Ročenka 2001

Írán, Elborz, Damávand, 5670m Martin Komárek
Írán, Elborz, Damávand, 5670m M. Točík (Bernat, Husáková)
Pákistán, Karakoram, Phakor Peak, 4800m M. Komárek, E. Dvořáková
Peru, Cordillera Blanca, Pisco, 5752m Zbyněk Engel
Bergel, Pizzo Badile, Severní hrana, IV+ Petr Daniš, Jan Weizenttel

Minulý rok se urodilo velké množství kvalitních výstupů, proto jsou jednotlivé kategorie hodně nacpané. Ani po poradě s dalšími členy oddílu (J. Hásek, J. Turek, P. Sýkora a L. Bludský, kterým tímto ještě jednou děkuji) jsem však nedokázal vybrat v každé kategoii jenom jednu cestu. Naopak každý měl trochu jiný pohled na věc, proto jsem se nakonec rozhodl uvést více cest, než bývá na tomto místě zvykem.

Sestup z Rušice v Julských Alpách - 6 hodin nabitých opravdovou romantikou a tvrdým dobrodružstvím (Lukáš Bludský, Kuba Turek).

Nepřiměřená konzumace syrových těstovin v bivaku IV pod Stěnarem vJulských Alpách, která měla za následek úpornou tři dny trvající nevolnost (Lukáš Bludský, Honza Weinzettel).
“Jištění" v ledové stěně Bianco Pass, kdy Petr a Honza postupovali současně navázaní na laně, Honza si “odsednul" do lana a Petr ho (a tím i sebe) udržel jenom díky tomu, že měl náhodou oba cepíny zaseknuté. (Petr Daniš, Jan Weizenttel).
Házení batohu na polici při lezení v Tatrách. Eva při jištění Vaška zkoušela, jestli se hozený batoh udrží na polici ve stěně - překvapivě se neudržel a putoval stěnou pod nástup (Eva Chládková).

Humanita funguje stejně jako jakákoliv jiná parta hlavně díky aktivním lidem, kteří okolo sebe a svých nápadů nabalují další. Kdo to u nás je? Kdo jsou ti “Very important persons"?

Vlasta Daněk - velkovydavatel ročenky a od loňska i oddílových cédéček

Zuzka Dvořáková - konečně někdo pořádně vede cvičení v tělocvičně

Beránek - tradičně má na starosti posilovnu a posilování, navíc se stará o naše peníze

a taky všichni, kteří vymysleli byť jedinou akci - jen tak letem světem si vzpomínám na Lukáše Bludského (šedá eminence oddílu a pískovcový démon), Bagu (lezení v Tisé), Lukáše Prokůpka (zimní bivaky v Srbsku), Petru Pohůnkovou (krkonošské běžkování)...

Seznam není určitě úplný, ale pro inspiraci může být dobrý. Zbytek můžeme doplnit na internetovou stránku oddílu.

Loňská ročenka přinesla kromě tradičních rubrik a líčení různých zápasů o přežití vtuzemských či zahraničních horách a skalách jednu podstatnou inovaci. Lukáš a Kuba zde článkem “Správné citáty na správném místě" čtenáře seznamují spřekvapivými rysy některých našich spolulezců, tak jak je vyjevili vněkterých překvapivých momentech a které oni bedlivě zaznamenali. Letos již tedy máme oči a uši nastražené, tužky připravené a zaznamenáváme “smiech na laně i bez něj". A jak nás horolezce, Humanitníky, vlastně vnímá tzv. “normální" obyvatelstvo a jaká moudra a repliky od něj můžeme očekávat?

Například v Prachovských stěnách a kuloárech lze zaslechnout zajímavé věci, o čemž jsem se mohl přesvědčit na začátku května:

Znovu u Drážďanské věže, tentokráte o týden později. Blud leze na druhým a celkem bez problémů postupuje spárou Biče VIIb od prvního kruhu ke druhému. Pozorují to dvě tetky, opět sdítětem. Tetka č.1: “Podívejte, ten pán je moucha."
Ve stejný den, tentokráte pod Mnichem, Tok nastupuje do cesty Západní sokolíky VII a přelézá první metry. Opět se houfují turisti (je snimi prostě legrace).

Zajímavé postřehy obsahují vrcholové knížky. Jak známo, některé se zaplní během deseti, někdy i patnácti let, některé se po třech letech musí vyměnit. Záleží to na tom, jak je věž často lezená, tj. kolik má cest, jak je zajímavá a jak je dostupná. Záleží to však také na tom, jaké zápisy do ní lezci píší – kolik se jich vejde na 1 stránku. Na Hradecké věži jsem například objevil neumělou, naivní kresbu zajíce přes celou stránku. Pod ni se vešla už jen lakonická, a podle mého názoru i celkem trefná, cizí rukou psaná poznámka: “Šetřte místem, zmrdi!!". Horolezci jsou tvrdí hoši. Nebo že by to psal přímo správce skal?

V Tisé mne zaujala situace na věži Afrika. Jirka N. se rozhodl vylézt něco jednoduchého pro přítelkyni Evu alias Knihu. Zvolil krátkou trojkovou cestu. Odmotá lano, leze, přeci jenom motá asi 2-3 smyce do spár či do hodin a hlásí: “Knihóó, zrůůš!". Kniha: “Teda Jiřiku, co mi to děláš?? Vždyť já tě ještě ani nemám."

Tomas: “Toku, dej si Zelenej zázrak, je to jen VIIa.“ -- Tok: “Na Zelenej zázrak peču, je to moc těžký." -- Tomas: “Když to vylezeš, dám ti 10 piv."

Tok pookřál, ale váhá, Tomas svou vážně míněnou nabídku ještě několikrát opakuje.

S těmito slovy se váže na lano a po třičtvrtěhodinovém třasu (zejména nad druhým kruhem) hýká a jódluje na vrcholu. Výhra 9 piv byla zkonzumována ještě během večera.

Na Dachsteinu, vnadmořské výšce 2800 m.n.m., kousek pod vrcholovou stěnou, dohání Tok odpočívající rodinku “knihovníka" Kuby – tj. kromě Hanky ještě šesti- a čtyřleté ratolesti Ondru s Matějem. Tok: “A Matěji, už byl někdo od vás ze školky tady na tom kopci, na Dachsteinu?" Odpovídá Hanka: “Radši se neptej. Už to vidím, on se zase zmíní pani učitelce a ta řekne, 'no jo, Matěj Turek, kdyby si jen pořád tolik nevymejšlel!'"

V horách bývá sranda. Bohužel jsem se nezúčastnil letních oddílových radovánek v Tatrách či v Bergellu. V této době jsem dlel v Pákistánu, zejména v Karakoramském pohoří. V pasteveckém táboře pod Ultar Peakem (téměř 7400 m) potkáváme asi 25-letého Američana Setha, který do Pakoše přifrčel po zemi až z Uzbekistánu. Přidává se k nám a vystupujeme na sedlo Hon ve 4300 metrech. Odtud máme panoramatický rozhled na sedmitisícovky Rakapoši, Díran, Malubiting, Spantik a dolů do nádherného zeleného údolí řeky Hunzy 2 km pod námi. Seth vydechne: “Wow!! It's ABSOLUTELY UNBELIEVABLE. I wish I could live here…. But I cannot. I'd miss beer and women!!" Asi to s tím úžasem a zaujetím horami a přírodou nebude tak žhavé… Po cestě nám ještě vypráví, že nejlepší pivo v Uzbekistánu má značku Praga.

Specificky projevoval náklonnost mé spolucestující Martině (Matě) v Íránu na svazích Damávandu postarší, dosti vlezlý mezkař. Maťa takhle sedí na balvanu, odpočívá a pozoruje čtyřtisícový hřeben Elborzu a vdálce modravé přehradní jezero. Mezkař si to odněkud přihasí s nákladem baťohů nějakých vyměklých tůristů, zastaví se u Mati a zasněn skládá neobvyklý kompliment: “Lake nice, you nice!!" (“Jezero hezké, ty hezká!!" pro neangličtináře…) Mám ovšem dojem, že moc sympatií tenhle člověk nezískal. (I když o den později překvapil stejný chlapík plánem na rozprodej mezků, sňatek a stěhování do Čech...)

Co v Karpatech a v Alpách zameškáme v létě, se na podzim už moc nedohoní. Na konci prosince však vyrážíme do nečasu s odhodláním oslavit konec roku nikoli nadměrnou konzumací lihovin, ale přechodem nejvyšší části hřebene Nízkých Tater. Počasí nám nepřálo, dalo by se popsat již poměrně ustáleným pojmem razjebajstvo. 31.12. vyrážíme z Kamenné chaty pod Chopkom a oznamujeme úmysl trávit Silvestra ve stanu na hřebeni. “A či vám šibe?," táže se mladý chatár. “V staně móžtě spať 360 dní v roku. Na Silvestra? Treba se zabávať!" Lyžníci z Humanity se však nenechají zviklat. Dobře, tři noci předtím se před vánicí v noci ukrývali vchatě. Ale právě na Silvestra…

Tentýž chatár proslul též zvláštní argumentací: “Tuná mi necikaj. Vlétě mi sem pak chodí srať kamzíci...," napomenul Martina (Hoe), který si potřeboval ulevit a vybral si k tomu nevhodný prostor hned vedle chaty.

A na závěr – horolezci (a zejména někteří) jsou k vidění nejen ve skalách, ale neméně často i v nejrůznějších nálevnách, hospodách a putykách. Členové HO Humanita se shlukují například u Bořně v Pivním sanatoriu v Liběšicích, v Tisé na Kačáku, v Ostrově v hospodě u koupaliště, vPrachově “u turbázy", v Ádru U Peňáka, v Malé Skále v Sokolovně, na Srbsku… Nezastupitelné místo má ovšem pro oddílový kulturní život Havraní hnízdo v Hybernské. Letos tam bylo opravdu živo a členové HO byli nezřídka přímo ve středu dění (situaci jsem bedlivě a velmi pravidelně monitoroval). Vzpomeňme například na bezdomovkyni Boženku a její striptýzový výstup, po němž se v opilosti zhroutila k zemi a ustlala si na kabátě “z polárního zajíce"; Roma Bubáka, který pro své “romství" hodlal hrát maso až do zemdlení; partu uklízečů z Příkopů vedenou “Stingem"; Alice Coopera a jiné podobně nevábné zahraniční “hosty"; listopadovou bitku končící prohozením poraženého rváče oknem a prosincovou bitku bezdomovců končící rozbitým obličejem poraženého (měl v sobě, pravda, přibližně 12 piv a příliš se nedržel na nohou). Někteří členové HO zde splnili kritéria pro přidělení titulu Bronzový Tychon.

“Hnízdo" je podnik opravdu svérázný – svědčí o tom i poslední, neuvěřitelná citace, kterou adresoval číšník Vencovi Nádvorníkovi. Nic netušící Vašek vracel po jídle nepoužitý ubrousek, na což nemírně připitý číšník reagoval slovy: “Utři si hubu, ty prase!!"

“Ten pán je asi moucha," povídala zcela vážně jedna turistka pod Drážďanskou věží v Prachovských skalách na adresu Tóči (Martina Točíka), který jako druholezec zrovna zdolával obávanou spáru zvanou Bič nad frekventovanou turistickou cestou.

Krátký dialog mezi malou holčičkou na cestě pod Mnichem v Prachovských skalách a lezoucím Tóčou ve stěně stejnojmenné věže.

Výlet na Badil a Berninu byl tentokrát úrodný na věty jako tesané do kamene. Vybíráme je z našeho cestovního deníčku:

Chatař na Furé pod Badille nám slovy “Policie, tum, tum, tum," vyhrožuje, že jestli nepřespíme na jeho chalupě, ale někde pod stanem, bude nás po horách honit policejní vrtulník a my zaplatíme horentní pokutu. Přitom všude v Alpách kromě Švýcarska platí pravidlo, že nad hranicí lesa lze stanovat kdekoliv.

Únava několikahodinového stoupání pod alpský vršek Bernina. K vyhlédnutému tábořišti na ledovci zbývá ještě několik stovek výškových metrů po moréně. Odpočinek, svačina, nikomu se nechce hodit batoh na záda. Hanka: “Teď jsme z mého batohu ujedli třicet deka, tak poběžím jako křepelka." Bidlo pln optimismu odvětí: “Jestli ty poběžíš jako křepelka, tak já poběžím jako kamzík."

“Bitte, halt Maul!" (Prosím, držte hubu!) jemným hlasem prosila rozespalá dáma ve vrcholové bivakové krabici na Badilu. Kuba a Pionýr tam totiž dorazili notně po setmění a zjistili, že kromě dvou postarších německy mluvících manželů jim postele zalehli i Bidlo s Honzou Weinzettelem. To bylo vyprávění. “Noch fünf Minuten," žádal Kuba, ale pusa mu ještě několik dlouhých pětiminutovek jela dál.

“Neosírej se tu!" pokyn, kterým se neustále častovaly Hanka a Pavlína, když zdrhaly ledovcem Bondasca. Ukázalo se totiž, že mnohé sněhové mosty, které ráno přešly, se odpoledne ztenčily, a trhliny, která se daly přeskočit, otvíraly své chřtány pěkně do šířky.

“Kreténe, debile!" pokřikuje Hanka na Kubu, když ji žene ledovcovým zlomem nad chatou Tschierva. Bojí se, že když leze jako první, tak spadne. Kuba se zase bojí, že přijde slunce a séraky jim spadnou na hlavu.

Tichý povzdech Pionýrův “Au!" zazněl, když mu ve stejném zlomu vyjel cepín z ledu a on padl přímo na záda do ostrých šutrů. Chvilička, kdy tak ležel u Pavlíniných nohou, stačila, aby definitivně vzala za své morálka této dvojky a oni zamířili do údolí místo na vrchol.

Honza Weinzettel se v autě na zpáteční cestě do Čech ptá: “Myslíš, že bychom se mohli opravdu zabít?" Naráží tím na svoji historku s odsednutím do lana na Bernině, kterou se okamžitě spolu s Bidlem zařadil do nominace na oddílovou Blbost roku. Vysvětluji, že přežít odhadem sedmdesátimetrový pád do trhliny nebo těžkého mokrého sněhu za ní je téměř nemožné.

Honza se zamyslí, posmutní a šlápne na plyn. Dosud se řítil po dálnici jen 160, raději se proto nedívám na tachometr a modlím se, aby už byla hranice a my si vyměnili místo u volantu. V Čechách říká s obavou: “Jakube, a neříkej to tátovi - ani to, jak rychle jsem jel." (Poznámka: Honza měl tehdy řidičák teprve několik měsíců.)

“Co je to za kozla a sůvu?" ptá se malý Ondra Turek při příchodu na Brnčalku v Tatrách. Ukazuje přitom na hrdý znak chaty, který lemují kamzičí a jestřábí hlava.

“Jak by to bylo krásné, kdyby nás sem vynesl vrtulník..." zasnil se při lyžařském výstupu na sedlo Východná Železná brána v Tatrách Martin Komárek, a ihned realisticky dodal. “Ale zase bychom nepoznali krásu hor - dřít se do kopce jako hovada."

Kuba konstatuje ihned první večer v Julských Alpách: “Do Julek jezdím jednou za několik let. Mezi tím musím vždycky zapomenout, jak je to tady všechno strašné."

Jsme zase na Zbojandě, zase je hnusně, zase všichni melou páté přes deváté. Eva se rozčiluje a vypráví o své kolegyni v práci: “Jak si to může dovolit? Je tak stará a ještě k tomu tak blbá."

“Lezl jsem, až mi z hlavy stříkala voda," říká nadšený Ondra Turek po jednom ze svých výstupů.

Gobo si na Bořeni opéká nad ohněm flák kuřecího masa k snídani: “Já ty vegetariány nechápu, copak nevidí, kolik je na světě krásných zvířat?"

Pionýrova konstanta: “Podíváte se na čas výstupu v průvodci, a reálně to vyjde na dvakrát až třikrát delší dobu."

(pozn. vyd.: Nijak nechci ubírat Pionýrovi zásluhy, ale tuto konstantu jsem slýchával od různých lidí už během svých lezeckých začátků. I z toho je vidět, že na tom asi něco je.)

Jednou to muselo přijít - oddíl se vrhá do hor! Co se totiž postupně klubalo okolo pár lidí už několik let, přichází. Začíná se ve velkém podnikat na horách. Jak, kdo a co? Píšu tedy, co jsem slyšel a co jsem si zapamatoval ze sedánků v hospodě UHavranů.

Nejvíce realizovaných nápadů se zatím točí okolo Lukáše Bludského a Kuby Turka, ale základem je každoroční lezení ve Vysokých Tatrách, o které se v poslední době nejvíc zasloužil Pionýr.

Letos byla zimní Brnčalka, které moc nepřálo počasí, a tak Komár, Vašek Nádvorník, Pionýr a podobní jedinci toho moc nevylezli. Hřebenové dvojky a trojky jako obvykle. Vašek s Pionýrem si pochvalovali zimní bivak pod Karbunkulovým hřebenem, na který si vzali jen lehoučké letní spacáky, a chtěli vědět, jak hodně jim bude zima.

V létě se konalo nováčkovské lezení na Zbojandě. Jako vždycky na této chatě bylo hnusně. Pršelo, až se lilo. Mezi tím se ale naštěstí každému podařilo tak tři cesty vylézt. Díky tomu, že nováčkovský kurs je už několik let společenskou událostí, jezdí na něj i dost zkušenějších lidí z oddílu, a tak se vylezly i krásné cesty jako byly například Häberleinova trojka na Ostrý štít (Vlasta Daněk, plačící Pavlína, Petr Jiránek s Evou), hřeben tamtéž (Vašek Nádvorník a Eva Chládková) nebo čtyřkové žebro Kelle-Šula na Javorový štít (Kuba Turek, Michal Dvořák). Několik úplných nováčků si dalo dvojkový hřeben z Prielomu na Východnou Vysokou a za samostatný výstup je třeba chválit! Jen Redhead s Küžánem asi dva dni kandidovali na výhru v soutěži o největší hloupost týdne, protože si nepřečetli ani nevzali průvodce, nechali si utéct družstva před sebou a nakonec zabloudili tak, že se jen stěží vraceli. Možná ovšem chtěli vyhrát první cenu - mohli by odnést pytel s oddílovými odpadky do doliny. Poté je ovšem předehnala Eva Chládková (viz nominace na oddílovou blbost roku). Nejlepší nápad neměl ani Gobo, který vymyslel zřejmě nejhorší cestu celého týdne, na kterou nahnal ještě Besného Slováka z Bardejova a Kubu Turka. Žebro na Prostrednou Slavkovskou vežu (IV) bylo ve skutečnosti rozlámaná a zatravněná stěna v severní stěně. Za zmínku stojí i poněkud nepovedený výstup čtyř dvojek na Divou vežu různými cestami (III, IV) vedený Pionýrem, o jehož dramatizaci se postarala Oldova zlomená ruka, Pionýrův vytržený vklíněnec a Pavlovo téměř přetržené lano.

V letních Tatrách podnikali ještě v okolí Térynky Rybíz, Gobo, Manka a Bidlo. Jolanu zranili hned na začátku kamenem, a tak odjela domů. Lezli obtížnosti mezi IV a V. V zimě tam byli pod Rybízovým vedením také Beránek, Ovečka a pár dalších lidí.

Vysoké Tatry na lyžích přejeli Hanka a Kuba Turci s Komárem. Přecházeli přitom sedla obtížnosti I a lezli hřeben Kozích a Jahňačích kopek za II.

Roháče v okolí Žiarské chaty projezdili na skialpech jako každý rok lidé okolo Pavla Pospíšila. Po vánocích se o ně pokoušeli Redhead s Küžánem. Výsledek není do uzávěrky této ročenky znám.

Na začátku léta se uskutečnil mamutí oddílový zájezd na Dachstein, který absolvovaly osádky asi šesti aut. Píšu asi, protože nikdo neví přesně, kolik lidí a jakými cestami na vršek vylezlo. Mnozí jsme se za ten první červnový víkend ani neviděli. Co je ovšem jasné, že Tok s asijským rýžovým kloboučkem a většina ostatních, ze kterých si pamatuji jen Jirku Neumanna s Knihou, vylezli na vršek severním dobře zajištěným žlabem (II) a stačili se vrátit, než začala bouřka. To ovšem nestihli mnozí další, a tak si užili trochu hromů, blesků a vody. Ondra Marek s druhem sestupovali úplně novou ferratou, o které jim nějaký český turista řekl, že je těžká. “Od Wartehütte dolů to byla napřed taková normální ferrata. Pak přišel zlom a najednou jsme balancovali v kolmé stěně na zabodnutých kovových kolících," popisoval o pár dní později stále ještě s očima navrch. “Poslední dvě délky jsme slaňovali převislou skálou ve vodopádu."

Küžán se svými kamarády z práce musel kvůli bouřce vzdát pod vrcholovou stěnkou a v bouřce potupně zdrhnout.

Nejtěžší výstup zvolili Blud s Tomasem, kteří vylezli tvrdou čtrnáctidélkovou šestku z osmdesátých let od tehdejšího extrémisty jménem Karl Hoi. Bouřku přečkali v jeskyňce, kterou úplně náhodou v kolmé stěně objevili. Po dolezení museli absolvovat ještě okružní túru okolo Dachsteinu. Z parkoviště odcházeli ve tři ráno a vrátili se tam někdy k půlnoci. To je výkon!

Před bouřkou se ovšem nezachránily Turecká rodina a holčičí trojka Jana-Eva-Bára.

V létě byli Blud, Kuba Turek, Honza Weinzettel a Küžán ve Slovinsku. Lezli tam několikadélkové cesty mezi IV+, V a V+.

Přibližně ve stejnou dobu tam operovala známá dachsteinská holčičí grupa a pokoušela se spolu s autobusem plným kamarádů o Triglav normální cestou.

Pionýr s Kubou Turkem vylezli za jeden den Cassinovu třicetidélkovou cestu severovýchodní stěnou 6- A0, Honza Weinzettel s Bidlem dali o něco kratší severní hranu 4 a Hanka Turková s Pavlínou Peterovou se pokoušely o výstup ledovcem Bondasca na sedlo mezi Cengalo a jehlu Bondo. Nebyl však v dobré kondici, ledovcové mosty jim mizely za zadkem a trhliny se rozšiřovaly. Výstup tedy po celodenní dřině nedokončily a musely se vrátit.

Všichni dohromady se potom ještě pokusili o výstup na Berninu Bílým hřebenem od chaty Tschierva. Led a sníh byly tak špatné, že to všichni postupně vzdali.

Bidlo s druhy dali pár cest v Mekce skalního horského lezení. Divoký Císař jim na Christině věži ukázal, za co stojí Dülferův chlebíček. I s hákováním to prý byla tvrdá pětka, ač v průvodci bylo napsáno V-.

Jirka Neumann, neboli Kazatel či Jirka s mobilem, vyrazil spolu s Knihou na dlouhou cestu Evropou. Zdolali přitom mnoho hor, viděli několik moří a překonali několik ledovců. Asi nejhodnotnější byly dva Jirkovy sólovýstupy na Monte Rosu a Lyskamm z italské strany. “Jak jsem tak šel po tom ostrém hřebínku, trochu to foukalo," ležérně vyprávěl Jirka v hospodě U havranů. “Pak mě vítr zvednul a hodil na vedlejší převěj," dodal. Asi to nebyla legrace, protože Kniha při jeho vyprávění střídavě přikyvovala a zvedala oči v sloup.

Nejdříve tam vyrazila skialpinistická výprava Renda Jakl, Komár, Ondra Marek a spol. “Zvolili jsme špatnou dolinu, špatnou trasu, pozdě jsme vyráželi a ještě k tomu bylo špatné počasí," komentoval později Komár. Ale i tak na to chlapci vzpomínají jako na dobré seznámení s vyššími horami na lyžích.

V létě vyrazili na víkend do Mrtvých hor Blud s Jitkou, Pionýr s Vaškem a Pavlínou a snad ještě někdo. Mraky byly nízko, a tak dali jen nějaké menší kopce. “Vybrali jsme si kamenolom," komentoval svůj čtyřkový výstup Pionýr.

Obtížné výstupy dlouhými stěnami za špatného počasí: severní porostor Bořeně (info: Pionýr)

Období nových cest letos začalo až v létě. V zimě jsem totiž porušil jedenácté přikázání tradičního lezce “Překližku nepojmeš!" a horolezecký Jehova mne potrestal podle přísného starozákonního pravidla “Oko za oko, zub za zub." Na stěně v Týnské mi praskla kýla, a tak jsem si nějakou dobu nezalezl.

První nová cesta vznikla v Děvínském polesí na Malé Kavčí skále. V polovině června přicházíme s Hankou pod osmimetrovou lehce převislou pískovcovou stěnku, která vrcholí ramenní spárou. Už jsem ji před pár lety zkoušel, ale tehdy jsem nenašel dost odvahy uvěřit velkým hodinám pod spárou. Letos bylo dlouho sucho, vápno v měkkém písku vyschlo a ztvrdlo, a tak to zkouším. Po několika pokusech se daří cesta Třetí dítě IV (Kuba-Hanka Turci). Nemám z ní však moc dobrý pocit, protože jsem odšlápl do lehkého komínu v místě, kde se přiblížil na dohmátnutí. Druholezkyně však nezaváhala a práskla to přímo.

Z vršku jsme pak spokojeně přihlíželi, jak se synek Ondra odřel až na maso. Vylezl nějakým rajbáskem na vedlejší skalku, a když se vracel, ujela mu noha. Slzy bolesti a kapky krve mu kapaly do té doby, dokud jsme neslanili a neoblepili ho náplastmi.

V lezecky velmi frekventované oblasti Děvínského polesí (asi tak dvacet lezců za rok včetně skautů na nízkých normálkách) jsme udělali ještě dvě lehké cesty. SBludem jsme v říjnu objevili věžičku Rourák kousek od Sochorova pomníku a vylezli na ni tou nejlehčí cestou. První II (Kuba Turek-Lukáš Bludský) vede z okrajové soutěsky pár metrů na vrchol. Vrcholový rajbásek jsem samozřejmě překonal tak, že jsem se přes něj vysoukal po břiše. Údolka na Rourák však bude vděčná - hodně položená patnáctimetrová rajbasová široká hrana. Jen je potřeba počkat na dlouhé sucho a vzít s sebou kruh a slaňák.

Se synkama jsme ještě koncem října vylezli krátkou Cvičnou spárku I-II (Kuba, Ondra a Matěj Turci) na Beránkův masiv v údolí Zábrdky. Říkáme mu tak od doby, kdy tam Berous trápil malého Míšu s horním lanem. Ale neutrápil...

V létě se konala oddílová výprava do Julských Alp, kde se podařilo vylézt dva prvovýstupy. Aspoň podle dostupných informací. (Nebo to také může dopadnout jako s jedním prvovýstupem v téhle oblasti, který jsem vylezl s Nudlákem. Slovinský horolezecký svaz tehdy potvrdil, že jsme vylezli prvovýstup na rameno Malé Mojstrovky, ale v nejnovějším průvodci se ukázalo, že nás o deset let předběhli podobným směrem nějací jiní Češi. V popise cesty je tak název Cesta Dr. Dolhara s různými variantami a ne samostatná cesta Plasťáky, elasťáky.)

Dolkova špica nad dolinou Vrata byla náhradním řešením za Triglav v mracích, a tak jsme se na ni ani nijak moc nepřipravovali. Prostě ráno jsme s Küžánem nastoupili do stěny a do odpoledne ji vylezli. Jmenuje se “originálně", protože nás nic jiného nenapadlo: Jižní žebro IV+ (Kuba Turek - René Kujan střídavě).

Z cesty mi utkvěly v hlavě tři momenty. V první délce jsem chtěl zapnout asi po deseti metrech první jištění na dvojitém laně a Renda se mne teprve v tu chvíli bezelstně zeptal, jak se to vlastně se dvěma lany jistí a leze. Na štandu jsem potom zjistil, že se uvázal na dvě lana jedním obrovským uzlem.

Naštěstí byl dost chápavý, a tak jsem mu mohl po pár délkách přepustit vedení a začali jsme střídat. Jako starý horský lišák jsem ho ovšem přátelsky vyslal nejprve do ošemetného místa, ze kterého jsem se vrátil. Představte si: šikmá rozlámaná rampa se stále zužuje, až je jen na špičky lezeček, najednou ovšem končí jako useknutá a pokračuje až po pěti metrech. Mezi tím je kolmá úplně hladká stěna několik desítek metrů do hloubky i výšky. Jediná cesta vede vzhůru mělkou spárkou a přes nepříliš důvěryhodný převis. Štand je na třech malých vklíněncích v julském a tedy nedržícím vápenci. Jediná Rendova výhoda je v tom, že několik metrů až pod převis je ode mne dobře zajištěno velkými vklíněnci.

Opatrně mu tedy sděluji, že už je dost zkušený, že má dost síly a takové ty kecy, a že teda poleze. Co mu tedy zbylo - v převisu bojuje jak drak, hrabe lezečkami, lepí se ke skále vším možným a po několika dramatických metrech hlásí, že už je to dobré a štanduje.

Tohle místo jsme viděli už z doliny, ale doufali jsme, že rampa bude pokračovat i přes hladkou plotnu. Nepokračovala, a tak nejtěžší místo cesty patřilo horskému nováčkovi.

Poslední důležitý moment celého prvovýstupu se odehrál na vršku, kam vede z druhé strany náročná turistická cesta. Měli jsme strašný hlad a žízeň. Říkám si, že tady sakra museli nějací turisté nechat nějaké odpadky. Třeba šlupku ze salámu nebo obal s trochou rozteklé čokolády nebo tak něco. A opravdu! Pod kamenem nacházím dvě meruňkové pecky, které hladově louskáme a jíme. Po návratu do doliny jsme se dozvěděli, že jsme mohli mít čtyři. Kdyby nás Blud s Honzou Weinzettelem, kteří se ten den věnovali planinarstvu (slovinské horské turistice), nepředběhli asi o hodinu a nenašli a nesnědli jiné dvě pecky na stejném místě.

O dva dni později jsme se vydali na Vrh Kraj sten, kde jsme hodlali dobýt nějakou čtyřku. Všechno se však zamotalo, Bluda jsme s bolením břicha po kolínkách (viz nominace na oddílovou Blbost roku) nechali u auta, Küžán zapomněl odbočit na sedle Vršič ze silnice ke skále a pokračoval několik kilometrů do údolí, než mu to došlo, a my s Honzou jsme ve stěně hned na první délce zabloudili. A tak jsme si řekli, že když už jsme zadělali na prvovýstup, tak ho taky dokončíme. Výstup Striptýz V (Kuba Turek, Honza Weinzettel) nese pečeť obou autorů - jediného člena Prase teamu i trampsko-vodácko-turistického vlka. Navíc jsme měli díky Küžánově ztrátě jen jedno lano a chyběl nám jistící materiál.

Z hlavy doluji pár vzpomínek, jak to šlo. “Tady to dáme, tady to určitě vede!" holedbám se v nástupovém žlábku mezi volně loženými šutříky zarostlými do chomáčů trávy. “To bylo klíčové místo," hodnotí večer jeden krok asi pět metrů nad zemí Honza.

Konečně skála! Jenže co to? Třicet metrů skoro vodorovné lavice v kolmé stěně sice připomíná polici Steinerů na Dachsteinu, ale na rozdíl od ní v ní není ani jedna skoba (jak by mohla, když je to prvovýstup, že...), lavice je zvětralá a ještě pokrytá drobnou vápencovou drtí a štand uprostřed ní buduji na dvou vklíněných, ale pohyblivých kamenech.

O kousek dál prolézám kosodřevinovým polem. “Že je to sranda, že jo? Že jsi to oblezl jinudy, a lano jsi mi hodil mezi jehličí, abych to musel prolézt," domnívá se Honza na štandu. Bylo to jinak, protože jinudy to fakt nešlo.

Délka ve smyčkách a pak to zase začíná. Přes trávu lezu do žlábku. Nikde nejde dát jištění, všechno se hýbe, Honza se strachuje o život, protože stojí v lokrovišti a ví, že když spadnu já, vezmu ho s sebou. Konečně pevný žlábek! Ale ouha, je hladký - žádný stup, chyt ani spárka na vklíněnec. Nakonec se rozhoupu a skočím po jedné větvi keříku převislé kosodřeviny. Sláva, drží. Kdyby ne, je s námi amen. “Bál jsem se za tebe i za mě," komentuje na dalším štandu Honza. Rozbitý kout, který připomíná naskládanými kameny lezení v Šanově koutě nebo Svatém Janu, už je proti tomu brnkačka.

Výlez z kouta na hřebínek ovšem skrývá překvápko. Během pár vteřin se rozprší, začíná foukat a velké kapky létají jako projektily vodorovně do obličeje. Mám potíže, abych si z batohu vyndal bundu, oblékl ji a přitom mne neodfoukl vítr. Štand je jako obvykle vachrlatý. Během Honzova dolezu se ozývají rány, o kterých nevím, co si mám myslet. Něco je z okolní bouřky, to je jasné, ale co zbytek? Zní to jako prásknutí bičem. Nakonec usuzujeme, že to jde od nedaleké ostré skalní hrany, která působí stejně jako bič. Trhá masy vzduchu a z toho pocházejí ony zvukové efekty.

“Jdeme dolů, kašleme na to!" shodujeme se. Scházíme jednu délku po travnatých mokrých skalách směrem do vedlejšího kuloáru. Jenže nad ním je snad sto metrů vysoký kolmý sráz, po kterém teče voda. Přes něj se s jedním devítimilimetrovým lanem dolů nedostaneme. “Odtud tedy vede jen cesta nahoru," uvědomuji si a s odhodláním se vracím na mokrý hřeben.

Trojkový žlábek, čtyřkové plotničky, o něco těžší sokolíková spára, za sucha by to byla pohoda. Teď to klouže, mrznu a bojím se, co přijde dál. Štanduji v koutě na velkém friendu. Chyba je v tom, že stojím na nasypané hromadě kamení a friend hýbe s několikatunovou skálou nade mnou. “Nepadej," křičím na Honzu. “Padám," odpovídá. Není divu, v hladkém sokolíku přece jen nedrží jeho o několik čísel větší pohorky tak jako moje lezečky. Odsednutí zachycuji za cenu dalšího posunu kamení nade mnou i pode mnou.

Další dvě délky úzkým tatranským koutem jsou sice těžké a fyzicky náročné, ale v pohodě. Už neprší a jsme kryti před větrem. Na závěr však čeká bonbónek, podle kterého má cesta název. Ve stropě posledního převisu v koutě prolézám dírou tak úzkou, že musím batoh zavěsit pod sebou na lano, sundat helmu a prostrkávat ji před sebou a stejně mi ještě překážejí vklíněnce u pasu. Honza to řeší tak, že si nechá hodit druhý konec lana a převis přelézá vnějškem.

Další délku potkáváme první skobu, jsme na galerii, kde se setkává několik cest. “150 metrů obtížnosti I-II na vrchol," píše se v průvodci. Je nám jasné, že se jedná o vertikální metry, ale dvě hodiny lezení místy dokonce s jištěním jsme nečekali.

Na vrcholu pobudeme nějakou tu minutu, slézáme na turistickou cestu a mizíme k sedlu Vršič.

Lézt výhradně volným stylem a nezatloukat nýty jsou jednoduchá pravidla pro to, abychom v alpských stěnách mohli ještě celá desetiletí nacházet výzvu.

3.června 2000, Dachsteingruppe, parkoviště u Tüürlwandhüütte 1695m, 3:05 ráno

S podivným tlakem u žaludku vylejzám ze spacáku do nezvykle teplé noci. Temná silueta půlkilometrové jižní stěny Windlucke mě straší už od večera. A spolu s ní i cesta Ypsilon 6+, A0, kterou jsme si s Lukášem Bludským nedávno v Praze vybrali. Vylezeme ji?

Stěnové svině* jsou nabalené od včerejšího večera, při zdvihu na záda je slyšet tlumené klení. Nasadíme čelovky a vyrazíme přes Dachstein-Süüdwandhüütte pod nástup. Za pomoci lana, skoby a slaňovacího nýtu překonáme krátký skalní práh, který si Lukáš dobře pamatuje z loňska, kdy tudy nastupovali pod Hoher Dachstein. V 6:30 již za světla stojíme pod stěnou a už dobrou hodinu je nám jasné, že Ypsilon bude muset počkat na jindy. Linií proudí voda z výše položených sněhových polí. Měníme tedy operativně plán a rozhodujeme se nastoupit více vpravo do podobné, ale lehčí cesty Schmetterling za 6-. V oxeroxovaným plánku píšou – cit. překlad: “Často opakovaná cesta, pěkné lezení v pevné skále, avšak náročné podle sotva přítomného postupového jištění." Dovětek že: “stupeň obtížnosti 6-UIAA by měl potenciální zájemce dokonale ovládat!" (opravdu s vykřičníkem), nám byl celkem srozumitelný, ale teprve v těžších délkách jsme toto upozornění poznali na vlastní kůži.**

Cesta začíná kolem výrazné věže 120ti metrovou lehkou rampou (2-3) do kotle. Po prvních třiceti metrech u onoho “turmu" začínáme jistit. Ne moc, tak jedno, dvě jištění na délku. Po výlezu z padesátimetrového kouta (již za 4) nacházím první velké hodiny a několik starých smyček. Pěkně se u nich visí. Dvě další pětkové délky nad námi nás nikterak nevyvedly z míry, snad jen pátý štand (vyšel na mě) byl v mokré dutině a já se při jištění neustále bránil kapající vodě. Byla řada na Lukasovi, aby vyvedl (podle schématu) nejtěžší délku hladkou oblou spárou, která vypadala jako dlouhá lidská prdel a nedala se mnoho zajistit. Níže byly ještě nevelké “strachové" hodinky, u kterých byl poprvé ponechán prvolezcův bágl, neboť bránil v úsilí lezeckém. V této délce jsme také poprvé narazili na skobu s kroužkem, první železo v cestě. Pískařská průprava se osvědčila, spára padla. Můj postup vypadal jako pohyb píďalky, která ani jednou nespočinula a hrdinně silou stěhovala po jednom laně sebe snákladem a po druhém nad hlavou zanechaný batoh.

U dvou velkých hodin jsme se na pár minutek občerstvili, předali tři kila materiálu a já směle vyrazil dál. V plánku se píše: exponovaným přelezením do hladké plotny a tou vzhůru 40 metrů do malého kotle (5+). Tak jsem exponovaně přelezl, dal dva frendy a zhruba po dvaceti metrech objevil druhou dnešní skobu. Ve spojení s dvojkovým “přítelem" měla vytvořit pocit bezpečného jištění pro dalších dvacet nezajistitelných a obtížných metrů. Baťoh byl znovu ponechán u skoby. Solidně jsem si zkomplikoval situaci, protože spodní jištění nebylo prodlouženo a mně se najednou zdálo, že pode mě někdo přivázal stokilovou činku. Pomalu po půlkrocích, balancoval jsem po droboučkých lámavých chytech s jednou rukou neustále tahající za lana. Suťový kotlík, kde jsem tušil předposlední štand, se blížil. Po psychickém boji jsem opravdu našel dvě skoby a zavolal na Lukáše, že může lézt. Jako druholezec-stěhovák nasadil pro tuto pasáž ruské žůmary***.

Hned jak jsme se trochu vzpamatovali, pokukujeme po další trase. Stěna nám tu připravila kolmou šikmou spáru (5+), vedoucí pod lámavým střechovitým převisem. Po hladké stěně vpravo navíc teče pramínkem voda a je to celé oslizlé. Lukas nastoupil, zandal frend, slezl a prohlásil, že tohle je pro sebevrahy. Ujímám se tedy bez zbytečných řečí dalšího vedení (takhle zněla naše dohoda), cvakám pátou a šestou postupovou skobu, zablácené smyce z ocelových lanek ve velkých hodinách a dále několik frendů, aby druholezec v šikmým koutě kdyžtak moc nekyvadloval. Vylezl jsem na zřetelnou diagonální polici a zavěsil se do dvou posledních skob.

Pokračujeme vlevo, abychom zjistili, že police končí a nad námi se tyčí dalších 300 metrů obrovských ploten a převisů. Tímhle vertikálním světem dolomitu vede údajně systém žlábků a polic za 2-4, který nás má dovést do sedla Untere Windlucke. S respektem nahlížíme do našeho původního záměru (cesty Ypsilon), vypadá hrozivě. Markantní kout nalevo a vůbec celá stěna Windlucke nám navozuje určité orientační starosti, umocněné vědomím, že touhle stěnou vedou nejlehčí cesty od 6-. Ale nezahazujem flintu do žita a společným úsilím se nám daří po dalších osmi délkách dosáhnout sněhových polí asi 150 metrů pod vrškem.

Doposud bylo pěkné počasí a stěna se zalitá sluncem tvářila vcelku přívětivě. Tato skutečnost se ovšem rapidně změnila. V dolině je vidět dešťovou clonu a intervaly blesku a hromu se nebezpečně zkracují. Přes můj bezpečnostní protest balíme lana a lezeme sólo. S prvními kapkami deště Lukáš uviděl jeskyni. Ani nevím, jak jsem k ní vylezl. Spustil se liják s kroupami. Sedíme 50 metrů pod vrcholem navlečení ve větrovkách, na lanech, a hlavou se honí černé myšlenky….

Po půl šesté už skoro neprší, vyrážíme po mokré skále střídavým sestupováním a traverzováním dál. Na poslední délku přes sněhovou homoli vybalíme mačky, trekáče a jedno lano. Je to docela příjemný pocit sundat po jedenácti a půl hodinách těsné lezečky. Na řadu přijde i fotoaparát, který ve stěně z pochopitelných důvodů ani jednou nezavrčel.

Nadšení posléze trochu opadlo, protože jak známo, výstup je pouze polovina úspěchu, tudíž další tři hodiny bude následovat dlouhý nekonečný sestup, který si vyžádá ještě mnoho sil a duševního soustředění. Po ledovci se pohybujeme navázaní, ferátu přes Steiner Scharte, stejně jako neudržovanou ferátu pod lanovkou absolvujem z časových důvodů volně. Několik světlých chvilek ze sestupu si přeci jen pamatuju. Jednu, když jsme cestou na Bergstation der Dachstein-Gletscherbahn stopli rolbu, která nám “zachránila život". Další, když jsme vypili dvě plechovky piva, které jsme sebou celý den tahali, a třetí, když jsme ve 21:35 za ubývajícího světla doběhli na parkoviště k autům a mohli říct: “Přežili jsme to!"

Výlet na Dachstein byl pro všechny zúčastněné úspěšný, kromě nás vylezli ještě Hoe+Šimák loňského Steinera (přijeli k autům v neděli ráno lanovkou). Početná skupina trekařů (Tóča, Jirka, Kniha, Ondra, Lenka + další roštěnky - sorry zapomněl jsem jména) vylezla ferátou na H. Dachstein a kompletní skialpová rodinka Turků řádila na ledovcích v okolí. Mimochodem, viděli jste někdy na vrcholu rakouskýho kopce VHTuristu ve špičatým asijským klobouku?

Opět něco praktických informací a vlastních postřehů pro ty kteří by to chtěli zkusit:

Klasifikace je čistě alpská a při zahrnutí všech negativ, které člověk v horách zažívá, je až o stupeň těžší než cesty u nás na skalkách, proto první z nás lezl těžké dýlky bez baťohu. Troufám si říct, že je to cesta pro lidi, co hodně lezou tak 6+ a výš na vápně, a VIIb a výš na písku.

Délka cesty / čas potřebný pro výstup: kolem 550 m (18-20 délek) / 5-6 hodin;

Naše lezení si vyžádalo plných 12 hodin - z toho 1 hodinu v jeskyni (pozn.aut.: člověk by měl těžkou délku přelézt za patnáct a ne za 40 minut). Celkově (nástup, výstup a sestup k autům) nám tahle sranda zabrala 18,5 hodiny nepřetržité činnosti.

Materiál: 2x lano 50m, 8 expresek, dlouhé smyčky do hodin, vklíněnce a frendy všech velikostí, stopery, vybavení do sněhu, čelovka atd.

Charakteristika: velmi málo jištěná cesta (8 skob!), v poměrně dobré skále, nástup je snadno trefitelný, první obtížná půlka stěny je orientačně jednoduchá. Převládají spáry a kouty. Horní půlka obsahuje lehčí lezení v místy lámavé skále, často po dlouhých úzkých vodorovných policích. V průvodci to není nakreslené, my jsme se orientovali pouze podle ofocené fotografie stěny. Když se to netrefí, tak si člověk může zadělat na řádný průser. Vystupuje se přímo na ledovec, žádné slaňování nebo sestup z vrcholu. Na sestup k parkovišti, pokud se nestihne lanovka (což se v červnu na 99,9% nestihne), je třeba počítat nejméně se třemi hodinami (nebo se dá spát na Dachsteinwartehütte pod H. Dachsteinem).

* Stěnová svině = volný překlad z amerického Haulbag = lezecký (tahací) vak; obsahuje vše potřebné k průstupu stěnou, strmých sněhových polí, ledovce i potřeby pro případný bivak. Rozhovory večer před výstupem na téma materiál se nesly v duchu frází: “Kompas neber, toho se nenažerem!....radši vezmu ještě jedno pivo....nejsou dvě skoby trochu málo?....nezapomeň klobásu!....lezečky jsou jasný....bude stačit devět frendů?" Naše tlumiče se pohybovaly od 10 normálních do cca 18 kg (to když si Lukáš před poslední délkou přibalil podstatnou část mých věcí, abych jako prvolezec nezdechnul).

** Cestu vytýčil v roce 1977 místní matador Klaus Hoi za 6 hodin a zřejmě se mu zdála celkem lehká, tak ohodnotil “jenom" za 6- UIAA. Ačkoliv nejsme v lezení s Lukášem žádní začátečníci, dělala nám od tohoto pána pořádné problémy již obtížnost 5+. Pro doplnění představy o lezeckém potenciálu pana Hoie, pokud v 70.letech vyráběl šestmínusky, tak v r.1993 dělal cesty za 6+, jako např. Extremklassiker či Serpentine z r.1984. Podle toho můžu směle porovnat náš loňský výstup cestou Maixkante z r.1929. To, co bylo vloni za šest plus, bylo letos obsaženo v obtížnosti o stupeň nižší.

*** Ruské žůmary - jejich použití nastane v případě nejvyšší nouze, když nemůžete vylézt těžký úsek skály a nemáte momentálně po ruce ani jednu tenkou prusíkovací smyčku či šplhadlo. My jsme to řešili hrdelním výkřikem: “Fialový fix!" Poté vzal druholezec lano “do teplejch" a začal po něm ručkovat vzhůru, jištěn stále lanem druhým. S dvěma baťohy v kolmý hladký plotně celkem maso.

“I jdětež, na všecko to neštěstí a opovážlivé lidi se již více dívat nechci!" Tlumočník namítá: “Ne každý je tak rozmazlený! A kdybys cech takýto seznal, jistě bys od něho neutekl!" Na to já: “Co jsem hovado, abych slávy naháněje, život svůj všanc dával? Ba však ani hovado tak nečiní!"……..

“Dnes, zavedu tě k cechu, jenž sport královský sobě říká, ke ztvrzení svalů ocelových a vyššímu myšlení prý vede."

Doba zimní pomalu odchází a útrapami tělo horolezce zmáhané, na nářadí skor tělocvičenském, žádá si rozletu v kolbištích přírodních.

A tedy v květnu, v předzvěsti letní, kdy šeříky tanky Rudé armády vdobách nedávno minulých zaplavovaly, my roboty těžké v pátek jsme zanechali a povozem samaritánským vyjeli do kraje sosní a skal pískových, za Turnovem se rozkládajících.

Skalák, toť pojem s atmosférou jedinečnou, ráj lezce každičkého, který nebojí se vrhati proti skalám vysokým a měkkým. Obzvláště v pěkném počasí, kdy mok spěnou vskutku pískovcovou, dobře vychlazený, láká v údolích k posezení se skupinou zbrojnošů spřízněných, kteří bohaprostému svému povolání se smějí, plzle mluví a veškerou prostopášnost provádějí.

Mnoho pánů a zbrojnošů, ba i markytán, patřících k vojskům Pražanů, sjíždělo se na koních ďáblových po dva dni, aby pak řvouce nejinak než šelmy divé, vrhati se mohli na okolní útvary divoké, jež matka příroda po tisíce let tvořila z tabulí křídových.

Až v pozdním odpoledni nedělním, žádal mě pán zrodu Sýkorů, zda výstup sedmi čarami cejchovaný na věž Opomenutou, bych podniknouti chtěl, by pak společně pozorovati z vrcholku jsme mohli, zda-li vojsko cizácké na obzoru není.

Tak výpravu ve zbroji plné na dvě délky provazu do výšin jsme uskutečnili, a posléze dolů sestoupivše, dívati se odebrali na hejtmana z panství Sychrovského, který právě pod věží stejnojmennou chystal se, oddílem přihlížejících pěšáků hlaholně podporován, nastupovat do čerstvě udělanýho VIIIa od Pánů ze Špeka a Šilhánova. (Ty kruhy tam byly teprve tři hodiny!)

Konečně za podvečera vlahého, zbaveny už zbroje, živy a zdrávy, shromáždily se oddíly v dole před hospodou u nádrže vodní, pro plavení koní snad kdys zřízené, aby řeč bohapustou u moku zlatavého vedly.

Tu zrodila se myšlenka v hlavě pána z tvrze Sýkorovské. On vůní okolních lesů opojen a třemi žejdlíky piva posílen, ku mě s řečí blábolivou náhle se přitočil a návrh učinil, jestli dobrodružství noční do lesů nepůjdem ještě vyhledati.

V dohasínajícím světle dnu byla bible Horolezcova vytažena (Průvodce pískovcovými skalami v Čechách I. zr. 1977), list s oblastí Kapelnickou nalezen a zrak náš spočinul na větě: “Nejdelší stěna oblasti Hruboskalské!"

Dovětek patřil poutní cestě ve zdi Podmokelské, rozsáhlému to útesu, jednadvacet vídeňských sáhů se tyčícímu nad údolím.

Chůzí spěšnou, vyrazili jsme zanedlouho cestami a skalami k úpatí věže, vybaveni krom zbroje obvyklé, jedním světlem čelovým, lampou na petrolej a krabicí s doutníky Ramájánskými.

Kol padla tmavá noc. Ovázáni lanovím coby koráby válečné šplhati vzhůru jsme počali, hovoříce, že nějaký kruh za hranou býti musí.

Já, cechmistr se svítilnou na čelu, razit cestu jsem si vytýčil, zatímco pán ze Sýkorova dlel v úpatí s petrolkou zažehnutou a biblí horolezeckou otevřenou. Četl v textech průvodních cestu k nebi se otevírající, pokud zdálo se, že ztratil jsem směr.

Jest pravda, čtvrtý kov, jistota všech tuto pouť konajících, kdesi se ztratil. Snad v temnotě byl přehlédnut?

Tu cechmistr v čele doraziv na skalnatou lavici hned usedl a zvýšky přeukrutné k nižšímu druhu svému hovořil, že jakési hodiny nalezl a tábor přechodný jest možno tam rozbíti.

“Ký blázen by tam hodiny nosil a tábor rozbíjel, což nestačí, že tito, života svého všanc dávající, čarodějné kousky ve tmě zde vyvádějí a k sobě praví, že krásu a dobrodružství nalézají."

Dál, vydali se hejtmani vlevo na hranu té skalní obludy, aby radost v sobě spatřovati mohli při nalézání těžkých kruhů, snad k uvazování lidu zde zatlučených a na věky ponechaných. Když čas hodině duchů se blížil, i skála se náhle rozestoupila a vrcholek samý možno spatřiti bylo. Šťastně vykonali hejtmani nejdelší pouť v Hruboskalsku! Dlouhý pohled ve ztichlý noční kraj vychutnati mohli, doutníky značky Ramájána vykouřiti a zápis do vrcholové knihy učiniti.

Však pozor velký dávati bylo na trasu v důl, kteráž dvojité slanění zde úzkou škvírou pro poutníka připravila. Netřeba se bylo obávati, lampa s petrolejem chmury temnot zapudila a poutníkům šťastně v údolí k noclehu dopomohla.

………“Nad hejtmany se kormoutě, napomínati jich chci i prositi, aby takových věcí zanechali a k Bohu volali. Než co platno? Jedni se mi vysmáli, druzí i vyhoditi se chystali a třetí i mému tělu ublížiti se strojili. Proto odcházím z pustin lesních tiše, výprasku nějakého od bláznů těchto se boje."……….

(Na jarní písek vzpomínal Tomas; část úryvků pochází z parafráze na dílo J.A.Komenského, které napsal Jaroslav “Kujan" Janků v r.1946.)

Po loňských vynikajících úspěších z Dachsteinu, kterými jsme naplnili celou ročenku HO Humanity a téma vyčerpali na dalších několik století, nastal podzim, zima, jaro a léto se přiblížilo na dosah ruky. A už to tady bylo zase.

Osvědčení matadoři z loňského června se dílem vymluvili na mnoho práce a málo času, dílem na nedostatek peněz, dílem na rodinné nebo pracovní závazky, někteří jeli, ale pro alibi si s sebou vzali rodinu a lyže. Všichni víme, že dostali prachobyčejný strach. Z loňských lezců jsme s Tomasem zůstali sami. Na druhou stranu, neustálé omílání hrdinských historek přineslo ovoce, do stěny se chystala obávaná “Sychrovská dvojka" Šimák + Hoe.

Turkovic rodina představovala další divizi, a to lyžnickou. Zdaleka nejpočetnějším houfcem však byli horští turisté, a to v počtu něco mezi deseti a patnácti člověky.

Avšak, jak se říká v dobrodružných knížkách, nepředbíhejme událostem. Těch piv a kořalek, co se během plánování vypilo, by porazilo vola. Počet lidí a vozidel se neustále měnil (převážně směrem nahoru). Až jsem najednou uprchl o hodinu dříve z práce, naložil Tomase, Toka a Ondru a Nemilosrdný Samaritán vyrazil jižním směrem.

Jako obvykle si v našich pasech zlí celníci pro štempl vybrali poslední čisté dvoustrany, ještě předtím jsme stihli nakoupit ohavné globalizační bagety k snídani a už Samaritán sviští přes Linec do Solnohradu. V hudební skříni se pravidelně střídá “Pandžábí pop" s romáckou dechovkou Fanfare Ciocarlia a s běloruským skvostem “Narodni album", cesta mile ubíhá.

Samaritánovi i nám se výrazně lépe daří na úzkých a klikatých silničkách než na širé dálnici, a tak jedeme nikoli přes Ramsau, ale krajinově velkolepou točenicí přes Filzmoos. Odměnou jsou nám překrásné výhledy do stěny stěn, úchvatně ozářené loučemi odjíždějícího vozu Heliova. Pohled, při kterém se svírá srdce (jiné orgány naproti tomu téměř povolují).

Na parkplatzu jsme první. Padly mraky, vdálce se zablesklo a je takové nějaké podivné teplo a dusno. Tomáš tvrdě prosadil svoji představu o tom, kdy vstaneme, a tak nezbývá, než nařídit budík na třetí hodinu ráno. Otvírám plechovku piva a lokám, aby se mi lépe usínalo. Komentuji to slovy, že je to takové sedativum. Tok mě svážnou tváří opravuje, že nechci-li spát vsedě, tak je to lehativum. Má pravdu. Za několik minut usínám vleže jak nemluvně.

Probudilo mne ohavné “píp píp – píp píp – píp píp". Budík koná svou práci. (Nejsem totiž vsoučasné době majitelem žádných hodinek, natož pak hodinek sbudíkem.) Je pořád nějaké divné teplo, moc hvězd taky nesvítí. Zkouším odmlouvat, že co jako ještě dvě hodinky pospat, ale Tomáš je neústupný. Vrychlosti pojídám bagetu a házím si mazlíčka na záda. Na Parkplatzu jsou už i ostatní, osoby ve vacích se válí jako znavení rypouši vhroznech okolo automobilů. Půl hodiny je to na Dachsteinsűdwandhűtte (chata přímo pod jižní stěnou), a další spousty času po sněhu pod skalní práh. Tam asi patnáct metrů jistíme. Nahoře teče potok, zrovna se rozednilo, a tak svačíme a kocháme se pablesky červánků. Pak hrozný Chilcoot pod stěnu pod sedlem Untere Windlucke.

Nad schémátky jsme si vybrali cestu jménem Ypsilon klasifikace 6+. Máme víc štěstí než rozumu, vcestě je docela solidní Wasserfall, který průstup znemožňuje, a tak operativně měníme plán na trochu lehčí cestu o trochu víc vpravo. Jmenuje se Schmetterling, je to 6- a jako první ji vysápal místní specialista a legenda Klaus Hoi v roce 1977. (Mimochodem, podle tohoto pána je pojmenovaná metoda záchrany zraněného.)

Navazujeme se o sedmé. Nejdříve lezeme lehkými koutky a policemi pár délek šikmo doprava. Pak ze suťového kotle vzhůru. Následuje plotna, a dál vede výstup spárou. Už je to na úrovni docela solidní pětky. Lezeme každý s prasetem, každý vlečeme pohorky, mačky, motyku, svačinu, bundu a třetinku piva. Tomáš štanduje u sandúhrů, které jsou provázány ocelovým lankem s bužírkou. Spára není spára, ale nehluboký žlábek vymletý vodou, trochu je to mokré a zatraceně hladké. Se smíšenými pocity stoupám, patnáct metrů nad štandem a dva metry nad poledním decentním jištěním nevím co dál. Po zvážení situace kousek slézám, věším svini do sichrungu a se zaťatými zuby na hranici mých lezeckých možností místo překonávám.

Objevuji pěknou skobu, první skobu vůbec na této cestě. Opravdu to není moc jištěno, lezeme totiž sedmou délku. Štand je v malé kapličce, na jednom laně dobírám krysu a na druhém svého spolulezce. Naštěstí lana moc nedřou, a tak Tomášovi stačí pašíka nadlehčovat a oba se dostávají živí a zdraví na štand. Tomáš nastupuje do exponovaného traverzu, mizí za hranou, a pak se jeho postup výrazně zpomalil. Po necelé půlhodině se zdá, že by mne snad mohl dobírat. Traverz je skutečně vzdušný, a pak vidím skobu, a u ní není nic jiného, než Tomášovo zavazadlo. Lano drhne někde nade mnou přes hranu, plotna je ukrutně těžká, a tak si handicap vážu dozadu na sedák s pevným rozhodnutím prusíkovat. Domlouvám se s Tomášem, že na jednom laně pošplhám a na druhém mě bude dobírat.

Smutným překvapením a komplikací je to, že u sebe nemám žádnou tenkou smyčku. Tož raz su chlap a volím metodu “ruský jűmar". Co dva metry odsedávám do jistícího lana. Nakonec jsem se na štand dostal. Překvapivě jsou na štandu dvě docela ucházející skobice. Cesta dál pokračuje strmým koutem ubíhajícím doprava. Kout je dost lámavý a teče po něm jakýsi bahnitý sliz. Ze dvou podsvinčátek vytváříme tučnou bachyni, a Tomáš, který váží o dobrých deset kilo méně než já, začíná nalehko tancovat v šotolině. Dvě staré orezlé skoby vsuti jsou po delším váhání zvoleny k odpočinku, a posléze i kpostupu. Hodná chvíle uplynula, než Tomáš začal dobírat. Nandávám kance na záda a konstatuji, že tahat krmníka na zádech pětplusovým terénem není žádná velká radost, je to opravdu ubíjející.

Štand je dva metry pod šikmou policí vedoucí doleva vzhůru. Podle schémátka nám zbývá pár lehkých délek po diagonalbandu. Police se po chvíli ztrácí v převisech, a kličkujeme vzhůru v impozantních plotnách. Lezeme kudy to pustí, nahoru, dolů, a hlavně se snažíme traverzovat doleva, kde tušíme sněhový žlab spadající ze sedla. Po dalších sedmi délkách, místy čtyřkových, přemlouvám Tomáše k urychlení postupu. To tím způsobem, že lana smotáváme a kličkujeme doleva vzhůru bez jištění.

Někde od Vysokých Taur se blíží bouřka. Taková černá deka. Lezeme úsilně a rychle, ale je jasné, že před bouřkou neulezeme. Začínají padat první kapky. Řvu na Tomáše, který je třicet metrů pozadu, že jsem zahlédl jeskyni a že se tam schováme. Je to taková nevlídná vlhká štola, trochu tam kape ze stropu, ale proti běsnění živlů venku je to výhra. Venku se čerti žení a padají pěkné kroupy. Doslovný zápis rozhovoru:

Já: “Jestli nasněží půl metru, tak to do sedla polezeme dva dny, a bude to o život."

Koukáme ven, jak se to tam mele, po skále tečou potoky vody a co chvíli to práskne. Podle předpovědi to nemá být fronta, utěšujeme se, že je to jenom taková malá letní bouřka ztepla. Sedíme, tupě zíráme a přežvykujeme tatranky. Po třičtvrtěhodině se to opravdu začíná trhat a nad dolinou se rozklenula docela úžasná duha. Ještě chvilku čekáme, až skála trochu oschne, a pak pokračujeme. Jsme příjemně překvapeni, když po exponovaném traverzu vidíme sněhový žlab a čtyřicet metrů nad námi sedlo. Vytahujeme lano, pětimetrový sestup do sněhového žlabu je dost strmý a lámavý, a ve čtvrt na sedm jsme nahoře na sedle. Tomáš poprvé vytahuje mejdlo a vyrábí několik vítězných obrázků vyčerpaných hrdinů. Na nějaké focení ve stěně jsme ani nepomysleli.

Navazujeme se na špagát, ledovec sice nevypadá moc rozpukaný, ale už meleme z posledního, a nechceme udělat nějakou pitomost. Dolů po ledovci, nahoru a opět dolů pod Steinerscharte. To je takové sedélko mezi Dachsteinem a Hohe Kreuzem, přes které vede ferrata. Začátek je převislý ocelový žebřík, a oba cítíme, že sil nemáme mnoho. Každou chvíli si sedáme, funíme jak sentinely a naříkáme. Konečně sedlo. Požíráme celozrnné tyčinky a otvíráme tajnou zbraň z pískovců – třetinku piva. Sestup podél další ferraty na druhou stranu je krátký a jednoduchý, a za chvíli opět lapáme po dechu do kopce. Vede tady stopa spousty chodců a lyžařů, lano se opět nese vbatohu. Jsme vlastně na tom ledovci, kde jsou lyžařské vleky a běžecké stopy. Není tady ani noha, ostatně, co by tak asi noha pohledávala na ledovci po osmé hodině večerní. Po napravo míjíme boudičku Dachsteinwartehűtte, a najednou jede proti nám rolba. Říkáme si, že až pojede nazpět, tak ji stopneme. To se také podařilo. Na otázku, kam že to jdeme, povídá Tomáš: “zum Bahnhof". “Ja, Seilbahn Bergstation," odpovídá rolbař, takovej veselej italskej týpek. Vysadil nás pod horní stanicí lanovky, ukázal cestu a přátelsky jsme se rozloučili.

Sestup pod lanovkou byl dost nepříjemný. Jsme slabí jako věchýtky a feratice je dost v žalostném stavu, občas se válí na skále nějaký drát, který není na žádném konci připevněný, občas nějaká ta kramle jde ze skály holou rukou vyjmout. Není divu, že to není udržované, vždyť kdo by tady feratil, když může jet dolu lanovkou, pro místní je to stejně drahé jako dvě tři piva. No, nějak jsme sešli na sníh, nějak jsme sešli po prudkém sněhovém poli. Nebyl to však milý sníh, byla to divná těžká mokrá kaše, do které jsme se bořili a která se nabalovala na mačky. Konečně cestička po suti. Na oslavu byla zkonzumována i druhá třetinka piva a po půlhodině otročiny se setmělo. Za dalších deset minut jsme byli u auta. Turisté sedí na parkplatzu, kořalku už dopili, a tak nám nezbývá, než padnout a spát.

První ranní lanovkou sestoupili Hoe a Šimák, stihli Steinerovu cestu za den (my jsme tam loni tři délky pod vrškem bivakovali) a spali na horní stanici lanovky. Kompletujeme Sychrovský vůz a Samaritána a jedeme směrem domů. Cestou se stavujeme na Lipně, kde probíhá očista alpinistova, a pak ku Praze. Ostatním se také nic zlého nestalo a během neděle se živí a zdraví vrátili do svých domovů.

Dachstein už nechceme ani vidět, ale samozřejmě příští rok začátkem června se koná další výprava na tohoto vápencového velikána.

Untere Windlucke, cesta Schmetterling, VI- (zdálo se i těžší), 550 výškových metrů

Ssebou: pikl a mačky na nástup, dvě lana, sada frendů, stopery, dlouhé smyce, expresky, karabiny

Parkplatz, Wasserfall, Sanduhren, Sichrung, Diagonalband, Bahnhof, Seilbahn Bergstation – viz německo-český slovník

Mazlíček, prase, pašík, podsvinčátko, krysa, bachyně, krmník, svině, handicap apod. – lezecký ruksak

Chilcoot – průsmyk tohoto jména je mezi Kanadou a Aljaškou, vobdobí zlaté horečky musel každý zlatokop, který tudy procházel, přenést 2 tuny zásob na přežití zimy; synonymum pro nelidskou dřinu do kopce

Ruský jűmar – ručkování bez přírazu po tenkém horolezeckém laně, dost namáhavé

Mejdlo – fotoaparát, který tvarem (a obvykle i kvalitou) připomíná kostku mýdla

Ferrata – důmyslné zařízení k zabíjení přemnožených turistů v horách, kramle a ocelová lana k ulehčení postupu. Když náhle jedna kramle nebo kus lana chybí, nebo když do ocelových lan bije hrom, tak se na úpatích hor vrší kupy mrtvol.

naši milí zaměstnavatelé, kteří nás bez svého vědomí pustili vpátek o hodinku dříve
knihovnička horolezeckého svazu (okopírování několika stránek zprůvodce)
přátelský řidič rolby
Herr Bergkletter Klaus Hoi

“Když spadnu, myslíš, že se trefim na tu poličku s kosovkou a chytím se?"

Na pískovci ve Skaláku je to jednoduché. Zapíšeš se do knížky, protáhneš lano slaňákem a jedeš dolů. Za dvě minuty už sedíš “Na koupáku" a upíjíš první pěnivé ze zástupu piv. V horách to bývá složitější.

Ten týden v Julkách se počasí nijak moc nevytáhlo. Na jih od hřebene se to pořád jen mlelo a vařilo, vítr svěže profukoval a občas se v mracích fotilo s bleskem a kropicí velký vůz nenechal krajinu pořádně oschnout. Veliké cíle, jako tříhlavec Triglav, šarlatová Škrlatica a Jalovec, vysoký jako já, musely být odloženy na neurčito. Šest dní jsme se tak různě placatili, něco pochodili, něco málo polezli a udělali několik dietních chyb (syrové těstoviny způsobují až dvoudenní úpornou nevolnost). Byli jsme čtyři, Já, Kuba, Renda a Honza, seděli jsme na štěrkovém břehu Sávy Dolinky, pili rdeče namizno vino z lahví s pivní korunkou, přikusovali kruh (chléb) a kuli pikle. Nakonec jsme Já a Kuba zvolili Jižní stěnu Rušice, vJulských poměrech nevýznamného kopce, který má výhodu snadného přístupu a polohu severně od hřebene, která jakž takž zaručovala stálejší počasí. Renda s Honzou se rozhodli vystoupit severním hřebenem na Špik.

Spali jsme v bivaku pod Špikem, večer jsme zapálili oheň a vedli jsme hlubokomyslné řeči o smyslu života, vlivu hvězd na lidské osudy a o tom, jak by se hodil doušek rdečeho namizného a skýva kruhu. Se setměním se objevili dva unavení chlapíci, zřejmě vůdce a klient, sestupovali z Rušice normální cestou. Na otázku, jak dlouho jim to trvalo, odpovídá vůdce s rozpaky, že jako sestup trval 14 hodin, a jako by se rozpomenul, začíná klientovi něco rozčileně vykládat. Chytáme sem tam nějaké slůvko, ale pochopili jsme, že mu povídá asi tohle: “Ty hovado pomalý, ty blboune, co si najímáš vůdce, když máš závratě, taková mezinárodní ostuda, jejejej!" Nakonec se usmířili.

Probudil jsem se ve čtvrt na šest. Tak dlouho jsem vleže kopal Rendu do hlavy, až nespokojeně zavrčel a otráveně se zeptal, co chci. “Je ráno, nový den, a tak chutě do stěny, a až budete odcházet, tak mě vzbuďte," povídám, otáčím se na druhý bok a opět usínám.

Jak jsem řekl, tak se taky stalo. Chlapci odešli pod Špik a nám nezbylo než vstát, posnídat a vyrazit. Za půl hodiny jsme u nástupu, cesta se jmenuje Direktna směr a první ji vylezl Janez Krušič někdy v sedmačtyřicátém. Zouváme pohorky, do Kubova batohu pcháme nejnutnější věci, tj. pití a tatranky, vše ostatní necháváme v mém batohu pod nástupem. Prvních sedmdesát metrů lezeme bez lana a když nacházím na malém balkónku památeční skobu rezatici, tak se rozhodujeme jistit.

První délka vychází na mne, a tak bojácně kličkuji plotnami a na čtyřicet metrů jsem zajištěn jedinou skobou a komickým nejmenším vklíněnečkem. Pak konečně skoba, a hned další. Nic dobré nepřichází samo, a tak zároveň se skobami se objevuje převislá koutová spára. Skoby jsou tu po metru, ale staré a jedovaté, a tak pro jistotu implantuji do spáry frenda. Konečně štand. Kuba hází na záda batoh a supí vzhůru, s nějakým čistým lezením si hlavu moc neláme, ale oceňuji slušnou rychlost. Jak na štandu slyším Kubu: “nevadilo by ti, kdybys lezl ještě délku…," nenechám ho domluvit, rvu z něho materiál a raduji se, že nemusím vláčet zavazadlo. Délka a půl traverzu a jsme v obrovském koutě s absolutně hladkými stěnami. Jedna délka za druhou, po patnácti metrech jsou tu rezaté skoby, občas se dá založit vklíněnec. Lezu stále první, Kuba by také rád chvíli vedl, ale vždy, když se na něho na štandu vrhnu, oškubu zněj všechen materiál a vyrazím do další délky, tak se nezmůže ani na slovo, tím pak méně na odpor.

Sedmá, poslední délka je nejhezčí, začíná exponovaným traverzem doleva do rýh od vody. Originální cesta pokračuje dál v traverzu a pak se šikmo doleva slaňuje na suťovou poličku a traverzuje stále vlevo až na kosodřevinový hřbet. My lezeme přímo v hladkých rýhách na tření vzhůru a za chvíli sedíme vsuťovém kotli. Svačíme a likvidujeme zásobu tekutin. Ještě nás čeká jedno těžší místo, přelézáme jej bez lana a pokračujeme lámavou grapou (tak se tady říká žlabům) pár stovek metrů na hřeben.

Stojíme na hřebeni, pár metrů pod vrškem, a vůbec nevíme, kde to vlastně jsme, všude kolem je chaotická a nepřehledná změť vežiček, žlabů a pilířů. Sestup se má odehrávat někde v jižní stěně, po nějaké úzké, skoro vodorovné lávce. Má to být II-III a orientačně celkem náročné. Kuba, bývalý jeskyňář, se nejvíc těší na úsek, který průvodčík popisuje jako vzdušné plazení po břiše v římse pod převisem. Stoupáme na věž nad jižní stěnou a snažíme se něco najít. Neúspěšně. Zkoušíme sestupovat lákavě se tvářícím žlabem. Neúspěšně. Tento cyklus jsme zopakovali asi pětkrát, sestoupili jsme asi o padesát výškových metrů, vodorovně jsme postoupili tak sto metrů a promarnili něco přes tři hodiny (nálada viz úvodní dialog). Zkouším sestupovat “centralnou grapou" mezi Rušicí a Siljicí, ale poté, co ujedu na suti, zůstanu viset za jednu ruku na suché kosovce nad propastí a suťový rychlík duní v grapě ještě dobrých deset minut, od tohoto úmyslu upouštím. Zkoušíme jinou grapu, o trochu pevnější a výrazně strmější. Slézám první a asi po padesáti metrech traverzuji v kosovkových girlandách nad převisy ze spádnice a řvu na Kubu, aby začal sestupovat. Dlouho se nic neděje a pak se objevuje Kuba slaňující, pod dvojicí vypoulených očí má křečovitě sevřené čelisti, ze kterých se sypou věty o pitomcích a o ženě s malými dětmi kdesi doma.

Žleb přibral na sklonu, argumentace o blahodárnosti přežití na mě působí přesvědčivě, a tak tedy slaňujeme. Přestáváme myslet ekonomicky, hodnota lidského života je víc než pár korun za zanechaný materiál. Najednou jsme na polici, která vypadá, že by to mohla být ta správná sestupová. Dokonce vjednom vzdušnějším místě nacházíme dvě zánovní smyce (o lup jsme se rozdělili).

Stopu opět ztrácíme, a tak nás čeká ještě pár slaňování, tentokrát za modřín na suťovém balkónku a za kořeny kleče. Sedím pod stěnou na suti, mhouřím oči do slunce a koukám na Kubu, jak nastupuje do posledního slanění. Namotá lano do osmy, odevzdaně hledí na nebohou kosodřevinu, okolo níž je omotána slaňovací smyčka, a opatrně zatěžuje lano. Neslanil ani deset metrů, když tu najednou přerušuje majestátní ticho hor vyděšené zavřísknutí. Spod kosovky se uvolnil kámen velikosti plážového nafukovacího balonu a letí rovnou na Kubu. Kousek nad ním se kámen dotkl stěny a rozprskl se na přehršel šrapnelů velikosti vlašského až kokosového ořechu.

Milý čtenáři, domníváš se zajisté, že kameny nebohého Kubu umlátily, že nastalo nebezpečné a zdlouhavé odnášení nebožtíka, vrtulník, zinkový kabátek, slzičky a černé mundůry pozůstalých. Kuba se však mocně odrazil od stěny do vzduchu, a když odraz kulminoval dva metry od stěny, tak kameny proletěly a nezanechaly ani škrábnutí.

Pak už to byla pohoda, sestup po suti k bivaku a potom po chodníčku do Martuljku k autu. Chlapci leželi v trávě vedle auta, na Špik nevylezli. Hned jak dole překračovali ze sněhu na skálu, tak Honza uklouzl, popojel pár metrů po sněhu a pochroumal si koleno. Nějak potom ztratili odvahu a zájem o výstup. Jedeme na naše oblíbené skryté místo na břehu Sávy Dolinky, pijeme rdeče namizno, přikusujeme kruh a těšíme se domů.

Cesta: “direktna smer" klas. V, přímá varianta poslední délky trochu těžší, 7 délek + cca 200m žlabem terén II-III, na Julské poměry mimořádně pevná skála, náš čas 23/4 hod.

Nástup: z Martuljku od penzionu “Špik" kolem slapů (vodopádů) do bivaku pod Špikom 2 hod., odtud 1/2 hod. pod stěnu.

Sestup: normalna smer II-III, průvodčík uvádí 2-3 hod., náš čas 6 hodin, do Martuljku ještě 11/2 hodiny.

Vybavení: 2 lana, expresky, vklíněnce, smyce, hodilo by se kladivo a pár skob.

skupina nadržených turistů: Lukáš, Jitka, Hoe, Lenka, Sýk, Lucka, Tok, Tomáš, Jirka, Kniha

Ospalé probuzení : “Hele, Žilina!" a nekompromisní: “Poprad, VEN!!!!" nás nutí vyrazit z vlaku na autobusovou zastávku směr Čertovica. Autobusák zkouší, jak máme skladná zavazadla, a otevírá jeden již plný zavazadlový prostor. To nás rozděluje na dvě skupiny. Prší, sníh téměř žádný, podle Lukáše je to pizděc.

Na Čertovici se scházíme v bufetu. Co bude dál? Venku prý už není pizděc, ale razjebajstvo. “Ježíšmarjá, tohle nejsou ploutve, ale lyže!", “Měl sis koupit lodní šroub", “Jsem zvědav, jak si v tomhle bude Filip hledat noru" - takové a podobné řeči plynou v suchu a zimě při půllitrech piva. “V tomhle nikam nepůjdeme," rozhodují zástupci skupiny rozumných. “Proč? Půjdeme hned," třesou se zástupci skupiny nadržených. Neutrální se diskuse nezúčastňují.

Z hřebenů přichází skupina tří zbědovaných Čechů, kteří děkují Bohu, že už jsou konečně dole. V některých členech skupiny rozumných se probudilo nadšení a začali se připravovat k odchodu. Výprava se zmenšuje o Lukáše a Jitku, kteří se prý zajeli na Slovensko vykoupat v termálních pramenech a najíst se halušek.

Dusáme přibývajícím sněhem, kroužíme kosodřevinou, kryjeme se před větrem. Zůstávám na zadních pozicích a s lyžemi na batohu přemýšlím o romantice vysokohorského lyžování.

“Konečně poznávám krásu slova pizděc," ozývá se Bob. Ve větru slyším zpívat ptáky, v mlze vidím záblesky světel, toužím po Štefánikově chatě. Konečně se z mlhy vyloupla. Stmívá se. “Nepůjdem naproti těm čtyřem, co nedorazili?" strachuje se Vítek. “Voni dojdou," vrací ho Kuba do reality a hltá kotlíkový guláš. “Jestli se to nezlepší, tak to zejtra zabalím," uvažuje Ondra. Jakou pošleme Komárovi SMS zprávu do Prahy? “AZURO, PRASAN, PRIJED". Čas pochodu 3,5 hodiny.

Počasí se nezlepšilo, jen déšť se změnil v sníh, je silný vítr, dohled někdy dokonce i k druhé tyči, a tak Ondra zabalil - ovšem na cestu dál. V tento den se skupina rozumných změnila na skupinu nadržených a naopak. Její silné vedení rozhodlo o dalším postupu směrem na Chopok, přidružili se i neutrální, zatímco druhá skupina se rozhodla využít pohostinnosti chaty až do zítřka. Vzpomínám na Hanče s Vrbatou.

Brýle mi střídavě namrzají, nebo se nesnesitelně mlží. S vděčností se nechávám provádět mlhou Bobem, který je mým jediným orientačním bodem. Před Chopkem mraky klesnou, konečně se trochu můžeme rozhlédnout. Užívám si pohody - až do té chvíle, než mi spadnou brýle z očí, rozlomené na dvě půlky. Naštěstí mám s sebou svého osobního optika Filipa, který zhotovuje bytelnou konstrukci z ocelového drátu. Vaříme na benzíňákách v chatě. “Žádná chata ještě neshnila - všechny shořely," utrousil mezi sevřenými rty chatár. Těším se na zítřejší azuro, prasan. Čas pochodu opět 3,5 hod.

Ráno mě po otevření dveří vrací vítr do chaty. Zatímco Ondřej s Bobem vesele skládají básně na venkovním záchodě: “To se venku pěkně s..., když ti vítr v zadek věje," mně se stále více přitěžuje. Psychika podlomená, na nohách krvavé puchýře, fyzická únava. Asi pět minut poté, co padnou slova o hlouposti pokračovat v cestě, se kluci opět připravují k odchodu. Jakže??????? Chci se spojit s únikovou skupinou třech z neutrálních. Nechci zdržovat a koukat se do bílého prázdna. Tyče už nejsou vidět skoro vůbec, nic mi to nedává. Snažím se získat pas a peníze. “Byl jsem zvědavej, jak to dopadne. Ale jak znám Kubu, tak jsem věděl, že ti je nedá" ohodnotil později situaci Bob. Nuceně vyrážím se zbytky výpravy směrem do chaty Ďurková.

“Drž se stopy!" ječí pořád Kuba - jenže jak, když mám brýle namrzlé a bez nich také nic nevidím. Mým ochráncem a vodičem zároveň se stává Ondra. Drží mě nad vodou, když je mi hrozně a trpělivě snáší mé tempo a sprosťárny, když neustále padám na kamenech, ledech a muldách. Již třetí den nevím, kam jedu, proč tam jedu a jestli dojedu. Kuba střídá Ondru v opatrovnictví. Konečně dorážíme na chatu. Asi vypadáme zle, a tak nás hned hostí čajem. Později se mezi řečí dozvídáme, že za něj budeme platit a za nocleh ostatně také. Večerka je v deset, vstává se v sedm, vařit se smí jen venku, i když podlaha je kamenná, batohy musí být uklizené, ještě že je tu tak příjemný chatár Jano, kterého se celé osazenstvo chaty bojí a my ho nenávidíme. Kluci se postupně vrací zvenku s nezapálenými vařiči, neboť je tam vítr a silně sněží. Hodnotíme uplynulý den a já se chabě snažím omluvit, že jsem lépe jet nemohla. “Je pravda, že jsi ze začátku hodně padala - asi jak jsi byla nas..." uzavírá debatu Bob. Jdeme spát hladoví. Jako obvykle se těším na azuro, prasan. Se vzrůstající obtížnosti cesty zvyšujeme čas na 5,5 hod.

Počasí se vylepšilo. Mrazivě fouká, je mlha jak mlíko, ale nesněží. Jano rozdává nesmyslné pracovní úkoly, a tak radši mizíme na nás neobvykle brzo. Pokračujeme směrem na sedlo pod Ďurkovou. Cesta probíhá naprosto stejně, jako předešlé dny, mým opatrovníkem se stává Radek. Na Prašivé opouštíme hřebeny a sjíždíme velký kopec, kde všichni postupně padají. “Mně se asi rozbila lyže - mám zničený vázání! Jdu nazpátek!" šílí Bob do té doby, než ho Kuba upozorní, že skialpinistické vázání při pádu vyhazuje úplně stejně jako sjezdové. Ondra má zase jiné potíže: “Spadnul jsem a okamžitě si řekl - teď mne musí ještě přirazit batoh. A taky přirazil!" Sestupujeme kosodřevinou k lesu. Tam mlha konečně řídne. Pěšina nás dovede na Hiadelské sedlo, kde rozbalujeme stany.

(Poznámka: “Bobe, kde máš Hanku?" ptá se Kuba v padajícím soumraku. “Nevím, nechal jsem ji tam," odtušil Bob a mumlal něco o tom, že už to s ní nemohl vydržet, jak byla pomalá.)

Na Silvestra musí být oheň - což jako vždy zařídí Kuba se svým litříkem benzínu. Spalujeme mnoho klád. “Teď přijede chatár Jano s dvoukolákem a bude si chtít odvézt ty klády, co si tu připravil". Nefouká, na nebi se objevují hvězdy, cítím se v naprosté pohodě. Uvědomuju si, že sice nevím, kam jsem minulé dny jela, ale už zase zcela určitě vím, proč jsem sem jela a co mi to přineslo. Půlnoc si odpočítáme až po Slovácích, kteří jsou slyšet společně s rádiem odkudsi z paseky. Stisky rukou a polibky, pro které jsem tolik vytrpěla, souznění. “Jsem rád, že tu s náma jsi," říká mi Filip a já jsem šťastná, že tu jsou oni, že mi jsou blízcí, že mě vždy podrží. Novoroční tradiční sjezd se nekoná - málo sněhu. Tradice se ale občas musí pozměnit.

Nové tisíciletí začíná. KONEČNĚ AZURO, PRASAN a do toho zářivé slunce. “Ráno jsem vylezl ze stanu a za mnou se vyvalil smrad - já opravdu smrdím," konstatuje Bob. “Jak na Nový rok, tak po celý rok," ozývá se z vedlejšího stanu. Už to prý máme kousíček do vesnice. Vedení trasy se ujímá Filip a přichystává podvod tisíciletí. Sestupujeme z hor, ale směrem do kopce!!!! Až na rozlehlé pláni se dovídám, že ty Donovaly přece musíme docílit. Je skvěle vidět, bezva sníh, konečně nádherné hory. Před odjezdem trávíme příjemné chvilky při pivíčku v hostinci. “Připadám si v těch botech (myslí plasťáky) dost tvrdě," prohlásí při odchodu Ondra a hned sebou práskne o zem. Přemýšlíme, co asi dělá skupina přetransformovaných nadržených turistů.

Sedí ve vlaku, zcela náhodně ve vedlejším kupé vedle nás a vzrušeně líčí svoji cestu. V noci prý naměřili na teploměru -11 stupňů Celsia. Bob při návratu zjišťuje skryté výhody skialpinistického vázání: “Jó, a to se dá přehodit hůlkou? A já to celou dobu dělal rukou. To je dobrý! A co to ještě umí?" Rodí se plány na příští rok. Že by Malá Fatra? Ale musí být konečně azuro a prasan.

Mejlový dotaz Lukáše B. na účastníky Nízkotaternické lyžařské výpravy:

Tokův otevřený dopis Lukášovi B., odpověď na jeho veršovaný dotaz na naši Nízkotaternickou výpravu:

Po gumovém pásu pokladny v hypermarketu TESCO přejíždějí už čtvrté dětské boby. Paní pokladní se tváří nechápavě. Když ji minou i čtyři samolepky CZ a dva rejžáky, zvědavě se zeptá:

“Víte paní, my jedeme na Špicberky!," utrousil kdosi z nás a paní pokladní ztuhnul úsměv ve tváři.

“Co tam proboha budete dělat?…Vždyť tam musí být strašná zima…!?"

Tak takhle nějak vypadaly i reakce mnoha našich přátel a známých, když jsme se počátkem března 2000 rozhodli vydat na polární výpravu. Za všechno mohla jedna letmá Tokova informace, že KLM má velkou slevu letenek po Evropě a že, chacha, jednou z destinací jsou i Špicberky.

Pak už šlo všechno ráz na ráz a 22.března jsem už spolu se Savcem, Matym a Bludem postával na letišti v Longyearbyenu, v jedné ruce držel lyže, ve druhé batoh a boby a přemýšlel, co tu budu v těch –20°C, které ukazoval místní teploměr, celých 10 dní dělat. Maty hrozně vřeštěl, že mu někdo z kapsy batohu ukradl nůž a kompas a ostatní si přebalovali věci z batohů na boby, na kterých jsme si své zásoby a vybavení hodlali po pár následujících dní transportovat po sněhových pláních. Všechny svoje hračky jsme si tradičně poházeli po celém letištním parkovišti, na kterém stála stejně jenom tři zasněžená auta, vše naskládali do sportovních tašek zvučných jmen (zakoupených za stovku u Vietnamců), na vršek přimontovali lyže, zapřáhli boby za batohy a vydali se na pochod. Vykračovali jsme si po zasněžené silnici podél zamrzlého Isfjordu a cestou přemýšleli, kam jsme se to vlastně vydali.

Špicberky jsou součástí souostroví Svalbard, které leží v Severním ledovém oceánu, přibližně mezi 77 a 78° s.š. a patří Norskému království, jsou z celého souostroví největší a nejznámější a žijí zde všichni stálí obyvatelé. Těch je přibližně 3000, stejně tak jako ledních medvědů. Nejvíce lidí, asi 1200, žije ve správním centru Longyearbyenu a zbytek vpěti vesnicích a menších osadách. Většinu obyvatel tvoří Norové, zbytek Rusové. V létě rtuť teploměru nevylézá výše než k10°C, vzimě pak klesá teplota k –40°C. Nejchladnější měsíc vroce je se svými průměrnými teplotami –15°C březen. No, kdo by odolal!?

Snejasnou představou, jak dlouho jsme schopní přežít eventuelních –40°C, jsme dorazili k prvním stavením Longyarbyenu.

Longyearbyen je vskutku zvláštní město. Kdo by čekal činžáky, paneláky a rušné křižovatky, byl by zklamán. Když si odmyslíme nevelkou elektrárnu, pár hotelů a skladů, je Longyear vlastně taková malá vesnička. Domy jsou dřevěné a nemají více než jedno patro – inu skandinávský venkovský styl se tu nezapře. Mezi domky se táhne pár silniček, chodníky nejsou potřeba. Aut tu jezdí minimum a kolize s chodcem je málo pravděpodobná. Výrazně důležitější je stezka pro sněžné skútry, které jsou nejrozšířenějším dopravním prostředkem, asi tak jako ve Vietnamu kolo.

U pumpy doplňujeme zásoby benzínu do vařičů a pokračujeme po zasněžené silnici do cestovní kanceláře. Naše boby, které stále vláčíme za sebou, nikoho nepřekvapují. Sever je holt sever a životní styl tu má trochu jiná pravidla než na kontinentu. Před cestovkou odepínáme batohy a oklepáváme sníh z bot. Vzápětí se ozve zaburácení a vedle nás parkuje skútr, na kterém sedí drobná ojíněná postava v tlusté kombinéze s puškou přes rameno. Když si sundá helmu, z pod které vykoukne usměvavá blonďatá dívčí hlava, těžko skrýváme překvapení. Chudák Maty se z toho šoku vzpamatovává ještě hodinu a nesouvisle blábolí něco v tom smyslu, že už na Špicberkách zůstane, když jsou tu “takový baby". Slečna zmizela do obchodu v přízemí a my cupeme ve fuseklích do prvního patra vyzvednout si zamluvenou flintu. Flinta je položka zcela nezbytná. Jak už jsem řekl, za branami města se potuluje zhruba 3000 ledních medvědů, se kterými si není radno zahrávat, a puška je jediným opravdu spolehlivým prostředkem, jak z náhodného setkání vyváznout se zdravou kůží. Zatímco nám chlapík v kumbále hledá vhodnou zbraň, listujeme v brožurkách, které dost naturalisticky popisují případy střetů s medvědy v posledních letech a podávají podrobný návod, co dělat, když se šelma objeví. Chlapík dohledal a s úsměvem ve tváři vytahuje pušku Mauser z roku 1944. Maty se chápe svých povinností střelce výpravy a absolvuje instruktáž, kterak se zbraní zacházet. Tváří se při tom velmi profesionálně a uznale chlapíkovi přikyvuje. Když chlapík svůj výklad dokončí a jde si zapsat číslo mého pasu do počítače, Maty se na nás otočí a utrousí: “…někdy mi přeložte, co mi tu teď vlastně povídal…". Maty, který byl zvolen střelcem výpravy, bohužel neumí anglicky.

(Tomu, kdo by nás chtěl v této souvislosti podezírat z nezodpovědnosti, je třeba říci, že Matyho koníčkem číslo jedna byly donedávna ruční palné zbraně všech systémů a konstrukcí a že tedy i tuto Mauserovku obsluhoval s takovou jistotou a rychlostí, že u našeho školitele vyvolal obdivné mručení.)

Vybaveni zbraní a doporučením, ať při vstupu na úřady a do banky vyjímáme pro jistotu zpušky závěr (…místní jsou sice zvyklí na všechno, ale člověk nikdy neví…), táhneme boby na další důležité místo v Longyearbyenu. Tím je místní kostelík, “sámyj severnyj v míre". Kostelík slouží jak místním věřícím, tak i ostatním, jako klubovna či společenská místnost. Je zde příjemně teplo, jsou tu stolky, křesílka a pohovky, v koutě vycpanej medvěd, v policích pak noviny, knihy a časopisy a v přízemí šatna a toalety s teplou vodou. Co víc si polárník může přát k diskusi nad mapami a šálkem čaje. Chvíli bouřlivě diskutujeme o trase a délce pochodu, probíráme možná úskalí a rezervy a rozepisujeme si denní etapy. Hotovou trasou i s úhybnými variantami pak ve formě mnohamístných souřadnic krmíme s Lukášem našeho skvělého pomocníka GPS Garmin II+.

V Longyearu je to jako na vesnici, všichni vědí všechno, takže nás ani nepřekvapuje, když se po chvíli otevřou dveře a přichází správce kostelíka s otázkou, jestli jsme to my, ti čtyři Češi na lyžích, co dnes byli spatřeni ve městě. Po krátké debatě o našich cílech domlouváme možnost postavit si stany na dvorku za kostelíkem. Necítíme se zrovna příjemně, když se nás správce vyptává, zda máme odpovídající vybavení do zimy, dost jídla, zbraň, mapy a zda o nás ví guvernér. Prý tu mají s Čechy v tomto ohledu velmi špatné zkušenosti. Dušujeme se, že u nás je vše v pořádku a že všichni Češi přece takový paka nejsou. To jsme ještě netušili, co se semele za pár dní…

Studené ráno nám zpříjemňuje paní správcová konvicí horkého čaje. Rozdělujeme se a vyrážíme oběhat úřady. Savec s Matym jdou směnit peníze a nakoupit “trip-wires" (takový ohňostroj, který se spustí, když medvěd škobrtne o drát, natažený kolem stanů) a já s Lukášem míříme na audienci na úřad guvernéra, seznámit jej se svými plány.

Krátce po poledni je vše vyřízeno, zapřaháme boby a vykračujeme po zasněžené asfaltce k severozápadu. Po silničce se jde snadno a rychle. Po zhruba čtyřech kilometrech však tahle pohoda končí a GPS velí odbočit do zasněženého údolí Todalen. Nasazujeme lyže a pásy a jdeme prošlapávat. Teplota se drží na rozumných –12°C a mlha se pomalu rozpouští. Cestou údolím míjíme zbytky těžebních staveb a visutých dopravníků. V této pusté polární krajině působí tyto zchátralé povrzávající zbytky lidského činnosti pochmurně. S přibývajícími hodinami začíná přituhovat a čas od času to nepříjemně zafouká. Podle údajů v mapě máme po cestě míjet dvě chatky, což nám dodává optimismu. Snad tam alespoň jedna z nich bude stát a bude možné jí v případě nepřízně počasí využít. Snad… První z nich míjíme krátce po poledni. Zatím je čas, tak nás ani nemrzí, že je zamčená. Krotíme Matyho tendence násilně do boudy vniknout a ťaháme dál. Údolí se nám zatím zúžilo v hluboký kaňon, který ve světle zapadajícího slunce vypadá čarokrásně. Na Matym už se projevují znatelné stopy únavy. Vleče se poslední a postupně nám všem likviduje obsahy termosek. Nejvyšší čas zabivakovat. GPS tvrdí, že druhá chatka by se měla nacházet zhruba na místě, kde stojíme. Proklínáme uměle vkládanou chybu a skenujeme zvlněné okolí. Kde je? Po pár minutách nalézáme očouzené zbytky komína. Zdá se, že i tady platí, že neexistuje horská chata, která by ztrouchnivěla, všechny vyhoří. Mlčky vytahujeme “lopatu pořádnou" a zakopáváme stany. Teplota klesá k –20°C. Já s Bludem vaříme a Savec s Matym natahují poplašné zařízení. Spadající tmou se zvyšuje naše medvědofóbie. Zásoby ukládáme co nejdál od stanů a Maty uléhá s prstem na spoušti. Všichni doufáme, že nás nezastřelí, když si půjdeme v noci odskočit. Ustal vítr a teploměr se ustálil na –19°C.

Ráno prostým přepočítáním zjišťujeme, že medvěd nikoho nesežral, balíme a chystáme se na pochod. Komu je blízké zimní táboření, ví, že zabivakování a příprava na pochod, jsou nejméně příjemné části pochodového dne. Člověk se moc nehýbe a snadno promrzá. První minuty po startu tedy nejsou žádným skvělým zážitkem. Promrzlé boty se ohřívají jen velice pomalu a prsty ztuhlé při balení se zuřivě brání rozhýbání. Maty si chytře nechal venku na lyžích přemrznout pásy, které mu teď téměř nelepí. Pásy přilepené k lyžím kobercovkou sice působí poněkud komicky, ale alespoň trochu fungují.

Před námi je konec údolí a prudký výjezd do sedla. S těžkými pekáči za sebou není prudké stoupání žádný med, ale výhled ze sedla za to stojí. Zatímco čekáme na nadávajícího Matyho, kterému ty pásy pořád nechtějí držet, pozorujeme do daleka se táhnoucí svalbardské hory – bílé, pusté, liduprázdné a neuvěřitelně krásné.

Když o pár minut později sjíždíme do údolí Bodalen, zjišťujeme, že stou liduprázdností to zase tak úplně pravda není. To, na čem stojíme, je férová dálnice pro sněžné skútry. Není se čemu divit, vede tudy cesta z Longyearbyenu do Barentsburgu, ruského městečka, které je oblíbeným cílem motorizovaných turistů. Návštěva ruských usedlíků je tu něco výlet na safari. Nu což, alespoň si nemusíme dělat starosti s orientací, naše cesta je s touto polární “hajvejí" nejméně 15 kilometrů totožná. Slunce pere jako šílený. Při pochodu znás leje jako zkonve, ale když se zastavíme, okamžitě promrzáme. Teplota se pořád drží na –15°C.

I když slunce příjemně svítí, je teprve krátce po poledni a cesta pěkně ubíhá, začínám mít trochu obavy, zda stihneme dojít do cíle dnešního pochodu včas, a nasazuji ostřejší tempo pochodu. Po čase se údolí rozšiřuje a my zanedlouho stojíme na obrovské planině Colesdalen, která vede k moři. Před námi je závěrečných 8 kilometrů po zcela vodorovné pláni na pobřeží do osady Colesbukta. Sníh je zmrzlý a vyfoukaný. Sundáváme lyže a pokračujeme pěšky. Cesta je úmorná. Naprosto mechanicky šlapeme k obzoru, který se ani trochu nepřibližuje, v široké pláni není naprosto žádný bod, podle kterého bychom mohli porovnávat, kolik jsme toho ušli, jen do dálky se táhnoucí linie našich stop. Stále více je cítit únava, máme už dnes v nohách přes 20 kilometrů v terénu a metry v GPS-ce ubývají hrozně pomalu. Padá soumrak a teplota klesá k –20°C. Maty už docela mele z posledního a dá trochu práci ho přesvědčit, že bivakovat v první rozpadlé kůlně Colesbukty není to pravé.

Colesbukta je opuštěná ruská hornická osada na pobřeží, kam byli původně deportování vězni na nucené práce. Poslední horník odtud odešel koncem 60.let a z Colesbukty zbylo jen město duchů. Povrzávající okenice, meluzína a prodlužující se stíny zchátralých budov působí strašidelně. Senzitivní Maty se tu cítí hrozně nepříjemně, přemýšlí, kolik drsných lidských osudů je ukryto za jejich zdmi. Trestanci prý měli kdysi na výběr – smrt nebo Špicberky, častěji prý raději volili smrt…

Před námi je poslední rychlý kilometr po pobřeží. Je sice šero, ale Rusanovu chatu vidíme už zdálky.

V chatě, kterou založil polární badatel Rusanov a jehož muzeum se zde v jedné místnosti nachází, je vše co si může polárník přát. Jsou tu dřevěné palandy, stůl, lavice a v rohu velká litinová kamna. S topivem rovněž není problém, uhlí se v okolí válí skoro všude.

Teplo a vydatná večeře nám dodává sil a morálu, a tak nad mapou, dýmkou a šálkem horkého čaje vymýšlíme zítřejší plán – skialpinistický výlet na blízký vrchol Lindströmfjellet.

Jako pohádku před spaním si recitujeme z básnické sbírky polárníka Kalašnikova. Usínám a vuších mi zní verše “… ot Antarktiky do Arktiky padělen mir na kvadratiky, v katorom ja nachažus…".

“Ráno – krut, -15°C, vpravo od chaty 10 kolbenů“, poznamenáváme do polárního deníku a chystáme se na výlet. Před výletem ještě náš ministr obrany Maty organizuje cvičnou střelbu. Příslušný dřevěný kůl jsme, až na Matyho, trefili všichni. Dozněla střelba a jedem. Pohyb na lyžích bez batohu a bez zapřažených pekáčů už je téměř zapomenutý pocit. Stoupáme úzkou roklí, kterou jsme si interně, s ohledem na místní názvosloví, pojmenovali Pardálen. Rokle, nebo spíše úzký zářez, stoupá asi půl kilometru vzhůru a vede na náhorní planinu nad mořem. Výhledy na zamrzlý oceán jsou jedinečné.

Náš dnešní cíl ale leží ještě asi 1000 metrů nad námi. Otáčíme lyže ke svahu a pozorujeme Matyho, který startuje svou denní etapu “Svalbardského biatlonu" (= běh polární krajinou na skialpech skulovnicí na zádech). Nutno přiznat, že máme skvělé lyžařské podmínky: tvrdý sníh s2-5cm vrstvou prašanu, teplota do –10°C a vymetené nebe.

“Užij si to, takovej sníh u nás asi nikdy neuvidíš!" komentuje Lukáš Savcovy pochvalné výkřiky.

Tulení pásy se pěkně zakusují do svahu a my máme pocit, že lezeme po žebříku kamsi do nebe. Vklonícím se odpoledním slunci už z vrcholu pozorujeme blížícího se Matyho, který trochu bojuje s nedržícími pásy a své trápení korunuje luxusníma zádama z vrcholové převěje. Na vrcholu věje slabý, ale proklatě mrazivý větřík. Neleníme, produkujeme nezbytné vrcholové fotografie a připravujeme se na sjezd. Pohled na náhorní planinu kilometr pod námi připomíná pohled z letadla. Naše “sjezdovka" je skvělá, je pěkně prudká, široká a bez jediné boule. Vrháme se odvážně do nejlepšího sjezdu našeho života. Jen občas se zvedne mocný oblak prašanu, který signalizuje, že Savec nezvládl řezaný oblouk. Zásadnějšího tygra hodil jen Maty, který je známý svou agresivní jízdou, tentokrát to nezvládl a flinta na zádech ho řádsky profackovala. Sjíždíme na náhorní planinu a svižným tempem se blížíme k ústí Pardálenu. Dno žlebu je ovšem asi o 3 metry níže než jedeme a je tedy nutné do žlebu skočit. S trochou zahanbení musím přiznat, že jsme při skoku všichni padli. Nu což, je třeba trénovat. Cesta dolů údolíčkem Pardálen připomíná jízdu na U-rampě. Blížíme se ke známému dřevěnému mostku a pár vteřin nato brzdíme na pobřeží zamrzlého oceánu. Super. Závěr příjemného dne pak trávíme s dýmkou a proklatě dobře vychlazenou vodkou a z verandy chaty pozorujeme zapadající slunce a nádhernou, dokonale kuželovitou horu na protější straně zálivu. Nevíme, jak se jmenuje, naše mapa tam už nesahá. Dopíjíme vodku a činíme smělé rozhodnutí: ať už se hora jmenuje jakkoliv, zítra naše skialpinistické družstvo stane na jejím vrcholu. Hora dostává pracovní název Sůvaznůdlífjellet.

Náš smělý plán dostává jasnější obrysy poté, co v místní knize návštěv nacházíme xerokopii mapy protějšího břehu. Hora se prý jmenuje Vesuv, ale náš název je nám bližší.

Než přijde ráno, využiji času a pro lepší ilustraci seznámím čtenáře se specifiky, která s sebou přináší třeba jen prosté odskočení si během noci. Pro tuto aktivitu je nutné vylézt ze spacáku, což není úplně příjemné, obléknout si fleeceové a gore-texové kalhoty, nazout plasťáky, nasoukat se do péřovky, čepice a rukavic, do kapsy zasunout toaletní papír, do jedné ruky uchopit lopatku, do druhé pušku a vyrazit do mrazu. Zde je nutné se situovat čelem k pravděpodobnému směru příchodu šelmy a s prstem na spoušti a vědomím možného omrznutí pozadí bystře vykonat svůj záměr. Pak zase rychle zpátky, omést koštětem sníh, odstrojit se, pověsit pušku na hřebík, hupsnout do spacáku a tiše doufat, že tento “výlet" byl tuto noc posledním…

“Ráno – krut, -15°C, kolbeni se přesunuli doleva", zapisujeme do deníčku a smiřujeme se s dnešním brzkým budíčkem. Dnes nás čeká dlouhá cesta, tak není čas otálet. Za hodinku už šoupeme lyžema po pláni od Colesbukty. Cesty po pláních jsou mor, očima fixujeme pahorek, který je stále 9 km od nás, a snažíme se ho očima trochu přitáhnout. Po dvou hodinách jednotvárné jízdy zastavujeme na vydejchání. Od nás ke Colesbuktě vede rovná přímka stop bez jediné zatáčky či vlnky a pahorek je pořád dost daleko. Hrůza. Symbolicky měníme kurs o jeden stupeň k jihozápadu. Ať je nějaká změna.

Konečně jsme na úpatí hor a začínáme stoupat žlebem na náhorní plošinku, menší než včera. Zamračilo se a nepříjemně fouká. Vrcholová pyramida je vysoká a pěkně namrzlá. Kličkujeme mezi ledovými balvany a zastrugami a hledáme na vyfoukaných ledových plotnách zbytky sněhového poprašku, po kterých jsou pásy ochotné stoupat. Zhruba 100 výškových metrů pod vrcholem rezignujeme, zapichujeme lyže a pokračujeme pěšky. Je smutnou hrou osudu, že mačky, které jsme si na Špicberky zbytečně táhli, se teď, když by se zatraceně hodily, válí na chatě. Pár minut strachu a jsme na vrcholu.

Hora je opravdu skvělá, chceme-li být přesní, není to kužel, jak by se zdálo, ale komolý kužel, který má na hoře naprosto rovnou kruhovou plochu, tak 10 metrů v průměru, v jejímž středu stojí kamenná mohyla. Jestli si nějak představuju sídlo bohů, tak takhle.

Sjezd dolů je vražda. Je to prudký a namrzlý. Difusní světlo navíc zrušilo stíny a plastičnost terénu. Jedeme jako na lochnesce a ze všech sil se snažíme nevytlamit. Zamračeno se změnilo v bílé mlíko. Cestu k našemu žlebu musíme hledat podle GPS-ky, vizuální orientace je naprosto nemožná. Můžu se umlátit smíchy, když to Savec s Matym naperou do sněhové stěny, kterou prostě přehlídli.

Ve žlabu už je líp. Je to tu ale pekelně úzký a tak předvádíme galérii lyžařských stylů od odvážných přeskoků až po zarputilý pluh. Ve spodní části zaměňujeme techniku za rychlost a jedeme závod – kdo dojede dál, vyhrál, …protože to nemusí šlapat pěšky. Úmornou cestu přes pláň nám zlehčuje jen vidina teplých kamen v chatě.

Poslední den pobytu na chatě je odpočinkový. Jdeme jen na pěší výlet podél staré báňské železnice po pobřeží a sbíráme parohy a sílu na cestu zpět do Longyearu. Loučíme se s Rusanovou chatou s přesvědčením, že se sem určitě někdy vrátíme. Slunce už touto dobou téměř nezapadá a večery jsou čím dál delší a barevnější.

Nastal den odchodu. Balíme si pekáče a znovu se loučíme s naší oblíbenou Rusanovou chatou. Pomalu si opět přivykáme na charakteristické cukání bobů a na mráz, který je dnes zase o něco drsnější. Naše cesta vede nám dobře známým Pardálenem na náhorní planinu pod Lindströmfjellet. Tentokrát nemíříme k jejímu vrcholu, ale traverzujeme, rovnoběžně s pobřežím. U zářezu, vedoucího k mystické opuštěné osadě Grumantbyen, uhýbáme do vnitrozemí. Pár kilometrů před námi začíná hluboké sevřené údolí Bjrndalen – “Medvědí údolí", které je v nejširších místech jen 10m široké. Přístupovou cestou k němu je technicky i orientačně dost náročný sjezd, obsahující prudké sešupy, slalom mezi balvany a sem tam nějaký ten seskok. Musím říct, že takový trial s naloženými pekáči za zády není až tak úplná sranda.

Jízda Bjřrndálenem připomíná výlet potrubím chladírenské vzduchotechniky. Velebíme hřejivé batohy na zádech a snažíme se nemyslet na mrazivý vítr, zakusující se nám přes vrstvy moiry, polartecu a gore-texu do lýtek. Lukáš to nějak přehnal s počtem vrstev ponožek v plasťákách, v těsných botách mu tak začínají rychle omrzat prsty. Nezbývá než zastavit a “přezout se". V těchto podmínkách, v téměř –30°C a ostrém větru je to závod s časem. Každý pohyb a vteřina navíc může znamenat dost drsné omrzliny. Dopadlo to dobře, odnesl to jen lehce omrzlý palec, který Lukáš rozmrazoval ještě 3 měsíce po návratu.

Údolí se rozšiřuje, slunce se kloní k západu a my se znovu, oklikou, ocitáme na pobřeží. V okolí je několik domků a 100 metrů od nás začátek silničky k 6 km vzdálenému letišti. V závětří za terénní vlnou hloubíme záhrab a budujeme tábor. Z údolí pofukuje mrazivý vítr a teplota se pohybuje kolem –30°C. Vzpomínáme na přátele “filipíňany", rozdíl našich a jejich teplot je asi 70°C. Vařím večeři, zatímco Maty se Savcem natahujou “Medvědí dráty".

“Hele, Sejku, jak je velkej medvěd, když jde po čtyřech? Nepodleze to???", kontroluje Maty výšku nataženého drátu.

Odkazuji ho na Bluda, který se byl před odletem podívat na ledního medvěda v ZOO a připravil nám o této exkurzi podrobný elaborát.

Lukáš rezignoval na nebezpečí požáru a odvážně roztápí benzínový vařič ve stanu. Venku je zima jako sviňa. Zalejzám do spacáku a cvakám zubama. Z vedlejšího stanu se ozývá kňourání. To se Maty pokouší sundat windstoperovou kuklu, která mu přimrzla k vlasům. Polárničina si holt žádá tvrdé povahy. Raději se snažím nemyslet na to, že budu možná vnoci muset vyběhnout. Mráz nepolevuje a v kombinaci s větrem dosahuje téměř –50°C (…jak jsme se po návratu dozvěděli z internetových stránek blízké meteorologické stanice). Ale i tuto noc jsme přečkali bez úhony.

Je tu poslední den polárního výletu. Vracíme se známou cestou kolem letiště do Longyearbyenu. Vracíme pušku, propíjíme zbylé NOKy v místní kavárně a užíváme si poslední odpoledne.

Trochu jako ledová sprcha na nás působí setkání se správcem kostelíku, se kterým jsme se přišli rozloučit a poděkovat mu za jeho pohostinnost. Přijal nás s těžko skrývaným naštváním. Zatímco jsme byli na treku, tu prý skupinka našich krajanů udělala další z řady pořádných průserů. Přiletěli vpodvečer a bez jakéhokoliv dovolení si drze postavili 5 stanů přímo na parkoviště guvernéra. Když na ně přišla policejní hlídka ať jdou do hotelu, dělali blbý, jako že nerozuměj, nemají peníze a tak. Pak se sebrali a přesunuli své ležení za kostelík. Rovněž na otázku správce, co tam dělají, odmítali reagovat, takže je policejní hlídka vyhodila za město, guvernér sokamžitou platností vyhlásil zákaz stanování ve městě a Čechy si napsal na černou listinu méně žádoucích návštěvníků. A stačilo se jen slušně zeptat…

Vzpomněli jsme si, jak jsme tu před týdnem prohlašovali, jak jsou Češi kultivovaný národ a bylo nám stydno. V podstatě nás ani nepřekvapilo, že zmíněné excesy, jak jsme později zjistili, způsobila skupina klientů pololegální cestovky “slavného polárníka" Miroslava Jakeše, jehož působení na Špicberkách je ověnčeno samými průsery. Rusanovu chatu, která má sloužit jako místo k přespání kolemjdoucích dobrodruhů, pravidelně používá jako bezplatný hotel pro své klienty a Arktidu, která si svou křehkou přírodní rovnováhu udržuje jen díky drsnému klimatu a šetrnosti hrstek návštěvníků, každoročně zaplavuje hordami turistů, nad jejichž humpoláckými a bohorovnými projevy místní obyvatelé a úředníci jen kroutí hlavami.

Jak říká slovenský polárník Peter Valušiak: “Jen ten kdo kráčí s přírodou, a ne proti ní, má v šanci Arktidě uspět…" Myslím, že Miroslav Jakeš, se má ještě hodně co učit.

K nám, “polárnickým zelenáčům", byla tentokrát Arktida vlídná a tak už pomalu kujeme nové polárnicko-skialpinistické plány. Kopců, které na Špicberkách čekají na prvosjezd na lyžích je tu pořád fůra…

Chtěli jsem se tam toulat co nejdéle - za co nejmíň peněz. Proto jsme nakonec z několika méně či více výhodných způsobů dopravy vybrali cestování vlakem - na Interrail. (Interrail je železniční jízdenka platná pro různá pásma. Ta naše stála kolem 7,5 tisíce a cestovali jsme s ní už z České republiky a pak dál celou dobu pobytu.)

Co se jízdního plánu a obsažnosti cesty týká: nehnali jsme se až do Narviku, protože jsme nechtěli půl prázdnin prosedět ve vlaku. Prvotní představa byla podívat se do některých národních parků a v nich si trochu povandrovat. Na cestě nás čekala i méně romantická místa než kouzelné národní parky. Města, vesnice, silnice a další kouty. Chtěli jsme poznat alespoň kousek norské země trochu hlouběji, spíš než potkat další panevropskou městskou civilizaci.

Kde nejezdí vlaky, nesly nás nohy. Nejdelší přechod (kolem Jostedalsbreenu) nám trval 4 dny. Využili jsme také dobrotivosti norských řidičů a na hluchých místech úspěšně stopovali, a když nebylo zbytí, zaplatili jsme si autobus.

V Norsku a na cestě jsme strávili 24 dní. Setkali jsme se s odlišnou kulturou, panenskou přírodou, milými lidmi, střetli jsme se s myšlenkami, které jsou Čechům málo přístupné.

Informace o možnostech dopravy, o možnostech ubytování, sdělené zkušenosti protřelých cestovatelů, informace o cenách, potřebné adresy a tisíce dalších užitečností najdete na tisících webovských stránek. Nebudu tedy dál vypisovat věcné poznámky, ale raději se s vámi podělím o pár řádků z našeho cestovního deníku. Stál by za přečtení celý (to je jistojisté!) - od začátku až do poslední tečky - ale vyberu jen perličky právě z výletů do národních parků. Snad se mi tak podaří naznačit atmosféru, pocity, popsat prostředí, ve kterém jsme se na pár dní ocitli. Koukněte nám do duše:

...Po rozchodu s přátelskými Čechy to vidím takhle: Prší a prší. Prší a prší. Podezřívám neznačenou cestu z toho, že si dovoluje být mokřejší než ta značená..Ale on si člověk asi nevybere. Místy suché jehličí, ale spíš mělké bahno, hlubší bahno, mělké rašelinky, hlubší rašelinky, různě vysoký, různě hustý a různě nacucaný mešík... Češi, které jsme potkali, měli promáčené kalhoty až ke kolenům, prý: “Uvidíte." Jo, od Nordviky už vlhlo víc a víc. Nejdřív jsme se bahýnku vyhýbali, rašelinku obcházeli, ale v jedenáct večer už jsem šlapala, kam mně noha přikázala. Místy i horem do pohorky nateklo.

Ta zmíněná křižovatka, kterou nešlo najít, byla hodně záludná. Člověk musel vlastně jen z “vědomosti" toho, že nemá! dojít k jezeru a naopak má! překročit říčku, která z něj vytéká, trefit stezku na druhém břehu a doufat. Radkovi se to nakonec povedlo, ale už byl hodně nevrlý. Jedenáct večer je pozdě na bloudění. Ještě že je tu tak dlouho světlo.

Jedno z nejhorších brodišť trůní přímo před zmíněnou chatkou. Připadáš si jak v Psovi baskervillském a Majorovi Zemanovi zároveň. V pološeru pátráš unaveným zrakem po polopotopených kamenech, abys nemusel čvachtat do půli lýtek ve vodě. První spatřil náš vytoužený nocleh lodivod. Ani jsem už nevěřila v tak luxusní ubytování. (Na netu jsem našla, že nejlepší boty do norských národních parků jsou gore-texové. Cesty prý vedou občas i potokem. Podle mého názoru představuje ideální řešení pevná holínka, nejlépe šněrovací, s vibramem vespod. Cesty totiž vedou hlavně přes potoky a pak ještě přes rašeliniště a slatě. Občas by stačil i obyčejný gore-tex.)

V chatce (Langmyrbua) už leželi dva lidé. Přivítali nás po anglicku, s baterkou v ruce a bez řečí sklidili svoje rozložené věci tak, abychom měli “enough space". Ještě jsme zdlábli kus chleba s trojúhelníčkem, rozvěsili radostně svoje mokré hadříky kolem sálajících kamínek a pak se srovnali na jednu zbylou postel. Dokonce omatracovanou!

V 17:45 odjíždíme autobusem za 33 NOK každý na začátek našeho dalšího “treku" - kousek od předělového sedla Trollstigen. Je to odpočívadlo s cedulí o historii hlavní cesty - původně koňská a dobytkářská stezka (jmenovala se tehdy Klřvstein)- dřív dost nebezpečná.

Jdeme podle říčky z místa Slettvikane mírně nahoru otevřeným ledovcovým údolím Vermedalen. Všude okolo nás zubaté vrcholky, údolí je široké asi 1 km. Cesta je dost podmáčená, občas ji přetéká drobný potůček. Slabě mrholí, nefouká.

Ve 21:00 stavíme na malém plácku vedle pěšinky stan, mrholí, jíme kousek chleba a jdeme spát.

Probouzíme se zase až v 9:30. Pořád mží a ke všemu se přidal vítr. Vane přesně do údolí. Chvíli ležíme ve stanu, ani moc nesnídáme a balíme. Stan až nakonec. Vyrážíme v 11:45 za slábnoucího deště, pořád vzhůru údolím.

V 15:00 zastávka, jsme dost hladoví. Vaříme několikery nudle, polévky, pak ještě sýr, marmeláda. Přestalo pršet. Asi v 17:15 dorážíme k většímu jezeru, je to asi uprostřed cesty údolím, odtud cesta začne klesat - místní rozvodí.

K našemu překvapení v 18:00 nalézáme na konci jezera otevřenou chatičku (druhou a poslední). Zevnitř je obložená dřevem, vybavena téměř luxusně (plynový vařič - nepoužili jsme, nádobí ap.). Vypadá to na nějakou pronajímací rybářskou chatičku, ale je tu kasička a návštěvní kniha, kde jsou zapsáni i normální turisté, tak se tu po chvilce váhání usazujeme.

Myslím, že přispívat nebudeme, nejsou tu totiž popisy anglicky. Vaříme polévku, čaj, píšeme pohledy a deník. Potkali jsme dneska i jeden teploměr -> 80C.

Začínáme na dřevěných schodech, vedou od “stanice" (prázdné stavení na konci cesty) k boudičce s bílou meteorologickou bedničkou a až na hráz modravého jezera. Přes kluzkou skálu tu ruka člověka vyrobila vachrlatý chodníček. Pryč odsud.

Radek zakopl o obrovského křemenáče! Sebrat? Nosit? Nesebrat? Nasbíráme jich ještě plný pytlík od Kneippu (norský chleba).

Stezka nejdřív klopýtá po kamení (vlastně po břehu jezera, tady bude asi v zimě pěkné dopuštění), pak nás zavede do lesa (na křemenáče a kozáky) a pak hup sem, hup tam, nahoruposchodištidolůband, na pláž (tam uhýbáme sami - dobrovolně - zmoženi schválnostmi DNT (norský turistický klub) cestičky), na stezku, na pláž, na stezku, do kopce, přes vodu, z kopce, po kluzkých kamenech, kozími bobky, do kopce, ovčími bobky, z kopce, na pláž, do kopce, přes vodu...

Asi v polovině jezera narazíme na otevřenou chatku, je ale asi soukromá (podle bačkor, rybářských časopisů, spacáků ap.) a máme ještě docela čas. (Platí tu, že co není zamčené, je přístupné.)

Utrmácení a otrávení značenou pěšinou, kde nás skrápí déšť a chytají za ruce a bundy a batohy březové houževnaté větve, přijdeme k vytoužené chatce, nejsme tu sami. Dvě místa tu budou, nasadíme sandále a běžíme umýt těla do ledničky. (Ke konci jsem už pěkně klopýtala.) Ukáže se ale, že nejsme-li členem DNT, musíme v chatce tohoto typu zaplatit 200 NOK za poskytnutý komfort. Tak se oblékneme a vyhnáni ze Skidrulaupbu jdeme hledat plácek pro stan. Prší, břeh jezera není ani nejrovnější, ani nejsušší. Náš “dobrodinec" míří zítra taky na Slćom. (Chatky označené DNT bývají zamčené, klíč k nim je možno zapůjčit. K naší smůle jsme v náhodou nezamčené chatce potkali pravověrného norského turistu a ostrouhali.) V nepohodlí, nepohodě jsme uvařili královskou večeři. Houby v zeleninovém bujónu, trochu omajdy na špagety a tříminutová kolínka. Na dva ešusy toho bylo!

Vstáváme po osmé, stále prší. Chceme v 10:00 vyjít, osmihodinová túra (podle mapy) nebude zadarmo. Snídaně je chudší, méně vydatná. Na balení nám nakonec posvítí slunce, asi abychom nezapomněli, jak vypadá. Ještě nezbytné kliky. Radek dneska balí dvakrát, nemůže najít peněženku.

Náš známý ze včerejška nevyšel dřív (pozn.: mají tu asi, všechna čest, daleko víc zažitý “cit pro zodpovědnost, povinnost"), je ale rychlejší. Prý se naše cesta psává na 7, 8 i 9 hodin, vidí to ale na víc než na 9, je hodně sněhu. Prý už tudy jde podruhé (sám). Br!

Krátce: přejdeme most (skoroprovazový), suťovisko, sněhový svah po už vyšlápnutých stopách, tápeme, Radek průzkumníkuje, nacházíme otéčkované mužiky a stopy a šlapeme, dupeme, potácíme se, nadáváme, mlčíme, pořád totiž ve sněhu, mokrém sněhu, hnusně mokrém sněhu a furt do kopce, do mraku, po stopách, čvachtá nám v botách. Zastavujeme pro odpočinek, kus chleba a vodu. Z “kopečka" se klouže snáz, rychlejc, sluníčko se konečně zastydělo a žhaví nám uši. Sněhem dnes jdeme odhadem tak pět hodin. Pohory jsou durch.

Mineme tři jezera, před čtvrtým sestoupáme (horkotěžko) kopec nesněhový, svah mezivodní a jsme u chaty. Soukromé. Dáme se vlevo. (Je tu ještě jedna zamčená.) Stavíme stan, tužíme svá mladá těla ledovou hygienou v ledovcovém jezírku a vaříme. Stezka vede druhou stranou okolo Slćom pořád podle jezera, ale tudy je to blíž a Slćom je nám placený stejně prd platný. Snad to půjde zítra s menšími obtížemi i tudy (říká R.).

Vycházeli jsme v 10:20, končíme dnešní pouť okolo 20:00. To je 9,5 hodin s tím, že jsme minimálně hodinu ztratili hledáním cesty a další hodinu času tím, že náš předchůdce, kterého stopy jsme tak věrně následovali, cestu zrovna moc netrefil - podle mužiků.

K večeři byly tři nadrobno nakrájené brambory, kolínka, bujón, povařeno, smícháno se 400g plechovkou bílých fazolí v červené omáčce. Chleba málo, vloček s ovocem užráno a málo, boty jak hnůj, stan suchý, plácek taky, téměř nefouká, zatím ani neprší. 23:08.

Obvyklá situace v restauraci (Na Slupi, U Holanů, U Havranů nebo kdekoli jinde):

Dvou až šestatřicetihlavá společnost sedí u jednoho dlouhého stolu nebo u více malých sražených stolů. Čas zvolna plyne, vedou se řeči, pojídají se kyselé ryby a popíjí se pivo. Posezení předcházel náročný den, ztížený nadměrnou pracovní či studijní aktivitou a zostřený odpoledním lezením, basketem nebo jízdou na kole. Vlahý vánek vysušil póry, v lokále je teplo a pivo teče proudem. Organismy pijáků se zvolna zavodňují.

Některá slabší osoba nevydrží tlak na svěrače. Obvykle je to ten, který sedí úplně vzadu, a ten se začíná drát k toaletě nebo do nedalekých křovin a po chvíli zpět, kamarádi mu musí uvolňovat cestu a všelijak uhýbat. Přeruší se proud hovoru, a než se zábava obnoví, tak je tady další piják, jehož organismus nápor tekutin nevydržel. Takové rozptylování zábavě ani pijákům nesvědčí, a tak se nabízejí 3 možná řešení:

V tomto traktátu mám v úmyslu první a druhou možnost zavrhnout, a třetí vychválit.

Kořalkou žízeň neuhasíš, a když uhasíš, tak ráno neprocitneš.
Kořalka je vhodný nápoj zejména při teplotách pod bodem mrazu, při pokojové teplotě je její vhodnost diskutabilní.
Chceme respektovat regionální obyčeje a tradice.

Bažant skleněný má pouze omezený objem.
Pro děvčata, a zvláště pak pro lehce opilá děvčata, je používání skleněných bažantů velmi nesnadné.
Je to hnüsné.

Tímto tedy považujme tyto dvě nastíněné možnosti za odmítnuté. Co tedy mluví pro sílu vůle:

Bude-li člověk z kamene (ledvinového), bude národ z kvádru.
Důsledná sebevýchova přinese vždy ovoce, pokroku může pílí dosáhnout téměř každý.
Tlak na měchýř prohlubuje prožitek z břitkého hovoru.
Můžeme v této disciplíně mírumilovně soutěžit a navzájem se povzbuzovat.

Protože však tušíme, že lidské břucho nemá neomezenou kapacitu, netrváme na tom, aby nedošlo k vyprázdnění nikdy, ale uznáváme, že poctivé úsilí musí být odměněno. Schopné pijáky a nemočivce odměňujeme oceněním Tychon.

Nositel tohoto certifikátu je oprávněn používat vúředním styku titul “Bronzový (stříbrný, zlatý, diamantový) Tychon“, zkráceně B.Tych (S.Tych, Z.Tych, D.Tych)

Tento certifikát se uděluje za prokázané vypití stanoveného počtu půllitrů piva bez vykonání potřeby.

Diamantový Tychon (D.Tych.) – piják vydrží do roztržení měchuřiny a následné bolestivé smrti; jediným známým nositelem je Tycho de Brahe.

Jelikož je statisticky prokázáno, že u žen nastane smrt při požití nadměrného množství tekutin dříve, stanovila komise pro získání výše uvedených certifikátů pro tuto kategorii úlevu jednoho piva.

Tycho de Brahe, slavný dánský astronom, se narodil 14.12.1548 a zemřel 24.10.1601, patrně na prasknutí močového měchýře z důvodu nepřiměřeného ostychu a cudnosti.

(V úctě se skloňme nad jeho výkonem, uvědomme si, že hmotnost vypitého piva je větší než hmotnost solidně vzrostlého novorozeňátka!)

Veškeré podmínky pro udělení certifikátu Bronzový Tychon splnili (abecedně):

V poslednim období se fenomén "Tychon" rozšířil i za hranice oddílu, zejména mezi rodinné příslušníky členstva, titul získal například pan B.Tych. Jan Kavka.

Léto 1989 – Lukáš Bludský vypil v hospodě dvě piva a následně zahořel k pivu nehynoucí láskou

Květen 1999 – V salónku hospody Na Slupi se prvními nositeli certifikátu stali Pavel Sýkora a Lukáš Bludský.

Podzim 1999 – V restauraci U Holanů je zpozorován zatím jediný S.Tych Matyáš Knobloch, který konzumaci devíti piv zvládl ve vynikajícím čase, mluví se o takzvaném “hodinovém Tychonovi“.

Duben 2000 – V Pivním sanatoriu v Liběšicích u Bíliny skládá tychonské zkoušky několik osob najednou.

Leden 2001 – Několikanásobný B. Tych Pavel Pospíšil se svými výkony stává nejžhavějším kandidátem na budoucí postup do kategorie S.Tych.

celý rok 2000 – S. Tych Matyáš Knobloch pravidelně a vytrvale připravuje organismus na budoucí pokus o složení Zlatého Tychona. Podle názoru některých renomovaných odborníků je tento již na pojmutí požadovaného množství tekutiny připraven. Prosíme všechny členy HO, aby S.Tych. Knoblochovi vyjádřili podproru!!!

Na začátku příštího roku budou opět vyhlášeny nejlepší oddílové výstupy a žebříček lezců. Proto žádám všechny členy oddílu o odevzdání svých výstupů. Uzávěrka bude na druhém lednovém tréninku v roce 2000. Do té doby odevzdejte své výstupy podle následujících pokynů buď na tréninku mně nebo Kubovi Turkovi, nebo pošlete výstupy poštou na adresu: Vlastimil Daněk, Hládkov 11, 16900 Praha 6. Pravidla pro hodnocení výstupů jsou následující:

a) Hodnocené období je přesně od 1.1.2001 do 31.12.2001. Zimní období začíná 1.prosince a končí 30.dubna. Zbytek je samozřejmě období letní. Toto rozdělení na zimní a letní období platí hlavně pro Evropu, pro ostatní světadíly to záleží na místních podmínkách.

b) Uveďte své nejlepší výstupy na skále (asi 1 až 10 cest). Cesty nerozdělujte na letní a zimní. Cesty seřaďte podle obtížnosti, první bude vaše nejhodnotnější cesta. U cest uvádějte styl přelezení:

- sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách, bez pádu a bez jištění.

- jištěné sólo = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec jistí sám sebe během výstupu lanem zdola (v žádném případě ne s lanem shora!)

- OS = Podobně jako RP, s tím rozdílem, že lezec cestu nikdy neviděl lézt a nikdy neslyšel o tom, jakým způsobem se leze.

- RP = Lezec přeleze cestu bez použití umělých pomůcek k postupu, bez odpočinku v umělých pomůckách a bez pádu. Lezec leze s lanem zdola, při neúspěšném pokusu se lano stahuje a sundávají se expresky, vklíněnce apod.. V cestě se nesmí předem nacvakat expresky nebo založit jiné vyjímatelné pomůcky (např. vklíněnce, friendy).

- TR = Lezec přeleze cestu s horním jištěním bez odpočinku (a samozřejmě bez pádu).

- PP = Podobně jako RP, stím rozdílem, že si lezec předem nacvaká expresky do skob a nýtů a při lezení je už jen zapíná do lana.

- RK = Lezec nechá po pádu lano zapnuté v karabinách (a část cesty tedy leze s horním jištěním).

U každé cesty uveďte tyto údaje: datum, oblast, skála, cesta, klasifikace, styl a spolulezec. Tedy např.:

c) Uveďte všechny své výstupy v horách. Cesty rozdělte na zimní a letní, v každé kategorii je seřaďte podle obtížnosti od nejtěžší k nejlehčí, sestupy se samozřejmě nepočítají. Uvádějte pouze horské výstupy, například cesty v oblasti Cingue Torri opravdu v této kategorii nelze uznat. Zatím spoléhám na odhad každého lezce, striktní pravidlo se hledá dost těžko. U cest uvádějte: datum, oblast, kopec, cestu, v Tatrách také číslo cesty (nejlépe podle Kroutila nebo Puškáše), klasifikaci, nadmořskou výšku a spolulezce. Tedy např.:

d) Podle seznamů, které dodáte, budou vyhodnoceny výstupy roku v kategoriích skály a hory. Pokud v některé kategorii nebude žádný mimořádně kvalitní výstup, nejlepší cesta se v této kategorii vyhlašovat nebude.

Žebříček na skalách bude sestaven podle obtížnosti nejtěžší cesty, kterou jednotliví lezci vylezli. U každého lezce se vezme nejlepší cesta, vynásobí se dále uvedeným koeficientem a podle vzniklé bodové hodnoty této cesty se sestaví pořadí. Koeficienty pro hodnocení:

Klasické cesty na písku se stavěním se hodnotí stejně, jako kdyby v cestě stavění nebylo, to znamená, že pokud se staví jenom tam, kde je zvykem stavět, pak se cesta počítá stejně jako RP.

Jinak co se týká přepočtu z pískovcové klasifikace, dělám ho takto: VI = 5, VIIa = 6-, VIIb = 6, VIIc = 6+, VIIIa = 7-, VIIIb = 7, VIIIc = 7+, IXa = 8-, IXb = 8, IXc = 8+. (U cest uvádějte pískovcovou klasifikaci, uvedený převod udělám sám.) Možná to někomu připadá příliš tvrdé, ale vycházím zporovnání klasifikací, které je možné občas vidět vr ůzných časopisech. V těchto tabulkách navíc vychází pískovcová klasifikace ještě asi o čtvrt stupně měkčí, ale pro jednoduchost jsem zvolil uvedené hodnoty.

Žebříček v horách bude sestaven podle všech cest, které jste v horách vylezli. Za každou cestu získá lezec tolik bodů, kolik odpovídá její klasifikaci, tedy např. za trojku 3 body. Aby se zohlednila nadmořská výška a roční období, budou se body za cestu násobit těmito koeficienty:

Tedy za Everest v zimě se klasifikace násobí 200. Podle součtu bodů se pak stanoví pořadí lezců. A ještě jedna poznámka: při lezení přes 3000 m se každá cesta na vrchol považuje aspoň za I; ovšem vyloženě turistické cesty (např. značkovaná cesta) se nepočítají.

Odevzdávejte svoje výstupy, čím dřív, tím líp. A nebojte se, že jsou vaše cesty moc jednoduché nebo že všichni ostatní lezou těžší věci. Možná pak zjistíte, že to není tak úplně pravda. Ostatně každý určitě najde někoho, s kým se může poměřovat nebo s kým může soutěžit. Adůležitá připomínka: pokud někdo neodevzdá žádnou cestu, nebude do žebříčku zařazen. A to i tehdy, pokud by vylezl třeba zmiňovaný Everest v zimě. Nemůžu nadržovat těm, jejichž výstupy bych třeba znal.

Uvítám jakékoliv příspěvky do příští ročenky. Pište svoje zážitky, zkušenosti, názory nebo třeba návrhy, co by mělo být v další ročence. Nejlépe na disketě (nebo mailem) v editoru Word v kódování Windows 1250 nebo jako ASCII soubor. Poradím si však takřka s čímkoliv.

Závěrem chci poděkovat všem, kteří se zasloužili o vydání této ročenky. Děkuji všem, kdo mi pomáhali, odevzdali svoje výstupy nebo přispěli nějakým článkem. O vydání CD se velkou měrou zasloužil Vašek Nádvorník, který poskytl kvalitní internetové připojení.