ROČENKA HO HUMANITA 1998

Výstupy roku 1997

a) skály: výstup roku se nevyhlašuje

hory:výstup roku se nevyhlašuje

Čestná ocenění za rok 1997

skály:

Hlubočepské stěny, Cesta pro chromé, RP 7+ Tomáš Radil

Cinque Torri, J stěna C. Ovest - Saka Zulu, OS 7- Tomáš Radil

Kamýk, pravý břeh - Nejdelší vandr, OS 7- Lukáš Bludský

hory:

Mont Blanc (4810m), Francouzská normálka Daněk

Malý Kežmarský, Weberovka, VI Bludský, Turek, Daněk

Malý Kežmarský, hrana Weberovky, VI Bludský, Daněk

Dolomity, III.věž Selly, Vinatzer, V+ Bludský, Radil

Khumbu Himálaj, Pokalde, I, 5120 m Radil, Čaplický, Karban

Khumbu Himálaj, Kala Pattar, CH, 5545 m Radil, ....

Zanskar. Himálaj, sedlo Kanji-la, 5250 m Točík, Pavel Sýkora, Krejčí, Dítko

Blbost roku 1997

“Triglavský pytel” - Turek, Sýkora, Dzik, Bludský, začátek května 1997

Neúspěšný pokus o zdolání Prusikovy cesty v severní stěně “tureckým stylem”, t.j. bez informací o cestě a v naprosto nevhodném ročním období.

Žebříček lezců za rok 1997

a) skály body

Tomáš Radil OS 7-, RP 7+, AF 7+ 7,37

Lukáš Bludský OS 7-, RP VIIc, AF 7 7,37

Vlasta Daněk sólo 4, 5, 6, RP 56,6

Jakub Turek OS 5, sólo 4 5,5

Martin Točík TR 6 4,8

Hana Turková TR 4 3,2

b) hory

Jakub Turek68,5

Lukáš Bludský65,5

Tomáš Radil59

Martin Točík38

Vlasta Daněk36,5

Triglavské pytle

“Nevyhledávejme horu jako lezecké nářadí, hledejme její duši!”

Dr.Julius Kugy

Nevzpomínám si již přesně, kde a kdy přesně vznikl ten pošetilý nápad udělat si takový malý prvomájový výlet do Julských Alp s cílem dobýt jejich nejvyšší vrchol Triglav 2864m. Snad to měla být taková osobní satisfakce za předchozí nezdařený pokus o dubnovou víkendovku v Ospu, snad touha po něčem netradičním, kdo ví ...

Ať už to bylo jakkoliv, poslední dubnové odpoledne jsem postával se svým prasetem a malým selátkem, plným skob, vklíněnců a jiného harampadí před Lukášovým domem v očekávání velkého triglavského dobrodružství. Během několika čtvrthodin se dopotácel podobně postižený Kuba a Nudlák, Lukášova Samara pozřela všechna naše zavazadla, paní Bludská nás nakrmila pizzou a koláči a jelo se.

Po slabých osmi hodinách jízdy jsme vysunuli svá otlačená pozadí z vozu a sborové “Ci boha!!!” zadunělo dolinou. Náš obdiv patřil téměř 2000 metrů vysoké a značně kolmé severní stěně Triglavu. Takový zážitek lze pouze zapít nebo zaspat. Zvolili jsme tedy obě varianty a ulehli s láhví Ginu do mlází u parkoviště.

1. května ráno jsme se přesunuli k blízkému Aljaževu domu s cílem zakoupit nějakou literaturu popisující lezecké možnosti v severní stěně. Ó, jak jsme se mýlili. Paní chatárka se tvářila, jakoby o “severce” Triglavu nikdy neslyšela a nabídla nám několik publikací o fauně a flóře místního národního parku. To naše touhy příliš neuspokojilo. Naštěstí jsme však v její nabídce suvenýrů objevili pohlednici s vyznačenými horolezeckými cestami. Jejich obtížnost nám však neprozradila ani informační tabule instalovaná na verandě. S nově nabytými informacemi jsme se vydali na průzkum pod stěnu a po chvíli rozhodovaní vybrali cestu “Skalaška”, která se z našeho pohledu tvářila vcelku lezitelně. Zbytek dne pak zabralo psaní pohlednic, pití piva a boulderování v okolí chaty. Večer jsme se pak rozdělili do dvojek, sbalili materiál a pořádně se nabaštili. Nudlákovi se zřejmě do stěny příliš nechce a tvrdí, že dostal příušnice. Pravda, všichni (snad až na Kubu) v hloubi duše doufáme, že bude zítra pršet a nastane nějaká náhradní varianta.

Smůla, ráno je nebe bez mráčku, takže lezeme ze spacáků, v rychlosti snídáme a vyrážíme pod stěnu. Cestou Kuba potkává nějaké manžele, od kterých se dozvídá, že ta naše “Skalaška” je pěkná vražda, navíc za stávajících sněhových podmínek nelezitelná. Doporučují nám Prusíkovu cestu, ve které bysme snad nějakou šanci na úspěch mohli mít. Nu což, polezeme tedy “Prusíka”. Nástup a úvodní partie velice silně připomínají Měděné lávky, snad jen jejich sklon je trochu drsnější. Sníh je vcelku pevný, je příjemně teplo a všude kolem nás sviští šutry a drobné lavinky. Pohoda. Zvolna se dostáváme k velkému skalnímu výšvihu, který nevypadá zrovna moc hezky. Nikomu se do toho příliš nechce. Kuba se odvolává na své rodinné závazky a my tři zbylí sbíráme odvahu. Nakonec to jde zkusit Nudlák. Poté co svalí do doliny asi tunu vápence, horko ťažko, kolenačky dobíjí štandovací skobu. Zkouším to přelézt s prasátkem na zádech, ale převis je neoblomný, batohy budeme muset tahat. Kuba se rozhodl stěnu vyběhnout s jümary a teď toho trpce lituje. Několik vzdušných pendlů ho totálně demoralizovalo. Nudlák leze další délku a já dobírám vybátého předsedu. Po necelých čtyřech hodinách stojíme všichni nad výšvihem. V některých z nás se začínají ozývat zaječí úmysly. Jdeme dál. Přeběhneme několik sněhových polic, mineme sem tam nějaký “glás, glás, glás” a je tu další problém: převislý lehce zaledněný kout nebo lámavá stěna. Volíme stěnu a opět vysíláme Nudláka. Stěna nakonec není až takový problém, ale travers po ledu zpět do žlabu ne a ne pustit. Začíná se stmívat a my nejsme ani v polovině stěny. Lukáš je již pevně rozhodnut sestoupit, s čímž po zralé úvaze a vcelku bez velkého přemlouvání souhlasíme. Po několika hodinách a několika velice nepříjemných slaněních stojíme opět na cestě v dolině. Je krátce po půlnoci a všichni toho máme tak akorát.

Ráno nás budí nelidské vedro, lezeme ze spacáků, sušíme věci a přemýšlíme, co dál. Nakonec vítězí sedlo Vršič ( 1611m ), které leží na silnici z Kranjské Gory do Trenty. Přesun nám trval celý den. Ne snad, že by těch cca 20km Samara rychleji nezvládla, ale jsme naprosto leniví a musíme neustále doplňovat tekutiny. V sedle Vršič je poněkud chladno, takže sjídíme asi kilometr směrem k Trentě. Zde nalézáme báječné místo na nocleh: naprosto rovné travnaté terasy obklopující jakousi polorozpadlou “kóču”. Jako oddílová chalupa by nebyla marná. Vaříme večeři, pijeme Gin a fušujeme do filozofie ...

A je tu poslední den našeho výletu. Kuba s Nudlákem jdou zalozit do stěn Mojstrovky a já s Lukášem se chystáme na Prisojnik, rozložitý to štít, 2547m vysoký. Snad alespoň nějaký vrchol padne... Jó, padne!? Už od počátku výstupu s nelibostí sleduju, že moje zásoba magi osciluje kdesi nepříjemně blízko nule. Dobrá, dolezu alespoň k Prednemu oknu, což je taková přírodní zajímavost, tunel skrz hřeben. Lukáš je však neústupný, ukazuje směrem k vrcholu a se slovy “Hybaj, lenochu!” mě žene vpřed. Sadista. Poměrně zajímavým a exponovaným terénem se dostáváme na vrcholový hřeben. Už to máme tak 80 - 100 výškových metů. Hřeben je však neprůstupný. Dost drsný převěje spolu se sněhem, jehož lavinezita je asi tak 90%-ní, dávají velice slušnou naději na bobování do doliny. Nemáme s sebou ani pikle, které by asi taky byly na nic. Takže čelem vzad.

Za necelé dvě hodiny už se zase válíme v sedle a čekáme na Kubu a Nudláka, kteří nemajíce průvodce učinili prvovýstup (samozřejmě stylem “Plasťáky, elasťáky, maglajz”) a dobyli Malou Mojstrovku. (Prvovýstup byl později uznán Slovinským horolezeckým klubem.) Alespoň nějaký úspěch.

Lezeme do Samary a vracíme se do Prahy.

Pavel “Sýk” Sýkora, U.V.T.

Radosti a strasti ve stěnách Dolomit

Středa 16.července 97, 6:30 ráno. Jsme v Dolomitech kousek pod Passo Sella ve výšce asi 2150m a právě vstáváme do pořádné zimy. Na žďáráku se přes noc zjevila jinovatka. Jdu pro vodu, pak následuje přesun nahoru na parkoviště, kde v ranním slunci sušíme věci a vaříme něco k jídlu. Taky plánujeme do čeho dneska půjdem. Volba se ustálila na dvou cestách - Via Demetz na 2.věž a Via Vinatzer na 3.věž. Obě cesty jsou zhruba stejně těžké a stejně dlouhé (přes 300 m). Lukáš se pořád nemůže rozhodnout, tak jsem to rozlouskl já. Jdeme na Vinatzera. Pavel Straňák, třetí člen naší minivýpravy, s náma nepoleze, půjde někam potrekovat. Prý mu ten včerejšek stačil (lezli jsme pro zahřátí “Stegera” na první věž Selly za 4+). Balíme tedy jen pro dva: 2x50m lana, 12 expresek, 12 frendů, čoky, kladivo, pár skob, karabiny, helmu, sedák, prsák, lezečky, pár suků a vodu. Počasí vypadá skvěle, bude vedro. Lukáš bere batoh, já lana a za 20 minut jsme na suťovém kuželi pod stěnou. Chvíli přemejšlíme, kde nastoupit. Trefili jsme napoprvé, protože výše už jsou vidět skoby. Vlevo dole pod námi nastupují tři Italové, ještě nevíme na co. V 9:30 jde Lukáš do první délky. Dělám si pohodlný visací štand těsně nad sněhovým políčkem. Podle schemátka vytrženého z průvodce se má jít mírně doleva, oblejzají se plotny a převisy. Nad nimi je někde štand, který za chvíli máme. Druhá délka je moje, trochu vzhůru, pak traverz lehce pod úzký komín. Italové odvedle jsou o pár minut rychlejší a narvali se do komína dřív. Musíme počkat. Jde jim to hrozně pomalu, nejspíš se jedná o vůdce s dvěma klienty. Vůdce se bojí a mlátí jednu skobu za druhou, ti dva za ním je pak vytloukají. Mezitím k Lukášovi na štand dorazili dva Francouzi, starší chlápci, kteří nám polezou délku za zadkem až na vrchol. Konečně se to nade mnou hnulo, Taliáni odlezli do další komínové délky a uvolnili štand. Komín zas tak lehký, jak zespoda vypadal, není, ale lezu v pohodě a skoby nepotřebuju. Další 4 délky se střídáme a pilujeme práci s lany. Zpočátku v nich byl chaos, ale s přibývajícím počtem nalezených metrů se to dostalo do normálu. Jsme přeci jenom víc skalkaři a s dvojicí lan moc často nelezeme. Charakter lezení zde určuje většinou různě široká, přímo vzhůru vedoucí spára, do které se pravidelně nastupuje převisem. Obtížnost asi 4 až 5. Moc se mi líbila pátá délka. Tři metry od stanoviště v dobrých skobách jsem cvaknul dvě staré rezavé fichtle v tenké spárce a pokračoval bez jištění 15-ti metrovou mírně ukloněnou hranou plotny, kde byla občas nějaká ta lišta nebo dírka na prsty. Bylo to dost vzdušný, ale super lezení. Teprve po těch 15 metrech jsem provázal malinké hodinky, dal frenda č.2 a natraverzoval vlevo do střechovitého převisu, kde už byly skoby. Nad ním pár metrů spáry a dostal jsem se do lehčího terénu. Docházelo lano, musel jsem zaštandovat ve smyčkách za hrot. Shodli jsme se na tom, že to bylo pěkný, skoro jako u nás na písku. Šestou délku na velkou spirálovou polici dolezl Lukáš. Police obtáčí skoro celou věž a sestupuje se po ní. Italové někam zmizeli, asi to dál nelezli a sestoupili.

Teď nás čeká nejtěžší místo v cestě. Je to 25 m kolmá až převislá ruční fessura (spára), zakončená dvaapůlmetrovým střechovitým převisem. Je klasifikovaná docela tvrdě, jako 5+ UIAA. Jsem na řadě, navíc Lukáš nemá rád převisy, takže bych to stejně musel lézt. Aspoň nepolezu s báglem. Táhnem sebou trekáče a bundy, kdyby pršelo, batoh má snad 10 kilo - v převisech je to hrůza ho vláčet. Už i Francouzi o něm cosi mleli. Cvaknu první skobu a za chvíli radši založím jedničkovýho frenda. Pak následuje další jednička, skoba, frend a skoba. To už jsem asi 1,5 metru od spádnice a nad hlavou strop. Lukáš fotí, vykřikuje, jak je to báječný, a furt mě hecuje nahoru. Mě to zas tak báječný nepřipadá, ručičky mám pěkně vytahaný, budu muset ve střeše šíleně zabojovat. Tři metry nad sebou vidím viset erární smyčku. Pár rychlých temp po slušných chytech a cvakám onu smyci, která je provázaná poměrně bytelnými hodinami. Ještě přehodit zadek a nohy přes hranu a jsem v kolmým koutě. Spíš je ještě lehce převislý, ale po předchozí anabázi na stropě se mi zdá jenom kolmý. V dalších 10 metrech, kde nejsou skoby, zakládám největší frendy. Mám toho už dost, psychika pracuje. Bude se štandovat - v nevalné skobě a dvou frendech. Nic moc (později jsme zjistili, že o 3 metry výše byl štand se třemi pěknými skobami). Lukáš za chvíli vystrčí hlavu zpod převisu. Vášně zezdola mu viditelně ztlumilo prase na zádech. Posouváme se do osmé délky. Leze se většinou širšími spárami a kouty. Devátá délka vyšla zase na mě. Zářezem mírně doprava, pak podél spárky koutem vzhůru. Občas narazím na skobu nebo dám frend. Nějak mi není jasné, jak dál. Vylezl jsem do jakéhosi kotle, kde nejsou žádné výrazné spáry nebo komíny jako doposud. Podle schemátka, které zůstalo dole na štandu, by se to mělo jít doprava nějakým komínem (za 2-3), ale ten nikde nevidím. Rozhoduju se to vzít traverzem doleva přes 5-ti metrový převislý a lámavý odštěp, pod výraznější komín, kde bych mohl udělat štand. Čím výš jsem nad posledním jištěním, tak mi dochází, že se to tu asi moc neleze. Pokud nevydrží ten odštěp, za který se křečovitě držím, chytnou mě možná skoby někde 10 metrů pode mnou. Nadávám a nechce se mi dál. Spolulezec na mě zespoda řve, ať lezu. Prekérní situace. Sunu se hlemýždím tempem pořád doleva. Konečně vidím tři skoby - vytoužené stanoviště. Lukáš pak potvrzuje, že tahle délka (asi 5) byla hnusná. Francouzi odlezli někam doprava - asi po správné trase. Čeká nás zřejmě poslední těžší délka a předposlední vůbec. Komín (klas. 5), který má spodek, jako už tradičně, převislý, jde Lukáš. Aspoň je vyskobovaný. Na mě zbyl ve skobě pověšený červenočerný “tlumič vášní”. Dál pokračujeme lehkým lezením, štand je u tutového vklíněného kamene. Evidentně jsme tyhle dvě délky práskli nějakou jinou těžší variantou. Taky se opět setkáváme s Frantíky. Trochu nás předběhli a než se doplazím nahoru k Lukášovi, už mají skoro vylezený poslední úsek. Popravdě toho mám už plný zuby. Jdeme do poslední 50-ti metrové trojkové délky a po zdolání ještě 30-ti metrů sutě stojíme po 6 hodinách, 40 minutách a 12-ti délkách na úplném vrcholku třetí věže Selly. Podáme tradičně ruce, cvaknu několik obrázků a dám si kokosovýho suka. Poslední kousky rozdám kavkám, které tu posedávají v naší bezprostřední blízkosti a žebrají. Některé si dokonce vezmou i z ruky. Taky se píšeme do vrcholové knihy. Sluníčko pořád svítí, krásně je vidět masív zaledněné Marmolady. Za půl hodiny sestupujeme. Slaňák je o kus níž na druhé straně věže, sjede se 25 metrů a kus skal slézáme na již zmiňovanou suťovou polici. Po ní obejdeme celou věž až ke strmé rozsedlině. Tou se podle nákresu slaňuje 3x20 m. Je to spíš takový širší komín, dvě padesátky lana se hodí. Při posledním slanění dojíždíme na odtátý sníh a vyrážíme dolů na sedlo. Pavel nám jde netrpělivě naproti, máme si o čem povídat. U auta vyházím věci k dosušení, vaříme, píšu deníček. Večer se tu u nás zastavilo několik krajanů, chvíli povídáme, oni stanují někde níž. Na zítra chystáme lehčí výstup na Punta delle Cinque Dita a pak se z důvodu špatného počasí přesouváme na Cinque Torri. Tam jsme si nakonec pár dní před odjezdem pěkně “zaklimbali”.

Tomáš Radil

Jak jsem nevylezl na Meru

Nepál, Khumbu Himal, Solo Khumbu, Lukla 2866 m.n.m.

Je neděle 19.10.97, 7:30 ráno. Právě se probouzím v Paradise Lodge a přemejšlím. O tom, proč vstávám tak brzo, když je dneska odpočinkový den, o tom, proč mě bolí po včerejšku záda a o tom, co si dám k snídani až slezu dolů po schodech. Máme za sebou 10-ti denní trek k nejvyšší hoře světa, dvě pětitisícovky a dnešek je první den, kdy se nemusí vstávat dřív jak v 6 hodin. Spousta nedočkavců se už od brzkého rána valí dolů po schodech a přešlapuje ve frontě před latrínou. Zvenku je slyšet pískání na píšťalku, to znamená, že přiletí letadlo nebo helikoptéra. Naše lodž je totiž přímo u vzletové a přistávací dráhy, jediné tady široko daleko uprostřed hor. Její parametry jsou opravdu zvláštní. Je 400 metrů dlouhá, 30 metrů široká, povrch je značně kamenitý (velikost “zrn” až do 4 cm), převýšení má 60 metrů a to nejlepší nakonec: začíná několikasetmetrovou propastí do údolí a končí strmým svahem, který se šplhá až na kótu 4366 m.n.m., což je o 1500 výškových metrů nad Luklou. Takže každé přistání i vzlet se tu musí povést na první pokus, jinak mají piloti i pasažeři smůlu. Za zlatých časů Reinholda Messnera tu prý pod kopcem strašil vrak havarovaného Piper clubu. K snídani si dám nudle se zeleninou a masem. Je toho pořádná hromada, ale dobré.

Dopoledne zajdu koupit goretexové rukavice, protože nahoře prý už několik Američanů zle omrzlo. Jsou sice použité, ale zachovalé a vyšly mě docela levně. Expedice, která ukončí své působení v horách prodá za pakatel část svého nového či použitého vybavení a Nepálci jej zase draze prodávají turistům a horolezcům. Dají se tady koupit skoby do ledu, cepíny, vařiče, stany, batohy i bombičky s plynem, vše v různém stavu použitelnosti. Někdy se to vyplatí, někdy ne. O ceně se dá smlouvat, je na každém, jak výhodně koupí.

Odpoledne trávíme balením, seřizováním maček, nabalováním vaků pro nosiče nebo civěním na přistávající letadla. Vaky nesmí přesáhnout 25 kg. Budeme mít čtyři nosiče, už se k nám přišli podívat. Nevypadají nikterak dobře. Jeden je ještě kluk, tak 14 let, druhý naopak je asi metr padesát vysoký stařík, zbylí dva vypadají na vykutálené chytráky, kteří by mohli dělat cestou problémy. Všichni jsou samozřejmě nedostatečně oblečeni v nepraných hadrech a na nohou mají krátké holínky, vietnamky nebo plátěné tenisky. Dva z nich mají do bot roztrhané ponožky. Jejich vybavením jsou velké proutěné koše na náklad, k tomu konopný motouz uprostřed rozšířený (náklady se nosí na čele na hlavě), hliníkové nádobí a dřevěná hůl asi metr vysoká ve tvaru písmene T, určená k odpočinku. Palivové dříví na vaření si sbírají cestou v nižších polohách, spí většinou pod převisem nebo v lodžích u ohniště na zemi.

Ze svých osobních věcí jsem vyčlenil asi 2,5 kg, která nechám tady v Lukle v depozitu. Stejně ale můj batoh váží okolo 18 kg. Večeře je objednána na 18:30, máme společné typicky nepálské jídlo - Dalbhat (rýže servírovaná zvlášť, miska se zeleninou, bramborami a kořeněnou omáčkou). Jako delikatesa jsou podávány silně pálivé papričky a cibulky (jejich pálivost nezahnaly ani dvě piva San Miguel, které se zde prodává v 650 ml lahvích).

Pondělí 20.10.

Ráno mě opět budí hluk - přistává velká helikoptéra sovětské výroby. Tyhle stroje pocházejí odněkud z Afghanistánu, kde sloužily ruským vojenským silám. Nyní přebarveny do civilního hávu slouží až do úplného rozpadu v horách nepálského království. Po snídani přijdou nosiči, vyfasují každý jeden nabalený vak a v 9:30 můžeme odcházet jihovýchodním směrem k sedlu Zartwa La, které budeme muset přejít, abychom se dostali do údolí Hinku. Tímto pak absolvujeme dvoudenní pochod do základního tábora pod Mera Peakem, který ční podle oficiální kóty 6654 m.n.m. Dnešní etapa je víceméně do kopce, traverzuje se několik žeber, která vybíhají ze svahů někde nad námi. Pochod končí na místě zvaném Chutanga (3535 m). Jdeme zpočátku pastvinami, které plynule přecházejí do horského pralesa. Z patra stromů zde převládají různé druhy rododendronů a áronů - až 10 m vysoké, bambus, z bylin spousta kapradí, mechů a lišejníků. Domorodci les neskutečně devastují, kácejí zde palivové dříví ve velkém množství, takže za pár let tu bude jen holá pustina a nastoupí všudypřítomná eroze. Cestou do Chutangy je malá bouda z kamenů a rohoží, kde si můžeme dát poslední čaj. Taky jsem nafotil jakýsi druh petrklíčů. Ve 14:30 jsme na místě. Jedná se o několik docela rovných plošin nad sebou, bez kamení, kde se dá postavit stan. Padla hustá mlha a výrazně se ochladilo. Všechno je navlhlé nebo mokré. Do 18 hodin, kdy padne tma, vaříme a pak zalezeme do stanu.

Úterý 21.10.

V noci se začaly dít divné věci, zavětřil jsem problémy běhacího charakteru, které se poprvé projevily ve 4:45 ráno. Ještě za úplné tmy vybíhám ze stanu. V 5 hodin už vstávají i kluci, musíme vařit. Sním jen něco málo ovesných vloček s čajem. Stany jsou mokré, ale musí se to rychle zabalit, není čas. V 6:30 se vyráží. Pořád stoupáme, ve 3800 m les řídne, čehož musím využít k další neplánované pauze. Výš to už bude horší. Hrozně se vleču, nohy jsou jako z olova a celou dobu mě zaměstnává jediná myšlenka - z čeho to je. Nad 3800 metry je poslední plošinka, kde odpočíváme a doháníme naše nosiče, kteří ráno vyrazili dřív. Nějak se dám dohromady, asi zabírá endiaron, slupnu pár koleček hroznového cukru a jdu. První sedlo je kousek vpravo 700 výškových metrů nad námi. Cesta k němu vede traverzem velkého suťového kotle. Tady ve 3900 metrech už začíná sníh. Je trochu prošlápnutá stopa, ale namrzlá. Jdu s hůlkama, bodly by mačky, říkám si. Ale nechtějí se mi nasazovat. Potkávám několik nosičů, jdou dolů, je dost obtížné se vyhýbat. V 11 h jsem na sedle ve výšce 4495 m. Chvíle odpočinku a mažu dál, zvlněným 2 km traverzem do druhého sedla - Zartwa La (4600 m). Přecházejí se čtyři skalní žebra. Z údolí postupuje mlha, která sebou přináší sněžení ve formě drobné krupice. V dálce je slyšet bouřka. Po půl hodině intenzívní metelice je nečas pryč a na pět minut vysvitne slunce. Ze Zartwa La scházíme ke dvěma sezónním boudám, což znamená trochu teplého čaje a polívku z vlastních zdrojů. Ještě že si nesu vařič a bombu. Bouřka definitivně odezněla, cestička začíná prudce klesat strmým kamenitým žlabem uprostřed rododendronového lesa. S nižší nadmořskou výškou se les mění v prales, ovšem daleko divočejší a zachovalejší než na druhé straně. Výškoměr ukázal 3400m, jsme na místě, zvaném Tashing Dingma. Je tu plac na stany a velká kláda. Prší, stěsnáme se pod nedaleký převis, vaříme čaj a čekáme na nosiče, kteří jsou bůhví kde. Problém je v tom, že mají naše stany a žrádlo. Za třičtvrtě hodiny se objevují, přesunujeme se na místo dnešního noclehu.

Středa 22.10.

Vstáváme v 6 h. Uvaříme jenom vodu na instantní polívku a na čaj. Dneska nás čeká etapa do Tangnangu (přes 4300 m). Jdeme pralesem údolí Hinku, většinou podél říčky Hinku Khola. V Tashing Ongma na nás poprvé vykoukne bílý trojvrcholový štít Mera. Les pomalu střídají travnaté a kamenité pláně, ze kterých se zdvíhá nespočet pětitisícových vrcholů. Potkáme skupinku z rodných Čech, byli taky na Mera Peaku a byli úspěšní. Nahoře je prý hezky ale zima. Do Tangnangu přicházíme až v 15:30. Nosiči jsou tady taky celkem brzo, takže se může začít se stavbou stanu a vařit. Bramborová kaše s uzeným, dvě polívky a čaj uklidní žaludek a může se jít spát.

Čtvrtek 23.10.

Po ránu je zataženo, ale Mera se svým hlavním vrcholem a několika předvrcholy jsou vidět. Občas se uloupne kousek z visutých ledových séraků, které jsou nakupeny ve vrcholových částech masívu, a odstartuje hřmící lavinu. Přelejzáme dvě kamenné morény a plató mezi nima. Ukazuje se nám několik bezejmenných šestitisícovek. Vůbec nic nefotím, říkám si, že bude lepší počasí. Dojdeme do Khare 4900m. Je zde několik sezónních lodží a pár stanů. Domníváme se, že základní tábor by měl být někde pod sedlem Mera La (5415m). Je to logické, protože zítra by se měl vybudovat high camp v 6100 m a pozítří vyrazit na vrchol. Ostatní z naší skupinky jsou někde na trase a tak po hodině čekání vyrážíme dál přes morénu a skalní plotny k sedlu Mera La. Výškoměry ukazují už 5300 m, když slyšíme někoho pod námi volat, že nosiči další pochod nezvládnou a že base camp se zřizuje v Khare. Co se dá dělat, bez stanu a vařiče tu zůstat nemůžeme. Musíme tedy sestoupit o pracně dobytých 400 výškových metrů níž. Zítra to bude odporná dřina - 1200 výškových metrů s pořádnou zátěží do 6100 m. Je teprve 13 h, vaříme, jíme nebo přemejšlíme, které jídlo vezmem do high campu. Voda se získává z louže v moréně, musí se převařit, což žere čas i náplně drahých bombiček. K večeři je svíčková s bramborovým knedlíkem, pěkně uplácaným z těsta. V 18 h zalezeme do stanu, začíná drobně sněžit.

Pátek 24.10.

Budím se z neustále přerušovaného spánku už v 5 hodin a se mnou i mí tři spolunocležníci. Náš stan Salewa Eagle III přes noc nějak pozměnil tvar. Asi to bude tím věčným boucháním do vnějšího tropika, kterým regulujeme vrstvu sněhu nad námi. Zřejmě se uvolnil některý z háčků, držící vnější konstrukci. Zkusím vylézt ze spacáku a rozepnout plachtu předsíňky, která je zavalena bágly a botami. Za krk mi přitom chtě nechtě spadne něco vydýchané vody, změněné na pevné skupenství. Venku čeká nemilé překvapení - třicet čísel čerstvého prašanu a další centimetry pořád padají. Tak zase tu plachtu zavřu a natáhnu se. Postupně v nás začne uzrávat myšlenka, že někdo bude muset vylézt a odházet sníh, neboť životní prostor uvnitř stanu se stále zmenšuje, nehledě na to, že všichni čtyři jeho obyvatelé jsou pod stálým přívalem nového sněhu poněkud dušeni. První člověk - Aleš - se obětuje, pak já. Oblékání je zdlouhavá procedura. Jelikož je asi 12°C pod nulou, chce to aspoň dvoje kalhoty, několik ponožek, flísku a goretex navrch. Jenže polovina z těchto věcí je v báglu v předsíňce. Takže vyndat hromadu krámů z batohu a pak vše ve změti jídla, spacáků a lidí obléct. Kupodivu se to daří, ještě návleky, boty a rukavice. Sněhu je tři pr....., není skoro nic vidět, ostatní lidi od nás jsou všichni zalezlí. Aleš už je zase venku a vaří polívku. Vidina dnešního postupu do high campu se začíná pomalu rozplývat, takhle si sezónu v Himálajích asi nikdo nepředstavoval. V 9 hodin se scházíme v jedné z lodží. Definitivně je dohodnuto, že další postup je nemožný. Půjdeme zpátky do Tangnangu, budeme rádi, když se odsud dostaneme. Hlavně nosiči. I místní obyvatelé lodží jsou znepokojeni. Mají sami dost práce s odklízením sněhu z chatrných střech. Balení je horor, musíme tuhle činnost provádět uvnitř zdeformovaného stanu vždy jen dva. Vytáhnu foťák, abych zdokumentoval tuhle hrůzu, která nám znemožnila pokus o vrchol, na který se všichni těšili. V 9:30 se odchází. Musíme překonat 500 výškových metrů dolů, převážně v morénách. Cesta není prošlapaná, kameny jsou pod sněhem, orientace nic moc. Přestože jdu s hůlkama, několikrát sebou seknu. Horší je to s nosičema. Udělali jsme nahoře sbírku šatstva a půjčili jsme jim věci, co kdo nepotřeboval. Tři - ti mladší - celkem jdou, ale děda pořád padá, gumáky nemají vibram. Musíme mu v prudkém svahu pomáhat vstát, sám to s plným košem nezvládne. Nakonec boty sundá a jde jen v něčem, co kdysi bývaly ponožky. Je to v -12°C hrůzný pohled. Odvracím se a radši uháním dopředu. V Tangnangu jsme asi za dvě hodiny. Budeme spát v jedné z lodží na zemi. K jídlu si objednáme brambory na loupačku se solí, zbyde i na večeři. Podle mimořádné anglicky vysílané relace z rádia jsou v celém Nepálu bouřky, na horách sněží a v jihovýchodní Asii řádí cyklóny. Jsem otrávený, zklamaný a mám obavy, jak se zítra dostaneme přes Zartwa La. Jsou tam lavinové svahy, přes které se musí traverzovat. Na noc nám půjčili plachtu, abysme nespali na holé zemi. Musíme taky ucpat díry nahoře u střechy, fouká sem sníh. V 19h přestalo na chvíli sněžit, rozbalili jsme spacáky a uléháme. Každý asi se stejnými myšlenkami. (Otázkou, zda to bylo správné rozhodnutí, sejít dolů, jsme se zabývali ještě několik dnů potom, ale nebyli jsme sami, kdo nevylezl. Jak jsem se později dozvěděl, nahoře napadlo 70 cm a všichni z horního base campu to vzdali).

Sobota 25.10.

Vstávám před sedmou, čaj vypitý večer už se hlásí. Venku je hezky, zima, asi půl metru sněhu, kopce kolem jsou nádherně bílé. Uvaříme polívku a sníme něco ovsa. Nosiči nechtějí jít, dokud nevysvitne slunce. Vyráží se tedy až po půl desátý, měli bychom končit dole v Tashing Dingma, u klády. Ty nosiči mě začínají pít krev. Přesně, jak se dalo předpokládat. Stávkují ti dva mladí lišáci, zbytek se přidá. Chtěli by lepší boty, ale náklad mají lehčí než my. Cesta už je prošlápnutá, slunce začíná pálit. Střídavě odkládám několik vrstev svršků, mažu se krémem s faktorem 30+, nasazuji ještě jedny sluneční brejle a fotím tu kejčovitou nádheru kolem sebe. Čím scházíme níž, tím větší je břečka. Někde na cestě stojí i 20 čísel vody. Postupně se břečka mění v bláto, v pralese už brodíme po kotníky (návleky od Singing Rocku se osvědčily). Taky by se užila pláštěnka, ze stromů to taje a dost kape. V 15:45 jsme v Tashing Dingma. Je tu vylidníno a pět centimetrů bahna k tomu. Musíme pod stany a bágly narvat vrstvu listí z rododendronů. Vzpomněl jsem si na naší pražskou botanickou zahradu, jak se tam pečlivě o rododendrony starají. Kdyby nás viděli, chytli by se za hlavu. Večeře se odbyde těstovinovou pochoutkou od Maggi a teplou kalorickou bombou - nápojem Tang.

Neděle 26.10.

Nádherný den. Vstává se za tmy v 5 hodin. K snídani instantní polívky a teplý Tang. Zabalit, vyklepat zmrzlý stan a rozchodit na kost zmrzlé boty. Alespoň v nich nemám mokro jako někteří. Dneska to chcem zvládnout až do Lukly, už ani jednu noc v mokrém, blátem obaleném stanu. Rychlejší z nás volí po půl sedmé dost rychlé tempo chůze, během 2 hodin nastoupáme 800 výškových metrů. V namrzlým terénu to není špatné. Fotím panorama pěti a šestitisícových hor nad údolím Hinku. Do Thuli Kharky to máme nějakých 200 výškových a do Zartwa La ještě 400 k tomu. Zpestřením trasy je přechod několik slibně vypadajících lavinových polí. Zvládám to do 11 hodin, posledních 200 metrů mi dává celkem zabrat. Kluci Josef, Honza, Aleš a Luboš tu jsou o něco dřív. Bude se otvírat plechovka Krušovické desítky, nošená již 17-tý den na zádech. Ještě několik reklamních fotografií a “obřad” může začít. Čekáme pivotrysk, výška 4600 metrů je k tomu přímo stvořená, ale nekoná se. Je to příjemný pocit zase po čase okusit české pivo. Na sluníčku je +32°C. Uděláme ještě skupinové foto a po 40 minutách se vydáme opět na cestu. Divoký traverz do prvního nižšího sedla a pak sjezd 700 metrů hodně zasněženým kotlem na známá místa nad Chutangou. Do sedla to vypadá jak na Chilkootském průsmyku. Řady nosičů s proutěnými koši, hraboucí se sněhem vzhůru. Občas někdo uklouzne (v zelených promočených teniskách není divu), občas taky někomu zahučí náklad do doliny. Jdu pořád s hůlkami, níže se opakuje anabáze s blátem. Někteří z nás to v kluzkém terénu už neustáli. Chce to chodit po kamenech. V první sezónní boudě, nedaleko Lukly, se stavujeme na dobrý black tee. Spolu s multivitamínovou tabletou mě to postaví znovu na roztřesené nohy a můžu zase běžet. Tady už sníh není, začíná být i suchá cesta. Scházíme do civilizace, mám divný pocit. Většina těch, co tu chodí dolů, jako teď my, mají kopec v kapse. Pořád mě to mrzí, ale návrat do Paradise lodge k Didi působí jako elixír. Sedíme na terase, pijeme pivo a veselíme se s nějakými Američany, kteří sedí vedle.Všichni jsme rádi, že už je to za námi. Slunce pomalu zachází a prázdných lahví přibývá. Když to vyjde, měli bychom zítra odletět neplánovaně o pět dní dříve do Káthmándú. Bohužel to s tím odletem nebylo tak jednoduché, jak se čekalo, ale po dvou dnech jsme odletěli nakonec všichni. Někdo letěl ve dvojici či trojici, na mě vyšlo jedno místo u společnosti Lumbini Airways, letěl jsem tedy sám. V KTM, už trochu znalý místních poměrů, jsem si objednal taxi (za předem smluvenou cenu) a dopravil se do hotelu, kam jsme se po dva dni slézali jak švábi na pivo. Další tři dni jsem využil k návštěvě džungle NP Royal Chitwan, který se nachází 160 km jihozápadně od KTM na hranicích s Indií. Zážitky z Káthmándú a z jízd místní autobusovou dopravou by vydaly na dalších několik stránek. V džungli jsme jezdili na slonech, viděl jsem nosorožce, antilopy, supy, mraky hmyzu a stopy tygra. Bylo to takový příjemný safari pro zbohatlíky. Po návratu jsem navštívil královský Bhaktapur a chrám Changu Narayan a poslední den jsem si rezervoval na nákupy v Káthmándú. Závěr patřil dvoudennímu přesunu přes Dhácu (Bangladéš) a Dubai (Spojené arab. emiráty) do podzimní sychravé Evropy.

Tomáš Radil

MALÝ KOLOVÝ ŠTÍT JIŽNÍM PILÍŘEM

dramaticky upravil a sepsal Lukáš Bludský

Stojíme na suti, v nohou cítíme dvě a půl hodiny usilovného pochodu od Brnčály a hloubáme nad nákresem stěny. Ukazujeme si ve stěně a nějak moc nevíme kde hledat popisované linie. Pánové Kroutil, Puškáš i Andráši se vzácně shodují, asi to bude tak, že to postupně od sebe navzájem opisovali. Možná, že se ten popis někam hodí, rozhodně ale ne sem, z celého popisu výstupu dává smysl pouze název. Ale stěna je poměrně úzká, a tak je “pravým pilířem” docela jednoznačný návod.

Mým společníkem je Vlasta, se kterým se tento týden sápeme po tatranské žule. Poprvé jsme spolu lezli asi před třemi lety jednu cestu. Lépe řečeno půl cesty.

Bylo to v zimě na Zbojandě a počasí ukazovalo, co umí. Dva dny jsme nemohli vystrčit ani nos. Pak se trochu vyčasilo a z chalupy vyrazila početná výprava s plánem zdolat Východnou Slavkovskou vežu jižním hřebenem. Lezli jsme se Zuzkou hrozně pomalu, byly to naše první zimní Tatry a byl to tak trochu šok. Měl jsem hrozný strach, snažil jsem se zandavat jištění po dvou metrech a štand jsem vyráběl vždy aspoň půl hodiny, a samozřejmě jsme naši velezkušenou doprovodnou dvojku Petr Kozlík a Žabu zdržovali do nepříčetna. Po třech hodinách a asi pěti délkách jsme byli sotva ve třetině a Kozlík na mě zrovna ječel: “Ty srabe, opovaž se zatloukat skoby, zatni zuby, mazej nahoru a nezdržuj!” Zuzka na spodním konci začala umrzat a propadat zoufalství. Naštěstí se objevili Vlasta s Vláďou, kteří vyrazili dvě hodiny po nás. Slitovali se nad naším trápením a Vláďa si vzal na lano Zuzku. Mne si Vlasta přivázal pět metrů za sebe a nasadil velmi solidní tempo. Mého bojácného odmlouvání si nevšímal, a tak jsme po půlhodině stanuli na vršku.

Byl to tenkrát divný týden, padal stále sníh, vánice a metelice pletly bílé rukavice a jezdci jezdili v lavinách.

Ale zpět na Malý Kolový. Nezkouším tuto cestu poprvé. Pravý pilíř jsem si vyhlédl již loni, teď mě napadá, přesně před rokem. Duchna si vyhlédl cestu kousek vlevo, tuším že variantu Motykovy cesty. Vesele jsme vyrazili z Brnčály a já jsem se domníval, že nemohoucího starce Duchnu nechám cestou do kopce daleko za sebou. Ale i Duchna je plný potřeby cosi si dokazovat, a tak hrdinně funí vedle mě. Nakonec má buď více síly nebo touhy zvítězit a tak přicházím pod stěnu deset minut po něm. Na své spolulezce, já na Zuzku a Duchna na Vítka jsme čekali skoro hodinu, takže jsme mohli důkladně rokovat o tom, jestli lámavá stěna laškovně pokukující skrz rychle letící oblaka je ta pravá. Byla. Spolulezci dorazili a tak hurá do stěny. Za občasného mávání na druhou dvojku jsme vylezli tři délky a já se odhodlaně pustil do čtvrté. Dvacet metrů nad štandem jsem ovázal volný kámen a peklo se přiblížilo na dosah ruky. Strmý travnatý sráz. Patnáct metrů nad jištěním nevím jak dál, tráva nabrala na strmosti a skála na lámavosti. Vtom jsem spatřil pět metrů nad sebou starou zrzavou skobu hlínovici a za vydatné pomoci síly svého úpěnlivého pohledu jsem se k ní doplížil. Nad ní je, jestli od té doby neupadl, převísek struktury stavebnice “Lego” a pod ním mi došla motivace. S lehkým žaludkem slaňuji zpět na štand. Slanění dolů na suť nemá cenu popisovat, kdo to už někdy zkusil, ten určitě zná ty kompromisy mezi lakotou o drahý materiál a touhou vyváznout beze ztrát na životech. Cestou jsem na jednom štandu ukradl starou skobu, byly tam dvě, a co kdyby se o dvacet metrů níž hodila. Ale nebyla potřeba.

Vlasta se nechal dva večery přemlouvat, aby mi byl nápomocen s nápravou loňského neúspěchu. Je to daleko, a také moje rok staré vzpomínky opravdu nedělají této cestě příliš dobrou reklamu.

Vlasta se důkladně nasvačil, ověsil se materiálem a vyrazil do stěny. První tři délky nejsou těžké, znám to tady od minula a tak zanedlouho jsme pod čtvrtou. Začínáme ji asi deset metrů vpravo od loňského směru. Vlasta se pomalu plazí lámavou střechovitě vrstvenou plotnou, jistit to nejde, chvíli se rozmýšlí a pak se vrací na štand. Pak já traverzuji doprava, cestou několikrát zandám malý vklíněnec, udělám dva kroky a milé jistítko jede po laně za Vlastou. Konečně cvakám dvě skoby, a pak hurá zpět do plotny, která byla k mému spolulezci tak odmítavá. Vypotil jsem tři litry adrenalinu, objevil jsem v sobě netušené znalosti obscéních výrazů, několikrát jsem jističe málem přizabil dobře mířeným kamenem a pak konečně štand. Spárku pro největšího vklíněnce jsem sice musel vyhrabat zpod hlíny, ale je to naprosto vagonové. Další délku ve strmé trávě překlepal Vlasta s rutinou zkušeného zahradníka. Celou dobu se pohybujeme v něčem, co se dá při dostatečně bujné fantazii považovat za žlábek a pilíř máme po pravé ruce. Natahujeme ještě jednu délku k něčemu, co vypadá jako travnatá lávka na pilíř, je však zatarasena jakýmsi xylofonem z volných placáků. Lezeme tuto délku zase dolů, já první a tedy jištěn shora. Než začne slézat Vlasta, tak vylepšuji štand skobou, právě tou, co jsem před rokem o sto metrů níž ukradl.

Na to stěna čekala a začala se nám laskavě podvolovat. Vlasta leze kousek dolů, traverzuje plotnu a již ho slyším, jak nadšeně chválí pevnou skálu na pilíři. Dá se tam pěkně lézt, jistit se i kochat se krajinou. Druhá polovina této délky a tři další jsou skutečnou lahůdkou a Vlasta mění svůj názor na nápad potýkat se právě s touto cestou. Skoba na štandu, tak dvě během délky, vklíněnců jde do skály milion a většina z nich je skutečně použitelná jako jištění. Vršek je špičatý, ale místo na rozvalení se, zutí bot a pojídání svačiny se přesto našlo. Sestup je celkem v pohodě, ale samozřejmě nás, netrénované povaleče, pobolívají všechny klouby.

Večer jsem hrdý, šťastný a spokojený a ani se nesnažím potlačovat touhu na náš úspěch upozorňovat, a tak neustále melu a melu o našem alpinistickém zážitku.

Yes! Kandži!

(putování po horách Ladakhu a Zanskaru)

(z Hykova deníku)

Sedím na pneumatice v kašmírském náklaďáku, šátek přes obličej, abych nepolykal tolik prachu, je mi vedro, bolí mě hlava, jsem unavenej a mám žízeň. Kouknu dozadu na korbu, Sýk, Vegoš a Honza leží na jakési pytlovině či kobercovině a klidně zařezávaj'. Taky bych si dal šlofíka, jenže pytloviny není dost, zaváhal jsem; na podlaze se spát nedá. Než bych dovrávoral kodrcajícím "trakem" k hromadě baťohů a vybojoval karimatku ... Radši se tedy dívám ven - dolů do kaňonu, kde před chvílí zmizela šedivá hladina řeky Indus. Náklaďák začíná dlouhé stoupání na čtyřtisícový průsmyk Fatu La. Všude, až k obzoru, se táhnou pusté hnědožluté hory. Přišla na mě docela slušná krize. Přemýšlím, co tady vlastně dělám. Indie, cestování, Himáláj, Karakoram, o tom se doma hezky čte a sní, ale když je člověk na místě.... Je to pravda, nejsou tu žádný lidi. Co by tu taky dělali. Všude samej kopec, samej kaňon, ještě by někde na návrší mohla vykouknout banda Tuaregů na velbloudech. Co takhle moře a palmy? Nebo pískovna v Adršpachu? Chata u Zeleného plesa? Zahradní restaurace "Na Pekařce"? Třeba by se to dalo ještě zachránit? Zajímalo by mě, jestli by šla přebukovat letenka ...

Toku, ještě že jsi usnul na tý podlaze! Takový myšlenky, sakra - buď chlap! Není přece vůbec zle. Jedeme do Kargilu na rozhraní Ladakhu a Kašmíru, odtud na jih pod Nun a Kun, pak do Zanskaru ... Super věc, ne? Sýk a spol. se už taky budí, zastavujeme na "čají", dám si i nějaký ty sušenky. Kargil je už jenom padesát kiláků, už jsme zase v civilizaci, sem tam i nějaký stromy, začíná to být zas ono...

Kargil, to zatím vůbec není ono. Světa řiť, pár desítek baráků, mešita, arabské písmo, dotěrní Kašmírci a záhadní vousatí Baltí, šíiti (*). Divoká řeku Suru, cedule typu "Amir Hussain - general merchant", nevábné ulice, plné čerstvě stažených kozlů a beranů. Nedobré jídlo, čapátí páchnoucí petrolejem. Ubytování - škoda slov: štěnice všech středoasijských zemí, spojte se!

Další den ráno odjíždíme ranním autobusem do Panikharu. Máme to asi 70 kilometrů, čili přibližně pět hodin. Autobus je plný baltistánských "bradečkářů" ve vlněných čepicích. Jedeme údolím řeky Suru, která je místy lemována hustou vegetací. Pod stromy se krčí malé vesničky místních obyvatel. Všiml jsem si, že i v nejmenší "díře" mají malou mešitu. Je polovina srpna, vrcholí doba žní. Pozorujeme, jak ženy v šátcích a černých hábitech sedí v ječmeni a srpem sečou jednotlivé klasy.

Po pár hodinách pomalé jízdy a nekonečného nastupování a vystupování domorodců přijíždíme na planinu, nad kterou se tyčí vrcholy dvou místních velikánů, Nunu (7135m) a Kunu (7080m). Nun tvoří jakýsi mohutný dóm, Kun je skalnatý a špičatý. Relativní převýšení činí asi čtyři tisíce metrů. Zastavujeme u policajtů a zapisujeme se (už asi po sto devadesáté) do jejich "knihy turistů a potenciálních teroristů". Je zajímavé, že dva samopalníci vyhmátli pár domorodců, kteří podle všeho neměli občanky, a nechali si je u sebe, autobus, neautobus. Do Panikharu je to už jen kousek. Zastavujeme na návsi u hotelu "Cheap & best", dáváme čaj a chowmein (nudle). Honzovi se z nich udělalo zle a odkráčel vrhnout na hotelové WC. Najednou kde se vzal, tu se vzal, Američan na kole. Zjistili jsme, že je z Aljašky a že přijel ze Šrínagaru a míří do Lehu a do Manali. Zmínil se též o svých indických zkušenostech s chorobami - dysentérii chytil prý už devětkrát. Honza se vrací a popisuje místní sociální zařízení: první patro, díra v udusané hliněné podlaze, potřeba se vykonává do dolní místnosti, "splachuje" se pískem.

Od Mohammeda, místního šéfkuchaře a prodavače, kupujeme benzín a míříme dál pod Nun. Honzu jsme poslali napřed autem s nějakými domorodci, jelikož nebyl v nejlepší formě. Se Sýkem a Vegošem pokračujeme pěšo. Cestou se o nás zajímá místní drobotina a volá "Hello, one pen, one pen!" (**) Po půl hodině potkáváme Honzu, obklopeného houfem dětí. Jsou zabráni do obchodu - kousek křišťálu za tužku a rupii a tak podobně. Za zatáčkou na nás vykouknul sedmitisícový Kun s dvoutisícovou západní stěnou, připomínající Eiger či Matterhorn. Míříme do vesnice Tangol, odkud chceme vyrazit do Nun Base Campu. Všichni jsme docela hotoví, takže autobus, který se vynořil z oblaku zvířeného prachu, přišel vhod. Máme to už jen kousek, ale na pár minut se rádi uvelebíme na střeše. Musím se pořádně držet, abych nezahučel do údolí.

Příjezd do Tangolu připomíná scénu z biblického filmu. Autobus zastavil u stáda ovcí a koz, které bečí a utíkají na všechny strany. Ocitli jsme se mezi nízkými hliněnými baráčky, rozesetými na svazích nad řekou. Pominu -li vzdalující se autobus, pak tu není vůbec nic, co by připomínalo konec dvacátého století. Kolem pobíhá omladina a cosi na nás pokřikuje. Přichází chlapík s "čepučkou" na hlavě a nezbytnou bradečkou a snaží se komunikovat. Ptá se, jestli jdeme nahoru do Base Campu. Říkáme, že yes a ptáme se, jestli tu mají někde vodu. Odpovídá, že můžeme zajít k němu na čaj. Následujeme ho tedy do jeho obydlí a uvelebujeme se na zemi. Objevuje se syn pána domu, jmenuje se Hussain (je mu asi tak dvacet) a vyzvídá, jestli jdeme do "bískempu". Nabízí, že u nich můžeme přespat. Taxa činí 10 rupií na osobu s polopenzí (tj. asi 9 korun). Za chvilku se nese čaj (***), rýže, dhál (čočka) a sabzí (kapusta). Cpeme se, co se do nás vejde, a modlíme se, abychom do rána "nevopuchli". Zlatým hřebem hostiny je lassí, kvašený mléčný nápoj. Jsme si skoro jistí, že si zaděláváme na další kolo mohutné hnačky, ale hostiteli nemůžeme odmítnout. Pán domu se jmenuje Ghulam Alí, je šíítský muslim z národa Baltí a je pohostinný a přátelský. Zabodoval jsem u něj TIC-TACem, dostal celou krabičku. S Hussainem si vyjasňujeme možnosti výstupů z B.C. Až do Advanced B.C. to prý jde bez "extra extra" (tím myslí mačky a cepín). Učíme se taky pár nových slov v řeči Urdu, třeba šukurja je "díky", suva kasalaam je "dobré ráno", pani je "voda", čaras je hašiš :-))

Alí nás budí v sedm ráno ("Hello, mister, bískemp!"). Hussain odjel už v pět ráno do školy do Kargilu. Loučíme se s Ghulamovci a míříme do bískempu. Cesta je trochu únavná. Základní tábor leží ve výšce 4200 metrů, takže postup není nejrychlejší. Pět hodin šlapeme bez vody, ve vedru a s pašíkem na zádech. Nejhůř je na tom Sýk, který si v uplynulých dnech léčil hnačku několikadenním půstem a nemá sil na rozdávání. Humor ale neztrácí, po cestě ho prý přepadli "žízniví démoni". Zdoláváme závěrečný kopec a před námi se otevírá pohled na řeku a pár stanů základního tábora Katalánců. Vládne tu docela "pohoda", kolem nádherné panorama zasněžených hor. Dumám, jestli by z okolních kopců nebyl vidět Nanga Parbat nebo Karakoram, možná jo, ale nemáme bohužel s sebou mačky. Bohužel není vidět ani Nun, který zakrývá tzv. Nun Plató ve výšce 5500 metrů. Přesto mě popadla nesmírná touha tuhle sedmitisícovku spatřit a vyrazil jsem nahoru po suti a po ledovci. Moje přání se splnilo. Viděl jsem ledopády Nun Plató a nad nimi několik kilometrů daleko malou, sotva rozeznatelnou špičku vzdáleného vrcholku. Vracím se do "bískempu", mezitím se setmělo a vyšel úplněk, takže je pořád jako ve dne. Pozoruju siluety hor a ledovců a snažím se odpovědět na otázku, proč že vlastně podnikám takovéhle "šílené" akce. Možná právě kvůli takovým chvílím, kvůli úplňkům, vycházejícím nad kašmírskými horami, kvůli několika momentům, které netrvají ani pár minut, ale přesto si je budu pamatovat natrvalo.

Následující den lenošíme a pozorujeme pasoucí se jaky. Bohužel musíme pomalu vyrazit na další cestu, večer jede totiž autobus do Parkačiku a snad i dál do Padumu v Zanskaru. Cesta dolů je o poznání veselejší než včerejší očistec. Zdravíme se s místními pastevci ("Salám!") a zjišťujeme, jestli dneska jede autobus, ale nikdo to neví nebo nám nerozumí, případně obojí. Po několika hodinách čekání to vzdáváme a losujeme, kdo půjde zpátky do vesnice sehnat ubytování. Prohrál jsem, takže jdu hledat Alího, ale ten pracuje někde na poli. Naštěstí se objevuje Alího syn Mehdí a tvrdí, že přijíždějí dva náklaďáky a autobus. Je to tak, spěchám ho rychle odchytit. Můžeme se svézt dokonce až do Rangdumu, výchozího bodu našeho treku po zanskarských horách. Předchází tomu ovšem dosti drsná hádačka - smlouvačka s výběrčím jízdného, standardním kašmírským gaunerem. Silnice Kargil - Padum nepatří k těm nejrovnějším, takže na zadním sedadle skáču půl metru do vzduchu, stejně jako hromada pašíků (****). Několikahodinovou noční cestu jsme přežili ve zdraví a o půlnoci jsme vystoupili na konci světa, na rozlehlé pláni osvětlené měsícem.

Ráno vykouknu ze spacáku a zjišťuju, že jsem obklopen houfem místních malých dětí - nudláků, kterým v Asii říkáme "medvědi". Obdaroval jsem je barevným balónkem, měli z něho velkou radost (dokud jim neprasknul). Nacházíme se ve výšce asi 3500 metrů na náhorní planině, obklopené vysokými horami. Středem planiny protéká řeka Suru, kolem ní se pasou stáda jaků, ovcí a divokých koní. V dálce na obzoru je vidět buddhistický klášter Rangdum gompa. Nedaleko od něj je údolí řeky Kandži, kam se máme nazítří vydat. V místním "hotelu" si dáváme rýži, dhál a všežraví členové týmu i kousek kozla. Vegoš se baví, když musíme kozlí šlachy v ceně 15 rupií vyhodit. Přijíždí kočovník, vypadá jako Mongol a posunkem po mně žádá prášek na hlavu. Dávám mu Paralen, ale obchod je obchod, musíš chlape půjčit koně. Je to náramná zábava - pro jezdce i fotografy. Nikdy jsem si nemyslel, že mým prvním ořem bude stepní koník kdesi v srdci Himáláje. Vydáváme se na další pouť směrem ke gompě a Kandži. Zjišťujeme, že řek a údolí je tu několik a nebude asi vůbec snadné najít to správné. Ptáme se rodiny pastevců a ti nám potvrzují naši domněnku. Stavíme tedy tábor u řeky Kandži. Je to tu už označkované koňskými produkty, snažíme se z nich s Vegošem rozdělat oheň, což se částečně daří.

Jdeme se podívat i do kláštera, mají tu pěkné fresky tibetských božstev. Klášter je docela skromný, ale oproti gompám v Ladakhu zřejmě i méně navštěvovaný, čehož si považujeme - jako bychom si chtěli přivlastit nějakou zásluhu, že jsme v místech, kam se zatím lidi ze Západu příliš nedostali. Když o tom přemýšlím, je to vlastně jakýsi sobecký závod s časem, podívat se do posledních "nezkažených" míst dříve než ostatní. Obávám se, že se místní buddhistickou a muslimskou kulturu nepodaří, alespoň v původní formě, zachovat. Tajemná země Šangri-La už neexistuje. Myslím, že za pár let budou i do odlehlého Zanskaru jezdit "package tours", autobusy plné bohatých ignorantů. Neexistuje síla, která by tomu mohla zabránit, snad kromě nějakého válečného konfliktu, což je ovšem dosti kruté východisko či alternativa.

Následující ráno mě budí pištící svišť. Kouká mi přímo do spacáku. Balíme stan, který každodenně stavíme pro Honzu, má totiž spacák do tropů, ne do himálájských nocí ve čtyřech tisících metrech. Vydáváme se proti proudu řeky Kandži. Několikrát musíme brodit, což přináší nezapomenutelné zážitky, ne ovšem suché boty. Voda nám místy sahá až po pás. Dnešní etapa je asi osmihodinová, vede nádhernou krajinou oranžově a fialově (!) zbarvených hor. Za celý den jsme nikoho nepotkali. Večer táboříme na malé plošině nad řekou. Tábor nazýváme "Kemp u zdechlýho koně", podle zesnulého komoně, ležícího opodál v potoce. Sýk pořád není moc čerstvej, jsem zvědav, jak mu to půjde zítra, máme totiž v plánu přejít pětitisícové sedlo Kandži La.

Nazítří vyrážíme dost pozdě, někdy před polednem. Celý den se probíjíme sutí. Baťoh se vzhledem k pětitisícové výšce stává obrovským balvanem. Každých pět kroků musím zastavit a v hlubokém předklonu odpočívat a nabírat dech. Je zajímavé, že v pěti tisících tu není sníh, ale suť. Pravda, je teprve srpen, konec léta. Sedlo sice vidíme celý den před sebou, ale zdá se nám neskutečně vzdálené. Nakonec přece jen všichni stojíme v sedle Kandži La, nejvyšším bodě našeho putování, v 5250 metrech. Původně jsme si mysleli, že ještě zdoláme nějaký nedaleký vrchol, ale vzhledem k pokročilé denní době na to nikdo nemá ani pomyšlení. Na severu je v dálce vidět Karakoram a jeho sedmitisícovky (Saser Kangri, Saltoro, Teram Kangri ..) a jeden obzvlášť vysoký kopec, o kterém si myslíme, že je to K2. Za soumraku začínáme sestupovat a po dvou hodinách dorážíme na k řece Kong. Každý toho má dost, lezeme do spacáků a ...

Zpátky na silnici Kargil - Leh to máme ještě dva dny cesty. Zásoby se tenčí, ale nějak už to vydržíme. Cesta vede krajinou skalních stěn a hlubokých kaňonů řeky Kong. V místě, kde se sbíhá několik údolí, táboří rodinka pastevců. Jsou to první lidé, které po několika dnech vidíme. Kupujeme od nich slaný ladacký čaj, čapátí, tsampu (ječnou mouku s vodou) a lassí. Všechno nám vaří na jačím trusu, nejběžnějším a nejlevnějším palivu. Jeden mladík, Stanzin Sampel, s námi docela slušně komunikuje anglicky - učí se v Lehu v buddhistické škole. Do vesnice Kandži máme ještě několik hodin. Putujeme nezapomenutelnou, nedotčenou krajinou, hlubokými kaňony i širokými pláněmi kolem řeky. Potkáváme skupinky jaků, dva starce s modlitebními mlýnky, či dědu s jakem, horou klestí a malým hošíkem na zádech. Vesnici Kandži vidíme už zdálky. Napadlo mě, že se zeptám jednoho dědy, jak daleko je odtud k silnici, do vesnice Hiniskut. Mluvím pomalu, slova doprovázím různými vysvětlujícími gesty.

Tok: "Julay!" (místní pozdrav) "Is this Kandži?"

Děda: "Yes, Kandži!"

Tok: "Hiniskut, how far is it?"

Děda: (nechápavý pohled)

Tok: "Hiniskut! How many hours? Three, four, five?" (gestikuluju a ukazuju na mé hodinky)

Děda: "Yes, Kandži!!"

Po tomto vysvětlení jsem rezignoval. Věta "Yes, Kandži" se později stala obecně používaným výkřikem zoufalství, kdykoliv jsme se nebyli schopni s domorodci domluvit.

Kandži je vesnice, čítající asi patnáct nízkých domků s rovnou střechou a několik desítek či stovek obyvatel. Na nedalekém návrší stojí gompa (klášter), jsou tu i čorteny (mohyly) a zídky mani, složené z placatých kamenů, popsaných tibetským písmem. Zdá se, že se tu budeme muset porozhlédnout po nějakém ubytování, protože Honza nechce spát pod širákem a už ani ve stanu. Sedíme na návsi a dumáme, co podnikneme. Situace se po chvíli vyjasňuje, protože se objevují první místní obyvatelé. Jedna rodinka nás zve domů na čaj, pozvání neodmítneme. Usedáme v malé místnosti na koberec s motivy svastik ("hákových křížů") a za chvíli už se nese pětkrát recyklovaný čaj a k tomu plechovka ječné mouky. K večeři pak máme "oblíbené" čapátí se sabzím. Nedá se říct, že by nám místní pokrmy nějak zvlášť chutnaly. Objevuje se jeden z mladších členů domácnosti, asi šestiletý hošík, oblečený v hnědé plyšové soupravě. Zvědavě si nás prohlíží, ale na naši naléhavou žádost: "Medvěde, dones vejce!" nereaguje. Přišel starší brácha Taši a oznamuje ubytovací podmínky: 200 rupií. Je to pravděpodobně obrovská suma, ale nikomu se nechce smlouvat, takže to bereme. Je smutné, že místní lidé berou turisty a cestovatele, přicházející do takových odlehlých míst, pouze jako objekt hodný pořádného finančního podojení. Není se ale čemu divit, když se jejich život a kultura staly atrakcí pro kamery a foťáky. Už i sem pronikl kult peněz, "nejstrašnější ze všech diktatur" (cit.: Míra Šmíd). Naše dva světy se teď poznávají rychleji, ale zdá se mi, že si vzájemně mnoho pozitivního nepřinášejí. Který svět převládne a který se rozplyne v průměrnosti druhého, se zdá být předem jasné. I když: myslím, že přežila-li buddhistická tradice dlouhá tisíciletí, může dnes naší "vyspělou" společnost obohatit - přispěje k tomu snad i poznání zdejšího světa právě prostřednictvím kamer a foťáků. Jde jen o to, jak citlivě či ničivě budeme zasahovat do života zdejších lidí, a to záleží především na nás cestovatelích a stádovitých turistech. Když o tom přemýšlím, zdá se mi, že si v závěru naší cesty po Ladakhu a Zanskaru začínám tuhle odpovědnost uvědomovat.

Ráno opět apelujeme na medvěda, aby přinesl vejce. Bezvýsledně, zřejmě češtině nerozumí. Rozloučení s hostiteli není zrovna nejsrdečnější, protože nám ráno zdvojnásobili taxu, což samozřejmě nemůžeme akceptovat. Na konci Kandži potkáváme italský pár z Florencie, toulají se se stanem po okolí. Vyrážíme poměrně brzy, během pár hodin snad dorazíme k silnici a ještě večer bychom to mohli stihnout do Lehu na dobrou večeři. Poslední kilometry cesty jsou nezapomenutelné. Putujeme podél řeky dnem úzkého kaňonu hlubokého snad až tisíc metrů. Nad námi, asi v polovině výšky skalní stěny, krouží ptáci. Sedíme na pěšině nad řekou a hodnotíme zážitky uplynulých dnů. Najednou zjišťujeme, že dojmů a zážitků z hor, skal, náhorních plání a pustých údolí už bylo nějak moc. Máme před sebou ještě měsíc putování, pojedeme někam k moři, mezi palmy, do hinduistických chrámů, za miliardou Indů. Naše návštěva Ladakhu a Zanskaru se chýlí ke konci, já ale vím, že určitě nebyla poslední.

Sepsali Martin Točík, Tóča, Hyk a Tok.

Ušatá Veža Tým (názorová platforma).

Vysvětlivky:

(*) Slovo šíita (ší'at = strana) označuje islámský náboženský směr stoupenců Alího, zavražděného bratrance Muhammada, a v žádném případě nesouvisí s jistým anglickým fekálním výrazem.

(**) Věta "One pen, one pen!" neznamená "jednu penny", ale skutečně jedno pero či tužku. Odpověď na otázku, jestli děti opravdu nutně potřebují tolik tužek, z jakého důvodu je potřebují, případně jak se tato mantra rozšířila mezi stamilióny dětí po celém indickém subkontinentu, se mi zatím nepodařilo nalézt.

(***) Výraz čaj, v jazyce Hindi a Urdu vyslovovaný spíše jako čají nebo čáj, odpovídá našemu výrazu. Je vidět, že občas jsou Angličani, Němci, Italové a spol. (se svým "tý" či "té" ) trochu mimo.

(****) Čtenář zajisté pochopil, že na zadním sedadle nadskakují batohy a jiná zavazadla, nikoliv vepři.

V kolébce horolezectví

Je hluboká noc, všichni slušní lidé ještě spí. Vtom klid noci protne jekot sirény. Prudce se vztyčím na posteli. Hráz se protrhla a záplavová vlna se žene přímo na náš dům! Evakuace! Během několika minut se musím obléknout, sebrat balíček s nejnutnějšími věcmi a co nejrychleji opustit ohrožené město!

Po chvíli se začnu uklidňovat, tep klesá na přijatelnou hodnotu. Ten budík mě jednou zabije. Na evakuaci mám skoro celou hodinu, můžu se ještě naposledy nasnídat, ale pak opravdu musím sebrat svoje dva balíčky (dohromady zvící okolo 40 kilo) a opustit tuto ohroženou zemi. Naštěstí jsem si včas na vývěsce zjistil, jaké je moje evakuační místo - sice jsem se tomu Chamonix trochu divil, ale je výjimečný stav ohrožení, evakuační komisi je nutné uposlechnout, teď není čas na diskuse. Nějak tam ten předepsaný týden přečkám, do té doby se snad situace uklidní.

Jedu k Petrovi. Ten si klidně snídá, jako kdyby se ho to ani netýkalo. Po chvíli přichází Bedřich. Tak honem, honem, naházet věci do auta a vyrazit! Copak nevidíte, jak pořád prší? Hladina stoupá každou minutou, s každým napršeným litrem.

Pavel s Gábinou a Sašou jsou už na cestě. Pomocí mobilů navazujeme spojení. Mají před námi slušný náskok.

Pár hodin poté překračujeme první hranice. Začínám být klidnější, i když proudy vody valící se neustále z oblohy mě úplně v klidu nenechávají. Ale myslím, že to stihneme.

Přejíždíme další a další hranice, tak rychle, že máme velký problém udržet si přehled o tom, kterým státem právě projíždíme. Zase nějaký stát s názvem Zoll, ale tam jsme už snad byli, nebo ne? A je to vůbec ještě v Evropě? Dneska se ty státy mění rychleji, než to člověk stačí sledovat. Ale mají to stejně v té Evropské unii nějak divně zařízené, že nám v Rakousku nedokážou prodat známku na švýcarské dálnice. A to jsme vyzkoušeli všechny možné obchody, benzínové pumpy, ba dokonce i na vlakovém nádraží jsme to zkoušeli. No nic, snad se poučí a příště to bude lepší.

Pozdě večer přijíždíme do Chamonix. Pořád beznadějně prší. Sraz máme u kostela, ale než ho najdeme, chvilku nám to trvá. Druhé auto jsme někde po cestě předjeli, když cosi spravovali. Ještě že vyjeli o dvě hodiny dřív. Pokoušíme se spojit s těma nešťastníkama, ale nějak se nám to nedaří. Teprve po mnoha pokusech se Petrovi podaří dovolat. Jsou už blízko, počkáme na ně a pak půjdeme hledat nocleh.

Mezitím si čteme předpověď počasí na další dny. Je to sice francouzsky (taky by se mohli naučit nějakou světovou řeč), což nikdo z nás tří neumí, ale to nám nebrání v tom, abychom usoudili, že zítra bude hezky. Ostatně po chvíli přijíždí druhá trojice a Gábina nám to potvrzuje. Sice se mi to po tom dnešním dešti moc nezdá, ale necháme se překvapit. Pak už zbývá jenom projít pár kempů (jsou blízko centra), vybrat si ten pravý, postavit stany, uvařit a zalehnout. Zítra nás čeká první túra.

A ráno, světe div se, skutečně je hezky. Sluníčko svítí a po včerejším vytrvalém dešti není ani památky. Balíme se a vyrážíme seznámit se s okolím.

Po menším dohadování, jestli je lepší aklimatizovat se ve výšce (ale v mracích) nebo v nížině (ale na sluníčku), vítězí druhá varianta. Lanovkou vyjíždíme na Plan de ľ Aiguille (mezistanice lanovky na Aiguille du Midi) do výšky 2310 m. Nádhera! Sluníčko, pleso, kopce všude kolem nás. Nevíme ani, kam se dívat dřív. Cesta "Sentier Henry Vallot" vede hezky po vrstevnici, takže se ani moc nezadýcháme, krásně se jde a jenom vychutnáváme výhledy. Nalehko jak Indiáni, šlapeme, koukáme a fotíme, pod náma Chamonix, nad náma zasněžené kopce. Zkrátka těžká pohoda. Končíme u konečné stanice vláčku Montenvers, kde svačíme a prohlížíme si ledovec, známý Mer de Glace.

Teď už zbývá jenom sestup. To není tak zajímavé jako cesta nahoře, naštěstí právě ve chvíli, kdy nás to pomalu přestává bavit, objevuje se vysvobození. Bobová dráha! To musíme vyzkoušet! Nejdříve jen tak nesměle okukujeme, jak to tu vlastně chodí, ale po chvilce už směle nasedáme na pekáče, buď do dráhy pro zajíce nebo do dráhy pro šneky, jak se kdo cítí. Nasedám do zaječí, ať to stojí za to. A pak už to sviští, předjíždím několik šneků, Petr si dře ruku, když málem vypadne z dráhy, ale dole se nakonec setkáváme všichni. To bylo něco! Tomu říkám návrat z túry, to by měli zavést v Tatrách.

Večer nás čeká nepříjemná zpráva. Zítra a pozítří má být sice hezky, ale ve středu odpoledne se má zkazit počasí. A to asi pořádně. Radíme se co teď. Za dva dny se to stihnout dá, ale nejsme ještě vůbec aklimatizovaní. Měl jsme původně v úmyslu udělat ještě dvě až tři aklimatizační túry a pak teprve jít nahoru. Na druhou stranu je možné, že je to naše jediná šance, počasí se může zhoršit na delší dobu. Debaty neberou konce. Anarchista Bedřich prohlašuje, že zítra vyrazí nahoru děj se co děj, ať si prý děláme, co chceme. Držet ho nebudu, je dospělý. Diskuzi, která začíná být už trochu planá, ukončuju s tím, že se jde spát a že do zítřka něco vymyslím. Názor ostatních znám, teď už jenom najít optimální variantu.

Ráno pak oznamuju svůj návrh. Ještě se zajedeme podívat na čerstvou předpověď počasí, sbalíme věci na tři dny a pak vyrazíme nahoru. Nikdo není proti. Kromě Bedřicha spoléhají všichni na mě. Mám z toho trochu nepříjemný pocit silné zodpovědnosti.

Jak to bude probíhat dál, se ještě uvidí. Mám připravených několik variant, kterou z nich zvolíme, bude záležet hlavně na tom, jak nám to půjde a jak se bude kdo cítit.

Vyrážíme dost pozdě. Nejdřív autama do Les Houches, pak lanovkou na Bellevue, odtud vláčkem na Glacier de Bionnassay (Le Nid. ď Aigle), výška 2372 m. Dál už po svých, každý s pěkným mazlíčkem na zádech.

Cesta je únavná, trochu do kopce, zatím po šutrech, sníh a ledovec nás čeká až výš. Najednou koukám do žlabu vpravo od sebe, tam se táhne snad několik stovek metrů dlouhá červenooranžová čára. Co to je? Támhle je batoh a tam cepín. Sleduju čáru až na konec a tam sedí chlap, divně se klátí a něco křičí. Sice mu nerozumím, ale situace je mi rázem jasná. Petr už žhaví mobil a spolu s nějakým kamarádem postiženého se snaží přivolat vrtulník. Po chvíli se jim to daří. Bedřich, který všechno viděl zblízka, podrobně popisuje, kolik udělal chlap kotrmelců, jak křičel a jak z něho vždycky vystříkla krev, když dopadl na šutr. Saša je z toho nějak pobledlá. Zkrátka bez pekáče se to na tobogánu nevyplácí. Myslím, že měl kliku jako blázen.

My už tady víc nepomůžem, tak se pomalu vydáváme na další cestu. Na chatu Tete Rousse (3167 m) přicházíme pozdě odpoledne. Je to jasné, dneska spíme tady. Ostatně výš by se mi dneska ani spát nechtělo. Naštěstí je všem dobře, myslím, že to půjde.

Pozorujeme žlab, který nás zítra čeká. Pravidelně jím padají kamenné lavinky. Bude to chtít rychle přeběhnout.

S vodou je to tady velice špatné. Žádná tu neteče a na chatě chtějí za flašku vody nekřesťanské peníze. Tak trávíme zbytek dne rozpouštěním vody a doplňováním tekutin. Chystáme si taky vodu na zítřek.

Normálně se chodí tak, že člověk vyleze zespodu až na chatu Gouter (3817 m), tam přespí a druhý den jde na vrchol a pak se snaží sejít až úplně dolů. My už dneska Gouter nestíháme, po cestě mě ale napadl trochu jiný plán. Přespíme tady na Tete Rousse, zítra tu necháme věci, vyrazíme už v noci nalehko a pokusíme se o vrchol, sejdeme zase sem, tady znovu přespíme a ve středu, kdy se možná zhorší počasí, by nás už čekala jenom cesta dolů. Navíc nebudeme s naší špatnou aklimatizací spát nahoře a ve výšce budeme nejkratší možnou dobu. Seznamuju s plánem ostatní a všichni souhlasí. Takže teď co nejdřív zalehnout, zítra budeme vstávat ve dvě.

Bedřich nás ráno budí. Spal na chatě, kde ho ráno (asi v 1.00 a.m.) vzbudili a vykopli na mráz. Snídáme a chystáme se na cestu. Permoníci už nastoupili na směnu, i když není to tak hrozné, jak jsem si myslel. Většina asi vychází z Gouteru. Saša má trochu zdržení, ale zhruba o půl čtvrté vyrážíme. Blanku, hyn sa hukáže!

Noc je hodně jasná, měsíc svítí tak, že nám stačí jenom občas bliknout čelovkou. Lidi před náma svítí pořád, ale já mám pocit, že bez čelovky je to lepší. Žlab, ve kterém jsou stopy po pádu mnoha kamenných lavinek, přecházíme co nejrychleji. Naštěstí je ještě zima, žádné kamení nepadá a tak se nemusíme jistit. Zbytečně by nás to zdrželo. Cesta není úplně jednoduchá, je zajištěná ocelovýma lanama a železnýma kramlema. Nedovedu si představit, že bysme se tady museli potácet s plnýma batohama. Najednou se jedno světýlko nad náma utrhne a začne poskakovat směrem k nám. Co se děje, zase nějaký chlap šlápnul vedle? Ne, naštěstí je to jenom čelovka. Ještě chvilku naráží do balvanů, pak se zastaví a zhasne. Snažím se zapamatovat si, kam dopadla. Jdu vpředu a po chvíli ji opravdu nacházím. Je to pěkná "petzlovka", dokonce se ani nerozbila a jde bez problémů rozsvítit. Strkám ji do batohu. Pěkný úlovek!

Kolem šesté přicházíme na Gouter, před chatu zrovna vychází několik lidí, kteří z Tete Rousse vyšli o hodně před náma. Podezřívám je, že jsou to ti, kterým spadla čelovka. Jeden z nich ji opravdu nemá. "Co tvoje čelovka?", ptám se ho a snažím se, aby to znělo anglicky. Tvrdí, že mu spadla. No dobrá, budu ti věřit. "Co mi dáš?", říkám a začínám šmátrat v batohu. Pusa se mu roztahuje do širokého úsměvu. "Tak dej aspoň napít čaje." Hned začne vybalovat termosku a dává mi napít. Vzhledem k tomu, že mám jenom obyčejnou flašku z umělé hmoty, bude to asi moje jediné dnešní teplé pití. Podám mu čelovku a trochu se napiju. Vím, že sám bude mít taky málo.

Vracím mu termosku a jdu se spolu s ostatníma na chvilku schovat do chaty. Teď mi to dochází. Jsem to ale kůň. Taková pěkná čelovka, odolná proti nárazům, a já ji vyměním za dva hlty čaje! Je vidět, že ve výškách to člověku přestává myslet. Ovšem na druhou stranu, trocha čaje bratru za tisíc, myslím, že málokdo se může pochlubit tím, že pil dražší.

Něco sníme a v sedm vyrážíme dál. Ještě nás čeká asi kilák převýšení. Cesta je jednoduchá a vpodstatě i bezpečná, navíc se všichni cítí dobře. Je úplně zbytečné, abysme šli navázaní na laně, jak to tady hodně skupinek dělá. Každému vyhovuje jiný rytmus a postupně se rozpadáme. Nasazuju svůj osvědčený styl - jít hodně pomalu, pomaleji než ostatní, ale skoro vůbec nezastavovat. Všichni kolem nás se vždy po několika krocích vydýchávají a tak je předcházím jednoho za druhým, aniž by mi to dalo nějakou námahu.

Po nějaké době přicházím na chatu Vallot ve výšce 4 362 metrů. Chci tady počkat na všechny ostatní a tak zalézám dovnitř. Uvnitř je to jako v ledové jeskyni, sice tu nefouká vítr, ale tím, že se nepohybuju, mám pocit, že je tu mnohem větší zima než venku. Čekám hodně dlouho, snad hodinu, pak už to tu nemůžu vydržet a lezu po schůdkách zase ven. Všichni už tu buď jsou nebo právě přicházejí, chybí snad už jenom Petr. Nemůžu už ale dál čekat, zmrznul bych tady. Pomalu se zase vydávám na cestu. Saša je pěkně rozjetá a utíká mi. Já jsem v té boudě nějak ztuhnul, nemůžu se dostat do svého obvyklého tempa, přestože dost lidí předcházím.

Sašu potkávám těsně pod vrcholem, už ji to tam nebavilo, ale ještě se se mnou vrací. Na vrcholku zabodávám svoje hůlky. Výhled je nádherný, ale hodně fouká a je tu parádní kosa. Tak jenom pár vrcholových fotek a rychle pryč. Potkáváme Bedřicha. "Víš, Bedřichu, abys nepřešel, zabodl jsem ti na vrcholku svoje hůlky. Původně jsem je tam chtěl nechat, aby byl ten vrchol aspoň nějak označený, ale rozmyslel jsem si to." Slibuje, že mi je vezme s sebou dolů.

Potkáváme Pavla s Gábinou, kteří mají dost velké zpoždění, protože Pavel musel na Vallotce rozmrazovat nohy. Čeká nás ještě hodně dlouhý sestup, proto se domlouváme, že se budou snažit být na vrcholku co nejdřív. Pokud by jejich zdržení dál rostlo, museli by začít sestupovat bez vrcholu.

Na Vallotce se snažím čekat na Bedřicha a Pavla s Gábinou. Rád bych něco snědl, ale mám jenom hnusně suchou tatranku a vodu tak ledovou, že se nedá pít. Rád bych našel tu dobrou tyčinku, o které jsem přesvědčený, že jsem si ji bral, ale přestože už nejmíň počtvrté přehrabuju bágl, nemůžu ji najít. Je tu děsná zima, musím dolů. Zjišťuju, že Bedřich Vallotku minul, aniž by se na ní zastavil. Po chvíli ho docházím a beru si od něj svoje hůlky.

Sraz máme na Gouteru, pomalu se tam všichni scházíme. Je tu i Petr, který se rozhodl výstup vzdát někde na hřebeni nad Vallotkou. Dole vidím svůj stan, jak nějak divně vlaje ve větru. Mám strach, aby ho vítr nestrhnul do údolí.

Když jsme kompletní, začínáme sestupovat. Proti nám se valí zástupy jak kdysi na prvního máje, jenom ty alegorické vozy tu chybí. Pořád pozoruju svůj stan, celý se potácí, jako kdyby byl jenom na dvou kolíkách. Každou chvíli ukazuje břicho a nechává mě hádat, jestli to stihnu dolů včas.

Šplháme po lanech a po kramlích a snažíme se dostat ke stanům za světla. Mám obavu, aby se někomu něco nestalo, jsme už pěkně unavení, přece jenom kolem 1650 metrů nahoru a dolů v téhle výšce není jen tak. Konečně máme lana za sebou, zbývá jenom přeběhnout žlab a budeme u stanů. Hrozně se mi ulevuje, že jsou všichni v pořádku dole. Sedám si do sněhu, je mi blbě, zase jsem to s tím jídlem moc nezvládnul. Ostatní si asi myslí, že si chci zafilozofovat, a nechávají mě tam. Jsem rád. Čekám, až odejdou, a pomalu se vydávám na zbytek sestupu. Už je to jenom kousek. Trochu se najíme a jdeme spát.

Ráno je mizerně, mlha a vítr, už chybí jenom déšť. Nedá se nic dělat, snídaně se odkládá, musíme okamžitě začít sestupovat, než se počasí zhorší natolik, že by nás tu uvěznilo nebo že bysme při sestupu bloudili. Zatím je aspoň trochu vidět. Ti, kteří v noci vyrazili nahoru, se už zase vracejí.

Během balení začíná pršet. Rychle dobalíme a co nejrychleji se snažíme opustit kopec, jehož bohové zřejmě usoudili, že nám už příliš dlouho ukazovali svoji vlídnou tvář. Vzpomínka na zachraňovaného Itala nás udržuje v ostražitosti. Jako v pozpátku puštěném filmu nejdřív přicházíme k vláčku, vláčkem jedeme k lanovce, lanovkou k autům a auty do kempu v Chamonix. Teď už je nám hej. Dokonce přestalo i pršet.

Ještě zbývá najít podnik, kterému se dostane té pocty, že v ní zajíme a zapijeme tuto slavnostní chvíli. Když po několika hodinách už známe všechny jídelní lístky v Chamonix nazpaměť a když už Béďovi začíná být jedno, kam půjdeme, protože si v panice koupil něco v krámě, aby se vůbec večeře dožil, usedáme s pocity Hannibala, který právě překročil Alpy, do restaurace a s pohledem upřeným na "Bílou horu" si s hlasitým cinkáním sklenic připíjíme na šťastný návrat.

Vlasta Daněk

Kubova dobrodružství

Chcete zažít něco z mých dobrodružství? Tak poslouchejte mírně nadsazené hrdinské vyprávění o letošních prvovýstupech.

Dejte si vodku do sklenice rajčatové šťávy, opepřete, osolte a chyťte se barového pultu. Krvavá Mary byla i na mě silná káva. Několik let jsem u Mukařova obcházel asi dvacetimetrovou polověž Matýsek, až jednou navečer přichází moje chvíle. Posílám ženu a děti domů a stoupám po svahu ke smrku na polici pod údolní stěnou. Oblékám si sedák, navazuji na lano, abych mohl zajistit svůj výstup, a ulamuji první suchou větev smrku, abych se zpod něj dostal na skálu. Zbytek větve je ovšem tak pružný, že dostávám ránu do zubů, až se mi zatmí a posléze i začervení. Plivám krvavé sliny a konečně vyrážím. Nejdříve rozporem mezi drolivou skálou a smrkem, potom přes travnaté police. Traverzuji po bukové větvi a na vrchol se dostávám po mokré zelené a mechem zarostlé hraně.

Slaňuji od kořene vyvráceného stromu a po cestě vymotávám smyčky z kořínků, stromků a pofiderních hodinek. Zahliněný a zkrvavený se vracím poklusem na chalupu k večeři.

Stopička zteplalé borovičky u zamatlaného umakartového stolu pomůže přežít Dámskou vyhlídkovou cestu na Východní Jahňací štrbinu. To nás takhle prošlapávalo asi deset lidí půlmetrovou nadílku nového sněhu do Červené doliny v Tatrách. Když bylo jasné, že není počasí na větší výstupy, vyrazili jsme s Ovečkou ke skalám, že jako dáme prvovýstup. Pod skalami se otočíme a spolulezců nikde. Zahlédneme je v dálce, jak se vracejí. Nejsme měkkouši, a tak vyrážím travnato-ledovo-sněhovo-skalním žlábkem do stěny. Po kolmých trávnících dolézám až na vystouplý kámen a obkročmo si na něj sedám. Po pár minutách je mi jasné, proč Ovečka z počátku křičela, že je jí zima, a pak už nic nekřičela. Z letargie, která se šíří od zmrzlého rozkroku do celého těla, mě vyruší jen výkřiky: "Kurva to se bojim. Kurva to je v prdeli." Něžné stvoření právě přebírá vedení a křižuje pole lehce přimrzlých kamenů. I to jsem pochopil až o něco později. Ve třetí délce jsou dva snad pětkové kroky bez možnosti zajištění a já si nadávám, proč jsem je raději neobešel. Na Východní Jahňací kopce rozmrazujeme prsty. Slunce se tento týden poprvé a naposled objevilo na půl hodiny a proto se spokojeně vracíme pod Kozí štít a na Brnčálku k Beránkovi.

Lahev rakije rozlijte do kameninových hrníčků a poslechněte si další historku. Když nepadla po heroickém úsilí kombinovaném s naší vlastní blbostí severní stěna Triglavu, vyrážíme s Nudlákem na jeden z pilířů Malé Mojstrovky a lezeme Plasťáky, elasťáky, maglajz. Vskutku mixový terén. První délka pevným koutem, druhá žlabem s volnými kameny velikosti velkých batohů, třetí pěšky po trávě, čtvrtá traverz přes potok a raději se na volných kamenech jen nadnášet, pátá přes kosodřevinu, šestá těžkým komínem a sedmá přes několik obtížných stěnek.

Na hlavě pilíře se Nudlák navazuje na dvě lana za sebou a vyráží přes mokré sněhové pole. Uprostřed štanduje u kosodřeviny a dobírá mě. Zařve, slyším nad sebou zlověstné šustění, popoběhnu pár rychlých kroků, ale v hlubokém sněhu padám na břicho. Přes nohy mi přejíždí menší lavina. Přivazuji se ke třem keřům najednou a vysílám Nudláka na závěrečných sto metrů traverzu. Nemá přece ještě děti. Stejně si myslím, že doteď dumá, jak se mi podařilo zatlouct skobu hluboko do díry v nejtěžším místě cesty.

Do košíku vložte vychlazené šampaňské, šunku, kaviár a křupavou bagetu. Zajeďte někam na louku, rozprostřete ubrousek a lehce poobědvejte. Je totiž poslední den prázdnin. Rodinný výlet na Prázdninový masiv poblíž Mimoně proběhl dost podobně. Jenže k obědu byl jen chleba se sýrem a bezinková šťáva. Poté vyrážím do kouta, který ani nevypadá, že je uzavřený převisem. Hanka uspává ve spacáku Matěje, Ondra běhá po předskalí jako pako a tak se jistím smyčkami sám. Není to těžké, ale v tom horku se dřu jako kůň. "Proč nelezeš?" ozývá se monotónně z předskalí a já bojuji se svým Já, abych se vyvěsil za ruce. Z širokého rozkroku není návratu a tak za pár okamžiků vítězoslavně třímám slušnou borovici na vrcholku. Při tom si uvědomuji, kolik písku jsem vymetl z chytů a kolik stupů se ulomilo, než jsem se sem dostal.

Lavorovici, samohonku nebo čůčo si kupte v sámošce, kdykoliv pomyslíte na Natašu a Ivana. Pár skalek u Mimoně totiž skrývá několikametrovou cestu Slzy. Dospělí na Natašu vylezou v nejhorším i bez lana, ale na prcky tam čeká záludný hladký úsek zakončený převiskem. Tříletý Ondřej sice bojuje jako lev, ale když mu v klíčovém okamžiku padá teniska, rozpláče se. Závěr výstupu se tak odehrává stylem fňukající výtah.

Rychlé špunty bez alkoholu mohou naopak létat na lentilkovém mejdanu pod Starosvětskou věží u Bezdězu. Je tam taková Dětská skalka a na ní vede Mravenec. Nejhorší na něm bylo, že ho bylo nutné vylézt v holinkách. Matky totiž nemívají pochopení pro chlapskou zábavu a tvrdí, že do mokré trávy se nesmí nosit kecky.

Sedněte si do cukrárny, nechte si nalít griotku a představte si jemnou Julinku. Věžičku těsně vedle Juliiny vyhlídky na Ralsku. Stačí jemný a elegantní přepad z předskalí a pak se jen vyhoupnout na vrchol. Nebo lehce vystoupat náhorním komínem, přitisknout se na hranu a když ji máte pod sebou, jen se položit na vrchol. Odvážlivec se však musí vracet seskokem, protože žádný kruh zatím neznesvětil tento panenský vrchol.

Kdo by měl z doporučených nápojů přízemní starosti, ať zakloní hlavu a podívá se nahoru. Asi se mu zatočí a on padne naznak do sněhu nebo do trávy...

Jakub Turek

Co si koupit hned a co až potom

Za poslední dva roky přišly do oddílu desítky nových tváří. Mnozí řeší problém, co si mají koupit na lezení hned, co potom a jak při tom zaplatit co nejméně. Tady je pořadí věcí, jak bych si je kupoval dneska já. Všechny věci je lepší kupovat nové (snad kromě kovové výzbroje), protože co s nimi dělal "kamarád" a proč je vlastně prodává, nebývá většinou jasné.

Nejdříve je samozřejmě potřeba koupit sedák. Český přijde na čtyři až šest stovek. Stejně dobré zahraniční jsou třikrát až pětkrát dražší. Vyhnul bych se pouze značce Hudy, protože její sedáky za poněkud nejasných okolností popraskaly v testech Českého horolezeckého svazu i novin MF Dnes. Sedáky sportovního střihu nekupujte, protože mají příliš úzké popruhy, které při delším sezení tlačí do zadku. Zda bude mít váš sedák nastavitelné nohavičky nebo ne, je otázkou pohodlí při oblékání v zimě. Nastavitelný lze oblékat i s mačkami či pohorkami na nohou.

K sedáku patří aspoň dvě karabiny a osma. Každá z nich přijde aspoň na dvě stě korun. Někdo osmu nahrazuje karabinou HMS a slaňuje i jistí přes poloviční lodní uzel. K osmě by měla být vždycky karabina se zámkem, druhá je spíš pro pocit jistoty. Hodí se v prekérních situacích, kdy je potřeba se k něčemu neočekávaně a rychle připnout. Pískovcoví lezci proto mívají tuto karabinu neustále na smyčce přivázané k sedáku. Metr smyčky stojí dvacet a více korun.

Potom jsou potřeba nějaké boty. Na skály lezečky za dvanáct set či více korun, do hor jsou univerzální kožené trekové boty za čtyři tisíce. Čím mají méně švů, tím jsou lepší. Na horské letní i zimní lezení se proto stále používají klasické pohorky. Ty se ovšem musí udržovat - čistit a mazat krémem. Boty s gore-texem, sympatexem a podobně jsou spíše reklamním tahem. Dobrá kůže je totiž do značné míry prodyšná i vodonepropustná. Proto se špatná kůže a textilie dohánějí gore-texovou membránou. Boty na chůzi s batohem by měly být o jedno až dvě čísla větší, než normálně nosíte.

Lezečky je možno nahradit textilními kopačkami za tři stovky s uřezanými špunty. Experti si je podlepují speciální gumou za další dvě stovky, aby byly dost přilnavé a neklouzaly. Lezečky kupujte co nejmenší. Stačí, abyste se do nich stěží narvali. Do zimních podmínek jsou nejlepší plastové boty s vnitřní teplou botičkou za pět tisíc korun zvané plasťáky či duplexy. Neteče do nich, jsou teplé a dobře se suší. Nehodí se však na dlouhou chůzi mimo sníh a led.

Gore-tex je naopak výborný na vrchní oblečení. Firma Gore totiž povoluje šít ze svého materiálu pouze prověřeným výrobcům. U nás jsou to hlavné moravští Kammsport a Alpisport. Bunda přijde na pět až sedm tisíc, kalhoty na tři tisíce korun. Většina horolezců však vystačí s větrovkou za pár stovek, svetrem nebo fleecovou bundou a tričkem. Tričko z Moiry a bunda z fleece dovedou téměř všechen pot odvést pryč od těla. Jak je to příjemné, mohou posoudit ti, kteří nosí flanelové košile, když jim foukne na zpocená záda. Na zimu se vyplatí koupit šusťákové kalhorty zesílené na zadku a kolenou. K tomu ušít nebo koupit návleky, aby nepadal sníh do bot.

Nezbytností je slušný batoh, pokud možno bez kapes, které se zachytávají v kosodřevině i ve skalních komínech. Ideální je šedesátilitrový, protože stačí na čtrnáctidenní turistický přechod hor v létě i na horolezecký zájezd na horskou chatu v zimě. Do většího se sice vejde více věcí, ale také více zbytečností. Ženy by je stejně neunesly a muži je potřebovat nebudou. Batohy lze koupit za patnáct set až dva tisíce korun.

Na letní i zmní hory jsou potřeba ještě brýle s UV filtrem. Žádný výrobce o filtru nelže, a tak je většinou stačí koupit za stovku od pouličního prodavače. Podstatný je však jejich tvar. Je potřeba, aby okolo nich šlo do očí co nejméně světla. Při zkoušení si je nasaďte a vyvraťte oči v sloup. Potom se podívejte dolů a do stran. Pokud vám neposvítilo sluníčko do očí, jsou to brýle právě pro vás.

Časem si asi pořídíte i pár karabin. Deset dvojic spojených plochou smyčkou, tak zvaných expresek, na většinu vertikálních výletů stačí. Pět smyček dlouhých a tři krátké nebudou na škodu hlavně pískařům, vápencoví lezci ocení spíše sadu sedmi vklíněnců. Každý je přijde na padesát až sedmdesát korun. Velmi příjemné jsou i friendy a podobná udělátka kolem pěti set korun.

Kladivocepíny, cepíny, lana, přilby a mačky si lze pro začátek půjčovat od Vaška Nádvorníka.

Jakub Turek

Lom Na požárech

lehké a přesto morálové rajbasové lezení

I v horolezecky prozkoumané Praze lze ještě najít možnosti prvovýstupů. Jen chtít. A nebát se. Jednou takovou možností je i opuštěný vápencový lom Na požárech. Z Řeporyj se k němu jde Dalejským údolím. Kde cesta obchází opuštěnou továrničku, je přes koleje vidět průchozí štolu do lomu. Kousek vedle je další lom, kde se kámen ještě těží.

Leze se hlavně na položené Trojkové stěně, která se táhne od vstupní štoly doprava. Je to vlastně jedna rajbasová plotna protkaná rozbitými spárkami. Při zatloukání skob se některé spáry rozestupují, po jejich vytlučení se skalní desky zase sevřou. Délka cest je přibližně dvacet metrů. Ve stěnách a převisech lze dobře nacvičovat skobovací techniku. Tam, kde nejde zajistit vůbec nebo nedržícími skobami, se lezení stává morálovým problémem.

TROJKOVÁ PLOTNA:

1. ŠIKMÁ PLOCHA 3, Jakub Turek, Hana Turková, Alena Poživilová, únor 1995. Podél klikaté spáry na vodorovnou lištu (skoba). Třemi rajbasovými kroky na vrchol. Ondřej Turek prospal tuto cestu v nosítku na otcových zádech (TR) o měsíc později. Původně jištěno dvěma skobami.

2. VAŠKOVA 3, Václav Nádvorník, Jan Hásek, Jakub Turek, březen 1995. Hladkou stěnou z nejnižšího místa přímo na vrchol. Nejištěno.

3. ROVNÁ PLOCHA 3, Jakub Turek, Alena Poživilová, Hana Turková, únor 1995. Podél praskliny až na její konec. Traverz dva metry doprava do rozlámané spáry. Jí ke křoví a na vrchol. Původní jištění jednou skobou a jednou smyčkou.

3A. NÁSTUPNÍ VARIANTA 3, Jakub Turek, březen 1995. Stěnkou přímo k rozlámané spáře.

4. PYSLÍK 3, Jakub Turek sólo, 29. 11. 1997. Z nejvyššího místa mezi křovím hlinitým terénem k rozdvojení spáry a skalní vlny. Spárou doprava vzhůru na lámavé vodorovné lišty. Pomocí dobrého vyčnívajícího chytu na vrchol. Nejištěno.

5. PIONÝRSKÁ 3, Jan Hásek, Václav Nádvorník, březen 1995. Nejjednoduší cestou k vodorovné spáře v trojúhelníkové stěně. Při levé hraně na vrchol. Špatně jistitelné. Původní jištění jednou skobou v dolní třetině stěny ve vodorovné spáře.

6. NAD ŠTOLOU 4, Jan Hásek, Václav Nádvorník, březen 1995. Vpravo od přístupové štoly do kouta. Jím na vrchol. Původní jištění dvěma skobami.

Jakub Turek

Tip na výlet: SZ hřeben Ušaté veže (cca 2200 m)

(z Hykova deníku: oddílová akce Brnčála I. 97)

Ne 23.2.1997

Vstáváme asi v sedm. Počasí je moc slúúšný, Jastrabí veža je nádherně osvětlená. Několikrát měníme plány a nakonec vyrážím s hoso-hopperem Brtem na SZ hřeben Ušaté veže v masívu Malého Kežmarského štítu. Na to, že jsme tu teprve druhý den, je to cesta docela náročná. Píšou o ní sice jako o II-III, ale tyhle dvojky moc dobře znám, klidně se z toho vyklube něco mnohem náročnějšího. Lukáš tuhle cestu lezl v létě, vyjádřil se o ní jako o "nepříliš těžké, ale dlouhé". No nic, je hezky, máme na to celý den, ve tři snad budeme zpátky.

Dle Lukáše i průvodce se nastupuje po pravém okraji Velké Zmrzlé doliny a dále traverzem Medenou dolinou pod výraznou věž v SZ hřebeni. My s Brtníkem se ovšem rozhodujeme pro zkratku a nástup přímo pilířem, který na dvou místech vypadá schůdný. Vybíráme méně skalnatou variantu a brodíme se pod nástup. Je skoro devět hodin. Nastupujeme nenavázaní, ale už pár metrů nad zemí se na zasněžené skále a zamrzlých drnech začínáme klepat. Traverzujeme několik kroků do schůdnějšího terénu a Brt se pokouší za pomoci svého Charleta zdolat první metry. Chvíli takhle blbne a zjišťuje, že to nejde. Zdá se, že jsme si to pohnojili už na začátku.

Dávám tedy tenkou skobu a začínám hoblovat. Po pár metrech potkávám převísek, v mačkách nelezitelný. Vlevo to nejde (kolmá stěna), jedinou možností je traverz vpravo na travnatý svah. Musí se ale překonat asi 3-4 metry vysoká plotna. Zprvu vypadá schůdně, ale je to jen zdání. Řeším to nakonec technicky, v mačkách stoupám do smyce cvaklé v tenké nožové skobě, hodnotím to jako V A2. (Brt to pak musí zdolat volně.) Ještě 20 metrů a štanduju u smyce, ovázané kolem balvanu. Další délku jde Brt a dostáváme se do terénu, kde se dá jít (se silnými nervy) i bez lana. Jdeme asi 150 metrů po kluzkém trávníku, terén je dost exponovaný. Konečně jsme v sedle pod věží. Je nějakých jedenáct hodin a jsme teprve na nástupu.

První délku jde Brt (velice dlouho) a když lezu za ním, nestačím se divit. Skála je úplně kluzká, místy pokrytá glazurou, a tak se i z poměrně lehkých skal a balvanů stává "vražda". Další kus zkouším já a provádím nevídané kousky: výšvihy, traverzíky, kroky na tření. Pokračuje Brt (sundavá si rukavice) a hýká radostí, když se mu povede usadit dva frendíky. Já jdu tentokrát dokonce bez baťohu, ale ve dvojitých rukavicích ve čtyřkovém místě zápasím marně. Dávám smyci za odštěp a pomáhám si opět technicky. Problém je, že jí po sobě musím sebrat sám, což předpokládá akrobatický výkon. Přišli jsme o oranžového frendíka, vůbec mi nešel vyndat.

Jsou dvě hodiny odpoledne. Brt se domnívá, že už musíme být někde nahoře. Ukazuju k obzoru, kde se tyčí Ušatá veža. Pokud tady nechceme přenocovat, musíme si trochu pospíšit. Dál půjdeme jen ve smyčkách. Asi dvě hodiny se probíjíme I-II skalním terénem, skála je místy pokrytá umrzlým sněhem, který nám postup moc neusnadňuje.

Ve čtyři hodiny se po krátké poradě rozhodujeme obejít věž nad námi a vydat se nahoru strmým kuloárem. Taktický tah! Zmrzlý sníh, místy ledový práh. Sklon asi 50 - 60 stupňů. Jde nám to docela rychle. Po 150 metrech nad sebou vidím povědomé sedýlko - že by Ušaté ? Brto mě ještě nutí "cvičně" vylézt šestimetrový ledový práh - s horním jištěním - a jsme nahoře.

Zdoláváme krátký výšvih a jsme na vrcholu Ušaté veže. Pomalu se stmívá, není ani moc vedro. Sestupujeme po Nemeckém rebríku, napřed je to docela sešup (místy zledovatělý) a poté hlubším sněhem a o něco mírnějším svahem dolů. Dorážíme k řetězům a po zadku sjíždíme do doliny.

Na Brnčále je docela živo. Všichni už se vrátili, ztráty žádné, jenom Tomášovi se podařil pěkný kousek: vykloubil si rameno, spravoval ho někde na Kozím štítě. Otvíráme Smä dné Mníchy, začíná "kulturní program".

Hodnocení akce:

Zimní výstup SZ hřebenem Ušaté veže je pěkná, středně obtížná cesta, která se dá spojit s výstupem na Malý a Velký Kežmarák. (Po cestě skvělé výhledy na Vidlový hrebeň a na Lomničák.) Vyžaduje to ovšem poměrně časný start a rychlý postup, o zkoušení nějakých zkratek či variant nástupu ani nemluvě. Náladu rozhodně nezkazí dostatek smycí, pár vklíněnců či friendů a samozřejmě mačky a cep. Toto nádobíčko se využije i v další části výstupu, z Ušatého sedla na Malý Kežmarák II-III (nástup asi 80 m vpravo od sedla) a z Malého na Velký Kežmarák, což je vpodstatě choďák, ovšem dosti strmý. Z Kežmaráků se dá sestoupit přes Huncovské sedlo a Huncovskou dolinu na Svišťovku a turistickou značku, či jednodušším způsobem z Malého Kežmaráku po hřebeni rovnou na Svišťovku (1 slanění). Doporučuji vzít čelovku, zatmění při sestupu není pro pomalejší lezce / lezkyně nereálné.

Martin Točík

[Pozn.: Za případné fyzické či psychické újmy způsobené výše popsanou činností nepřebírá autor příspěvku žádnou zodpovědnost.]

Poděkování

Díky všem, kteří se aspoň trošku podíleli na činnosti oddílu! (A to myslím vážně.) To, že oddíl funguje aspoň tak, jak funguje, je však hlavně dílo několika lidí:

Michal Brezík - Beránek vymáhá peníze a naopak je zase investuje, vymýšlí akce a ničí v tělocvičně naše těla.

Václav Nádvorník má na půdě skladiště a půjčuje věci na lezení.

Lukáš Bludský a Jan Hásek - Pionýr berou s sebou na skály a do hor nováčky.

Vlasta Daněk dělá každý rok ročenku.

Richard Gürtler má na starosti posilovnu a saunu.

Pavel Bob - Jaroš se rozhodl přitvrdit při školení nováčků a organizačně ho zajišťuje.

Za nováčky patří poděkování všem, kteří měli přednášky o lezení a i jinak se jim věnovali.

Jakub Turek - předseda oddílu

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji všem, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem.

Vlasta Daněk

.