hodinky, je 9:35 středoevropského času, pátek 19. červencový den. Stojíme na nejvyšším bodě Evropy, pokud nepočítám Elbrus na Kavkazu. Než dojdu ke klukům, chci řvát i brečet radostí. Podáváme si ruce, někdo vyndá českou vlaječku. Trvalo nám 8 hodin zdolat 1800 metrů převýšení od Ref. Gonella až sem do výšky 4810 m. Teprve teď mi dochází, jak velké úsilí jsem vydal, abych se mohl těch pár minut porozhlédnout z vrcholu. Po povinných fotkách začínáme rychle sestupovat. První odpočinek je až v závětří za Vallotkou. Beru si paralen, hlava začíná bolet. Sestup na ledovec Dome je doprovázen mohutným přeskokem odtrhové trhliny. Radši se navazujeme. Teď teprve vidíme, jakými místy jsme v noci procházeli. Na chatu se přicházíme značně jetý kolem 14. hodiny. Uvaříme a sušíme mokré věci. Za hodinu všechno balíme a sestupujeme dolů skalním pilířem na ledovcovou morénu. Z výšky vypadá jako dálnice. Zamýšlíme jít málo znatelnou pěšinou uprostřed. Ale po pár stech metrech se ztrácí a jsme opět nuceni přelejzat hromady ujíždějící sutě. Tempo chůze úměrně narůstá se zkracující se vzdáleností od našeho tábora, ke konci skoro utíkáme. V 19:30 naše tažení úspěšně končí, do deníčku se může napsat: ztráty na životech nulové, vrchol zdolali všichni zúčastnění. Z auta se vykutálela lahvinka broskvové na uvítanou. Ještě zahnat mučivý hlad a jde se spát.

Druhý den vládne naprostý fyzický i psychický útlum. Nikomu se už nechce nikam lézt, takže děláme menší pořádek ve věcech a přesouváme se do teplých krajů jižní Francie, do známé přímořské skalní oblasti Les Calanques a potom do mekky volného lezení Grand Canyonu du Verdon. Závěr našeho putování tvoří prohlídka památek v Avignonu a Basileji.

Zapsal Tomáš Radil

Tenkrát na Eigeru

PROLOG

(21. července, kolem sedmé hodiny ranní.)

Vysunul jsem oko ze spacáku. To, co spatřilo, byla severní stěna Eigeru, majestátně se vznášející nad Grindelwaldským údolím. Jelikož předchozí večer byl celý kraj zahalen v mracích, znamenal tento jediný pohled nečekaný nápor na moji alpinistickou duši, a nejen na ni.

Nechtěje samou blažeností znečistit svůj drahocenný spací vak značky Sir Pepa, hbitě jsem se vysoukal ven a zatřásl jsem Savanem a Nudlákem, kteří se vyskytovali asi o půl metru dále. Ihned jsem se dal do exponování mého filmového materiálu. Mezitím se opodál (se zřejmým úmyslem) objevil Brto. Stačilo pár slov (” Co, Toku, dem do toho?” ” Můžem.” ) a cíl dnešního a příštího dne byl jasný. Po necelých dvaceti dnech pobytu ve Verdonu, Les Calanques, Montserratu a u Atlantského pobřeží by byl Eiger důstojným vyvrcholením naší expedice. Už tam stačí jenom vylézt.

Nudlák si sice předchozího dne naměřil teplotu 39 stupňů, ale asi to byl nějaký omyl, protože teď nám tvrdí, že má 36,2 a že jde s námi. Dneska je totiž v plánu jenom asi čtyřhodinová túra - a pak se uvidí. Někdy v jedenáct máme prasata konečně na zádech a od ošklivě luxusního hotelu Aspen vyrážíme na stanici horské dráhy Kleine Scheidegg.

Cesta se přibližuje k patě severní stěny natolik, že je to asi blíž, než měří celá na výšku. Ve výšce asi 2800 metrů vidíme okýnka železniční stanice Eigerwand, rozeznáváme jednotlivá sněhová pole, pozorujeme "Pavouka" a další známá místa Stěny. Mimochodem, prvovýstup je z roku 1938 a patří německo-rakouské čtveřici Heckmair, Vörg, Harrer a Kasparek.

Kolem třetí hodiny odpočíváme na Kleine Scheideggu ve výšce kolem 2000 metrů. Přemýšlím, jestli už jsem někde viděl tolik Japonců. Najednou se s námi dává do řeči jakýsi chlapík. Z konverzace, vedené tzv. lámanou angličtinou, se dozvídáme, že je z Maďarska. Jeho příbuzný, také Maďar (ovšem žijící v Rakousku), se chce následující den pokusit o vrchol Eigeru.

Po chvíli zmíněný lezec přichází a dává se s námi do řeči. Jmenuje se Attila. Vylézá z něho, že se už o vrchol jednou pokoušel (samozřejmě, normální cestou) asi před měsícem. Neuspěl kvůli časové tísni a obtížným sněhovým podmínkám, které v tu dobu na západním hřebeni panovaly (cituji: "Glás, glás, glás!" - "Led, led, led!"). Dává nám nahlédnout do svého průvodce a nakonec se s ním domlouváme na společném výstupu.

Obvyklým výchozím bodem "normálky", hodnocené III-, je železniční stanice Eigergletscher, nacházející se ve výšce necelých 2400m. Proto si tu také zřizujeme kemp. Počasí je nádherné - Mönch a Jungfrau máme skoro na dosah ruky. Jenom Eiger je zahalen mraky ...

Můj spánek budiž nazván krátkým a neklidným. Zdá se mi o tom, jak lezu na Eiger. Vrchol dobývám samozřejmě bez problémů. V půl čtvrté se mi zdá o tom, že spím a někdo mě budí. Konečně si uvědomuju, co je sen a co je skutečnost a o pár minut později už balím věci. Dnešní ranní rozcvička bude zřejmě patřit k těm náročnějším.

Energii si dobíjím konzumací Ajgrkaše, což je bramborový prášek Knorr s troškou vlažné vody. Je to vynikající! Nudlák je kamarád, tvrdí totiž, že nemá hlad, a tak si tuto delikatesu můžu vychutnat sám. Attila už čeká s rancem na zádech, tak se nezdržujeme a vyrážíme za slávou. Míra Šmíd píše, že ten, kdo zdolá Eiger, je v horolezeckém světě pojmem. Volba cesty - klasická (Heckmair), Harlin, japonská direttissima nebo západní hřeben - je zřejmě nepodstatnou záležitostí.

První část cesty není příliš obtížná. Attila i potmě zkušeně naviguje, drápeme se sérií skalních prahů a výšvihů. Zatím se není nutné navazovat. Jako jediný nemám čelovku, půjčil jsem ji Nudlákovi (na oplátku za tu kaši) a teď mi to trochu komplikuje život. Naštěstí se začíná pomalu rozednívat. Na první sluneční paprsky si ale v západní stěně budeme muset chvilku počkat. Uvědomuji si, že nikde nevidím tradiční lampionový průvod lidí směřujících k vrcholu - nad námi, ani pod námi už nikdo není. Dneska jsme na západním hřebeni Eigeru sami.

Dostáváme se k prvním sněhovým polím, vypadají však bezpečně a tak se nazouváním maček nezdržujeme. Výšku nabíráme poměrně rychle. Po krátkém úseku na sněhu míříme dvojkovým skalním terénem doleva k výraznému skalnímu rameni, na okraj severní stěny. Kolem sedmé hodiny ranní, ve výšce asi 3070 metrů, nám celá polovina Stěny leží u nohou. Další stovky metrů se tyčí nad našimi hlavami, vrchol můžeme jenom tušit. Máme pod sebou i celé údolí Grindelnwaldu, alpské louky a cesty sbíhající se na Kleine Scheideggu. Obrovský stín Stěny dopadá až někam k Lauterbrunnenu. V dálce vidíme Brienzské jezero, na západě sluncem ozářený vrcholek Jungfrau ...Všichni chrochtáme blahem a oceňujeme nádherný výhled, ale nemáme vyhráno. Obtížnější část výstupu nás teprve čeká.

Pomalu se dostáváme do slušného tempa. Míříme opět doprava, do západní stěny. V těchto místech se ještě nedá mluvit o expozici, ale charakter cesty se mění. Na začátku horních sněhových polí nazouváme mačky. Terén se stává strmějším, popadání dechu namáhavějším - jsme ve výšce 3200 m, o nějaké předchozí aklimatizaci se nedá mluvit. Sníh je ideálně zmrzlý. Po červnovém ledu ani památky - tím se však odkrývá další nepříjemná vlastnost téhle hory. Lámavost. V časopise Climber jsem četl: "Průvodce udává, že skála má dobrou kvalitu. Problémem je, že žádný kus téhle kvalitní skály nedrží pohromadě s jiným." Co se týče počasí, máme mimořádné štěstí - "nebe je bez mráčku". Attila tvrdí, že takovéhle počasí je na Eigeru jednou za padesát dní.

Průzkumným skautem je nyní Brto, Attila už jenom "zajišťuje týl". V tomto úseku je nalezení vhodné cesty mezi ostrůvky skal docela tvrdým oříškem. Expozice se zvyšuje a po několika stovkách metrů se dostáváme na plošinu, chráněnou převisem. Fotíme a odpočíváme. Poslední úsek byl opravdu velmi strmý, a tak pomalému Attilovi hážeme lano. Ačkoliv průvodce udává dvě možnosti, jak pokračovat, my vidíme jen jedinou - traverzovat doprava skalním terénem. Po překonání obtížnější plotny (v mačkách a rukavicích) se nám otevírá cesta k vrcholu. Ačkoliv je Kleine Eiger s výškou 3400m dávno pod námi, následující úsek se mi zdá nekonečný. Strojové tempo, únava a nedostatek kyslíku mi otupují smysly. Stoupám prudkým sněhovým svahem a desítky metrů pod sebou vidím Savana, ledovec a pořádnou hlubinu. Ranní rozcvička už pro mě dávno skončila. Teď už je to seriózní vysokohorský výstup.

Brta takovéhle úvahy zřejmě vůbec nedrásají, protože vyrazil nahoru tempem, které by snesl možná Reiny Messner nebo Jožka Pribilinec, kdyby uměl chodit v mačkách. Míjím dva sestupující vůdce s klienty, upozorňují nás na převěje. Po půl hodině se dostávám na další plošinku pod převisem. Svalím se na zem jako mrtvola a čekám, až popadnu dech, který jde tak dvacet metrů za mnou. Po chvíli se přihasí Nudlák a po něm Savan - je to pro mě povel vyrazit. Kdybysme tu všichni zůstali čekat na Attilu, kdoví, jestli bychom pak vůbec odlepili promrzlé zadky od země. Attila to má k nám tak čtvrt hodiny, počkáme na něj na vrcholu, který už máme na dosah ruky. Překonávám poslední metry, míjím dva docela pěkné záhraby. Je to asi legrace, když na vrchol Eigeru dolezete severní stěnou, řekněme, v osm večer a nemůžete sehnat ubytování. Posledních třicet metrů zkouším ujít bez zastávky, ale tělo protestuje. Ještě pár metrů a gratuluju Brtovi, kterého jsem asi zrovna probudil.

Stojím na vrcholu nejdrsnější hory v Alpách, ve výšce 3970 metrů nad Biarritzem. Obdivuju alpské panorama - Jungfrau, Mnicha, Scheidegg Wetterhorn, Finsteraarhorn (nejvyšší v Bernských Alpách), Mont Blanc, Monte Rosu, Weisshorn. Na východě jsou vidět hory v oblasti Berniny. 3000 metrů pod námi je Grindelnwald - vidíme ho jako z letadla.

Na vrcholu Eigeru moc lidí neposedí. Sbíhají se zde tři hřebeny - náš (západní), Mönchgrat (jižní) a Mittelegigrat (východní). Zvláště hřeben Mittelegi je nádherný a jestli se ještě někdy vydám na Eiger, tak tímhle hřebenem.

Doráží Savan v montérkách a stavařské helmě, po něm Nudlák a nakonec i Attila. Po hřebeni Mittelegi přicházejí dva alpští veteráni, uvolňujeme jim místo, aby si mohli šlápnout na vrchol. Fotíme a posilňujeme se před sestupem. Je poledne, počasí je "wunderschön" - máme "glück" (kliku). Ale pálící slunce už brzo promění sníh v hnusnou břečku - je nejvyšší čas vyrazit.

Západním svahem už nikdy dolů nepůjdu - sníh je nepevný, skála je ve skutečnosti hromadou štěrku. Z nejvyšších skal je sice možné slanit - asi tři, čtyři délky - ale potom slaňáky končí a jde se po svých. Začíná alpinistův zlý sen - bořím se, kloužu a vyhýbám se padajícím kamenům. Odmítám Savanův a Nudlákův sebevražedný styl jízdy po botách, vhodný tak do Velké Studené doliny. Nikde není jediný chyt, který by po použití nezůstal v ruce. Najednou mi to ujíždí, házím záda a sjíždím po zadku holou skálu, aú. Už se vidím v tunelu, ale naštěstí se nakonec ještě na skalním ostrůvku zachytím.

Kolem 3200 metrů se skalní prahy mění v řeku Niagarských rozměrů, proto s Attilou, který je sice méně podělaný, zato ještě pomalejší než já, volíme postup sněhovým kuloárem. Attila to komentuje slovy "último snow" - a skutečně, terén se stává snazším, hopsáme dolů po skalkách a po chvíli už ležíme na hraně Stěny a zíráme do hlubiny. Půjčuji si dalekohled a zjišťuji, že ty stěží rozeznatelné skalky jsou ve skutečnosti stometrové pilíře.

Tahle Stěna je vyhrazena jenom nejlepším borcům - a někteří se o tom přesvědčí, až když je pozdě. Když ji ale takhle pozoruji, myslím, že jsem pochopil desítky horolezců, kteří přijali její výzvu. Zatím jsem ale nepochopil Rakušana, který se vydal nahoru jenom s pytlíkem na maglajz. Byl tam za pět a půl hodiny a psalo se o něm v novinách.

Musíme pokračovat. Brto čeká dole nějaké dvě, tři hodiny. No, už se tam taky blížím. Cítím uvolnění, radost z dobytí vrcholu. Několik posledních skalních výšvihů a vidím cestu k železniční stanici. Už vím, že "nevytuhnu", když tak až někdy jindy a někde jinde.

Na stanici se dlouho nezdržíme - čekají nás ještě tři hodiny dolů. Loučíme se s Attilou. Vracíme se kolem Stěny, na kterou zapadající slunce kreslí podivuhodné obrazy. Těším se, až budu o svých "hrdinských" činech psát do oddílové ročenky :-)

EPILOG:

Později se dozvídám, že krásné počasí po našem odjezdu dlouho nevydrželo. Následující večer rádio v Interlakenu hlásilo, že toho dne ve Švýcarských Alpách zahynulo 6 lidí. Dva z nich na západním hřebeni Eigeru. Na naší cestě ...

Martin Točík

Vegetariánské dny na Ortleru

(výběr z Hykova deníku)

So 17.8. 1996

Nemůžu déle vydržet alpinistický půst. Trvá už skoro celý měsíc. Vyrážím s tátou-taxikářem, bráchou Fugazem a bratrancem Honzou-Vegošem směr Italia, Gruppo di Ortles. V tomhle pohoří hodláme s Vegošem zdolat nějaké ty třítisícovky, včetně té nejvyšší, 3906 metrů vysokého Ortleru. Láká nás také Campanile Basso v dolomitském masívu Brenty, takže táhneme i friendy, vklíněnce, expresky... Domů už se nějak dostaneme.

Jedeme přes Innsbruck, Brenner a průsmyk Jaufenpass, kde obdivujeme umění paragliderů a dostáváme se do Merana. Neroste tu nic jiného, než jabloně. Aspoň máme něco pro zpestření večeře. Bivakujeme v německo-italsky mluvícím údolí Vinschgau - Val Venosta.

Ne 18.8.

Okolo poledního náš Forman zdolává průsmyk Passo di Stelvio ve výšce 2757 metrů. Po silnici, vytesané ve strmém kopci, přijíždějí stále nové a nové hordy turistů a německých motorkářů. Mají tu pěkný výhled do kraje. Garibaldiho chata je sice jenom kousek od silnice, ale už ve Švýcarsku. Navrhuji, že si protáhneme klouby, a tak už za chvíli šlapeme po suti a po ledovci na Rifugio Monte Livrio a dále na Geisterspitze / Pico degli Spiriti ("Horu duchů"). Kopec s takto zajímavým jménem měří něco přes 3400 metrů a ničím se nevymyká průměru. To majestátný Ortler na východě, to je jiné kafe. Kdoví, jestli se nám ho podaří zdolat ...

Takových 200 výškových metrů pod vrcholem zjišťujeme, že odpolední břečka místo sněhu nám přestává vyhovovat a další výstup vzdáváme. Pozorujeme snowboardisty na U - rampě a přemísťujeme se do městečka Sulden přímo pod Ortler. Začíná přibývat mraků. Stan stavíme na klidném místě u řeky, mezi kravinci a cedulemi "Vietato campeggiare - Camping verboten".

Po 19.8.

Krávy nám připravily "alpský" budíček.

Dopoledne si s Vegošem třídíme matroš a vyhazujeme nepotřebná trička. Jelikož Vegoš skutečně nejí maso, musíme přizpůsobit jídelníček. Nakonec souhlasím, že se pro tentokrát stanu obětí jeho kulinářského umění. Beru si pouze lovečák pro chvíle nejvyšší duševní krize.

Kolem druhé vyrážíme na chatu Tabaretta ve výšce 2514 metrů. Jdeme lesem, pak po suti, nakonec nastává oblíbený převislý trávník :-) Na hřbetech máme 25-30 kilové batohy, důvěrně nazývané "prasaty". Loučíme se s tátou a s Fugazem - snad si při sestupu neublíží.

Zítra jdeme na Ortler. Obvykle se chodívá z chaty Payer hodinu a půl nad námi, ale s ohledem na možnost přenocování se rozhodujeme zůstat na Tabaretě. Nakonec si usteleme na verandě, v noci leje - promoknul mi žďárák.

Út 20.8.

Vstáváme ve čtyři. Vegoš vaří vločky a nabízí mi jakousi papriku. Opatrně ochutnávám, ale vzápětí tohoto masochistického činu trpce lituji. Tak ohnivou hubu jsem snad ještě nikdy nezažil.

Počasí - nic moc, mraky, ale už neprší. Vyrážíme a za hodinu jsme na chatě Payer o 500 metrů výše. Odpočíváme a pojídáme sušenky. V půl sedmé vyrážíme na další cestu. Jde se po hřebeni, skála je o něco málo pevnější než Eiger, ale ne úplně všude. Míjíme náhrobky vytuhlých horolezců.

Obtížnost výstupu se hodnotí stupněm II+, těžší místa jsou občas jištěna ocelovým lanem. Dostáváme se k ledovci, navazujeme se. Je to jen krátký úsek sérakovým polem a jsme zase na skále - u bivaku Lombardi ve výšce 3400 metrů. Pokračujeme strmým svahem - podle průvodce jsme v nejtěžším místě výstupu. Ve skutečnosti to nic není, ale když předbíháme pět lidí najednou, nedostává se kyslíku. Počasí se lepší. Fotíme obrovité séraky. Blížíme se k vrcholu, postupujeme strojovým, dýchavičným krokem. Dva starci, které jsme trhli níže, nás znovu (doslova) dobíhají. Ale udržujeme se v závěsu a v půl jedenácté jsme na vrcholu Ortleru v téměř čtyřtisícové výšce. Děláme hrdinské fotky. Ostatní ortlerské hřebeny, o nichž jsme uvažovali, vidíme pod námi - vypadají vražedně.

Po sněhových svazích sestupujeme poměrně rychle. Na skalách nad Payerhütte nás chytá déšť se sněhem. Ale uznáváme, že je to ještě docela dobré špatné počasí. Krok s námi drží i šedesátiletá babička, popohánějící svého mladšího partnera. Za chvíli jsme na Payeru, pak na Tabaretě, kde ve větru sušíme spacáky a v šest večer jsme v údolí o 2000 metrů níže. Spát jdeme na oblíbené místo, mezi krávy.

St 21.8.

Dneska mnoho aktivity nevyvíjíme. Vegoš vaří samé dobroty, válíme se a větráme ponožky. Vzdali jsme sice výstup na Königspitze, nejtěžší vrchol v okolí, ale chystáme se na severojižní přechod celého hřebene až do Val di Peio. Odpoledne balíme prasata a vyrážíme na Schaubach Hütte. Někdo asi zrovna sprchuje moji voodoo figurku.

Cestou fotíme tibetské jaky, uměle zde vysazené nějakým Reinholdem Messnerem, místním rodákem. Chata se rekonstruuje. Bivakujeme tedy u stanice lanovky. Večer usínáme při zvucích medvědího bručení. Nevím, jestli mám hledat foťák nebo toaletní papír. Naštěstí je to jenom jak, který se přišel podívat až k nám na verandu. Kouká nám přímo do postele a výhružně troubí.

Čt 22.8.

Vyrážíme poměrně brzy, okukováni zvědavými jaky. Dneska nás čeká hlavní chod celé hostiny. Před námi defilují nejvyšší vrcholy - Ortler, Monte Zebrú a Gran Zebrú neboli Königspitze. Po ledovci Suldenferner vystupujeme, zprvu po ledu a kamení, později po firnu do sedla Eisseepass (Passo di Lago Gelato) ve výšce 3150 metrů. Traverzujeme svahy Suldenspitze a dostáváme se na chatu Rifugio Casatti ve výšce 3268 m. Všude je zase úplná mlha. Ve dvě odpoledne vyrážíme na další cestu, vytyčenou nějakými stopami. Odpovídají mapě i kompasu, ale náš cíl nevidíme. Stoupáme s veškerou zátěží na Monte Cevedale 3769 m, 3. nejvyšší vrchol pohoří. Obecně proti pašíkům nic nemám, ale mé zavazadlo si musí vytrpět spoustu urážek. Vždy po dvaceti krocích si kleknu a lapám po dechu. Svah má tak 45 stupňů. Kolem třetí, čtvrté hodiny jsme na vrcholu. Mraky se trhají a vylézá Gran Zebrú, pod námi Monte Pasquale a v dálce Bernina. V euforii se snažíme o extravagantní vrcholová fota. Domů to máme pro dnešek blízko. Ještě traverz skalnatého Monte Rosole (3530 metrů) a dorážíme do Bivacchio Colombo (3470m), komfortní plechové boudičky pro devět lidí. Dneska tu jsme jenom my dva. Večeře se skládá z rýže a jiných bezmasých pokrmů.

Pá 23.8.

Ráno se z Vegošem trochu hádáme a pak vyrážím sólo na nedaleký Palon de la Mare, 3708 m. Jde se mi dobře a během třičtvrtě hodiny jsem nahoře. Panorama z Palonu je nádherné - Ötztalské, Stubaiské, Zillertálské Alpy, Dolomity, Adamello, Bernina, snad i Bernské Alpy, Ortler, Gran Zebrú, Monte Cevedale, Monte Vioz. Ještě bych mohl na posledně jmenovaný, je to zase asi hodina-dvě, ale nebudu dopalovat Vegoše. U chajdy zakopáváme válečnou sekeru a navazujeme se na motouz. (Nudláku, díky za Montanu!) Cesta vede po ledovci Vedretta de la Mare. Jdeme po vyšlapaných stopách, já v čele. Najednou jsem po pás v díře, nohy v prázdnu, ruce roztažené, prase na zádech. Příjemná situace. Snažím se odkulit do strany, což se mi po chvíli daří. Díra je patnáct metrů hluboká.

Další postup spočívá v přeskakování viditelných i ne zcela viditelných trhlin a hledání schůdné cesty mezi nimi. Trvá to tak hodinu, trhliny pak střídají stovky potoků a potůčků. Nic, co by se na ledovci nedalo čekat. Konečně jsme na jeho okraji, potkáváme zde i živé bytosti.

Naivně se domníváme, že máme vyhráno, ale cesta nás v rámci poznávání zdejší geomorfologické struktury provádí ještě jakousi směsí tuhého bahna a kamení. Připomíná mi to ledovec Miage pod Mont Blankem, bláto je ještě o něco nechutnější. Za chvíli je to za námi, vidina židle, vody a alespoň tureckého WC nás žene dolů na chatu Larcher v 2607 metrech. Překonáváme svahy, potoky, hory kamzičích bobků a jsme u Larcheru. Potom už jenom dvě hodiny k přehradě Malga Mare a pár kilometrů do údolí a jsme v Cógolo (1100m). Vítězství oslavujeme šípkovým čajem, ležení máme na kopci nad městem. Díky pravidelnému zvonění budeme i v noci znát přesný čas.

So 24.8.

Stopem se postupně přesouváme do 50 km vzdálené Madony di Campiglio v pohoří Brenta. Zatahuje se a celé odpoledne prší. Chceme ještě na slavné Campanile Basso, ale pevnou vůlí zrovna neoplýváme. Nakonec se rozhodujeme pro ústup českým autobusem. Chvíli to ještě probíráme - a najednou je autobus pryč. Stavíme stan a rozhodujeme se, co dál. Když bude ráno azzuro, nepojedeme. Zní to ale velmi nepravděpodobně.

Ne 25.8.

Ráno je azzuro. Balíme tedy jen nejnutnější věci a cepíny a spol. schováváme pod smrček. Až do tří hodin p.m. šlapeme na chatu Mario Alberti e Brentei. Abychom neměli radost, počasí se zase kazí. Leje. Stavíme stan na "českém" pozemku u chaty. Když se probouzím po odpoledním spánku, všude je zas krásně. Fotím Cimu Tosu, Crozon di Brenta a Cimu Margheritu s vycházejícím měsícem. Dáváme ovesnou kaši, pak hrachovou polívku bez slaniny, zato s nudlema. Těším se na zítřejší skalní práskot.

Po 26.8.

V sedm jsme pod Campanile Basso, ale nevíme o tom. Takových věží je tu spousta ... Vegoš se odchází zeptat dvou postaviček na obzoru. Mezitím se konečně zorientuji a nastupuji do Via ferraty "Bocchette". Za půl hodiny jsme pod nástupem na Campanile. Začínáme v 8.15 za slunečného počasí. Normálka začíná v sedle Bocchette a vede na polici Steradone Provinciale. Klasifikace IV. Vegoš jde dopředu a natahuje asi tři-čtyři délky, což činí asi 90 metrů. V průvodci zmiňovanou Pooliho stěnu překonává bez problémů, vše je dobře vyskobováno. Zezdola na nás halekají účastníci zájezdu KC Burke. Jediný, kdo je ve stěně, jsou jejich krajani.

Jsme na polici a pro další postup volíme variantu východní stěnou, Preussovu cestu z roku 1911, obtížnost V. Paul Preuss jí lezl sólo. Cituji: "... mimořádně pěkná, exponovaná cesta po malých, ale pevných chytech, .." Prvních 20 m je tak za II-III a pak to začíná. Perfektní kout, pak stěnové lezení, sem tam polička - stanoviště. Jsem už nějakou dobu ve vedení, cítím se ve svém živlu. Obtížnou plotnu (cit.:"...dlouhý krok...") překonávám kyvadlovým traverzíkem, jsou tu na to podmínky. Vegoš má problémy, ale jde i v rukavicích čistě. Věž se zužuje, a i když další cesta není tak zřejmá, dostávám se bez problémů na vrchol. Bohužel, počasí nám nevydrželo. Už tři hodiny lezeme v mlze, rozhled z vrcholu je nám odepřen. Píšu do vrcholovky: Humanita Hum Hum Hum a rychle dolů. Při posledním, 12. slanění nám kolem uší hvízdají balvany, uvolněné 200 metrů nad námi.

Promrzlí uháníme k chatě a ke stanu, balíme v poklusu - když stihneme KC Burke, vezmou nás kousek autobusem. Sprintujeme skalními a pak lesními cestami celé dvě hodiny, kousek mě vezme i Ital ve Felicii. Bohužel, po příjezdu do Madony zjišťuji - KC Burke nikde.

Za hodinu potkávám Vegoše, který šel pro schované věci. V lese potkal lidi ze zájezdu, kteří se zdrželi, vezmou nás do Arca.

Vyprávíme celému autobusu lezecké příhody a cestu zpestřuje i paní pokladní z lanovky (které prý Burke nezaplatil 400000 Lir za lanovku, což není pravda) a se svými italskými přáteli nám předvádí gangsta drive. V Arcu se vmísíme k Burkovi a máme kemp zadarmo.

Út 27.8.

Arco je malebné - subtropické bejlí, skály a několik krámků s matrošem. Za týden tu mají soutěž Rock Masters a mistry skal typu Francois Lombarda, bratrů Petitů, Liv Sansoz nebo Muriel Sarkany. Rosťa Tomanec bohužel svojí účast nepotvrdil.

Vracíme se domů. Stopem a autobusem se dostáváme do Trenta, kde tvrdneme 4 hodiny - až do večera. Začíná pršet. Jsme nasraní a kupujeme si lístek na vlak do Brenneru. Bivakujeme v čekárně a hovoříme s dvěma českými hašišáky o Sicilii a Sardinii.

St 28.8.

Probouzíme se do překrásného lijáku. Jedeme do Innsbrucku, pak do Worglu a Kufsteinu. Moc rychle nám to nejde. V Kufsteinu se nemůžeme odlepit, nakonec se nám to daří až na sklonku dne. Komfortní BMW nás vezme jen na hranice s Německem, pak Mazda 121 do Rosenheimu, starý Mercedes na druhý konec města. Nakonec se dostáváme do městečka Haag, nocujeme na autobusové zastávce.

Čt 29.8.

Místní Bavoři se kolem nás houfují už kolem šesté, nikdo nás ale nevyhazuje. Stopujeme v kukuřičných polích. Přes Dorfen se dostáváme do Landshutu a rychlostí 215 km/h do Landau / Isar. Nic nás nechce vzít, máme toho dost, jdeme na vlak a jedeme do Bayerische Eisenstein. (Lístek máme jenom do Regenu, a tak musím použít fintu se spánkem.) Ze Železné Rudy se (velice pomalu) dostáváme do Plzně a vlakem plným ožralých Slováků domů, do Podolí.

Martin "Hyk" Točík

Ušatá Veža Tým

Píseň teamu „Ušatá veža“

Na Německém rebríku průtok patnáct kubíků,

utíkáme z rebríku, nervy máme v kyblíku.

Nudlák převisem se dere div se z toho nepomine,

na suťové polici, má pak řídkou stolici.

Trojnásobné stavění přerušil pád kamení,

začínáme slanění máme těžký zranění.

Horolezci to jsou kanci nedaj dívce žádnou šanci,

nadběhl jí komínem znásilnil ji cepínem.

V Kačacej dolině jede Savec v lavině,

kutálí se ve žlabu jen mrtvolu vyhrabu.

Tomáš se spárou se stýká potěšeně přitom hýká,

marně hledal frendíka tak založil pindíka.

Hej ty Sýku v rajbáku nemáš nic na sedáku

kámoši se ožrali expresky mi sežrali.

Polámal se horolezec co měl velkou odvahu,

nalezl do osm mínus hodil z toho podlahu.

Doktor rovná zlomeniny při tom těší nezoufej,

pár tejdnů si nezalezeš do měsíce jseš O.K.

Bagu leze ve spáře vůbec se s tím nepáře,

když ta spára nebere tak to Bagu netěší.

Tóča úzkou spárou stoupá dlaně přitom v krvi koupá,

dávno přišel o kůži strachy moč neudrží.

Lukáš leze po hraně vypadá dost vorvaně,

dej si smyci Lukáši nebo budeš na kaši.

Horolezče v rajbáku dva metry máš k borháku,

když nechytíš bambuli rozbiješ si kebuli.

Na zloděje houbaře poslali jsme ranaře,

hrabal se nám v batohu zaženem ho do lochu.

Tvrdí chlapci z Humanity mají zvláštní aktivity,

když se v stěně nedaří všichni svorně zapaří.

Pozn. autorů (píseň je sepsána vesměs podle pravdivých událostí, které se staly během našich výstupů na skalách českých i zahraničních)

Takový malý rodinný výlet

Věřit horolezeckým průvodcům se příliš nevyplácí. Přesvědčili jsme se o tom, když jsme si jednou vyrazili na Hrubou Skálu. Za ten srpnový den jsme se pokusili vylézt na dvě věže a obě nás svým způsobem dostaly. Měli jsme totiž s sebou jako obvykle pouze pětatřicetiletého Jedličkova průvodce. A v tom to všechno bylo!

Kočárkem jsme odřeli průchod Myší díra, protože byl moc úzký, zavrhli výstupy v Zámecké rokli, protože byly moc těžké, a našli Přátelskou věž, protože na ni vedl nejlehčí výstup v okolí. Děti jsem nechal jejich matce, vzal sestru Bařenu a vyrazil na Normální cestu za tři. To jsme si tedy naběhli - ani na první balkon se nám nějak nedařilo vystoupit, i když byl jen tak letmo zmíněn. Z něj měl vést širší kout na vrchol. Když jsem si již po páté rozdíral do krvava kolena v ramenní spáře, začal jsem o autorovi průvodce pochybovat. Nějak jsem se tam však bez jištění vydrápal, protože návrat by byl horší než výstup. Ale nejvíc mne dorazila Hanka, které jsem jako ženě nedal v lezení přednost. Prý nic moc. ...v průvodci vydaném měsíc po naší výpravě byl kout zaměněn za spáru. Kdybych to byl věděl, nikdy bych tam nelezl.

Po spárovém úspěchu jsem v euforii zvolil o stupeň těžší Normálku na nedalekou věžku Malušku. Od severozápadu podél trhliny na lavici to bylo opravdu za čtyři. Nový průvodce však stejnou cestu upřesňuje slovy: "Od severu podél žlábku na poličku." Asi deset metrů nad zemí, což byl prudký, kořeny porostlý sráz, jsem na oné poličce přemýšlel co mám dělat. Do hladké stěny nade mnou, jak doporučoval starý průvodce, který jsem měl s sebou, se mi nechtělo. Byla porostlá lišejníkem a pád by skončil mezi kořeny. Na celé cestě se totiž nebylo kde zajistit. Jenže ani slanit. Následující dramatický sestup sledovalo z nedaleké stezky několik uznalých turistů a nejistící Bařena. Na sprostě nadávajícího a oroseného tatínka se přiběhl podívat i jinak laxní synek, který do té doby ječel po přesném zásahu vosího žihadla. Autor průvodce vydaného po letošních prázdninách uvádí věc na pravou míru stupněm VIIb s dodatkem nejištěno. Ženská, která cestu za války vylezla jako první, to totiž vzala rozporem o buk a Jedlička o tom nevěděl nebo nechtěl vědět. ...buk tam již drahnou dobu nestojí.

Jakub Turek

Strach na hradě Navarově

To jsme si tak jednou vyrazili do údolí Kamenice mezi Plavy a Železným Brodem. Trampové tam mají své dřevěné boudičky, vodáci se v řece dost často topí a cyklisté na horských kolech padají z cestiček do peřejí. Jen horolezci tam moc často nezabloudí. A při tom jsou tam tak krásné stěny vysoké jednu až dvě délky...

První rok jsme přesvědčil sestru: Když se člověk vyhrabe ze stejnojmenné vlakové zastávky na hrad Navarov, uvidí přes údolí potoka vlévajícího se do Kamenice Stěnu nad Modrým potokem. Přímo po hraně vede Husitská cesta, kde je potřeba balancovat po ostří břidlicových hrotů. Doopravdy hluboký zážitek ještě prohlubují některé kamenné desky, které si lehce povrzávají. Skála se ale kupodivu moc neláme. Vpravo vedle hrany vede stěnová cesta s komínkem nazvaná Spadla jsem do šípku. Nenechte se odradit zamechovatělým začátkem a na konci cesty chtě-nechtě udělejte stanoviště na Husitské hraně. Masochisté mohou vlézt do travnatého zahliněného komína oddělující stěnu od jakéhosi přílepku.

Druhý rok to byla žena: Přímo pod hradem je kolmá a v závěru převislá stěna. Je docela dobrá, až na to, že jsou na ní jen misky a boule. Spodek se tedy odjistit nedá. Hořejšek taky moc ne, ale našli jsme tam starou skobu na ústup. Přes ni vede cesta k vrcholu.

Třetí rok už se mnou nikdo nejel: Pokud by se někdo vydal pár set metrů po kolejích směrem k Železnému Brodu, našel by tři stěny, ve kterých se nachází mimo jiné cesta kuriózní obtížnosti II A0. Při vědomí, jaká kvalita břidlice je v celém údolí Kamenice, se však vůbec nedivím. Milovníci adrenalinu si zde dobře užijí.

Stěna nad Modrým potokem (jedna a půl délky)

1. Husitská hrana, III, Sochor - Bartoň, 1971. Vlevo od výrazné hrany do komína a jím na polici se stromem. Vzdušnou hranou přímo na vrchol.

2. Spadla jsem do šípku, IV, Turek - Barbora Turková, 1992. Spárkou v mechovaté stěně vpravo od hrany. Komínkem pod převislou stěnku, kterou obejdeme vlevo. Komínkem vpravo od hrany na vrchol.

3. Údolní, II, Bartoň - Fibrich, ?. Komínem mezi stěnou a jejím odštěpem.

Hradní stěna (dvě délky)

4. Za roh, V, Turek - Hana Turková, 1993. Nástup vpravo od kouta při levém okraji stěny. Stěnou k lávce a jí doleva ze stěny ven. Solivou spárou znovu do stěny a do zářezu (skoba). Okolo stromu na terasu a přes střechu na vrchol.

Stěna šípkových růží (dvě délky)

5. Šněrovací, IV, Sochor - Sochorová, 1971. Levou částí stěny na lávku se stromy. Pět metrů vzhůru a doprava k zářezu. Vlevo pod převis, vpravo na odštěp a na suťový svah.

Stěna keřů (jedna délka)

6. Nouzová, III, Sochor-Sochorová, 1971. Koutovou spárou ke stromům a travnatou stěnou na vrchol.

Traťmistr (jedna a půl délky)

7. Šikmá, II A0, Sochor-Staněk stř., 1980. Nástup v pravé části stěny. Šikmo vlevo do jeskyně, z ní vpravo do kouta a pod další kolmý kout. Jím na vrchol.

„Výlet“ na Matterhorn

29.6.

Pozdě odpoledne vyjíždíme s Martinem a Dědkem v malém Oplíkovi do švýcarských Alp. Původní cíl, zdolat Matterhorn, nás při sledování předpovědi počasí opouští, ale do hor se už těšíme, tak jedem. Celou noc se střídá déšť s průtrží mračen a autíčko plave po silnici směrem do hor.

30.6.

Svítání nás zastihne již v Alpách, kde stoupáme po klikatých silničkách do sedel a pak zase klesáme dolů do údolí. Zničehonic se vyčasilo, je modrá obloha a tak fotíme první zasněžené vrcholky. Po problémech s kupováním benzínu, protože zde v neděli fungujou jen automaty na kartu, dorážíme do městečka Täsch. Zde zanecháváme auto na centrálním parkovišti za 6 Fr/den, z báglů vyhazujeme nepotřebné věci, tj. asi polovinu původního obsahu a přidáváme jídla cca na tři dny. Pro začátek chceme zvolit nějaký lehčí aklimatizační výstup a pak se uvidí podle počasí. Dnešní cíl tedy padne po prozkoumání mapy na Gandegg Hütte ve výšce 3.025 m. Jedeme vláčkem do městečka Zermatt a odtud pěkně pěšky začínáme stoupat vzhůru. Nad hlavama se nám prohánějí lanovky, ale jsou pro nás moc drahé a navíc lanovka není právě nejvhodnější prostředek pro aklimatizaci.

Stále je nádherné slunečné počasí a my porvé spatříme na vlastní oči bájný Matterhorn. Kdo byl nahoře, říká, že je to hromada suti, ale tady odsud vypadá úžasně a tam někde uvnitř to člověka hlodá a chtěl by nahoru, ta SV hrana to je přeci něco. Je na něm trochu větší množství sněhu než bývá touto dobou, ale kdo ví, jak bude zítra, nemá cenu si dělat předem starosti.

Jak tak stoupáme a fotíme okolní kopce, zjišťujem, že jsme si pěkně zavařili s dnešním výstupem. Po noci nevyspalí, nacpaný bágly a na chalupu pořád daleko. Zermatt totiž leží poměrně nízko 1.616 m, takže dnešní převýšení je zhruba 1.400 výškových metrů. Dědek šlape celkem v pohodě, já už cítím únavu a u Martina se začínají opět ozývat výškové problémy. Navíc se začíná kazit počasí a vypadá to na déšť, no už nemůžem být daleko. Potkáváme dva chlapíky a ti nám oznamují, že náš cíl chata Gandegg je zavřená, ale prý můžeme zůstat spát s nima na stanici lanovky Trockner Steg 2.939 m. S radostí přijímáme a spokojeně se ukládáme ke spánku do malé vytopené místnůstky.

1.7.

Chlapíci jsou Holanďani a mají krásného horolezeckého průvodce po Alpách. Chtějí jít ještě v noci do stěny Breithornu 4.165 m, ale počasí je nakonec nepustí ven z pelechu. My jsme si vybrali za cíl také Breithorn, ale z italské strany, kde je snadno přístupný. Po nebi se honí mraky, chvilku prší, chvilku svítí slunce. Stoupáme opět výš směrem k Breithornu a kolem oběda se ubytováváme v Theodul Hütte 3.317 m, kde je otevřená jedna místnůstka pro horolezce. Než se do ní dostaneme, musíme vyšplhat po žebříku a kramlích asi pět metrů otevřít si okenici a nasoukat se malým okýnkem i s báglama dovnitř. Voda tu není, tak chytáme do lahví kapky z rampouchů, abychom nemuseli pracně rozehřívat sníh.

Odpoledne se obloha opět zatáhne, fičí vítr a je mlha. Dědek nás pořád tahá ven na „procházku“ a já mu marně vysvětluji, že v takovém počasí se z chalupy ani nehnu a radši si odpočinu na zítřejší výstup. Martin to nakonec nevydrží a jde s ním aspoň na chvilku na hřebínek za chatou. Po výtečné večeři naposled vylézáme okýnkem vyvenčit se a překvapeni pozorujem západ Slunce na vymetené obloze. Začíná mrznout a my se těšíme, jak se nám zítra bude krásně šlapat po tvrdém firnu.

2.7.

Vzhůru jsem už po páté, venku je nádherně, ale než vykopu kluky z postele a nasnídáme se, je sedm. Při levém okraji sjezdovky vzlínáme do sedla Breithornu 3.831 m. Je to doslova radost a po urolbované cestě jsme tam za necelé dvě hodinky. Pak už zbývá jen vyběhnout na vršek Breithornu 4.165 m po sněhové pláni a čtyřtisícovka je naše. Trošku se zase zkazilo počasí, takže místo krásných rozhledů nás čeká jen vrcholové foto a rychle dolů. Martinovi výšky nesvědčí, tak volí nejrychlejší sestupovou variantu = po zadku s cepínem v ruce. Turisti, které sem horští vůdcové vedou na laně, jen valí oči. Martin pak pokračuje rovnou do chaty a já s Dědoušem se jdem ještě podívat na Kleine Matterhorn 3.820 m, který je při cestě. Je to zajímavá podívaná, jak se člověk snaží podmanit si hory. Těsně pod vrchol hory totiž vede z údolí lanovka a aby to nebylo málo, od lanovky je tunel skrz kopec do sedla, odkud začínají sjezdovky. A uprostřed tunelu stačí nastoupit do výtahu a vršek Kl. Matterhornu je váš. Tak nevím, nevím, kam až se s tou turistikou dostaneme.

Večer se všichni sejdem v chaloupce a přibudou ještě dva sympatičtí kluci z Německa. Chystají se taky na Breithorn, tak jim výstup doporučíme a podrobně popíšem cestu. My se zítra chceme přesunout do údolí doplnit potraviny a pak se uvidí co dál.

3.7.

Ráno je zase tak krásně a ten Matterhorn na nás pořád kouká, že nám to nedá a jdem se s Dědkem zeptat na předpověď počasí. Kdyby to vydrželo, tak by se to asi mělo zkusit zdolat ho. Aklimatizovaní jsme a hlavně na něj máme velkou chuť. Vlekaři říkají, že ještě dva dny by mělo být hezky a pak se to pokazí.

Rychlá změna plánu a jdeme rovnou pod kopec ke stanici lanovky Schwarzsee 2.584 m. Dědek večer skočí dolů pro jídlo, další den bude pauza a pak ho za jeden den vylezem i slezem. Takový je plán. U lanovky však potkáváme dva kluky s holkou z Čech a ti opravují naši předpověď, že prý má být hezky dnes a zítra je poslední šance na výstup. Pak už prý ne. Tak co s tím? Počítáme zbytky jídla a vychází nám, že to musíme zkusit. Martin nahoru nechce, tak jde dolů na parkoviště pro nové zásoby a my s Dědkem šplháme ještě další metry vzhůru na chatu Hörnli 3.260 m. Docházíme celkem unavení, ale v pohodě a dokonce cestou předcházíme Čechy, kteří mají asi o patnáct kilo lehčí batohy. Prakticky si nic nenesou, jen to co mají na sobě, čokoládu, polévku, lano a sedák. Spát prý budou na chatě. My vláčíme vše včetně spacáků a stanu. Nakonec však končíme vzhledem k větru a sněhu taky v chatě a s těžkým srdcem platíme 26 Fr. za nocleh a to je ještě zlevněná cena pro horolezce. Jsme rozhodnuti nic neponechat náhodě, vstát jako první, aby nám při výstupu nikdo neházel kameny na hlavu, a ještě do setmění se vrátit na chatu, než se začne kazit počasí.

4.7.

Spát jsme šli sice kolem osmé večer, ale nervozita před výstupem nám moc spánku nedopřála a ve 2:00 začnou pípat moje hodinky od Vietnamců. Vstáváme, vaříme čaj, k tomu sušenku a mizíme na nástup. Tmu zmenšuje svit měsíce, ale čelovky si stejně přijdou na své. První výšvih máme za sebou a pokračujem stále vzhůru těsně pod hranou. Obcházíme zleva nějaké věžičky a na jiné už šplháme. Chyba, pod námi je díra a my musíme kus slanit a sejít zpět. Dědek si při tom narazí koleno, ale není to vážné. Díky tomu nás dojdou ti kluci s holkou z Čech a radí kudy dál. Snadno je opět předbíháme a šplháme strmým výšvihem. Začínáme se jistit, což trochu postup zpomalí, ale jsme jen dva, takže to zas není tak hrozný a času je dost. Najednou nás předchází tři mladí Španělé. Vypadají sebevědomě a bez lana běží o sto šest. Snažíme se jim stačit, ale po chvíli nám přeci jen zmizí. Stejně tak my se vzdalujem ostatním skupinám. Kolem půl desáté jsme na bivakovací chatě Solvay a potkáváme skupinku Poláků, kteří včera nestihli dokončit výstup, přespali na chatě a dnes sestupují. Nálada je dobrá a po snědení tyčinky Mars pokračujem dál. Jsou tu čím dál častěji sněhová pole a ty mě trochu znervózňují, protože mačky si brát ještě nechcem, skály je tu dost, ale na sněhu to klouže. Občas se po obloze přežene nějaký mrak, moc si toho nevšímáme, na horu je to už jen kousek, tak to snad stihnem. Když jsme už pod závěrečným výšvihem, je asi půl jedný a vidíme ty kluky španělský, že se vrací. Ptáme se jestli už byli na vršku a oni, že ne, prý tam jsou převěje a kazí se počasí, tak sestupují. Koukneme nad sebe a vidíme, jak na nás padají šedivý mraky. Neotálíme, spojujem se dohromady a společně začínáme slaňovat. Jde to pomalu a v mlze se orientace ještě zhoršuje. Na Solvay jsme kolem čtvrté. Dáme si pauzu, sníme tatranku a uvažujem, co dál. Kluci chtějí přespat a slanit dolů až zítra, nám s Dědkem se tu zůstávat moc nechce, ale mají pravdu, že za světla to už nestihnem a slaňovat v noci a ještě v mlze není nic moc, tak zůstáváme pohromadě. Vysílačkou nahlásíme nouzový nocleh, rozehřejem trochu sněhu na napití a balíme se do dek. Je tu ještě jeden Němec, jeho dva kámoše jsme potkali při sestupu, jak navzdory špatnému počasí stoupají stále vzhůru. Za chvilku usínám, ale stejně se trochu klepu zimou. V noci se budím a slyším přicházet promrzlý Němce. Půjčujem jim vařič, přestože plynu je málo a kdo ví, jestli zbyde na zítra.

5.7.

Ráno se vymotám z dek a jdu nabrat sníh na pití. Otevřu dveře a zírám, na zápraží je 20 cm čerstvého sněhu a všude mlha jako mlíko. Tak to je poslední, co jsme potřebovali, aby nám zapadaly slaňáky sněhem. Voláme dolů vysílačkou, jaké má být počasí a jestli nemůže přiletět vrtulník. Vrtulník prý nepřiletí a počasí se zlepší nejdříve za tři dny. Radí nám tedy společně začít sestupovat, lepší to už nebude.

Nedá se nic dělat, vypijeme dohromady jeden hrnec multivitamínu a jeden čaje a začíná sestup. Máme na to celý den, je nás tu osm lidí, pět lan, nějaký ty smyčky a karabiny, snad to do večera stihnem. Orientace je víc než bída a počasí nás zkouší, jak se dá. Do mlhy a čerstvého sněhu se přidávají kroupy, chvílemi i bouřka s blesky. Štěstí, že se daří udržet dobrou náladu. Všichni jsou totiž horolezci a tak každý ví, co má dělat, a nepodléhá panice. První jdou Španělé a hledají cestu, poslední Němci, kontrolují slanění a stahují lana. My s Dědkem jsme spojka, která přesouvá lana, smyce a karabiny zezadu dopředu, a já navíc paradoxně španělsko - anglický tlumočník. Ze španělštiny znám spíš slovíčka z peruánské tržnice než z lezení, ale tady je to nejvíc co kdo umí a musím s tím vystačit. Občas bloudíme, ale stále postupujem směrem dolů.

Odpoledne se mraky na chvíli rozeženou a my vidíme vysněnou chatu Hörnli, tak snad to dobře dopadne, už je to jen kousek. Mezitím se někde nahoře zaseklo lano a mladý Němec pro něj leze až nahoru a znovu slaňuje, my ostatní začínáme promrzat. Obdivuju organizmus, co všechno vydrží, dva dny už skoro nejíme, jsme pořád na nohou, ve stresu, promočený až na kůži, z rukavic se dá ždímat voda a tělo pořád funguje tak, jak má. Pak proslaníme nádherný dlouhý žlab, kde mě mrzí, že není čas ani prostor na to, abych si ho vyfotil. Je paradoxní, že ty nejkrásnější záběry by se daly pořídit v těch nejvypjatějších situacích. Teď při slaňování žlabem, nebo před chvílí, kdy jsem byl přivázaný ve vých. stěně ke kameni, za nějž jsme slaňovali, a z padajících krup se tvořily sněhové vodopády. Nádherná podívaná, jen kdyby to nepadalo člověku za krk, do bot, rukavic, batohu a všude tam, kde to nejmíň potřebuje. Za žlabem následuje traverz a už poznáváme onu věžičku, kde jsme včera s Dědoušem zabloudili. Tak teď už je to fakt kousek a snad i choďák, vždyť ráno jsme to šli bez lana. Začíná se stmívat a je už neuvěřitelných deset hodin večer, to znamená, že třináct hodin bez přestání slaňujem.

6.7.

Abychom si vypili pohár hořkosti až do dna, podaří se nám i na posledním úseku o malinký kousek uhnout víc doprava a rázem jsme o jeden nenápadný hřebínek vedle. Tváří se stejně jako ten, co končí nad chatou a je zajištěn fixem, jenže tenhle končí o dvě stě metrů vedle ve vých. stěně a končí převislými skalami. Stojíme tedy na sněhové polici, jsou tři hodiny ráno, začínáme se řádně klepat zimou, protože vše, co bylo přes den mokré, teď zmrzlo. Nevíme kudy kam, nahoru už se nám nechce a dolů se fakt nikudy nedá. Vyšel měsíc a my koukáme na chatu, která je od nás snad necelých pět set metrů. Nakonec padne rozhodnutí od Němců, že obětují lano, svážeme co máme a sjedem někam dolů. Na sněhovou pláň pod námi to nemůže být víc jak 150 m, tak svazujem tři devítimilimetrová lana na jednoducho a hážeme je dolů. Kluci zkouší, jestli projde uzel osmičkou. Moc to nejde, ale všechno je tak zmrzlý, že se nedá nic dělat a první ze Španělů se spouští dolů. Za chvíli další, až dojde řada na nás s Dědkem. Když si zapínám osmu k sedáku, je mi tak všelijak a hlavou se mi honí všechny chyby, které můžou vzniknout při slaňování. Zkontroluju karabinu, sedák, uzel na laně, ... Snad jsem na nic nezapomněl, jedu dolů. Po deseti krocích na sněhu jsem na hraně a zírám do tmy. Marně hledám pevnou zem, čelovka tam nedosvítí. Jen kdesi hluboko pode mnou a daleko od skály vidím několik malých teček, to jsou kluci a k nim vede ta tenoučká nitka, po který mám slaňovat. Lano je to tenký a navíc namrzlý, takže ho musím jednou rukou držet vedle sebe a druhou ho kroutím pod zadek, aby bylo co největší tření. Najednou se houpu ve vzduchu a pomalu se spouštím dolů. Je to úžasný. Dohromady asi 70 m slanění, z toho 50 vzduchem jen se odrážím od skály nohama. Přejezd přes uzel nic moc, ale podařilo se a jsem dole na sněhu. Vyndáme cepíny, ještě kousek jdem s lanem a pak už každý sám traverzuje hlubokým sněhem k chalupě. Po půl čtvrté ráno jsme všichni ve zdraví na chatě a lijem do sebe horký čaj a vaříme dobroty. Od Němců máme uzený, my nabízíme polívku, ... Pak rozdělíme zbylý materiál, za obětované lano přispívám Němcům karabinou, smyček zůstalo ve stěně nepočítaně. Hlavně, že jsme konečně v teple. Od personálu chaty jsme našli vzkaz s uvítáním a tři termosky horké vody, to potěší.

Brzy začíná svítat a spěcháme s Dědkem dolů za Martinem. Ten si chudák asi taky prožil svoje při čekání, už se ho nemůžem dočkat. To, co bylo před dvěma dny turistickou stezkou, je dneska vysněžený suťák a bez maček a hůlek si sestup z Hörnli nedovedu představit. Za chvíli už vidíme stanici lanovky Schwartzee a očima hledáme červenou bundu Martina. Stojí pod stříškou a jakmile nás zahlídne, běží nám naproti. Připravujem si nějakou tu legraci na přivítání, ale nakonec se nevzmůžem ani na slovo a držíme se všichni tři kolem krku. Chudák Marťas celý dva dny kouká na Matterhorn, jak se tam honí mraky a lítají blesky, a potkává lidi co sestupujou s omrzlýma rukama dolů a my nikde. Spal v malý kapličce a pálil za nás svíčky, tak snad nám to trochu pomohlo. Společně sejdeme dolů do Zermattu, pošleme pohledy domů a ještě odpoledně po svačince vyrážíme Oplíkem do Čech.

7.7.

Ráno dorážíme k tetě Věře do Zdic, nasnídáme se a jdem si zdřímnout. Po obědě roztřídíme matroš a po prohlídce lan zjistíme, že máme najednou spoustu prchaček, to je holt život.

Jarda Novotný

Matterhorn ’ 94

Na začátek léta jsme si naplánovali pětidenní výlet do Zermattu a zpět. A co si dát jiného, než proslavený Hörnligrat na Matterhorn.

Protože na poslední chvíli nejel Ríša, který se o vrchol již pokoušel, koupili jsme si na místě panoramatickou malůvku zermattského okolí (k čemu průvodce, když výstup vede hřebenem). Podle ní jsme se dostali k chatě Hörnli. Ve spánku nás sice děsily padající séraky z východní stěny, ale zato jsme vypozorovali, že mezi půlnocí a čtvrtou hodinou je klid. To se druhý den stalo velmi významným.

Ráno jsme vyrazili asi v pět hodin, což by mělo v létě stačit. Naštěstí odpadla ještě před vlastním nástupem nejpomalejší členka družstva Žabu, takže jsme v pohodě ve třech vyběhli přes shnilou zafixovanou spáru, okolo Černé věže a přes plotnu pod chatou na Solwayhütte. Jak jsme předpokládali, cesta byla zcela jasná. Místy prošlapaná ve sněhu, místy okolo slaňovacích skob a místy vedla zcela logicky nejjednodušším terénem. Navíc jsem měl v hlavě pár fotografií s nejdůležitějšími záchytnými body z německých knih vydaných mezi roky 1890 a 1950. Po obědě jsme vyrazili k vrcholu a nahoře stáli okolo třetí hodiny odpolední.

Na vrcholu začala kumulace zdržení, která vyvrcholila celonočním sestupem. Nejdříve jsme museli čekat na šestičlenné družstvo Italů, kteří nám ani na požádání nedovolili cvaknout naše lano do „jejich“ slaňovacích smyček. Báli se je zatížit dvěma lidmi najednou. Potom nás nad Solwayhütte zastihly kroupy a na chatě fyzicky odešel Petr. Možná i díky tomu, že byl promočený a neměl do čeho se převléci. Od chaty jsme slaňovali okolo deváté hodiny večerní. Aleš první, pak Petr a já jsem ho pro jistotu jistil. V traverzech pod Černou věží jsme se ztratili. Stále jsme totiž slaňovali, najednou padla tma a další skoba nikde. Ještě jsme pak cestu na krátkou dobu našli, ale pak už to bylo definitivní. Po půlnoci mi došla skutečnost, že nás jedno žebro svedlo místo ke shnilé spáře s fixem asi do jedné třetiny východní stěny. Bylo to tím, že jsme při výstupu v euforii dolní část výstupu prošli hodně rychle a občasná vybočení z klasické cesty nás příliš neznepokojovala. Také k tomu přispělo, že celou cestu nahoru jsme šli bez jištění, kdežto dolů jsme pro tmu a vyčerpaného Petra slaňovali.

Naše štěstí bylo, že traverz zpátky na hřeben jsme zvládli právě mezi zmíněnou dvanáctou a čtvrtou hodinou ranní. Mezi tím jsme křižovali jiné cesty, slaňovali mnoha komíny a přecházeli několik totálně rozsypaných hřbítků. Samozřejmě jsme přešli i hledanou cestu a ocitli se přímo na hřebenu. Tak rozbitým terénem jsem už dlouho neslaňoval... (a to je v mém případě co říci).

Po páté hodině ranní jsme se ocitli zase u chaty Hörnli, naší odpadlé Žabu jsme poděkovali za zbytky potravy a pití, které nám předložila, a zapadli do spacáků.

Pokud bych sečetl časové ztráty, které jsme nabrali, vypadaly by asi takto:

předbíhání Italů 1 h

déšť a kroupy 0,5 h

zotavení vyčerpaného Petra na Solway 2,5 h

zpomalení sestupu s vyčerpaným Petrem 1 h

ztráta cesty a návrat na ni 4 h

návrat po hřebeni na normální cestu 2 h

CELKEM: 11 h (!!!)

Z uvedené tabulky je patrné, že největší chybou nebyl ani špatný časový plán, ani Petrovo vyčerpání, ale ztráta orientace. I když první dvě spustily řetězec dalších událostí, bylo možno sestupovat v pořádku v noci a být dole o půlnoci. O měsíc později jsme šli na Mont Blanc - průvodce jsme si sehnali a důkladně ho prostudovali...

A ještě jedno: nikdy by člověk neměl ztrácet hlavu!

Jakub Turek

Tatry ’ 96

Na přelomu června a července se konala výprava do Tater na Chatu pod Rysy. Této expedice

se zúčastnil skoro celý „Ušatá veža tým“, což je extremistická frakce HO Humanita.

Přijeli jsme v sobotu ráno - obloha byla celá azurová a slunce se vesele smálo nad zastávkou

tramvaje. Ve velehorách se mění počasí rychle, a tak začalo poprchávat dříve, než jsme doklopýtali k Popradskému plesu. S obtížemi jsme zavrhli nápad jednoho externího člena čekat u piva na zlepšení počasí. Dobrá myšlenka, bohužel ale zde stojí pivo asi šestkrát více než na Žižkově.

U Žabích ples jsme objevili mlhu. Prakticky jsme ověřili přírodní zákon, že protivítr opírající se

do kytary přivázané na batohu prakticky znemožňuje chůzi. Ale nevzdali jsme se a již v poledne jsme na chatě. Odpoledne jsme se lehce rozlézali na plotně nad záchodem, netušíce že je to naše jediné spolehlivé sportovní působiště.

Nedělní ráno je opět kalné. V jedenáct hodin se ale stal zázrak. Divoké poryvy vichřice rozehnaly

mraky a naše životodárná hvězda vesele zářila. Spolu s Martinem zvaným Hoe okamžitě vyrážíme na výlet.Chceme jít po hřebeni na Malý Ganek a Českou dolinou zpátky. Ze sedla Váha jdeme po hřebeni na Český štít. Nacházíme obtíže, je to asi tím, že šplháme přímo a ne přes Kohútika. Nahoře se ani nezastavujeme a pokračujeme na Vysokou. Cestou jednu délku jistíme - vzali jsme s sebou lano a pár smycí. Ani na tomto kopci se dlouho nezdržujeme a hurá dál.

Hoe odmítá jít po hřebenu ve smyčkách, tvrdí, že se bojí, že se zamotá do lana, zakopne, oba

někam spadneme a zahyneme. Lano tedy ukládáme do batohu, hned ho však zase hledáme a

slaňujeme strmý výšvih. Ostrý Rumanov hrebeň obcházíme vpravo v úbočí. Jištěni pak zdoláváme hřeben na Malý Ganek. Tam se objevila komplikace, se kterou jsme vůbec nepočítali.

Padla neproniknutelná mlha, déšť, vítr - prostě apokalypsa. Další jobovkou je, že jsem u sebe v batohu nenalezl svačinu a Kroutila. Hoe má pouze balíček kakaových věnečků. Hltáme každý

dva kroužky.

Po plané diskusi určuji hřeben pro sestup. Zázrakem je to správně, a tak jsme asi po hodině

bloudění stanuli na Pusté lávce. A pak suťovým žlabem dolů pod Galerku. Pak po suťovém

svahu dolů. A konec. Pod námi jsou hladké mokré plotny, někde dole řve vodopád.

Po celkem zmateném rozboru situace se drápeme nazpátek. Žlab jsme tentokrát vůbec nenašli

a po dramatickém výstupu prudkým trávníkem (zlaté zimní kladivo) jsme zase na Pusté lávce.

A tak hledáme jiný sestup. Je šest hodin, představa mokrého bivaku nás popohání ke spěchu.

Sbíháme jiným žlabem (netušíme jakým směrem) snad hodinu a najednou je před námi pleso.

Několik marných pokusů najít stezku skrz kosodřevinu, pár pádů do potoka a stojíme na

turistickém chodníku a čteme ceduli „Zelené pleso Kačacie“. Běžíme dolů silným lijavcem - snad tam bude seník nebo aspoň krmelec. Odměnou za neznalost místopisu (teď už ne našich)

velehor je příjemné překvapení. Je tam luxusní táborisko - veliký přístřešek s ohništěm. Pak

radostné nadšení při nalezení krabičky sirek u knihy táboriska. Sbíráme dřevo a to už vesele

plápolá oheň a pod střechou se hromadí hustý a štiplavý dým. Dojídáme věnečky a pokoušíme

se sušit boty. Nedostavivší spánek nás moc neosvěžil. Déšť ustal a tak okolo čtvrté vyrážíme.

Kolem nás se míhá České pleso, Zmrzlé pleso a pak zase jen mlha. Stoupáme někam vzhůru

podél mužíků, zjišťujeme, že v noci nasněžilo. Konečně strmý lámavý žlab končí.

Ale to sedlo, to není Váha! (Byla to Kamzičí štrbina.) Podle turistické mapy geniálně usuzujeme,

že to musí být jedině Sedielko pod Rysmi a že protější dolinou vede polská turistická značka.

Hledali jsme ji tam asi dvě hodiny a nenašli. (Ani jsme nemohli, tam nikdy žádná nevedla a

nepovede.) A tak vesele zpátky ke Zmrzlému plesu.

Zkoušíme jiný žlab. Vždy jsem si ťukal na čelo, když jsem četl o horolezcích, kteří potřebují na každý krok deset nádechů. Už tomu věřím. Hoe jde rychleji, občas mi několik desítek metrů

uteče, nechtěně mě trefí shozeným kamenem a pak na mě vždy s omluvami čeká. Suťový žlab

je nekonečná sadistická bestie. Ale najednou kolem létají kameny a nad námi slyšíme hlasy.

Jsou to strážní andělé Sýk a Maty. Jeden cherubín nás napájí čajem, druhý běží odvolat

záchrannou akci. Na Váhu zbývá sto metrů a za chvilku jsme v chalupě.

Děkujeme zvláště záchranné výpravě Bagu, Savec a neznámý polský horolezec, kteří nás byli

hledat na Vysoké. Další dny jsme lezli především na „Mont Shitu“ nad záchodem a ve čtvrtek

nás mlha vyhnala na vlak a do Prahy.

Ke svátku jsem dostal kompas. Bez něj už nikdy ani po Praze.

Lukáš Bludský

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji všem, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem.

Vlasta Daněk